Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

PremiumPoradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| děti partnerů| závislost ve vztahu| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| nešťastná láska| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| deprese a vztah| zamilovanost| vztahové problénmy v širší rodině| rozvod a děti| osamělost| sexualita| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| věkový rozdíl mezi partnery| vztahy na pracovišti| otázky početí, těhotenství| alkohol u jednoho z partnerů| psychické poruchy| stres| spolupráce s psychologem/psychiatrem| agresivita a vztah| první láska| vlastní právo na život podle sebe| vztah na dálku| pauza ve vztahu| smrt blízkého člověka| svatba-důležitost manželství| ekonomické problémy ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nenaplněná láska| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| generační soužití| nemoc partnera| závislost partnera na jednom z rodičů| separace dospělého dítěte od rodiny| ženské přátelství| výchova| snižování sexuálního apetitu v manželství| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| sourozenecké vztahy| přetažený vztah| manželovy kamarádky| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| kamarádi partnera...| alkohol v rámci širší rodiny| problematické manželství rodičů| osudová láska| problém navázat vztah| sny| ekonomicky silnější žena| seznamování| neimponující muž| životní nezdary| poruchy příjmu potravy| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| vliv osoby rodiče na výběr partnera| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| "pauza" ve vztahu| podezření na vedlejší vztah| problémy se spánkem| vliv alkoholu | společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy
hledání sebe sama
4.část No, byla jsem z toho totálně zmatená, protože jsem si myslela, že mě chce zpátky, ale vrátila se mi zase nevolnost, úzkost z toho že ve skutečnosti nechce. A vlastně ani nevím proč, protože já už k němu před rozchodem ani moc přitahovaná nebyla. Zavolala jsem mu a zeptala se ho proč za mnou vlastně přijel. Řekl, že se mu stýskalo a že mě chce zpátky, že to věděl od první chvíle, když jsem odjela. Že mu najednou nic nedávalo smysl, žádná činnost a že mě viděl hrozně rád, ale měl pocit, že potřebuju čas a nechtěl do toho zase skočit po hlavě. Ale já teď na nějaké randění znovu nemám energii. Konečně jsem se zase dala trochu dohromady po asi dvou měsících trápení a přemítání, jestli s ním chci ještě být ve vztahu. Konečně jsme se rozešli a on se tu zase objeví a balí mě. Ale nejhorší na tom je, že mě to k němu hrozně táhne. I když byl v té restauraci, tak jsem měla tendenci ho obejmout, pohladit ho, dát mu pusu a byla jsem opravdu ráda že ho vidím.
Markéta51
hledání sebe sama
3. část Rozchod proběhl hezky, ale když jsem mu řekla že mám pocit, že už mě nemiluje, tak mi to nevyvracel, řekl, že má pocit, že ten rozchod potřebuju a že se mu vlastně ulevilo, že už to na něj bylo taky někdy trochu moc. Nicméně jsme se rozloučili v dobrém, bez výčitek. No po rozchodu jsem se konečně postavila na nohy (předtím jsem nedokázala jíst, všechno jsem zvracela, byla jsem hrozně úzkostná) ale po pěti dnech se objevil u nás před domem. Řekl, že hned když jsem odjela, měl v sobě hroznou prázdnotu, pořád brečel, bylo mu smutno. Ale neřekl, že mě chce zpátky. Byla jsem ráda, že ho vidím a pořád mě to k němu hrozně táhne, ale nemohu se zbavit toho mateřského pocitu ve mně. Ale když jsem ho takhle viděla, byla mezi námi už nějaká hranice, tak jsem ho tak vlastně tu chvíli nevnímala a opravdu mě přitahoval. Pak jsem šla na brigádu do restaurace, kde dělám servírku a on si tam sednul a koukal na mě a dělal na mě oči. A pak odešel a později mi napsal „tak zase někdy.“
Markéta51
hledání sebe sama
2. část Měla jsem hodně těžké období a potřebovala jsem podporu, trávila jsem s ním všechen svůj volný čas, kterého bylo hrozně moc a to byl ten problém. Hrozně jsem brečela, plácala se v tom a tak. No jenže nejdřív mi přítel pomáhal, ale pak jsem se začala postupně hroutit...vyčítala jsem si, že nejsem dost veselá, nepřišla jsem si pro něj dost dobrá. Ale pak jsem začala mít pocit, že je to ten vztah co mě vysává a drží zpátky. Taky jsem byla paranoidní ohledně rozvodů, rozchodů a přítel mě nedokázal moc dobře ujistit. Prostě celý vztah změnil dynamiku natolik, že jsem se s ním rozešla. Hlavním důvodem bylo, že jsem měla pocit, že už mě nemiluje a nechová se ke mě jako k přítelkyni a sama sebe jsem spíš viděla jako jeho matku nebo jak to vysvětlit. Bylo toho na něj taky hodně, nechtěl mě opustit, ale taky myslím, že ho ty mé záchvaty pláče a beznaděje vyčerpávaly a možná proto zase on potřeboval podporu ode mne.
Markéta51
hledání sebe sama
1. část Dobrý den, mám takový problém. Už jsem sem psala, ale v té době byla situace úplně jiná. Je mi dvacet let, vždycky jsem měla trochu odpor ke vztahům, nevím proč, prostě jsem měla strach a pocit, že ve vztahu nikdy nebudu dost svobodná. No, ale ono se to plní. Vždycky když se mi někdo začal líbit, začala jsem na něm být totálně citově závislá, pořád jsem myslela jen na něj a nedokázala jsem pomalu přežít den bez kontaktu s ním. Jenže když jsem se s daným člověkem začala bavit víc, po čase mi přišlo že to už nezvládám, začal mě vysávat. Často se stává že se mi lidi úplně otevřou, mají pocit, že se mnou mohou sdílet všechno a já je budu milovat a mě pak začne připadat, že jsem jako maminka. Takže s tím člověkem přeruším kontakt a pak se třeba za pár měsíců bavíme znovu a už normálně. Přesto už s tím člověkem nedokážu být moc dlouho, jinak jsem unavená a vyčerpaná. Stalo se mi to takhle s několika kamarády a teď i s mým přítelem.
