Utečte dřív, než padne první facka

Utečte dřív, než padne první facka - Často si partner bere děti jako "rukojmí". | foto: Getty Images

Poraďte: Jak skončit s tyranem?

  • 146
Je těžké svěřit se a říct: mám doma tyrana. Snazší je si tiše přát, aby se to neopakovalo. Vždyť jsou i pěkné chvíle, které rodina prožívá. A děti potřebují oba rodiče. A partner slibuje... Tak proč mu nedat další šanci?


Já ustupovala mnoho let a opravdu se mi to "vyplatilo". Nejstarší z dětí otce nenávidí, druhé má bolesti břicha a chtělo spáchat sebevraždu. A to nejmladší? Nechce o otci ani slyšet. Muselo to dojít tak daleko?

Je to moje vina, řeknete si možná. A já souhlasím. Jenže si nikdo neumí představit, jak těžké je sebrat děti a odstěhovat se, když není kam a na partnera jste zvyklí. A co samota? Jak uživím děti z jednoho platu? Jít někam nahlásit, že mně, nebo snad i dokonce mým dětem partner ubližuje? Jak se zachová, až se to dozví? Nebude to horší? V této chvíli si jakýkoliv krok už po několikáté rozmyslíme a chceme věřit, že hrůza skončila.

Roky utíkaly a děti se začaly bránit různými způsoby. Přišly party, drogy, ubližování ostatním, slabším jedincům, krádeže. V rodině nastal chaos. Když se dítě nedá zvládnout, jde se k psychologovi. "Chyba je ve výchově. Rodiče by měli stát na stejné straně," poradí vám.

Takže pokud váš partner bude mít špatnou náladu a bude si ji potřebovat někde vybít a zrovna bude po ruce vaše dítě, dopřejte mu to. Tím zabijete tři mouchy jednou ranou. On se tím uklidní, neodnesete to vy a hlavně budete vychovávat děti oba stejně, bez hádek. To je idylka, co? A nebo se rozhodnete od partnera odejít, přestože víte, jak to bude těžké. Já si vybrala tu druhou variantu.

 PORADNA PRO TÝRANÉ ŽENY ZDE

Děti volily smrt

Když jsem se dozvěděla, že můj syn chtěl otce otrávit jedem na krysy a dcera chtěla spáchat sebevraždu, dost mě to sebralo, ale zároveň dodalo sílu jednat. Oznámila jsem mu, že si hledám bydlení a že odejdeme. Naivně jsem si myslela, že to vše proběhne celkem v klidu. Zpočátku to tak vypadalo, než mě znásilnil.

Necítila jsem se tak špinavá, jako ženy znásilněné cizím mužem, ale spíš ponížená. Nedokázala jsem pochopit, jak to mohl udělat člověk, který mě "miloval" tolik let. V mých očích klesl hodně hluboko: z milujícího muže na zvíře. Nepřijala jsem ani kytku, kterou koupil místo omluvy.

Je definitivně rozhodnuto. S takovým člověkem není možné dál žít. Nikdo však netuší, že problémy teprve nastanou. Pár dní před odstěhováním do pronajatého bytu opět vyžadoval sex, ale tentokrát už jsem se nedala. Tím to bylo horší. Poprvé se mi podařilo utéct po menší tahanici k dětem do pokojíčku, podruhé jsem reagovala stejně. Tentokrát se už nezastavil ani před dětmi. Na domluvy nereagoval, děti ho v té chvíli vůbec nezajímaly.

Ten den jsem mu pohrozila policií. Dost se naštval a já si myslela, že už dá pokoj. Opět jsem se zmýlila. Pokusil se ještě jednou, a to jsem se bránila zuby nehty. Psychicky jsem to už nezvládala. Měla jsem strach o sebe i o děti. Takového jsem ho neznala.

Nahlásila jsem vše na policii. Vyslechli mě i děti a jeho
odvezli do vazby, kde strávil přibližně dva měsíce. Nikdo z nás z toho neměl radost. Nikdo si nepřál, aby šel do vězení. Chtěli jsme mít od něho jen klid.

Jak to dopadlo? Jako v moderní pohádce. Rodiče mu zaplatili právníka, dostal podmínku, na kterou se odvolali, a on je teď zproštěn viny pro nedostatek důkazů. Svým způsobem jsem byla ráda. Měli jsme toho všeho už všichni dost a přáli jsme si jen zapomenout. A opět jsem šlápla vedle.

Rozvod a soud o děti je za námi. Chybí majetko-právní vypořádání. Byt, ve kterém totiž bydlíme, patří nám oběma. A exmanžel, jakmile byl zproštěn viny, se opět ukazuje v tom pravém světle.

Po deseti měsících se objevil u nás doma a já v domnění, že si přišel jen pro své věci, jsem ho pustila do bytu. Oznámil mi svým arogantním způsobem, že se sem stěhuje a mám vyklidit dětský pokojíček, protože zde bude bydlet.

Jsem na to sama

A co teď! Neumím si představit, že člověk, který nám tak ublížil, bude znovu s námi v jednom bytě. Kdo nám zaručí, že to neudělá znovu, když mu to prošlo poprvé? A co děti? Nebude se mstít, že proti němu vypovídaly? Děti se ho bojí a odmítají být v jeho blízkosti.

Poprosila jsem o pomoc na policii. Prý pro mě bohužel nemohou nic udělat. Dali mi akorát na ně číslo, kdyby se doma něco dělo. Druhý den jsem jela na sociální úřad. Sociální pracovnice mi oznámila, že jestli se cítím s dětmi ohrožená, ať jdeme do azylového domu, který je od nás vzdálen víc než 60 km. Jak se budu dostávat do práce, už nikoho nezajímá. A pak mi navrhla ještě druhou možnost, že mi děti odeberou a půjdou do dětského domova. Paradoxem je, že já sama v tomto zařízení již několik let pracuji jako vychovatelka.

Věřte mi, že jsem na ni vytřeštila oči a nechápala jsem, kam jsem to vlezla. Pokusila jsem se tedy ještě o poslední krok, a to přímo soud. Ale ani tam jsem nepořídila nic. Pracovnice, s níž jsem hovořila, mi sdělila, že mi nemohou pomoci, protože na tuto situaci zákon nepamatuje. Bývalý manžel žije teď u rodičů ve vile a my žijeme ve strachu, kdy se u nás opět objeví.

1. Mám vyměnit zámek a manžela za žádnou cenu do bytu nepustit, byť mu patří tak jako mně?

2. Mám se odstěhovat i s dětmi někam daleko do podnájmu?

3. Mám vystěhovat dětský pokoj a nechat ho v našem bytě bydlet do rozhodnutí soudu?

4. Mám ho nechat se k nám nastěhovat a pořídit si slzný plyn nebo zbrojní pas?

5. Mám poprosit nějakého známého nebo příbuzného, aby s námi nějaký čas bydlel?

PROSÍM PORAĎTE MI ZDE