Jak to přijde, že houslistka zběhne ke zločinu?
Od sedmi let jsem chodila na housle a asi mi to docela šlo. Když učitelka začala mluvit o konzervatoři, všem v rodině to přišlo jako dobrý nápad. Navíc jsem nechtěla jít na gymnázium, protože mě nebavila chemie a matematika. Dnes toho lituji. Úzce výběrovou školou jsem si zbytečně zúžila mantinely svých dalších možností.
A ten důvod změny oboru?
Brzy mi začalo být jasné, že moje volba nebude asi tím pravým ořechovým. Rozhodnout se o budoucnosti na celý život ve třinácti letech je samozřejmě nesmysl.
Proč? Nebavilo vás cvičit?
To ani ne, spíš jsem viděla, jak strašně se v oboru projevuje síla protekce. Došlo k totální deziluzi. Dnes už mě nepřekvapí téměř nic, ale v dospívání je člověk hodně radikální. Určitě sehrál roli i fakt, že nejsem z hudební, umělecké rodiny. Na rozdíl od některých spolužáků, kteří o tom slýchali doma, jsem já byla v šoku.
Vážně jen to?
Byly tu i další věci. Věnovat se hudbě opravdu na profesionální úrovni znamená poměrně dost omezení. Já například ráda sportuji. Hraji třeba tenis. Jenže houslista si pochopitelně dost úzkostlivě chrání ruce. Tenis proto nepřipadá v úvahu. Čím dál víc ve mně sílil pocit, že bych vedla vlastně docela plochý život. Asi té vášně pro hudbu ve mně bylo méně, než jsem si na začátku myslela. Také jsem měla trochu dojem, že mi zahálí mozek. Na konzervatoři se počítá s talentem, ne s intelektem.
Teď se řada umělců nejspíš pořádně naježí. Mimochodem čím jsou rodiče?
Maminka ekonomka, taťka filozof, historik a politolog.
Proč nakonec vyhrála práva?
Pro medicínu, která by mě také zajímala, mi chyběla ta gymnaziální chemie, biologie a matematika.
Práva vám připadala jako obor bez protekce?
V tomhle oboru podle mého názoru všechno závisí výhradně na tom, co má člověk v hlavě. Na ničem jiném. Musíte umět rychle myslet, analyzovat, vnímat souvislosti, předvídat tahy toho druhého. Pracovat s tvrdými fakty. Kontakty si časem vybudujete, ale i kdybyste měli stovky strejčků a v rodině byli advokáti až do desátého kolene, když práci neutáhnete mozkem, nepomůže vám ani svěcená voda. A to mi přijde maximálně spravedlivé.
Takže vášeň, která vám chyběla v houslích, jste našla tady?
Absolutně. Studentská léta na fakultě považuji doteď za nejlepší období mého života. Potkala jsem skvělé lidi, spolužáky i profesory. Budu teď znít jako šprtka, ale mě hrozně bavilo i to samotné učení. Čím toho bylo víc, tím víc jsem se do všeho ponořila. Zkoušková období mne nedeptala, učila jsem se dobrovolně, průběžně a ráda. A vedle toho jsem stíhala i normální studentský život.
Nevadila vám povinná koncipientská praxe, kdy absolvent dělá za pár korun "děvečku pro všechno"?
A za co by chtěli brát koncipienti větší peníze? (zvyšuje hlas) Vždyť vlastně nic neumí! Měli by být vděční, že dostali šanci dovzdělat se v praxi, a ještě za to mají docela prima kapesné. Navíc je to jejich osobní volba. Kdo advokátem být nechce, může jít hned dělat firemního právníka nebo do úřadu… Tím hubeným obdobím jsem si také prošla, takže ne že bych kázala vodu a sama pila šampaňské. Je to drsné možná z pohledu okamžitého efektu. Ale předpokládám, že kdo chce peníze hned teď, jde se vyučit a netráví roky studiem. Zhodnocení přijde, ale musí být podloženo snahou a zájmem.
Dnes je poněkud "přeprávníkováno", protože společnost má zafixováno: dobrý právník rovná se zajištěný právník…
Společnost má zafixovanou spoustu nesmyslů. Dobrý právník se nedá poměřovat penězi. Téměř v každém oboru se dá slušně vydělat. U nás záleží, jak dobře platícího klienta získáte. Tím se dostáváme k otázce: je lepším právníkem ten, kdo zastupuje obchodní kauzu nějaké nadnárodní firmy? Anebo ten, kdo pomůže nesolventní paní s třemi dětmi, které přejel autobus manžela, a ona se teď se soudí o náhradu? Je chytřejší ten, kdo "chudé kauzy" už rovnou odmítá? A je osel ten, který nikoliv? Protože s "chudou kauzou" je stejně práce jako s tou lukrativní.
Jak to máte vy?
Já to mixuji. Ale třeba trestní právo mě baví ohromně.
Jak jste se dívala na spor prezidenta Klause a adeptů na soudcovský talár, které odmítl jmenovat kvůli nízkému věku?
