Své vnučce udělala ještě palcem křížek na čelo. Protože i ona bude jednou princeznou pro svého muže. Zatím je báječným dítětem, které krapet zlobí, krapet odmlouvá a krapet neposlouchá. Pro svou babičku však zůstává štěstím, které se nedá jen tak popsat na kousek papíru.
Je chvilku po sobotním obědě. Snažím se v malé kuchyni umístit špinavé nádobí na jedno jediné místo. Snažím se nešlápnout na kostku lega. Snažím se nacpat zpět baterky do malého radia. Snažím se nespálit ještě nedopečený jablkový koláč. Snažím se dělat vše potichoučku, aby můj syn mohl usnout. Hlava rodiny si čte v klidu noviny, popíjí kávu a taky se snaží. Aby mi nepřekážel v bytě, raději odešel na terasu. To aby nemusel v krátkých intervalech běhat k dítěti a vysvětlovat, že pod postelí není drak. Že za oknem není čert a že spát dneska opravdu bude. To všechno stíhám já. Protože jsem úplně normální ženská a žiji s úplně normálním chlapem.
Různobarevné kostičky "se poskládaly" do zelené bedýnky. Vojta je s nadšením jistě rád znovu vysype. Jablkový koláč "se upekl" a já ho stihla ještě ochutnat ke studené ranní kávě. Nádobí "se umylo", páni, já bych tak potřebovala myčku. A k tomu přístroj zvládající žehlení prádla. Hned by bylo v bytě více místa. Kdo si nemohl vychutnat bydlení v bytě "nic plus nula", ten nepochopí, jak velký a neskladný je koš plný prádla.
Konečně, konečně trochu klidu a ticha. Beru si zahradnické nůžky, stříhám bambus a vše aranžuji do průhledných skleniček. Taková moje malá radost. Ve vodě rychle zakoření, snadno se vše udržuje a v bytě je trochu zelené barvy. Ten, kdo má rád zelenou, se nezalekne žádných překážek, má sklon pečovat o druhé, touží po obdivu a uznání. Tak to sedí. Uznání za květiny se ale nedočkám. Chlapi to ani nepoznají.
Do malovaného hrnku si zalévám čerstvě umletou kávu. Mlýnek po babičce. Kdyby mě dneska viděla. Nemám svůj zámek. Nevím, zda můj manžel někdy slyšel o povinnostech prince. Kupu dětí si přeji, ale příroda na to zatím pěkně kašle. A štěstí? Mám pomalované zdi pastelkama, vanu plnou parníků, knihovnu narvanou pohádkama o Krtečkovi. Na lině vyryté obrazce od autíček, ve dřezu prázdný kelímek od jogurtu. V lednici jsem dnes našla plyšáka, ale byl v pohodě. Měl šálu a nohy se mu vešly do mé ponožky.
"... mami, děkuju za pití. Ale ty zelený tyčinky už mi nedávej, byly moc tvrdý", moje štěstí se probudilo. Synek vylezl na poličku (na kterou, dle mých výpočtů, nikdy neměl dosáhnout) vypil vodu ze skleniček. Jeden bambus okusil a zbytek hodil psovi na hraní. Zhluboka se nadýchnu. To abych přežila další den plný šťastných zázraků. Večer dám Vojtovi velkou pusu. Přečtu jednu pohádku a pak tři úplně poslední. Až bude pravidelně oddychovat, udělám mu palcem křížek na čelo. Je sice krapet zlobivý, hubatý a krapet neposlouchá, ale je to moje velká splněná pohádka.