Markéta51
hledání sebe sama
Dobrý den, mám občas úzkosti z toho, že nemám kolem sebe dobré kamárady a zároven jsem introvert natolik, že se je bojím hledat. Cítím, že dvě "kamarádky" neustále závidí a nejsme k sobě upřímné. Občas si říkám, zda nějakou kamarádku najdu, protože se zatím cítím jako sama co se tohoto týče.. akorát mám kolem sebe lidi, který furt říkají, jak je důležité mít přátelé a kamarády, ale kde je hledat.... tohle už si nesu od střední, kde jsem byla mimořádně uzavřená a nikoho jsem tam neměla. Ted už je to o něčem jiným, jsem i více pozitivní a mám mín "mindráku".. Děkuji za radu, pokud se tu vůbec nějaká hodí. - otázka upravena poradcem
Aneta
hledání sebe sama
Dobrý den, kamarádka mě seznámila s jedním klukem. Zatím spolu nechodíme, ale pokud budeme, tak mám obavy, co na to bude říkat jeden můj dlouholetý kámoš. Ještě nedávno jsem s ním chtěla chodit, ale našel si přítelkyni. Jenže on je hrozná žárlivka, tak se obávám toho, nechci předbíhat událostem, že pokud budu mít přítele, nebude mu to dát spát. Můžu samozřejmě argumentovat tím, že má přece holku, takže, co mu je po tom, že já někoho mám, ale obávám se, že to nebude dělat dobrotu. Protože z mé strany, já si s ním začala víc psát, jednou za čas se sejdeme, to nic není, ale obávám se, aby to mému příteli nevadilo. nikdy jsem nebyla nevěrná, nemám k tomu sklony a nevím, jestli se tohle dá, jako nevěra brát. Kvůli nové známosti si ale nepřestanu psát a stýkat se příležitostně s někým, koho znám už pár let. Také nemůžu za to, že kámoš, i když je zadaný flirtuje se všemi, včetně mně. Myslíte, že bych se měla chovat jinak?
Scarlet
hledání sebe sama
Nyní mám přítele, se kterým jsem konečně šťastná, chová se ke mně tak, jak si myslím, že si každá žena zaslouží, a rozumíme si. Jediný "problém" vidím já osobně v tom, že je skoro o 10 let mladší. Vím, že na věku dnes moc nezáleží, a on opravdu působí vyspěle. Promluvili jsme si a zdá se, že je to hodný kluk (chlap), co chce to samé co já (rodinu a zázemí). Někdy za pár měsíců plánujeme sestěhování. Radost mi ovšem kazí myšlenky na to, jak mi tikají "biologické hodiny" a že třeba nebude chtít dítě tak "rychle" (párkrát jsem mu naznačila, že já mám bohužel už jen tak cca 5 let), taky se obávám zdravotních komplikací, že to prostě u mě vzhledem k vyššímu věku nepůjde. :/ (To nemám nijak podložené, jsem prostě samý strach). Už teď přemýšlím o tom, že pokud by přítel dítě, potažmo nejdříve svatbu nechtěl, tak se prostě budu muset cca za 2 roky zase sbalit a jít dál. Nechci skončit jako "stará panna" a bezdětná. :/ Sama se na sebe zlobím, že si život vůbec neužívám, ale co mám dělat? Děkuji - otázka upravena poradcem
Zuzana 2.
hledání sebe sama
Dobrý den paní doktorko, bohužel nevím, kam tento dotaz zařadit. Je mi 35 let (brzo 36) a poslední dobou mě dost trápí, že ještě nemám rodinu a děti. Byla jsem sice už vdaná, v tom vztahu skoro 11 let, ale bývalý manžel byl cizinec, který u nás dlouho studoval (medicínu) a tak jsme početí rodiny odkládali na dobu, až dostuduje. Když se to konečně po letech povedlo, šel náš vztah tzv. do háje. Poté jsem měla několik neperspektivních párměsíčních známostí, které nikam nevedly (já to vždy brala vážně, bohužel ne dotyční, ale dnes vím, že to prostě nebyli partneři pro mě a štěstí bych s nimi asi nedošla). Jsem ve věku, kdy téměř všechny mé kamarádky a příbuzné mají děti a já se cítím jaksi "opožděná", zbytečná. Nemám ani nějakou kariéru, hodně peněz, přijde mi, že jsem v životě nic moc nedokázala. :/ Nemám čím "oslnit", abych tak řekla. Nechci, aby to vypadalo, že chci dítě jen proto, aby na mě bylo takříkajíc něco "zajímavého"...to tak není. Opravdu bych ho chtěla sama za sebe. - otázka upravena poradcem
Zuzana 1.
hledání sebe sama
mám pocit, že bych ho chtěla ještě hrozně moc potkat, promluvit si s ním, a slyšet, že to alespoň na začátku myslel upřímně. Někdy stále brečím, když si na něj a na náš vztah vzpomenu. Je mi líto, že jsem to musela prožít, ale také jsem na sebe dost naštvaná, neboť mám výčitky vůči současnému partnerovi, o kterém vím, že by mi do budoucna mohl dát to, po čem toužím (zázemí, rodinu, děti)...a s tímto bych to 100% nikdy neměla. Opustit svého přítele nechci, ale stále bažím po jakémsi "vysvětlení" toho divného vztahu, který na mě doléhá jako koule z minulosti a mám pocit, že mě drží v okovech. Kontaktovat toho ex však nechci, vím, že by byl schopný mi znovu slovně ublížit, jak to umí, a stejně bych se žádného vysvětlení "jednou provždy" nedočkala. Chtěla bych vědět, jak se toho všeho v sobě už zbavit, přestat na něj myslet a jít dál. - otázka upravena poradcem
Dita - 4. část
hledání sebe sama
hodně poplakala. Nejhorší bylo, že jsme se na jeho návrh stýkali ještě 2 měsíce jako "kamarádi s výhodami", já však byla stále zamilovaná a když to zjistil (asi to nešlo utajit)...začal se chovat velmi chladně až přezíravě a začal popírat vše, co kdy řekl, přesně své "velké lásky" ke mně na začátku. To pro mě byla asi největší rána, ze které cítím, že jsem se doteď nevzpamatovala, i když to už bude téměř rok, co jsme se neviděli. Vím, že mě asi (?) chtěl chránit před sebou samým, neboť i on věděl, že není žádná partie pro život a sám to přiznal. Nicméně říkal spoustu si protiřečících věcí a já se neustále ponižovala, abych ho měla nablízku, přestože mi bylo vždy jasné, že vztah s tímto člověkem nemá absolutně žádnou budoucnost. Přestože už mám nového partnera, který mě velmi miluje a chová se ke mně skvěle, rozumíme si a máme plány do budoucna...měla bych být tedy šťastná...nejde mi do hlavy, proč stále myslím na tohoto ex. Asi že mám v sobě rozchod nedotažený, neuzavřený a někdy - otázka upravena poradcem
Dita - 3. část
hledání sebe sama
