Přestože Lidie Rumanová není žádná fotomodelka, ale spíše, jak se na Hlučínsku říká, "taka naša gryfna dževucha", dokáže si nejen ze sebe, ale i z ostatních lidí dělat legraci. Prostě se navleče do lidového kroje a začne bavit lidi.
| Lidie Rumanová, tisková mluvčí Prajzské grófky Moniky Žídkové, ale také lidová básnířka a autorka knížek, které vyvolávají na tvářích čtenářů úsměv. Pochází z Hlučínska, části Moravskoslezského kraje mezi řekami Opavou a Odrou, mezi městy Opavou a Ostravou. Tento rázovitý region od roku 1742 připadl Prusku a po šest generací byl periferií tohoto státu. Od roku 1938 tak byli Hlučíňáci automaticky připojeni k Německu. Místní lidé zde mluvili zvláštním nářečím, lidově "po prajzsky", a ostatní je hanlivě nazývali Prajzáky. |
Jste tisková mluvčí Prajzské grófky. Co to vlastně to Prajzské grófstvo je a proč si grófka vybrala právě vás?
To je jednoduché, Valaši mají svého krále a my na Prajzske máme zase svoji grófku. A kdo by to měl být jiný než naše Miss Europe Monika Žídková. Když se před šesti lety konala slavnostní inaugurace naší grófky, chyběl někdo, kdo by to patřičně okecal, a vzpomněli si na mě. Tak jsem se více méně z donucení stala mluvčí, v hlučínském nářečí dřistulum.
V nedávném rozhovoru Prajzská grófka přiznala, že to má doživotně. Jak je to s vámi?
Já jsem na tom stejně, i já to mám na doživotí. Navíc jsem atypická mluvčí, raději píšu, než mluvím. Taky je to dost náročná práce. Stihnout všechny významné události, co se v našem grófstvu stanou. Co si který potentát vymyslí, musím přeložit do správné prajzštiny a ještě upravit tak, aby se to rýmovalo.
Také údajně není snadné překročit hranice grófstva. Jak je vůbec cizinec pozná?
Hranice grófstva jsou od vidím do nevidím od kravařského zámku. Každý cizinec musí mít i po vstupu ČR do Schengenu zvláštní propustku a dodržovat prajzské desatero, jinak bude místním biřicem vykázán. K takovým základním pravidlům patří tato: mít vždy vyleštěné auto, vždy dávat přednost četkam a onklum na kole (tetám a strýčkům), protože na bicyklu tu jezdí každý. Hned v předsíni se u nás host vyzouvá a obuje si pantofle, aby nezašpinil koberec (jak vlezeš do šině, vyzuj butky a dži enem v krepcach, nech nezamažeš tepichy). Protože u nás jsou lidé čistotní a každou sobotu si před svým domem zametají, je proto zakázáno cokoliv na čisté plochy odhazovat. Nevěsta, která má to štěstí a provdá se na Prajzskou, musí mít velkou výbavu a hlavně musí umět upéct pravé kravařské koláče. Taky ženich musí být správný fachman. Nejlépe zedník, obkladač, malíř nebo elektrikář, aby uměl opravit dům. Protože svůj dům tady má skoro každý. Teprve po deseti letech života je cizinec uznán za správného Prajze, který nic nevyhodí a všechno spotřebuje.
Vypadá to, že s takovými omezeními se k vám asi hosté nehrnou.
Právě naopak. Pořád tu máme nějaké vzácné návštěvy. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem před dvěmi lety tři týdny nespala a přemýšlela, co napíšu do přivítací řeči panu prezidentu Václavu Klausovi. Furt jsem nevěděla, s čím začít, a pak jsem mu popsala, co jsme my Prajzáci vlastně zač: jak nas Maria Terezia roku 1742 Prusku přepuščila a tym našemu regionu osud předurčila. Mezi nama Prajzakama a českum zemum byla hranica, keru tvořily řeky Odra a Opavica. Že nas Prajzakoma nazyvaju se něstyčime, naopak se ku temu přezvisku hrdě hlašime. Dyč nadarmo se něpravi, jak jabko tak rajske a jak dževuchu tak z Prajzskej.
