Pravda někdy bolí, ale nejistota víc

  • 1
Jen pět procent lidí, kteří vážně onemocní, nechce od lékaře vědět, jaké jsou jejich další vyhlídky a na co se mají připravit. Ta situace je těžká pro obě strany, ale dá se zvládnout: když pacient důvěřuje lékaři - a ten jedná otevřeně.

Osmdesátiletý muž vylíčil v dopise své trápení: "Prosil jsem lékaře, aby se mnou otevřeně mluvili ne až o diagnóze, ale i o všech podezřeních. Ale nesetkal jsem se s ochotou a dodnes netuším, co se se mnou děje. Nevím ani, jaké mám markery (příznačný je odborný výraz, kterému muž možná možná ani nerozumí), jestli jsou dobré, nebo ne. A tak chodím se svou rakovinou nerakovinou dál."

Marie Svatošová z litoměřického hospice ilustrovala na tomto dopise praxi, jež stále přetrvává. Na nedávném semináři pořádaném olomouckou hematoonkologickou klinikou tlumočila vzkaz od pacientů: "Řekněte lékařům, ať z nás nedělají hlupáky. Jsme nemocní, ale ne nesvéprávní."

Kdo nic neví, začne podezírat
Doktorka Svatošová pracuje v zařízení, kam chodí nevyléčitelně nemocní lidé strávit poslední chvíle života. Přesto při přijetí do hospice nemělo celých 14 procent lidí vůbec žádné informace o své nemoci.

Na druhé straně je třeba říci, že 68 procent pacientů bylo informováno plně. "Odkládání informací, vyhýbavé odpovědi a falešné naděje pacienta nešetří, ale stresují," podotýká lékařka Svatošová.

Člověk pak začne podezírat všechny kolem sebe a ztrácí důvěru. Šetrné sdělení pravdy však podle Svatošové rozhodně neznamená, že by se měl člověk rovnou dozvědět datum úmrtí, aby si pak snad v kalendáři odpočítával své dny podobně, jako si vojáci stříhají metr.

Jak se dozvědět pravdu

* Ptejte se. Někteří lékaři stále vycházejí z toho, že když se neptáte, nechcete nic vědět.
* Vyhledávejte takové lékaře, kteří jsou nejen odborně schopní, ale kteří také dokážoucitlivě komunikovat a naslouchat vám.
* Nežádejte informace o diagnóze od zdravotních sester, ale od ošetřujícího lékaře. Někde sděluje diagnózu primář nebo přímo přednosta kliniky, záleží na zvyklostech nemocnice.
* Trvejte na tom, abyste při pohovoru s lékařem měli soukromí. Nikdy byste se neměli dozvídat závažné informace před ostatními pacienty, nebo dokonce mezi dveřmi na chodbě.
* Přestaňte se ptát až ve chvíli, kdy si budete jisti, že všemu rozumíte. Tedy i odborným výrazům. Požádejte i o písemné materiály, abyste si mohli vše v klidu probrat doma.
* Potřebujete-li někoho dalšího, kdo vám pomůže se s nepříznivou zprávou vyrovnat, vyhledejte psychologa - působí už v řadě nemocnic. Vhodné jsou (byť ne pro každého) i kluby stejně nemocných pacientů.
Ohrožení a vyhoření
Podle zákona musí lékaři pacientům sdělovat pravdu. "Mnohdy však mají snahu se takovým sdělením vyhnout. Obejít to přes rodinu, naznačit a nedoříci," říká psycholožka olomoucké fakultní nemocnice Lia Hubáčková.

Možná ještě horší je, když doktor sdělí pacientovi pravdu necitlivě. Třeba na chodbě a bez sebemenšího pohnutí. Takoví nemocní pak dvakrát častěji trpí úzkostí a depresemi. "Na druhou stranu mám pocit, že se přístup lékařů zlepšuje," dodává psycholožka.

Věci vzali do svých rukou i studenti - jelikož se na lékařských fakultách dovednost typu sdělování nepříznivé diagnózy zevrubně neučí, začali s tréninky sami. "Medici se učí mluvit v konkrétních modelových situacích," říká student olomoucké lékařské fakulty Radim Líčeník.

Proč vlastně lékaři nemluví s pacienty tak, jak by měli? Romana Szotkowská z hematoonkologické kliniky uvažuje: "Bojí se, že je pak pacient bude kontrolovat, nebo nemají čas, podobně pacient se bojí, že bude lékaře okrádat o čas - anebo prostě mezi nimi není důvěra."

Někteří lékaři si v takových situacích připadají jako "spoluviníci". A je to i nepříjemná konfrontace s vlastní smrtelností a s tím, že medicína má i limity. Podle psycholožky Hubáčkové působí chvilka pravdy nejen na psychiku pacienta, ale také na lékaře.

Nevědí, jestli pacient začne plakat nebo křičet, doma pak přemýšlejí, zda jejich sdělení bylo citlivé. Lékaři jsou ohroženi syndromem vyhoření, sebevražedné pokusy jsou u nich četnější.

Na druhé straně pacient, který ví, co mu je, lépe spolupracuje. Pravda se však nedá vychrlit během patnácti minut. Jak říká přednosta olomoucké kliniky Karel Indrák, je třeba ji často dávkovat, přizvat rodinu a počítat s tím, že pacient bude potřebovat nějaký čas, než se se svou situací smíří. Odměnou jsou lékařům podle psycholožky Hubáčkové následující pacientova slova: "Věřím svému lékaři, protože vím, že mi říká pravdu."