Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové
PremiumPoradna
Na otázky odpovídá
Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.
Nejvíce se ptáte
nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| děti partnerů| závislost ve vztahu| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| nešťastná láska| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| deprese a vztah| zamilovanost| vztahové problénmy v širší rodině| rozvod a děti| osamělost| sexualita| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| věkový rozdíl mezi partnery| vztahy na pracovišti| otázky početí, těhotenství| alkohol u jednoho z partnerů| psychické poruchy| stres| spolupráce s psychologem/psychiatrem| agresivita a vztah| první láska| vlastní právo na život podle sebe| vztah na dálku| pauza ve vztahu| smrt blízkého člověka| svatba-důležitost manželství| ekonomické problémy ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nenaplněná láska| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| generační soužití| nemoc partnera| závislost partnera na jednom z rodičů| separace dospělého dítěte od rodiny| ženské přátelství| výchova| snižování sexuálního apetitu v manželství| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| sourozenecké vztahy| přetažený vztah| manželovy kamarádky| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| kamarádi partnera...| alkohol v rámci širší rodiny| problematické manželství rodičů| osudová láska| problém navázat vztah| sny| ekonomicky silnější žena| seznamování| neimponující muž| životní nezdary| poruchy příjmu potravy| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| vliv osoby rodiče na výběr partnera| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| "pauza" ve vztahu| podezření na vedlejší vztah| problémy se spánkem| vliv alkoholu | společné zaměstnání partnerů
| všechny dotazy
archiv
Dobrý den, ráda bych se s Vámi poradila. Je mi 31 a mám 6ti měsíční naprosto vyhovůjící vztah po všech všech stránkách. Nikdy jsem nebyla tak spokojená jako teď. Plánujeme společnou budoucnost i rodinu , přítel je o 4 roky mladší, ale to mě netrápí. Jediným problémem je vztah s jeho matkou. Je rozvedená, celý život žila i s rodinou ve společném domě se svými rodiči. Nevím, jaké byly vztahy, každopádně se ale rozvedla a jiného partnera nemá.Z toho, co občas vypráví, ale cítím hořkost nad tím, že se rozvedla a každopádně svaluje veškerou vinu na svého bývalého manžela. Já o tom ale opravdu nic nevím a můj přítel vpodstatě také moc ne, protože jeho otec o tom odmítal hovořit. Problém je v tom, že ona je na svých již dospělých dětech velmi závislá. Můj přítel, řekla bych, po odchodu otce převzal v rodině jeho roli, všechno obstarával, zařizoval, jezdil na dovolené jen s matkou a příbuznými, víkendy trávil s nimi, veškerý volný čas, včetně např. silvestrů atd., což, myslím si, v jeho opravdu již dospělém věku, není úplně standardní. Choval se zkrátka velmi ohleduplně a odpovědně. Žádný dlouhodobý vztah, kdy by dívku představil doma, přede mnou neměl. A tím začaly těžkosti. Matka si na něj činí stejné nároky jako dříve. Vpodstatě není ochotná připustit, že by mohl mít svůj vlastní život, stále ho atakuje a citově vydírá, že je doma hromada práce(on už bydlí většinu času u mě)a že jí už dlouho neřekl, že jí má rád, že se chová jinak než před tím, než mě poznal atd. Mohu Vám říci, že je to opravdu psychický teror, do kterého zatáhla i mě (přes mé protesty, že to si musí vyřešit spolu)Chtěla, aby šel k psychologovi, protože se nechová jako dřív, což značí, že je všechny neobskakuje a není k dispozici na první zavolání a chce si žít konečně svůj život, na který má právo. On je z toho pochopitelně smutný, protože je to jeho matka, kterou má rád, ale chce být a žít se mnou. Dokážete říci,zda její přístup je v pořádku a co dělat? Nejsem nespravedlivá? Děkuji Vám za radu.