Naprosto jsem s ním souhlasila. Byla bych ještě přísnější a věkovou hranici posunula i výše. Tak o tři roky za třicítku. Budoucí soudce by měl podle mého názoru absolvovat jak praxi v advokacii, tak na státním zastupitelství. Rozumím, že jim to mohlo znít jako příkoří. Do příprav na zkoušky dali obrovské úsilí a měsíce učení, muselo je to nesmírně zklamat. Lidsky je to pochopitelné. Jenže se na věc musíme koukat i z druhé strany. Soudce totiž rozhoduje dost zásadně o osudech druhých a k tomu skvělé teoretické znalosti nestačí. Realita je úplně jiná než škola a představy o ní. Proto i takové zklamání je nutné umět unést. Těch jsou v této branži mraky. A pokud si je na vlastní kůži neodžijete…
Je potřeba, abyste klientovi věřila?
Ne. Ze zásady nevěřím nikomu kromě své rodiny a hodně blízkých přátel. Pak bych mohla snadno udělat chybu. Můj úsudek nesmí řídit tvrzení, které mi sděluje klient, ale fakta a vlastní zkušenosti. Téměř každý totiž říká, že je nevinný. Nebo mi zamlčí nějakou okolnost, kterou on sám považuje za nepodstatnou prkotinu, přitom je z právního hlediska důležitá. Proto skoro vždycky vycházím z toho, že to mohl udělat. A s touhle premisou shromažďuji důkazy a fakta, která to vyvrátí.
Odmítla jste někdy někoho?
Samozřejmě.
Podle jakého klíče?
Nepřijala bych obhajobu skutečného pedofila nebo osoby, která týrá zvířata. To je můj osobní blok, na který mám nárok. Pak se neodvažuji přijmout případ, když vím, že nebudu mít čas se mu náležitě věnovat. Nebo když zjistím, že dotyčný přišel pozdě a už není šance něco zachránit. Bylo by to jen prodlužování agonie a tahání peněz z jeho kapes.
Říkáte lidem jobovky, že jsou ztraceni, rovnou?
Říkám. Advokát sdělování špatných zpráv musí zvládnout. Neudržovat zbytečné naděje. Pak už jde o schopnost volit správná slova.
Hodně lidí se vřítí do průšvihu, protože mu odměna právníkovi přijde neadekvátní nejistému výsledku.
Když hodně nadsadím, tak je to stejné, jako když žena nahmatá v prsu bulku. Ale nemá čas jít k doktorovi. Nebo si říká, že bulka časem sama zmizí. Ale pak tam nakonec musí stejně jít a dozví se, že umře a že by nemusela, kdyby… Neříkám běhat za právníkem s každou maličkostí. Ale když se chystáme do něčeho, co by náš život mohlo sakra ovlivnit, alespoň bych se poradila. Říct si, že to takhle bude výrazně levnější, než potom napravovat původní chybu.
Běžně obhajujete vrahy. Vždycky věříte, že si to zaslouží?
Nikdo není tak zlý, aby nebyl hoden pomoci v okamžiku, kdy mu je nejhůře.
Tedy kromě pedofilů a tyranů zvířat…
Je dost advokátů, kteří se ujmou i jich. Nikdo by neměl zůstat opuštěn, bez naděje na pomoc a soucit bližních… Plus je důležité vědět, že neobhajuji to, co udělali, ale je. Hlavní soud stejně přenechávám tomu nejkompetentnějšímu. Bohu.
Někdo prokazatelně zabil člověka. Co považujete v těchto případech za úspěch?
Úspěch je už to, že se našla u někoho vůle pomoct a nezavrhnout ho. Mně i jim je jasné, že naděje na úspěch v samotném případě je ošidná. V tomhle momentě je podstatné to, že mi věří, že za nimi budu stát až do konce. Ať bude jakýkoliv. To je podstata a motivace těchto kauz a mé práce advokáta. Samotné právo je nástrojem toho, co chci dělat, ne jejím smyslem. Smyslem je snaha pomoct.
Proč nemáte kancelář v centru, ale na kraji Prahy a v paneláku?
Nesnáším příliš luxusní a sterilní kanceláře typu okázalý prostor s mramorem, mahagonem a vzácnými soškami. Neocením to. Připadá mi, že chtějí klienta ohromit a tak trochu postrašit.
Ale zástupce nadnárodního gigantu se asi stěží potáhne do Modřan, když má deset kanceláří v centru...
Nepotáhne, anebo až tehdy, když už bude pozdě. Ale ne z důvodu vzdálenosti. Výběr advokátů v obchodních věcech totiž mnohdy vychází z osobních vztahů v obchodních společnostech a někdy i k mocenské garnituře. V některých těchto vztazích je pak opravdu potřeba předstírat úspěšnost a kompetentnost honosným luxusem na drahém místě. Což nikdy předstírat nehodlám.
