Já si dovolím beztrestně (pokud ovšem nepočítám vtipné připomínky laskavého čtenáře a čtenářky) napsat: Od chvíle, co jsem se dozvěděla, že čekám syna, trápila jsem se otázkou jeho penisu a co s ním. Obřezat nebo neobřezat?
Rodit jsem měla ve Washingtonu a Američané skoro rutinně, vesměs z hygienických důvodů, chlapce obřezávají. Statistiky jim dávají za pravdu:
inkriminovaný kousek kůže má na svědomí více zánětů, muži s předkožkou jsou náchylnější nakazit se pohlavními chorobami, jsou častějšími obětmi AIDS. Jak by asi můj nenarozený mladý muž jednou chtěl, abych za něj rozhodla? Mít obřízku či nemít?
| JAK JSEM RODILA. Vaše příběhy čtěte ZDE |
Někdy se TO nepovede
Liz je psychoanalytička a má stovky přátel a deseti tisíce známých. Zeptala jsem se, co by dělala, kdyby se jí měl narodit kluk.
“Problém obřízky mě fascinuje, sbírám příklady zákroků, kdy se to nepovedlo.”
“Nepovedlo?” vyděsila jsem se.
“Někdy, samozřejme velmi vzácně, ale stává se to – uříznou víc, než mají.
Pak jsou z toho fantastické klinické případy. Jednoho chlapečka zpackali takovým způsobem, že rodiče nakonec přistoupili na návrh jednoho experta udělat z jejich syna holčičku. Táhlo se to léta, holkokluk z toho byl úplně vyřízený – úžasný materiál ke studiu odlišností pohlaví!”
Obrátila jsem se na doktorku, ke které jsem chodila s dcerou. Opáčila, že Akademie amerických lékařů není ani pro ani proti. Obě řešení mají své klady a zápory.
Začala jsem se ptát matek chlapečků. “Pokud nejsi Židovka, nemusíš to dělat.” Věděla jsem, že nemusím, ale nebylo by to pro něj lepší? Pokračovala jsem v hledání správně odpovědi prostřednictvím průzkumu veřejného mínění na pískovištích: “Já mám dvojčata a určitě jsem je chtěla nechat obřezat. Ale když se narodili, chudáček Johny ho měl tak malýho, že mi doktoři doporučili nechat jim předkožku oběma.”
“Já jsem to udělala jenom proto, aby na tom byl stejně jako otec.”
Čísla nalomila i manžela
Týden jsem přenášela, ale v otázce obřízky jsem pořád neměla jasno.
Statistiky vyhodnocující infekce a nemoci vyhlížely příliš svůdně na to, abych se nechala stoprocentně odradit.
Řeč čísel nalomila dokonce i původně jednoznačně negativní přístup mého evropského manžela.
“Pánové,” oslovila jsem skupinku anesteziologů, kteří mně přišli napíchnout epidurál, “musíte mi poradit.” Všichni tři Američani, k mému údivu odpověděli stejně: “Nechat být, neřezat.” Jeden z dotázaných lékařů byl výjimečně hezký a mě při pohledu na něj napadlo: jeho názor musí být validní.
Svěže vyhlížející dívka mi podstrčila k podpisu formulář, na kterém jsem měla zatrhnout buď za A: souhlasím s odpojením přístrojů, až se ocitnu ve vegetativním stavu nebo za B: nesouhlasím s odpojením přístroju…Vyděšeně jsem si dívku změřila. “To je rutinní záležitost,” řekla a jak se nahnula, u nosu mi klimbala její cedulka s nápisem STUDENT MEDICINY. Na můj vkus bylo v té chvíli v místnosti příliš mnoho studentů.
Operaci v lodičce, prosím
Dosud velmi stoická zdravotní sestřička po mé pravici začala panikařit: “Puls dítěte se ztrácí! Tlak matky stále stoupá!” Kolem najednou přibylo přístrojů i personálu. "Musíme ji okamžitě otevřít!”
“O operacích tady rozhoduju já a já se do ničeho nenechám tlačit!”
“Na debaty není čas!” S hrůzou jsem sledovala slovní přestřelku, monitorovala porodní stahy a přemýšlela o tom, že tohle přece nemůže být konec. Vzpomněla jsem si na svou oblíbenou basnířku Emily Dickensovou. Rodinné porodní tragédie z ní udělaly zatvrzelou starou pannu. V devatenáctém století ženy i děti běžně při porodu umíraly. Vzpomněla jsem si na Sbohem armádo od Hemingwaye a na dopis na rozloučenou, který napsala Vita Sackville-West pro případ, že se s manželem po porodu už neuvidí. Ještě v první polovině dvacátého století ženy a děti umíraly při porodu. Teprve my žijeme v luxusu vědomí, že smrt a zrození se skoro nikdy nepotkávají.
“Ale výjimky potvrzují pravidlo,” řekla jsem si na uklidněnou hezky česky a vzpomněla si na porodníka od Apolináře, který se svěřil, že myslel, že za dvacet let už všechno zažil a pak během jedné noci dvě jeho pacientky skoro nedožily rána. Ale v tu chvíli jsem musela začít protestovat. Natáhli mi na hlavu hnusnou zelenou čepici staženou do gumy. Umřít je jedna věc, ale umřít a mít přitom přes hlavu přetaženou nechutnou čapku na sprchování?! Poslala jsem jednoho z anesteziologů ať mi najde hezkou lodičku, něco důstojného jako mají na hlavě oni. Všichni tři odešli.
Co mi jednou řekne?
Pak mě bleskově rozpárali a chlapeček se sedm minut rozmýšlel, jestli má být nebo nemá být. Vděčná, že se rozhodl dýchat, jsem proškrtla rubriku určenou pro podpis souhlasu s obřízkou. Jeho příchod na svět byl příliš tvrdý na to, abych ho nechala ještě stresovat fidláním. Ale co mi na to jednou řekne, to nevím.