Anna
archiv
Dobrý den pani doktorko, potrebovala bych poradit, jak se zachovat v teto situaci. Ziju asi pul roku se svym pritelem, ktery se prave rozvadi. Soucasne zanechal podnikani, protoze se vic a vic zadluzoval nez vydelaval. Takze ma dluhy, mel by platit alimenty na 3 deti, apod. a pochopitelne nema ted z ceho. Nasi domacnost prevazne financuju ja a casto mi na to penize nestaci. Musim ale take uznat, ze je to on, kdo u nas vari, uklizi a stara se o me. Vim, ze me ma rad, ale moc me trapi, ze neresi svou situaci, nevydzvedava si soudni zasilky, tzv. strka pred problemy hlavu do pisku. Nijak dusledne si nehleda novou praci, zacina mit problemy s pitim. Je to hodne uzavreny clovek a jakakoliv zaminka o jeho problemech u nej vyvola bud hysterickou reakci nebo dela, ze to neslysi a uzavre se do sebe. Taky ho mam moc rada, ale soucasne, aniz by si to uvedomovat mi timto ublizuje! Vim, ze toho je na nej moc a chtela bych mu byt oporou, ale je pro me tezke zvladat tuto financni krizi a bat se jit s nim do spolecnosti, ze bude zase opily, a mi se tak kvuli tomu pohadame. Poradte mi prosim, jakym zpusobem komunikovat s takovym uzavrenym clovekem, aby si uvedomil, ze problemy se musi resit ne je pred sebou tlacit a hromadit. Tvrdi, ze to jsou jeho problemy a ze se tim nemam trapit, jenze me to pochopitelne hodne boli a taky se me to tyka, protoze zijeme spolu v jedne domacnosti.
Karolina, Pardubice
archiv
Dobrý den, asi týden pročítám Vaši poradnu a už jsem si konečně dodala odvahy Vám napsat. Je mi 30 let a s přitelem budeme v září rok. Můj problém je v tom, že přítel není schopen mi říkat dosti důležité věci. Již 3 měsíce pracuje na zahraničí a já jsem v Praze. Podle původních domluv se měl v po 4 měsích vrátit. Jen kvůli hádce, která nastala o víkendu z něj vypadlo, že už před měsícem dostal nabídku si pobyt prodloužit a to minimálně o rok. Během hádky se se mnou rozešel, nechce, abych za ním odešla, a problém je, že já bych byla i šla. Ráno se probudil a řekl mi, že to se mnou ještě zkusí. Což fakt nemůžu překousnout, připadám si jako onuce. Jsem na takové věci přeci jen stará :-(. Mě je z toho na nic, protože ve mě válčí 2 věci - zůstat či jít. Nevěřím na vztahy na dálku ale srdce si poroučí jinak. Prosím o radu, co mám dělat, jestli to ukončit a vím, že asi napíšete, že si máme promluvit, ale poraďte mi prosím jak. Děkuji
Michaela
archiv
Dobrý den paní doktorko.Mám takový problém a nevím si rady.Chodím s přítelem dva roky.Před rokem mi byl nevěrný.Přišla jsem na to úplnou náhodou.Jeho vztah s tou ženou trval tři měsíce.Chtěla jsem to s ním ukončit,ale nakonec jsem mu odpustila.Nepřipomínám mu to,ale od té doby žiji v hrozném strachu,že se to bude opakovat.Začala jsem strašně žárlit a tím ničím nás oba.Nedokážu se té nejistoty zbavit.Chtěla bych Vás poprosit o radu,jestli má vůbec smysl v tomhle vztahu setrvávat.On se snaží,ale já už mu nedokáži důvěřovat.Děkuji moc za Vaši odpověď.
Jana
archiv
Vážená paní Jitko,už jsem vám jednou psala a krásně jste mi odpověděla.Ale mám silnou potřebu se zeptat ještě na jednu věc.V kostce:našla jsem si milence,doma nám to v sexu neklapalo a neklape-nespíme spolu.Protože jsem chtěla jen sex,tak jsem to milenci řekla a on to vzal navědomí.Jenže já ho miluji a zjistila jsem,že je to opravdu ten,kterého hledám.Oba sportujeme,máme rádi stejná jídla,přírodu,sex je skvělý,do mé postavy a jako do milenky je do mě blázen.Ale:on se rozešel s přítelkyní,s kterou chodil-nechodil.Umíralo to.A já myslela,že bude chtít mě.Ale on hledá jinde.Když jsem se ptala,co mu vadí na mě,tak řekl,že jsem holka na sex,že to tak bere a neumí si vztah se mnou představit.Nevím,jak vypadá !zlomené srdce",ale pryč je období vyrovnanosti a myslím si,že to "zlomené srdce" mám.Nemůžu pochopit,že muži nejsou schopni změnit postoj.Vždyť to musí vidět,že je nám spolu dobře.Začali jsme podnikat společné akce,zatím jen sportovní,ale je to naprosto super a je on skvělý.Připadám si jak jeho dívka.Začal se mi svěřovat,ale tohle se mi moc nelíbí,připadá mi,že mě bere jako budoucí kamarádku? Dokonce mě požádal,zda by jsem mu v nehlídala, občas,štěně.Sám se mne ptá,zda jsem štastná s manželem a zajímají ho moje pocity,ale ne vůči němu.Pak mi i řekl,že se mu líbila jedna holka,ale ona ho nechce a přitom by se,podle něj,k němu tak krásně hodila.To mě strašně zranilo,nemůžu se vzpamatovat a jsem v těžké melancholii.Je pravda,setkávali jsme se kvůli sexu a i tak naše schůzky vypadaly.Ale když budeme spolu podnikat sportovní akce,je šance,že mě "přeškatulkuje"? Navíc je to muž,který mě uhranul jako žádný jiný a voní mi za každých okolností,i když je spocený a špinavý.To je asi pořádná"chemie".Prostě v srdci vím,že je to ON.Ale přesvědčovat ho nebudu,asi bych se mu tím znechutila? Mám něco podniknout nebo je to ztracené? Děkuji moc za odpověď.Marta
Marta
archiv
Dobry den, moje kamaradka ma tzv. panickou ataku a psychiatr ji predepsal nejake leky. Chtela bych se zeptat, jak vazna tato nemoc je, jak probiha, kde se "bere", co kamaradka proziva... A jestli neni jina moznost, nez brat tyto leky...