který byl navíc stále oficiálně ženatý se dvěma závazky. Kromě toho, že nadmíru pil a byl dost hrubý (tedy vulgární), něco mě na něm velmi přitahovalo a byl takovou mou "vstupenkou" do světa, který jsem neznala. Oba moji rodiče jsou VŠ (doktoři), a já byla opečovávané dítě jedináček, takže mi svět těchto řekněme jednodušších lidí byl nahony vzdálený. Bývalý přítel si mě získal tím, jak od začátku "vykřikoval", že jsem jeho osudová láska a jak mě miluje. Přestože jsem už cca po měsíci věděla, že zde něco nehraje, svolila jsem okamžitě ke společnému bydlení (byl to jediný muž, se kterým jsem kdy bydlela, kromě exmanžela)...a měli jsme v tom malém bytě v Německu takový svůj svět, který samozřejmě nemohl v "reálném" životě obstát. Expřítel mě čím dál častěji kritizoval a také ode mě začal utíkat a opíjet se v hospodě. Přesto stále tvrdil, že mě miluje a nechce jinou ženu než mě. Byli jsme spolu asi jen 3,5 měsíce. Poté, co náš vztah ukončil a navrhl, že budeme "přátelé", jsem si opravdu - otázka upravena poradcem
Dita - 2. část
hledání sebe sama
Dobrý den,
je mi 35 let a mám za sebou jedno nepovedené manželství (manžel byl cizinec studující u nás medicínu, dnes již lékař, byli jsme spolu přes 10 let, kvůli jeho studiu neměli děti, příliš jsme spolu nesouzněli a tak jsem po vzájemné dohodě odešla). Před 2 lety proběhl úspěšný rozvod a já byla opět na začátku. Ač mám VŠ, rozhodla jsem se jít na rok pracovat do Německa do továrny jako dělnice, s vidinou, že si vydělám hodně peněz za "jednoduchou" práci. Tomuto "snu" jsem dost obětovala, udělala jsem si např. ve 33 letech řidičský průkaz a konečně po letech strachu začala jezdit autem. Během toho roku jsem prožila celkem 4 krátké vztahy s muži - všichni byli Češi pracující a pobývající v Německu, 3 z nich kolegové z práce. O ostatních mužích se zmiňovat nechci, jeden z nich (ten třetí) mi však stále leží v hlavě a nemohu na něj zapomenout, i když to byl pro mě naprosto nevhodný partner a nerozešli jsme se ani v dobrém. Jednalo se o o 10 let staršího alkoholika a gamblera - otázka upravena poradcem
Dita - 1. část
hledání sebe sama
Dobrý den, paní doktorko.. Nevím si se sebou rady. Vždy jsem byla úzkostlivější a přemýšlela se strachem o nemocích a o smrti, ale teď mi snad přeskočilo. Od té doby, co se mi narodil syn (jsou mu přes dva roky), hrozně se o něj bojím. Stále ho sleduji a pozoruji a každá drobnost mě vykolejí. Sleduji a pozoruji i sama sebe. Mám strach, že mi syn umře, nebo já umřu jemu a on zůstane na světě sám bez maminky. V létě náhle onemocněl a umřel spolužák mé sestry, bylo mu jen přes dvacet, dostal rakovinu jater a za půl roku zemřel. Od té doby nemohu myslet na nic jiného, v noci dostávám nějaké panické záchvaty, kdy se mi udělá až fyzicky špatně.. Bojím se, že mi něco je a čím víc se bojím, tím hůř se cítím a jsem v kruhu. Vůbec nevím, co mám dělat, ale takhle to dál nejde.. Je mi opravdu špatně a nevím, jestli si to sugeruji, nebo jsem nemocná.. Mám jít k psychologovi? Vyšetřit jsem se dala, vzali mi krev a čekám na výsledky.. Asi se zblázním, než ty výsledky budou.. Děkuji, Hanka
Hanka
hledání sebe sama
Dobrý den, je mi 24 let, studuji VŠ a ke studiu jsem zaměstnaný na částečný úvazek, a i tak mám spoustu volného času. Problém je v tom, že nejsem schopný si najít přítelkyni. Zkoušel jsem různé seznamky, ale jsem toho názoru, že kvalitní dlouhodobý vztah by měl vyplynou sám. Bohužel v mém okolí jsou dívky, které jsou buď zadané nebo mě berou pouze jako kamaráda. Spousta dívek o mně říká, že jsem atraktivní, mám smysl pro hůmor, společenský, ale dlouhodobý kvalitní vztah se mi nedaří najít. Nemyslím si, že by to bylo tím, že bych byl málo sebevědomí. Jsem se sebou spokojen, samozřejmě ve zdravé míře, sportuji, bavím se. Za svůj život jsem měl 2 "vážné" vztahy, které trvaly cca půl roku. S dívkami, se kterými jsem měl rande, došlo pouze asi ke dvěma schůzkám, poté mě začaly brát jako kamaráda, i přesto, že jsme si spolu rozuměli. Opravdu nevím, kde by mohla být chyba. Děkuji za odpověď. - otázka upravena poradcem
Marek
hledání sebe sama
V nynějším vztahu se trápím - přítel je řidič kamionu - je pořád pryč. Když přijede, chce trávit čas i se svou 11letou dcerou. Společné výlety (se všemi 3 dětmi) byly o dohadech, bylo mi pohodověji, když jsme jezdily s dětmi samy. Vadí mi, že přítel není tak inteligentní (srovnávám pořád s 1. partnerem), je o 12 let starší, věkového rozdílu do budoucna jsem se začala obávat. Přála jsem si člověka, o kterého se opřu, který bude tady pro mě i děti, dcera pořád touží po náhradním tatínkovi, byly jí 3 roky, svého tátu si nepamatuje..... Přijde mi současně, že, nemám čas věnovat se vztahu, že by to bylo na úkor dětí a muži chtějí milenku, partnerku, ne uštvanou mámu od 2 dětí. Mám v této životní fázi (41 let) vůbec šanci na hezký vztah ? Chlapa, který mi bude oporou, vychovávat se mnou cizí děti ? Nechci se smířit s názorem - nepije, nekouří, tak co bys ještě chtěla......Jak poznat jestli zůstat raději sama nebo na vztahu pracovat, když to není dobré nyní, bude za čas líp ? Děkuji moc
Radka S. - 2. část
hledání sebe sama
Dpbrý den, potřebovala bych moc Váš názor. Po 21 letech vztahu jsem před 2,5 roky přišla o partnera, zemřel - zůstala jsem s dětmi sama - nyní dcera 5,5 roku a syn 9 let. Po 13 měsících samoty jsem potkala přítele, nebyla jsem si jistá, zda je to brzy po úmrtí, vrhla jsem se do vztahu dost bezmyšlenkovitě..... děti k příteli přilnuly, on sám děti neměl, 10 měsíců vztahu přespával u nás, ale hodně času věnoval svým koníčkům, domů se chodil hlavně navečeřet a vyspat, občas proběhl společný výlet. Když jsem tlačila na větší zapojení v domácnosti - vzít někdy dcerku ze školky (toužila po tom), nikdy to neudělal a rozešel se se mnou SMSkou - ať si najdu rodinný typ. Bohužel mně rozchod bolel jen kvůli dětem, byli jsme každý jiný. Možná z touhy poskytnout dětem úplnou rodinu, jsem udělala další chyby - hned za 2 měsíce jsem potkala dalšího muže a domnívala jsem se, že by to mohl být partner po zbytek života. Nyní po 4 měsících vztahu vidím na něm jen chyby - srovnávám se svým 1. přítelem
Radka S.