Že díky našim předkum maju skoro všeci Prajzáci německe pasy a robotum na zapadě zdvihaju rozpočet vladni kasy. Když prezident přijel, tak už jsem jenom zaujala své místo a na rozdíl od mé grófky, která ve slavnostní róbě stála vedle Václava Klause, já z pod pódia dohlížela, aby vše klapalo, jak má.
Za tak důležitou funkci byste měla mít i patřičné ohodnocení.
Nedávno jsem poslouchala, za kolik vystupují Mažoretky z Horní Lhoty. Ty se od chlebíčků dostaly až k nekonečnému rautu. Tak dobře na tom ještě nejsem. Dalo by se to ohodnotit třemi slovy. Za pánbůh zaplať.
Kromě toho ještě sama vydáváte své knihy. Loni to byla už šestá. Jak to finančně zvládáte?
Mnozí si myslí, jak na tom nevydělávám. Jenže vydat knihu je nejen časově, ale i finančně velmi nákladné. Když mám texty pohromadě, začnu obcházet sponzory a různá sdružení. V poslední době mi moc pomohli starostové ze Sdružení obcí Hlučínska. Obvykle to dopadne tak, že dvacet procent jsou sponzorské dary a osmdesát procent jde z mých peněz. Ty se mi pak vrátí jen tehdy, když jde kniha na odbyt. Když se mi hotovost začíná krátit, prostě naložím knihy do auta, na zadní sedadlo ulehne má fenka Niki a vyrazím do světa prodávat.
V poslední době vás vlastně živí jen vaše knihy. Pořád ještě jste bez práce?
Už dva roky se snažím něco sehnat, ale v mém věku mi všichni mi dávají najevo, že už patřím do kategorie dam určených na odpis. Přestože se můj životopis stylově napsaný v nářečí objevil i v novinách, žádný šéf se neozval a nedal mi zarobič.
Hodně lidí používá vaše knížky jako antidepresiva. A právě to vás asi žene, abyste napsala další knihu?
Určitě. Největší odměnou je pro mě, když můžu lidi pobavit a když slyším jejich smích. Když jsem vydala svou první sbírku básní, ani ve snu mě nenapadlo, jaký bič jsem si na sebe upletla. Bláhově jsem si myslela, že budu pěkně ve skrytu u počítače. Jenže pak se knížka dostala mezi lidi a lidé mě začali zvát na různá vystoupení a akce. A na každou akci jsem musela napsat nějaké povídání nebo scénář. Zpočátku jsem měla hroznou trému, ale pak mě to začalo bavit. Všechna ta povídání jsem pak sepsala a vznikla má poslední kniha Kuty – Kravař a inše hlupoty.
Kromě psaní knížek máte i hudební talent. Dokonce jste nazpívala i CD.
No, bylo to jen z legrace. Na známé melodie jsem napsala text v nářečí. Takže například ze známé ruské písně Kaťuša, kterou jsme se povinně učili ve škole, se text "razcvětaly jabloni i gruši" změnil na "u opy se šeno suši". CD jsme nazpívali společně s Pavlem Gavrucou a nazvali jsme to Hity po našemu od četky Lili a onkla Paula a rozdávám to svým známým jako dárek.
Vystupujete také ve folklorním souboru Karmašnice.
Abych s nimi mohla vystupovat, museli mi nechat ušít nový kroj, protože moji velikost XXXL neměli na skladě. Když jsem si ale pak doma před zrcadlem nasadila i čepec, rozhodla jsem se, že budu jediná Karmašnice bez čepce. Každým rokem taky vymýšlím scénář na Bešedu u peřa. Oprášili jsme tradici našich babiček, které se po večerech scházely při draní peří a přitom probíraly aktuální drby a události. Pozýváme i okolní folklorní skupiny, ochotníky a vypravěče. Návštěvníci už taky vědí, že si mohou pochutnat i na tradičních specialitách jako čaj s rumem, koláč a chleba se šmalcem (sádlem). Pro mě je to něco jako program Na vlastní nebezpečí. Mám totiž alergii na peří, takže vystupuji vybavená respirátorem a sprejem proti astmatu.
Celý život bojujete s nadváhou. Co poradíte podobně postiženým dámám?
