Reklama

Potrat je častější, než si myslíte. Duhové děti vracejí rodičům naději

V zahraničí jim říkají rainbow babies, podle duhy, která přichází na konci bouřky a přináší naději na jasnější zítřky. Přesně to totiž tyto děti znamenají pro matky, které prodělaly potrat nebo se jim předchozí dítě narodilo mrtvé.
ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Spontánní potrat může žena prodělat v jakékoliv fázi těhotenství, dokonce je celkem obvyklý u prvních těhotenství. Často v ženě zanechá nepříjemné pocity a podivný pocit smutku pro někoho, kdo tento svět ještě ani nestačil navštívit. Pro tyto ženy pak může následující těhotenství vyvolat nepříjemné pocity, cítí se provinile, mají neustálý strach o zdraví vyvíjejícího se plodu.

Matky, které si prošly různými osudy a které se nakonec samy dočkaly svých duhových dětí, se nyní čím dál častěji snaží s ostatními o své příběhy i pocity podělit.

Pocit viny

Jeden z nich vypráví dula, která pracovala s matkou, které předtím zemřel plod ve 39. týdnu. Byla z toho na dně a nakonec skoro posedlá myšlenkou na to jak chce být znovu těhotná. Neustále si měřila bazální teplotu, počítala plodné dny a podřizovala jím svůj a manželův režim a vždy měla při ruce těhotenský test. Trvalo třináct měsíců, než se jí znovu podařilo otěhotnět. A namísto radosti přišly výčitky.

Mýty o potratu

Ilustrační fotografie
Reklama

„Narazila na zeď strachu a viny. Měla pocit, že šílenou touhou po dalším těhotenství zradila svou nenarozenou dceru, že věnovala energii touze po novém životě namísto smutku. Pak měla výčitky vůči svému plodu, že se o něj nestará tak, jak by si zasloužil. A měla takový strach, že zemře,“ popisuje dula Bailey Gaddisová pro Babble.com. S klientkou pracovala právě na odbourání strachu, výčitek svědomí a zpracování smutku.To se jí povedlo a dvacet dva měsíců po ztrátě se jí narodil syn.

„Řekla mi, že v srdci bude mít navždy díru po svém prvním zemřelém dítěti...Ale že prázdnota po odchodu její dcery vytvořila prostor pro to, aby svého syna milovala a obdivovala s takovou neuvěřitelnou silou, kterou by bez této zkušenosti asi nepoznala,“ uzavírá příběh Bailey Gaddisová.

Oblečena do duhových barev

Cheryl Lotheringová a její manžel Grant z anglického Leedsu svou dceru Bo často oblékají do duhových barev. Mají pocit, že tím vzpomínají i na všechna předchozí těhotenství Cheryl, která skončila předčasně. Po třech potratech okolo 11. týdne těhotenství poslali lékaři Cheryl i manžela na nejrůznější testy, ale na žádný důvod opakujících se potratů nepřišli.

Těhotenství se špatným koncem

Ženy na eMimino diskutují i nad tímto tématem

„Medicína nám neuměla pomoct a od neustálých injekcí mě bolely ruce,“ vzpomínala Cheryl pro BBC. Nakonec se s manželem rozhodli na chvíli snažení vzdát a zamluvili si dovolenou a právě v tu chvíli se přece jen dočkali. Cheryl byla celou dobu těhotenství úzkostlivá a měla velký strach, nakonec se ale dočkala zdravé dcerky, které jsou dnes čtyři roky.

„Bo všem vykládá, že je duhové dítě. Pokud se na obloze objeví duha, myslí si, že je pro ni. Já myslím na všechny děti, o které jsme přišli a na to, jaké štěstí máme teď,“ dodává Cheryl.

Potrat není neobvyklý

V amerických médiích a na sociálních sítích se v poslední době objevovala v souvislosti s duhovými dětmi doktorka Jessica Zuckerová, klinická psycholožka specializující se na problémy spojené s ženskou plodností, potraty, IVF i na poruchy nálad a úzkostné poruchy spojené s těhotenstvím a porodem. I ona sama si zažila šok v 16. týdnu těhotenství se svým druhým dítětem, znenadání na ni přišly kontrakce, ovšem plod v tomto stáří není schopný přežít. O čtyři měsíce později pak otěhotněla se svým dalším dítětem. Kvůli této zkušenosti si uvědomila, jak složité je pro lidi mluvit o spontánních potratech.