hledání sebe sama
dobry vecer,je mi 34 let,nikdy jsem nemela muze-nemela pohlavni styk ,ale s robertkem jsem si pred mesici protrhla panenskou blanu... menstrulaci mam nepravidelnou ,nekdy i 2 mesice bez menstrulace.... boli me v podbrisku ale na mesicky to asi opet nevypada..... treba je to tim ze nemam chlapa,v cem je problem ??Co mam delat?? nekdy koukam na porno,treba to ma vliv,nevim...,nebo treba jsem jeste nedozrala ze nemam mesicky skoro vubec... posledni roky je nemam,obracim se o radu.... chlapa bych asi nedala,aby nechtel porad sex a jen me zneuzival,prijde mi to nechutne kdyz chlap neco by strcil dovnitr,je to prenos bakterii a je to hodne nehygienicky... i predstava pusy je nehygicke mi prijde.... boli me hodne v podbrisku...jsem takova napnuta...Jitka
Jitka K.
hledání sebe sama
Dobrý den,
paní doktorko mám problém. Je mi 35 let, mám dlouhá léta úžasného partnera, a v poslední době začal muž toužit po dítěti, nicméně nijak vtíravě spíše mile, že by chtěl holčičku, která by mi byla podobná. Já jsem spíš taková rozevlátá, miluju svobodu a cestování, svoji práci, pejska. Je mi prostě dobře. Ráda bych mu přání splnila, nicméně já se hrozně bojím, měla jsem velmi problematického sourozence a své rodiče litovala, dále mám strach z vývojových vad dětí a autismu, ze svého okolí vím, že toho přibývá. Přece jenom můj věk není už nejvhodnější k plození dětí, taky se bojím, že nebudu dobrá máma a že ty změny ve smyslu ztráty svobody a volnosti prostě nezvládnu. Vím, že některé mé důvody co jmenuji jsou sobecké, ale nemohu si pomoct. Nějak na tom nemohu najít moc pozitiv, prostě je moc nevidím. Měla jsem v mladém dospívání spoustu problémů např poruchy příjmu potravy a beztak mi rodina nikdy nepomohla. Díky za názor či radu.
Alena
hledání sebe sama
Myslíte že vztah funguje dobře pokud nedostanou oba zamilovaní lidé v dětství stejnou dávku potřebného mateřského citu, tj. základní životní potřeby? Je to obdoba dávky potravy pro růst. Mám vyzkoušené, že pokud dávka není stejná, dochází ke konfliktům a nedorozumění a vztah se rozpadává častěji, skoro vždy. Že bych se mýlil? Dítě z děcáku a dítě vychované normální matkou je konfliktní nefunkční kombinace. Neopravitelná !! Takové vztahy nedoporučuji. OK?
Franta
hledání sebe sama
Dobrý den, chtěla bych poradit ohledně mého a partnerova vztahu. Jsme spolu už přes dva a půl roku a považuji ho za ideálního budoucího partnera, se kterým bych byla schopná jak žít tak vycházet. Problém je v tom že už pár měsíců přemýšlím nad pauzou. Jsem ještě mladá a v životě a ve vztazích jsem si toho ani zdaleka neužila tak jako on. Neznamená to že je nás vztah nudný, právě naopak je úplně ideální. Chtěla bych pouze trochu svobody a hlavně se naučit jaké je to žít sama a bez závazků. V životě jsem měla pouze jednoho expřitele a už jsem skoro 4 roky v nějakém vztahu. Nechci ho nikdy ztratit, ale zároveň nechci být sama nešťastná za to, že dokud jsem mohla tak jsem něco neudělala. Mám v plánu s ním všechno rozebrat jen co budeme spolu a třeba vymyslet nějaké řešení. Pouze se bojím, že raním jeho city a on už ke mně nebude přistupovat tak jako doposud. (přístí rok maturuji a chtěla bych ten rok strávit trochu méně uvázaně.) Děkuji za odpověď
Markéta
hledání sebe sama
Dobrý den, můj problém se týká erekce, s bývalou přítelkyní jsem erekce dosáhnul téměř okamžitě při polibku, obejmutí. Nyní u současné přítelkyně potřebuji k dosažení erekce přímou stimulaci penisu, a tak se ptám jestli i to je normální. Od dětství trpím obsedantne kompulsivní poruchou, a tahle situace ve mě vyvolala otázku ,,co když jsem gay ? ,, vyvolává to ve mě hrozné úzkosti, nikdy jsem o své orientaci nepochyboval až do téhle doby, gay být nechci nedovedu si představit žít s mužem, můj životní sen je rodina a děti. Jinak ranní erekce i při masturbaci zcela bez problému. Je mi 24 let. Děkuji
Honza
hledání sebe sama
Zajímala jsem se o jazykově pracovní pobyt v zahraničí - zlepšit jazyk, využít toho, že jsem sama, opět se bojím udělat ten krok. Jak změny práce tak pobytu v zahraničí - mám strach z nejistoty, z nových lidí, že to nezvládnu. S tím souvisí i bydlení. Znovu se sama osamostatnit. Nevím, zda neodjedu. Pokud zůstanu ve stávající práci, nevím, zda jít sama do bytu a pak časem práci měnit - opět strach, že to nezvládnu. Partnerství nyní žádné, jen se snažím vracet zpět, ale nejde to. Připadám si jako v začarovaných kruzích. Mívám úzkosti, ráno pocit deprese, někdy se v noci budím. Často jsem sama. Nebo ve špatných vztazích (v práci, v rodině, kde se moc necítím). Kamarádky teď moc nejsou. Mají děti a já zatím ne, tím postupné odcizení. I já si přeji dítě, ale teď nejsou podmínky a velmi řeším sama sebe. Jsem teď hodně uzavřená. Málo komunikuji. Dříve jsem bývala veselá, přátelská, pomáhající ostatním. Nevím kde začít, jak z toho ven. Terapie jsem také zkoušela. Děkuji za rady. Jana
Jana
hledání sebe sama
V nové práci jsou lepší podmínky, ale necítím se tam úplně v pohodě. Opět mám povahově složitého nadřízeného. Přijdu do styku s velkým množstvím lidí. Je to spíše mužský kolektiv. Ve vztahu se starším mužem jsme si povídali, zda zůstat spolu (věkový rozdíl, zasahování do života ze strany jeho bývalé problematické partnerky..), navrhoval, ať zůstanu a zkouším hledat někoho jiného. V práci jsem měla chviličku ženatého milence. Pak kolegu, který se chtěl rozvádět, nakonec je vážně nemocný a vrátil se k původní rodině. Oba opět starší. Můj vztah se starším partnerem skončil. Já ho mám stále ráda a snažím se do vztahu vrátit, bohužel marně. Stále bydlím u rodičů - dvougenerační domek. Bydlí tam ještě dědeček. Občas jsou hádky. Nyní jsem sama a téměř nevím jak dál. Připadám si v koncích. V práci mám jistotu, jsou dny, kdy tam jdu ráda, ale moc mi to nenaplňuje a jsou tam poměrně složité vztahy (mužský kolektiv, vyšší management, právníci). Rýsuje se nová práce, bojím se udělat ten krok.
