Kdo tvrdí, že kvůli zaměstnání a dětem nemá čas na koníčky, měl by jít na výzvědy ke Stanislavě Brůhové. Oční lékařka z Českých Budějovic při povídání živě gestikuluje a věříte jí, když tvrdí, že se vždycky snaží o maximum a ještě jí je to málo. "Měla jsem ideály, že budu lékař, který v nemocnici zachraňuje, když ne životy, tak alespoň vidění lidí. Jenže za dřívějšího režimu jsem ,nešla s dobou‘, takže ani při nejlepší snaze jsem se nedostala k práci, po které jsem toužila," vysvětluje profesní rozčarování Stanislava. Pořídila si tedy postupně dvě děti a po revoluci i soukromou ordinaci. Jako člověk neklidný a činorodý hledala k práci, dětem, manželovi a domácnosti "ještě něco vedle". Když se otevřely hranice, vrhli se s mužem na cestování na vlastní pěst.
"Oba jsme individualisti a nelíbilo by se nám táhnout se někde se štrúdlem. Nejdřív po Evropě, s a když ta nám pak přišla malá, objevili jsme kouzlo islámského světa: Jordánsko, Izrael, Sýrie, to Írán, Jemen, Libanon, Etiopie. Byli jsme i v Jižní Americe," vypočítává.
A přes reportážní snímky z cest ji začalo bavit focení jako takové. Jako koníček pro domácí archiv ji ale dlouho neuspokojovalo: "Na internetu jsem se dostala mezi chlapy, kteří mi chválili fotky, ale drbali jejich technickou stránku. Tak jsem se přihlásila do rekvalifikačního kurzu." Od pondělí do čtvrtka léčila oči a v pátek ráno sedala na vlak a jezdila se do Prahy vzdělávat. "Hodně mi to dalo. A protože jde o digitální techniku, tak s tím jde ruku v ruce práce na počítači: montáže, koláže. Říkám, že ty fotky przním. Někomu se líbí, jiný to zavrhuje," líčí svou cestu k fotografování Stanislava.
Její stylizované koláže a montáže na první pohled připomínají fotky Australanky Anne Gedes. Jenomže si nepohrává s miminky, ale se ženami a případně muži. Fotka, jak dvě dámy sedí nad talíři, na kterých se svíjejí nahatí pánové tvorstva, opravdu nenechá nikoho chladným buď se líbí, nebo ne.
"Není umění nafotit nádhernou mladou dívku krásně. Ale ,baba‘, která má smysl pro humor…" zasní se Stanislava. "Mám ráda modelky v mém věku. Je zvláštní, jak se člověk v ateliéru mění. Stačí ho trochu nalíčit a usměrnit. Ne, že bych z každého dělala kašpara, když ale v něm odhalím dřímající vlohy a dokážu ho pošťouchnout k tomu, k čemu inklinuje, je to zážitek i pro mne – a to mě na fotografování baví." I když má vlastní ateliér, dál podniká s manželem dobrodružné cesty. "Cíl si často hledáme náhodně, klidně jen na základě jednoho obrázku. Třeba když jsme viděli fotografii z jemenského San’á, nadchla nás architektura starých hliněných domů. Tehdy jsme začali stonat po Jemenu a nepřešlo nás to, dokud jsme se tam nevypravili." Při každé cestě Brůhovi fotí a píší zážitky, které vydali i knižně.
Ve třiceti se lékařka nadchla pro cestování, ve čtyřiceti pro fotografování. Co přijde v padesáti? "To bude za chvilku! Nechystám se zatím objevovat nové dovednosti. Fotografování mě zatím zcela pohlcuje."
Po cestovatelských výstavách Stanislava Brůhová vloni představila své koláže, montáže a portréty ,Neseriózní fotografie seriózní ženy‘. Premiérově v Prachaticích, na podzim v Praze. Nyní připravuje i výstavu doma, v Českých Budějovicích.
 Doktorka Stanislava Brůhová si v roce 1992 otevřela oftalmologickou ambulanci, o 12 let později absolvovala rekvalifikační kurz ,Reklamní digitální fotografie‘. Specializuje se na portréty, reklamu, montáže a architekturu. Fotí i na cestách po světě. Fotografování je pro ni vášeň, které hodně obětuje. |
