|
JAK JSEM RODILA. Popište nám své zkušenosti s porodem. Můžete poslat i fotografie svého potomka. Nejlepší příběhy zveřejníme a autorky odměníme. Pište na adresu ona@idnes.cz |
Moje fyzická schránka si však nenechala vnutit žádné komplikace způsobené duševním stresem, vyvolaným sestrou na příjmu, co že tady tak brzy dělám a proč obtěžuji.
Uznávám, že jsem si to dílem způsobila sama, jelikož se mi zdálo, že kontrakce jsou nějak podezřele málo bolestivé, a raději jsem je proto zlehčila, tedy prodloužila jejich intervaly.
| ČTĚTĚ VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ZDE |
Ještě na sále jsme měla dojem, že mi nevěří, že rodím, nicméně potomek se objevil už za čtyři hodiny po nevlídném přijetí.
Nejvíce mi pak utkvěla v paměti přátelská reakce paní uklizečky, která mi zpestřila dvouhodinové osamělé poporodní čekání na sále obdivnou větou: „Máte krásného chlapečka!“
Opravdu mne překvapila – nějak jsem z toho všeho byla ještě celá tumpachová, více než krasavce mi synek připomínal staženého králíka, ale jen o dva dny později jsem jí začala dávat za pravdu – ne krásného, ale dokonce nejkrásnějšího v celé porodnici!
Na druhý porod jsem se proto již připravila lépe. V ženských kuloárech se tehdy šeptalo, že zdaleka nejpřívětivější jsou v malé, leč milé porodnici ve Frýdlantu v Čechách, ale že je těžké se tam dostat.
Vyžádala jsem si potřebná lejstra v porodnici, kam jsem příslušela, a hodlala zariskovat. Kontrakce přišly v noci, a jelikož tatínek zase chyběl doma, odnesl transport do nemocnice můj vlastní otec. Dodnes si pamatuji jeho úlevný výraz, když mne vyklápěl po 30km zběsilo-opatrnické jízdy před branami porodnice.
Vrátnicí jsem prošla elegantně – na dotaz, co mne tam přivádí, jsem odvětila, že vynikající pověst zdejšího ústavu, tudíž bych zde ráda porodila.
„No, aspoň nám nelžete, že tu máte blízko chalupu a zrovna to na vás přišlo!“ A tak mne přijali a ani jejich pověst nelhala. Byli nesmírně milí, miminka jsme si tehdy mohly celý den na rozdíl od běžné praxe opatrovat samy a vozit v nákupních vozících, a na noc nám je hodné sestry vzaly, abychom si mohly odpočinout. Jen ten porod samotný byl zase o něco rychlejší než měl.
Pečlivě jsem se procházela a připravovala na sál, když mne k mému rozhořčení „předběhla“ jakási rodička, která dorazila nespravedlivě až po mně, ale v pokročilejším stádiu! Protože jsme se nemohly prát o porodnické křeslo, složila jsem se na lehátko v chodbě a kroutila se na něm mlčky trpíc tak dlouho, až už mi lékař jen položil otázku, zda bych schopna dojít na sál. Byla, a nejenom to, dokonce i na něj sama vylézt. Ani jsem se však nestačila na křesle pořádně usadit a začít se bát, natožpak zaposlouchat se do pokynů o tlačení - další potomek spatřil světlo světa.
Bohužel, další, třetí příležitost už jsem už od života nedostala, ačkoliv jsem snila o možnosti porodit nějak více netradičně :-)