Jana
hledání sebe sama
Dobrý den, je mi 37, jsem svobodná a bezdětná. Od 18 jsem měla vztah - 8 let. Nejdřív jen scházení - během studia, bydlení stále u rodičů. Později společné bydlení. Vztah skončil - netvářil se moc na dítě, svatbu. Mě do toho zasahovala moje mamka. Během toho - psychicky náročná práce - s lidmi, i noční směny. Změnila jsem práci a vzala si byt na úvěr. V nové práci jsem narážela na konflikty - mezi mnou a vedoucí i majitelkou - obě příliš řídící povahy. Byt jsem mezi tím půjčila bratrovi a jeho manželce - jako startovní. Necítila jsem se na vysoký úvěr a trochu mě k tomu "tlačila" mamka. Poznala jsem nového muže - o 17 let staršího, ale rozuměla jsem si s ním. Měl za sebou manželství s pěti dětmi (už téměř dospělými) a partnerství se dvěma dětmi (ve střídavé péči, problematická partnerka). Nebydlela jsem u něj ale často jsem u něj pobývala. Pak jsem prodala svůj byt a byla částečně u něj a částečně u rodičů. Pomohl mi se změnou práce, kde jsou lepší podmínky. - otázka upravena poradcem
Jana
hledání sebe sama
Milá paní doktorko, poraďte mi, jak na to, abych se měla ráda? Nikdy jsem neměla moc velké sebevědomí, nepřipadala jsem si dost hezká, dost chytrá, byla jsem neprůbojná a spíše jsem se věcmi trápila a nic neřešila. Dost za mě řešila máma a rozhodovala, "co s holkou".. Můj manžel byl taky řídící typ, tak jsem moc do ničeho nemluvila. Po rozvodu jsem zjistila, že zvládnu sama bez pomoci kdeco.. Studovala jsem při dětech vš, hodně sportuji.. Jsem trochu sebevědomější než dřív, ale stejně pořád bojuji s tím, že všechno co dělám, co zvládám, je málo. Měla bych sportovat víc, nemyslím na to, co mi jde a co umím, ale jasně vidím, co mi nejde a co neumím. A zlobím se na sebe, že jsem nemožná a neschopná a pořád se s někým srovnávám. Pro okolí jsem dobrá dost, ale sama pro sebe nikdy. Co mám se sebou dělat? Chtěla bych se už skoro v padesáti dostat do pohody, ale vůbec mi to nejde. Přitom dělám víc, než kdejaká mladá holka.. Ale - všechno je málo.. Děkuji moc!! :-) - otázka upravena poradcem
Bára
hledání sebe sama
Dobrý den,
Je mi 15 a mám takový problém. Nijak nic necítím k holkám ani nijak nic mi neříká jejich tělo. Tělo kluků se mi líbí, zvlášť, když je vypracované i obličejem se mi víc líbí. Ale že by mě nějak vzrušoval, tak to říct nemůžu. Třeba ještě nikdy jsem pří honění neudělal, ale ve spaní se mi to povedlo už několikrát. Sny o klucích se mi taky nijak nezdají ani o holkách. Postaví se mi, když se mi podaří dostat do mozku takový zvláštní pocit, nebo když jsou kluci od něčeho. Možná je to vše i nějakou mentální poruchou, protože se tak nějak nemůžu zapojit do okolního dění a jen tak "přežívám" a tak se do skoro všeho nutím a myslím, jak se mají ostatní dobře. Poprosil bych o jakoukoliv radu nebo informaci, co mi to vlastně je a co udělat abych si život víc užil Děkuji mnohokrát - otázka upravena poradcem
Jakub
hledání sebe sama
Dobrý den. Prosím o radu. Sama v sobě se nevyznám a nevím, co je normální. Nemám žádný koníček kterému bych se věnovala pravidelně. Baví mě dost věcí a pokaždé dělám něco jiného ale mám taky ráda svůj klid a jsem i ráda sama. Teď jsem si našla přítele, jsme spolu asi 3 měsíce. Jenže on má zájmů nad hlavu a často mi přijde, že pokud bych je s ním nechtěla sdílet, tak bychom se třeba viděli jen v týdnu a o víkendu vůbec. Jenže mě to nestačí. Nechci ho vidět jen na pár hodin za týden. Jednou chce o víkendu jít na pivo, pak chce jet za rodiči, pak na koncert.. a já všude můžu s ním ale nebaví mě připadat si jak jeho ocásek. Na druhou stranu bych pak asi stejně neměla co dělat a byla bych doma nebo třeba někde s nějákou kamarádkou a taky vím, že bych měla být vděčná za to, že si na mě čas udělá i když má dost zájmů a za to, že chce abych se k němu připojovala ale zase by si měl uvědomit že teď není sám a že nemůže být vše tak, jako když sám byl.
Nikola
hledání sebe sama
Dobrý den, od 18 let mám špatné vztahy s kluky a asi je ve mně nějaká chyba, kterou neumím pojmenovat. Věc se má tak: Zaujmu nějakého kluka, pozve mě na rande. Já jsem nadšená, že o mě někdo projevil zájem a jdu. Pochybuji však o tom, jestli to myslí vážně nebo si jen dělá srandu. Když zjistím, že máme společné zájmy a je mi sympatický, souhlasím jít s ním na další schůzku. Po pár schůzkách mi už začíná dávat najevo, že by si se mnou dovedl představit společnou budoucnost a já zpanikařím a nedovedu mu odpovídat jinak, než hm anebo uvidíme. Pak přijedu domů a začnu zuřit, že si mě zase někdo přivlastňuje. Nastane den, kdy se nemůžeme sejít, tak mi aspoň zavolá. Jeden den mi to nevadí, další den mu to buď típnu nebo ten hovor rychle ukončím, protože si s ním nemám co říct a všechno mě obtěžuje a připadám si, jak svázaná. Kámoška je toho názoru, že 2 lidé se spolu přece nemusí vídat denně. A to mám přesně i u přátel. Nevídáme se denně, jen občas. Nebyl by potom lepší vztah na dálku?