Svůj boj s nadváhou jsem přesně popsala ve své básni v knížce Chcu byč enem Prajz, takže cituji: Co sem vyzkušala všelijakých diet, hladem sem se natrapila a beztak mam přes cent. Ať dieta americka či od Kořinkove, bluzka se zda coraz uzka, vysledky nulove. Enem tukožrutskej zupy zedla sem kastrole, na taleř sem davala zvlášť maso, zvlášť kobzole. Kupim ortoped a činky, špeky preč dostanu, pič budu vodu ze studně a ješč koleryby, večer místo televize budu robič shyby. Od zlošči určitě pukně z tej hlidky Pamela, v paše budu ani Twiggy, nohy jak Havlena. Miž to všecko zrobim, na chvilku se zdřimnu, před tym se dam kafe s rumem, ku temu bublaninu.
V poslední době vám ale do smíchu moc není.
To je pravda, před půl rokem mi zemřel manžel. Hodně mě v těžkých chvílích podržel můj bratr Andělín. Den po pohřbu mi přivezli z tiskárny 1 000 nových knížek. Tak jsem je sebrala a začala prodávat, abych měla na poplatek u notáře. Abych přišla na jiné myšlenky, pustila jsem se do malování a gruntování. Teď už jsem z nejhoršího venku a začínám sbírat další příběhy do nové knihy.
|
Lidie Rumanová se narodila a stále bydlí v Kravařích na Hlučínsku. Je jí 55 let a šestadvacet let pracovala jako vrátná v místním strojírenském podniku. U toho stihla i psát dopisy šéfům, vydávat jídlo dělníkům a ještě uklízet sociálky. Celkem vydala šest knížek v hlučínském nářečí: Tak tu žijem, Chcu byč enem Prajz, Mluva a pořekadla z Kravařa a okoli, Klebečily klevetnice, Má tři kury v kurniku a Kuty - Kravař a inše hlupoty. V roce 2001 získala první místo na Zlatém olomouckém tvarůžku v soutěži Hledání krále Ječmínka. V roce 2004 se umístila na šestém místě v anketě Osobnost roku, která se nejvíc zasloužila o zviditelnění MS kraje. Loni ji ocenili starostové obcí Hlučínska a udělili jí medaili Cypriana Lelka. |
Kravařsky odpust
Lidie Rumanová
Němože už byč
na svěče slavy věči,
Než jak odpust fajruju
Kravaraci všeci.
Tyden před nim roby maju
všecičko nablyskane,
machaju gardyny, cejchy,
letaju jak urvane.
Chlopi shaňaju po fuškach
aby bylo za co pič,
a němušeli ze sve stare
kaj jaku korunu dřič.
Děcka naraz se šmajchluju:
"muh by si mi ešče dač,
všeci se tam budu vožič,
ja něbudu bokem stač!"
Sbor kostelni zas dokola
mešni pisně študuje,
dirigentka na mrtvicu,
furt ji to něštymuje.
V kosteličku jak v nebičku,
pořadky porobene,
tepichy su vyklepane,
oltaře nastrojene.
Par dni před tym už se všecke
kolotoče stěhuju,
děcka naraz zdivočene
zas penize somruju.
Z kajkereho kraja světa
stahuju se rodaci,
a potem se předhaňaju,
kery najviec utrhači.
Už v sobotu to vypukně
přesuva se dědina,
su tu naši i přespolni,
kšeft obratky nabira.
A v nedělu na mši svate
kostel praska ve švach,
pan děkan luďam žehnaju,
všeci na kolenach.
Varhany se rozezvuču,
zpivaci v ty piaty
ať při všeckich dycky stoji
Bartoloměj svaty.
Potem každy dom přitahne
všelijake bezuchy,
aby se poklebetili
načpali se břuchy.
V ponděli den kravařsky je,
včil se džeprem paři,
davaju se do kicholu,
ludě mladi, staři.
O devate ohňostroj,
zabava fajnova,
dyč je tež ty světla vidžeč
až do Benešova.
Všeckym se to podobalo,
taky hodokvas!
I kdyby na chleba něbylo,
za rok sme tu zas!
(Báseň o kravařském odpustu, největším místním svátku, který slaví patron místního chrámu svatého Bartoloměje.)