Vy jste zase známá, a to hlavně díky kauze Kajínek. To v branži také pomáhá, ne?
Vždycky jsem komunikovala s médii a nemlžila. Ale být známý je výhodnější v trestním a občanském právu, v obchodních kauzách spíše naopak. Obchodní společnosti se bojí, aby se se známým právníkem neobracela pozornost i na ně.
Proč vcelku ochotně vystupujete veřejně?
Myslím si, a u právníků a politiků to platí možná dvojnásobně, že by měl každý z nás stát za svými názory a činy. Za každých okolností. V popisu práce mám někoho veřejně obhajovat u soudu. Je tedy mou povinností v první řadě obhájit svou práci a klienta i na veřejnosti v médiích. Lidé mají právo na to být informováni.
A je to taky reklama.
Samozřejmě. Zaplacená tím, že nést veřejně kůži na trh je občas dost nepříjemné. Znamená přijmout i to, že se do vás budou strefovat. Je hodně anonymních hrdinů. Kdybyste jim ale nabídli konfrontaci názorů z očí do očí, zalezou pod parkety. V momentě, kdy na ně není vidět, kritizují s chutí.
Za vámi chodí lidé výhradně v těžkých situacích. Cítíte profesionální deformaci?
Jestli jsem paranoidní? Trochu ano (smích). A také neumím moc vypínat. Čím je kauza složitější, tím víc mne zajímá, ale zároveň si ji tahám v hlavě všude, kam se hnu. Do vany, do postele, když jdu do lesa na houby.
Napadlo vás někdy od toho všeho utéct pryč?
Napadlo. Ještě před třemi lety jsem velmi vážně uvažovala o odchodu na delší dobu do Thajska. Tu zemi jsem si zamilovala. Atmosféru, lidi, kulturu. Ale ani tam bych před sebou neutekla, projevila se ta profesionální deformace. Začala jsem se zajímat o thajské právo. Mají tam věznici, ve které sedí docela dost Evropanů. Vzdělání by mi možná částečně i uznali, a pokud ne, byla jsem odhodlaná vystudovat jejich vysokou školu.
A proč jste neodešla?
Když jsem si to všechno racionálně promyslela, stalo se několik věcí v mém soukromí a neodletěla jsem. Tím jsem to definitivně prošvihla. Dnes mám několik rozdělaných větších kauz, které bych sice teoreticky mohla předat kolegovi, ale zaujaly mě natolik, že je chci dotáhnout do konce. Cítím za ně zodpovědnost. A také jako žena musím přemýšlet o rodině, kterou chci. Kdybych byla chlap, tak neváhám a jedu. Ale teď už mám příliš pevné vazby na Česko. Třeba na Thajsko dojde v padesáti.
Proč podle vás zrovna kauza Kajínek tolik hnula českým národem?
Pan Kajínek je určitě charismatický člověk. Navíc vždy vystupoval slušně a je velmi inteligentní. Tou slušností přitáhne pozornost na případ, u kterého všichni cítí, že při jeho předchozích projednáváních nebylo všechno úplně správné. Souvisí to s celkovou nevírou ve vymahatelnost práva v Česku. Lidé, kteří mají pocit, že i jim se děje leccos nespravedlivého, se najednou s Kajínkem ztotožňují. On pořád bojuje, i když je v situaci, kdy se zdá, že už všechno ztratil a měl by být na dně. A tím je pro ně vzorem. Jeho případ je hodně křiklavý a tak nejednoznačný, takže tam ten prostor k obdivu vlastně je.
Trošku smutné mít za národní vzor "kriminálníka".
Něco to o stavu společnosti vypovídá. České dějiny se neohroženými bojovníky moc nehemží a současnost je bohatá na podvodníky, zloděje a diplomaticky řečeno poněkud zvláštní politiky. Známé charakterní a bojovné muže prostě postrádá. Vzorem proto není, že je pan Kajínek v kriminále, ale že se nevzdává. Že není blátíčko. Plus má výhodu i ve vzezření. Určitému typu žen se líbí. Kdyby chtěl, už několikrát se mohl i oženit, nabídky k sňatku má. Ženy mu pečou i cukroví na Vánoce.
Vy mu prý na Vánoce sice nepečete, ale píšete?
Naše advokátní kancelář píše většině našich oblíbených vězňů (smích). Přáníčka vyrábíme ručně. Jsou za ten dotek normální lidskosti vděční a my jim tím alespoň trochu můžeme zpříjemnit pobyt za mřížemi. Nikdo z nás neví, v jakém pekle kdy skončí.
Klára Slámová (30)
|
Vystudovala Státní konzervatoř v Praze, obor housle, a absolvovala Právnickou fakultu UK. V roce 2004 složila advokátní zkoušky, od té doby působí ve vlastní advokátní kanceláři. Je známá především jako obhájkyně Jiřího Kajínka. V roce 2006 v Praze kandidovala ve volbách do Sněmovny za ODS, poslankyní však zvolena nebyla.