Terry
hledání sebe sama
Dobrý den, napadlo mě zeptat se Vás na svou situaci, ačkoliv to vlastně jako problém (zatím) nevidím :-). Je mi 33, jsem bezdětná a již třetím rokem jsem sama. Mé zkušenosti se vztahy jsou takové všelijaké, pár vážnějších jsem absolvovala, s jedním mužem jsem několik let i žila, ale na rozdíl od mých kamarádek jsem nikdy nebyla posedlá touhou být něčí partnerka atd. Samotu mám docela ráda. Zároveň mám mnoho přátel, super rodinu, fajn práci a věci, které mě baví. Muži se kolem mě vždy točili, ale logicky těch napadníků s věkem ubývá, a hlavní problém je asi v tom, že si neumím s někým začít, pokud z něj nevychází ta správná chemie. Není to vybíravost ani povrchní pohled, mohl by být klidně plešatý, tlustý, ale já to bez té jiskry nějak neumím. Pár mých kamarádek žije s muži, které sice mají rády, ale nic víc..nijak po nich netouží, jsou od začátku spíš kámoši. A tak si říkám, jestli jsem to v mládí nepřehnala s romantickými filmy a jestli ony mají víc rozumu než já. Díky za Váš čas. M.
Martina
hledání sebe sama
Dobrý den,



mám takový problém nebo spíš je to taková věc, která mě znepokojuje a na internetu jsem o tomhle nenašla nic. Tak že strašně ráda voním a doslova čichám mokrou hadru na vytírání a někdy si na ní stříknu impregnaci na boty ve spreji. čichám tu hadru asi minutu a úplně cítím, jak mi to dělá dobře a uklidňuje mě to. čichám tu hadru asi 1x denně někdy obden. Trošku si říkám, jestli třeba mému tělu něco nechybí, ale co?



Děkuji za odpověď a přeji krásný den.
Marta
hledání sebe sama
Jinak z mého psaní by mohlo vyplývat, že jsem jasná lesba, ale ani tak nevypadám (vypadám jako holka) a přitahují mě ženy jenom ty, do kterých se zamiluji. Naopak do mužů se nezamiluji, ale přitahuje mě jejich pohlavní (víte co..) a jenom občas. S pozdravem, Alenka.
Alenka - pokračování
hledání sebe sama
Dobrý den, paní doktorko. Je mi 19 let a potřebovala bych potřebovala poradit s tím, jestli bych měla jít na nějaké vyšetření, aby mi zjistili, jestli jsem lesba nebo ne :/.. Totiž, nikdy jsem nechápala, proč se holky ve třídě pořád rozplývají nad fotkami "sexy" kluků. Kluci mi rozhodně atraktivní nepřišli a snad nikdy se mi nestalo (alespoň za posledních několik let), že bych se zamilovala do nějakého kluka nebo muže. Vždycky jsem cítila velmi silné city ke starší ženě (většinou moje psycholožky, psychiatričky, učitelky..), NIKDY však k vrstevníkovi. Pokaždé se jednalo o jednostrannou a nešťastnou lásku.. Nevím už, co s tím mám dělat. Já se ani na povel zamilovat nemůžu, takže je myslím zbytečné hledat nějaké seznamky atd. Asi mě prostě vzrušuje nejvíc ta autorita, vyspělost, porozumění. Nedokážu si představit žít s chlapem.. A už mě tohle vážně vyčerpává, mám chuť si i kvůli ní něco udělat, zabít jejího manžela atd.. jsem žárlivá, když jde o lásku :/ Děkuji za radu, Ali. - otázka upravena poradcem
Alenka
hledání sebe sama
Mám vztah už dlouho, tak 3 - 4 roky. Jsem stále nešťastný, jak ve vztahu tak v mé rodině a celkově.
V dětství mě doma tyranizovali.
Myslím, že šťastný budu s mužem, ale bojím se že o vše příjdu.
HLEDÁM PROTO JEN VEDLEJŠÁK - 606 949 117, klucí volejte
Michal
hledání sebe sama
Dobrý den,

jsem v desetiletém vztahu s přítelem. Jsem spokojená a pořád ho miluju. Bydlíme spolu a nemáme žádný problém, ale před rokem a půl jsem poznala jednu holčinu na kterou stále nemůžu přestat myslet. Dost mě to dusí a přesto, že jsem zkoušela různé metody jak na ni nemyslet, tak to nejde. Už nevím jak si pomoc a tak se zoufale obracím na Vás.

Děkuji
Klára
hledání sebe sama
Dobrý den,
Je mi čerstvých 14 let a zhruba rok zpatky jsem zjstila že jsem bisexuálka. Měla jsem vztah s několika kluky a pak přišla dlouhá pauza. Vyskytla se zde jedna slečna, chodily jsme spolu asi měsic a pak se vepletl nějaký kluk. Za nějakou dobu jsem si opět našla slečnu a tento vztah trvá do dnes. Nedávnou jsem své matce sdělila to jaká jsem. A že mám holku. Od té doby je na mě stále zlá a nesnaží se mě pochopit. I když nedělám nic špatného vždy si najde něco čím by mě mohla potrestat. Jsem z toho docela nesvá. Bohužel otec to stále neví. I když s ním mám lepší vztah tak i tak se to bojím sdělit.. Prosím tedy o radu jak to vysvětlit mým rodičům aby se netrápily a abych se netrápila i já.. Děkuji
Michaela
hledání sebe sama
Nevím, jak mám dál pokračovat v kontaktu s partnerovou rodinou. V budoucnu se narodí další vnuci, přijdou další svatby (na tu první jsem s ohledem na exmanželku přes srdečné pozvání nešla). Nemohu se dalším setkáním vyhýbat, neboť ačkoli mně je ta rodina cizí, jde také o příští vztahy mého syna k bratrům. Co mohu a mám vyžadovat od partnera v takových situacích? Bylo by nesmyslné něco mu zakazovat. Nakolik se mám snažit o nadhled a akceptovat svoji druhořadou pozici? Nebo je všechno v pořádku a jen já to zbytečně hrotím? Jak mám odpustit sama sobě, aby mne mé vlastní morální selhání před lety neparalyzovalo a nekomplikovalo situaci mně i ostatním? Máte nějakou zkušenost s tím, jak mohou v ideálním případě fungovat vztahy v propletených rodinách? Děkuji předem za odpověď. Majda (6)
Majda
hledání sebe sama
Zpětně jsem se cítila ponížená, jakoby dal celé široké rodině, před kterou jsem předstoupila poprvé, veřejně najevo, kdo je pro něj skutečně důležitý a kdo ne, kdo ke komu patří a nepatří. Když jsem mu tyto pocity sdělila, šel hned do protiútoku. Je prý divné a nevěrohodné, že včera bylo všechno OK a dneska je najednou všechno špatně. Duševně prý byl celou dobu se mnou, udržoval oční kontakt, a protože jsem celou dobu vypadala spokojeně, necítil potřebu o mne pečovat. Mohla jsem si prý sednout vedle něj (na tom místě se střídalo víc lidí), uvolnili by mi místo. Dlouho se prý s exmanželkou neviděli a měli si hodně co povídat. Nakonec z toho byla velká scéna plná oboustranných výčitek a ani po několika dnech jsme se neuklidnili. Majda (5)