“V situaci, kdy žena prodělá potrat, předčasný porod nebo se dítě narodí již mrtvé, jsou lidé vyděšení, v šoku a zmatení. Je pro nás nepříjemné být v těžkých situacích, a proto někteří lidé raději mlčí. Je horší mlčet, nebo říct něco nevhodného? Mlčet je svým způsobem horší. Osoba, která řekne něco, co vás zabolí, se aspoň snaží a je stále nablízku,“ vysvětluje Zuckerová pro magazín Bump. Rozhodla se proto toto téma otevřít, radí, jak o potratu se ženami mluvit, a vyzývá je, aby pod hashtagem #IHadAMisscarriage sdílely své příběhy s ostatními.

V Česku se o potratech nemluví

U nás je potrat nebo zamlklé těhotenství stále celkem tabu a ženy, které tuto zkušenost prodělaly, o ní často neříkají ani svým nejbližším. Často to vychází z neblahých rodinných zkušeností, když sousedy příliš neužilo na slušné vychování a citlivý přístup.

„Moje mamka přede mnou čekala holčičku, přišla o ni v 7. měsíci. Ve vesnici si na ni každý ukazoval, to je ta! Vše, co by připomínalo dítě, musela babička schovat na půdu, než mamka přijela z porodnice s prázdnou náručí. Měla velké problémy zastavit laktaci. Nesla to těžce, ale zvládla to. Za rok jsem se narodila já, za další 3 roky bratr. O dítěti přede mnou jsem se dozvěděla až v pubertě, když bylo něco podobného v seriálu, na který jsme se dívali. Mamka na ni někdy vzpomíná, když by měla narozeniny, jaká by byla, jak by vypadala. Ale vždycky dodá, že kdyby žila ona, nebyla bych já, protože by se na dvě děti blízko po sobě nedala. Tak je to pro ni trošku lehčí, že na nás nečekala moc dlouho,“ svěřila se se svým rodinným příběhem jedna přispěvatelka na diskusním fóru eMimino.

Nejčastější příčiny potratu

Pláč a slzy: jedna z metod, jak se vás ženy snaží dostat tam, kde vás chtějí mít

Sama o zamlknutém těhotenství neřekla ani partnerovi. Přiznává ale, že se o své duhové dítě někdy až příliš bojí a začalo to už v těhotenství. „ Rodině bych to nejradši řekla až s dítětem v náručí, protože jsem měla strach, abych ho donosila. Musela jsem pořád ležet, všechno mě bolelo. Ale vše dopadlo dobře, máme krásného syna, který se narodil přesně rok po potratu. Porod jsem měla hodně těžký, v tu nejhorší chvíli porodu jsem si na potrat vzpomněla, a v hlavě jsem si pořád opakovala tlač, tlač, musíš, ať o něj zase nepřijdeš. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem měla sílu podržet ho v náručí až následující den. O potratu nechci nikdy nikomu říct. Je to pro mě strašně citlivá věc. Možná i kvůli tomu jsem na syna hrozně upnutá. Teď je to trochu lepší, ale pořád jsem neklidná, když nevím, jestli se mu něco nestalo, jestli je teple oblečený, najedený. Chceme ještě jedno dítě, abych se od něj dokázala trošku odpoutat. Do budoucna by to nedělalo dobrotu,“ pokračuje pak ve své úvaze přispěvatelka diskusního fóra.

Truchlit nad ztrátou dítěte nemusí nutně jenom ženy, které prodělaly spontánní potrat, ale i ty, kterým lékaři doporučili interrupci kvůli zdravotním obtížím plodu. „Podstoupila jsem ukončení těhotenství v 21. týdnu pro malformaci Down. Přestože toto těhotenství vzniklo na první pokus, vlastně neplánovaně, a oba jsme byli zdraví, nemohla jsem další tři roky otěhotnět. Měla jsem v sobě obrovskou vinu za to, že dítě bylo nemocné. Po třech letech jsme podstoupili IVF s genetickou diagnostikou a na první pokus jsme počali dcerku. Samozřejmě jsem se v těhotenství bála i kýchnout, abych o miminko nepřišla. I když pro nás byla tragedie přijít o první miminko, dostali jsme s partnerem velký dar. Zjistili jsme, že opravdu patříme k sobě. Kdyby nám to první dítě zůstalo, asi bych celý život přemýšlela o tom, že je se mnou možná jen kvůli tomu dítěti. Takto jsme si spolu vyzkoušeli to dobré i zlé. Po potratu jsem o tom potřebovala mluvit, ale okolí dělalo, jako by žádné těhotenství ani dítě nikdy nebylo. Měli strach, že mi tím budou ubližovat, ale já se naopak cítila jako máma, jen moje dítě nebylo se mnou, ale v nebi. Jednou svým dětem povím, že mají ještě bratříčka,“ popisuje další anonymní diskutují na webu eMimino. A připomíná tím, že právě otevřený citlivý hovor je ideálním způsobem, jak se ženy i muži mohou s potratem postupně vyrovnat.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

133 příspěvků v diskusi

Reklama