Majda
hledání sebe sama
Připadala jsem si odsunutá, ale nebyla jsem si jistá, nakolik si můžu dovolit se ohradit – pořád mám strach, že šlápnu vedle a ty fungující vztahy pokazím. Také jsem čekala, až naši sounáležitost projeví partner, jak slíbil. On to ale neudělal, seděl stále na jednom místě, jen občas mne vyhledal očima. Na jedné straně jsem byla vděčná, že mi nikdo nic nevyčítá a nepranýřuje mne. Naopak všichni se ke mně a hlavně k synovi chovali vlídně. Na závěr byla exmanželka opět „strašně ráda“ a doufá, že se budeme často vídat. Opravdu mi to připadalo afektované ve stylu „já oběť jsem všem odpustila, teď mám nový lepší život a na téhle exmanželově bokovce vám demonstruju, jak jsem velkorysá“ .Všechny negativní pocity jsem se snažila potlačit, abych nepokazila oslavu. Až v noci se mi zdály děsivé sny a musela jsem si připustit, že bylo pro mne partnerovo chování obrovským zklamáním. Majda (4)
Majda
hledání sebe sama
Několikrát mi tlumočil touhu exmanželky, abychom se my dvě konečně poznaly a spřátelily. Sám připouštěl, že to od ní znělo afektovaně. Krize nastala minulý týden, kdy k seznámení skutečně došlo při příležitosti narození jejich společné vnučky. Ještě cestou na oslavu mne partner ubezpečoval, že se nemusím bát, že tam nebudu sama a on se mi bude věnovat. Takový slib jsem po něm nežádala, řekl to sám od sebe, tím víc mne to potěšilo a velmi se mi ulevilo. Dopadlo to ale tak, že ihned po přivítání si exmanželka sedla proti němu. Poté, co mi sdělila, že je "tak strašně ráda", že se konečně poznáváme, si spolu povídali po celý zbytek našeho pobytu, cca 2 hod. Byla jsem dlouho v klidu díky tomu jeho předchozímu slibu, ale protože jsem se v její přítomnosti necítila dobře a syn nevydržel dlouho sedět, strávili jsme zbytek pobytu hraním v areálu hřiště, kde se akce pro cca 30 lidí konala. Majda (3) - otázka upravena poradcem
Majda
hledání sebe sama
Jako bych měla v sobě zakódované černobílé dobro-zlo a neustále čekám trest v podobě nějaké katastrofy, např. těžkou nemoc syna, veřejné odsouzení, opuštění ze strany partnera apod. Přes rozmanité moderní formy soužití jsem vždy věřila na důležitost manželství, věrnost, trvalost svazku. Nakonec jsem se ale spolupodílela na rozbití těchto hodnot a sama žiji „na hromádce“, popravdě manželství mne ani neláká, přišlo by mi za daných okolností nepatřičné, nezasloužené. V důsledku toho všeho se cítím méněcenná jako partnerka, podezřívám partnera, že bere naši novou rodinu jako neplnohodnotnou, protože s tou první „skutečnou“ byla jeho role naplněna. Stará se sice o nás po materiální stránce, moc času však doma netráví, neboť má mnoho aktivit a také příležitostně navštěvuje svou bývalou manželku, neboť má zaměstnání v místě jejího bydliště. Zakládá si přátelských vztazích s okolím, zejména se ženami, a v manželství nebyl vždy věrný. Majda (2)
Majda
hledání sebe sama
Dobrý den, paní Jitko, prosím Vás o náhled na naši situaci. Je mi 43, mám tříletého syna a pětiletý vztah s jeho otcem (53), žijeme spolu v mém domku. Partner o mne začal usilovat jako ženatý, v době kdy jsem se již smiřovala s rolí bezdětné singl a ve volném čase se věnovala práci pro obec a cizí děti. Půl roku jsem takový vztah odmítala, nakonec se zamilovala, další rok se neúspěšně pokoušela vztah plný bolesti a pocitů viny ukončit. On se časem přiznal manželce, ta po období zoufalství požádala o rozvod, našla si nového partnera a je znovu šťastně vdaná. My žijeme vcelku hezky s občasnými běžnými bouřkami, podařily se i dobré vztahy s partnerovými dospělými syny, navštěvují nás, vzájemně si vypomáháme a mají bratříčka rádi. Já však stále nosím v sobě pocity viny, že se kvůli mně rozpadlo cizí manželství. Z toho pak pramení některé naše zbytečné konflikty, protože jsem zřejmě jediná, kdo se tím ještě trápí. Majda (1)
Majda
hledání sebe sama
Dobrý den,
mám možná divnou otázku. Jsem hodná, každému vyhovím a nic za to nechci. Zároveň si neumím říct o pomoc, protože se předem bojím odmítnutí . Když už opravdu nemůžu jsem na okolí hnusná a ječím. Všichni se pak diví. ;-) Dá se s tím něco dělat ? Nevíte třeba o nějaké skupině, kurzu atd. pro podobně založené lidi ?
Paja
hledání sebe sama
Dobrý den, je mi 22 let a s partnerem jsme spolu už přes 5 let. S partnerem si skvěle rozumíme, máme společné zájmy a dokážeme spolu o všem mluvit, nicméně i přes to všechno a i když se stále vzájemně milujeme, máme problémy s intimitou. Tyto problémy nejsou nic nového, začaly se objevovat už asi po roce našeho vztahu. Jsou chvíle, kdy je vše v pořádku, ale pak jsou i chvíle, kdy mi vadí každý jeho dotyk. Bohužel v současné době převažují ty horší chvíle, kdy nedokážu na svém těle snést ani jeho ruce, natož aby došlo k sexu. Můj přítel je naštěstí velmi chápaví a nikdy mi nic nevyčítal, nicméně si myslím, že to takhle nemůže vydržet věčně. Přece jenom k životu sex určitým způsobem potřebuje. Někdy se snažím tedy samu sebe přemoct, ale je to pro mě velmi obtížné.
Nevím, zda to s tím nějak souvisí, ale problémy nemám jen se svým partnerem, ale také mi činí velkou potíž například dát pusu svému otci, když má narozeniny nebo mému bratrovi.. Vím, že by nikdo z nich nikdy neublížil, ale někdy mi vadí jen být sama doma se svým taťkou.
Přála bych si, abych tyto problémy zmizely. Myslíte si, že je to možné?
Předem moc děkuji.
Lenka
hledání sebe sama
Dobrý den, mému synovi bude 16 let, a včera se mi svěřil, že je bisexuál. I když ještě neměl žádný sexuální styk nebo žádný vztah. Je si tím jistý. V první řadě chci říct, že ho neodsuzuji, miluji ho stejně jako předtím, je to můj syn a vždy bude. Je mi upřímně jedno jestli bude s klukem nebo s holkou. Hlavně, že bude šťastný. Jen bych se chtěla zeptat jestli již v tomto věku, i když ještě neměl nějaký vztah , si může být tím jistý. Protože přece je ještě v tom období kdy člověk ještě hledá to své místo a kdo vlastně je. Na mých citech k němu to nic nezmění. Jen mám pořád takové malé pochybnosti. Ale myslím si, že to má každá matka. Děkuji za odpověď
Renata
hledání sebe sama
Dobrý den, trpím láskou k někomu, kdo má rodinu. Je mi 20 a té osobě je o hodně vic. Prožívám si tohle v životě už po několikáté. Dalo by se říct, že trpím platonickou láskou už odmalička. Obávám se, že mě to jen tak nepřejde. Mám potřebu nějakou nedostupnou osobu získat a právě jsem zamilovaná do o hodně staršího člověka. Oni mě ani mladí lidé nepřitahují. No, došlo to tak daleko, že jsem začala mít potřebu něco dělat.. Jako třeba často běhat, chodit na celý den ven na procházky atd. Už jsem z toho přehnaného chození unavená, začala se mi už před několika dny točit hlava a neustává to a o tom, že se mi blbě dýchá ani nemluvím. Přestává to, až když tu osobu, do které jsem zamilovaná vidím. Nevím zda je to už nemoc ale doufám, že ne. Jen nevím co mám dělat. Napadlo mě té osobě napsat zda nechce někam zajít, abych zjistila, že třeba ani není tak dokonalá, jak si myslím ale je mi to blbé. Nebo ji to mám rovnou říct? Třeba i tak se mi uleví nebo fakt už nevím. Předem děkuji za odpověď.
Andy
hledání sebe sama
Dobrý den. Chtěla bych se zeptat na Váš názor- myslíte, že člověk s úzkostnou poruchou osobnosti a OCD, občasnou depresí může vykonávat práci psychologa (klinického+ terapie)? Psychiatři a psychologové, které znám to úplně nevylučují, ale zdá se mi, jakoby nevěřili, že to dokážu. Na druhou stranu znám některé studenty psychologie, kteří mají problémy s psychikou. Také jsem slyšela názor, že není lepší psycholog (psychiatr), než ten, který si sám něčím prošel. I Jung měl údajně problémy s psychikou... Je to můj dlouhodobý sen, stát se psychologem a pomáhat podobně stigmatizovaným lidem. Děkuju.
Maruška
hledání sebe sama
(pokračování 2) skoro problém vzít si na své oslavě narozenin kousek tiramisu, které jsem sama dělala pro hosty. Dávám si pozor, abych neochutnávala, když peču něco sladkého pro ostatní. Protože mám strach, že bych si pak dala kousek, a byly z toho zase kila nahoře. Jím teď pravidelně a cvičím gravid jógu (4x týdně). Ale pořád mám pocit, že to není dost. Můj muž mě miluje, vím, že se mu líbím. Milujeme se v těhotenství sice míň, než bych chtěla, protože bývá unavený z práce, ale pořád dost často a je to skvělé. V tom problém nemám. Poraďte mi, prosím, co můžu s tou svou přehnanou sebekontrolou dělat.
Karolina
hledání sebe sama
(pokračování) Po půl roce mi došlo, že to takhle nejde, protože jsem se opravdu necítila dobře, tak jsem si změnila režim a postupně začala jíst se synem a pravidelně cvičit jógu. Bojuju už víc než 10 let s váhou. Jsou období, kdy to neřeším (ale nikdy jsem se nepřejídala, spíš hladověla - po celém dni v práci si vzpomněla, že jsem nic nesnědla), a období, kdy se snažím s tím něco dělat, jím pravidelně a cvičím. Nikdy se mi nepodařilo zhubnout víc než 10 kg, i když zdravý režim dodržuji měsíce i roky. Teď jsem těhotná a už na začátku jsem vážila o pět kilo víc než na začátku prvního. Pak jsem něco zhubla a nyní - ve 20tt jsem jen +1kg. Přesto mám ale neustálé výčitky a nutkavé myšlenky, že bych měla tu váhu udržet, protože není nízká a protože mám nějaký psychický problém, kdybych se dostala zase přes 90kg (měřím 170cm). Vím, že kdybych nejedla, tak tím nic nevyřeším, že jsem těhotná a měla bych jíst normálně zdravě, ale přesto cítím, že mám tendenci strašně se kontrolovat. Měla jsem
Karolina
hledání sebe sama
Dobrý den! Může se to zdát malicherné, ale mám asi problém ve vztahu sama k sobě. Je mi 30 let, jsem vdaná, mám 18 měsíčního kluka a nyní jsem podruhé těhotná. Vždycky jsem měla nízké sebevědomí, co se týče vzhledu (i když z objektivního hlediska jsem nikdy neměla problém si najít přítele, měla jsem tříletý a šestiletý vztah, než jsem poznala manžela). Jsem chytrá a mám přehled. Všichni mě vždy pokládali za velice vyrovnanou a klidnou osobnost. Moje máma je pyšná na to, že ze mě a mých sester nevychovala fifleny. Sama o svůj vzhled a ženskost příliš nepečuje. Já jsem proto o všechno ženské začala zajímat víc až na vysoké škole, ráda se hezky obleču a nalíčím. Problém je, že mi příliš záleží na tom, co si o mně myslí ostatní a že dávám ostatním přednost před sebou. Když se mi narodil syn, přestala jsem skoro jíst, pít, spát a jen se starala o miminko. Na konci dne jsem někdy zjistila, že jsem se nestihla osprchovat. Raději jsem uvařila pro manžela a uklidila, než bych si chvíli odpočala
Karolina
hledání sebe sama
Dobrý den,
nějak si nemůžu připustit,že se asi chci rozejít se svým přítelem.jsme spolu 3 roky,je mi 23,jemu30.Už skoro rok cítím,že to není ono,neumím dát ale jeden jasný důvod.přítel je na mě hodný,ale uplně asi neumim zapomenout,ze me pred 5 lety opustil po 0,5 rocnim vztahu kvuli jiné slecne.vratili jsme se k sobě za 2 roky,co jsme nebyly v kontaktu,on byl můj první.V poslední době se nevidíme casto,kdyz jsme spolu,rekneme si navzajem jak jsme se meli,ale vlastne na sebe poradne nereagujeme.jsme vedle sebe,ne spolu.nejhorsi je,ze ja citim,ze to ani nechci zlepsovat.zaroven chci ale,abych to chtela.nikdy jsem nebyla holka,co by se rozchazela kvuli tomu,ze se nudi..nejak se chci primet,abych zase citila co driv.nechci se rozchazet..ale nejsem takhle stastna.asi se bojim,ze bych nebyla ani tak,nikoho jineho,lepsiho nenasla a litovala toho.nevim,jak se rozhodnout,jak si to dovolit.nechci abych citila,ze chci byt nekde jinde s nekym jinym.neumim se s tim vyrovnat,ze se asi chci rozejit
Zuzana