Neni to mozne prekonat bez nich?
Moc díky za odpoved
Katerina
archiv
Dobry den, rada a v podstate od zaciatku citam tuto rubriku, ale dnes mi nedalo nereagovat. Tiez zijem v zahranici, tiez sme tu hlavne kvoli manzelovej praci a nie je to pre mna jednoduche. Vseobecne to asi pre zeny je tazsie, kedze su emotivnejsie. Nehovoriac o tom ked su tehotne. :-)Ale tlacit na manzela, lutovat sa a utapat sa v osamelosti s tym, ze "v tehotenstve sa priatelia tazko hladaju" nie je asi ta najlepsia cesta. Co ste preto Lucia urobili, aby ste neboli taka osamela? Co Vas bavi? Jazyky, malovanie - preco ste si nezistili, ci v okoli nerobia nejake kurzy? Urcite robia, trvaju par tyzdnov, prijemne spestrenie tehotenstva, stretnete tam urcite nejakych zaujimavych ludi. Zistili ste si, ci v meste nebyvaju krajania? Mate doma internet? Nemal by to byt pre Vas problem. Je plno diskusnych for pre mamicky a buduce mamicky, stretnete tam aj vela zien zijucich v zahranici, mozno zistite, ze niektora byva par km od Vas, alebo len pokecate o tom co ktoru trapi a co s tym. Nehovoriac o tom ako moja znama hovori, s dietatom si najdete urcite vela znamych, kazdy sa Vam prihovori, susedia na ulici, ine mamicky a pod. Tiez vo vacsine krajin existuju tzv. playgroups, kde sa stretavaju mamicky s detmi. Takze ziadne obavy a trochu aktivneho a pozitivneho pristupu by to chcelo. Cestou tlacenia na manzela, citoveho vydierania az ultimativneho rozhodovania by som urcite nesla. Chlapi su proste ini a byt uspesni a spokojni v praci je pre nich az zivotne dolezite. A skuste sa na to pozriet aj tak, ci chcete mat doma spokojneho, prijemneho chlapa, ktory sa realizuje a je hrdy na svoju zienku ako to vsetko zvlada a zniesol by rodine modre z neba, alebo ubrucaneho, ubiteho muza, ktoreho donutite vratit sa domov, ale cely zivot bude zit s tym "kde som mohol byt", co sa urcite odrazi aj na Vasom vztahu. Pretoze Vas problem vybudovania urciteho zazemia sa da vyriesit, len s tym musite zacat nieco robit.
mm pre lucika
archiv
Milá Lucie,moc s Vámi cítím, já jsem člověk, který znervózní jen co se mu v cizině ztratí v rádiu dosah českých stanic a vím, že stesk po domově by byl nad všechnu lásku k mužskému. Teď se tím snažte netrápit, máte před sebou důležité události a díky manželovi na ně nebudete sama, ale asi bych po nějaké době , třeba po půl roce, se dohodla s manželem, že odjedete zpátky třeba zatím vy s děckem, už jenom kvůli tomu, že potřebujete být kvůli dítěti psychicky v pohodě a to v cizině nejste , také kvůli kontaktům s lékaři, s prarodiči dítěte , vy s kamarádkami atd. Nemůžete zůstat sama jen s kojencem v izolaci v cizí zemi. Manžel by měl i větší důvod k návratu, kdybyste na něj čekala Vy a jeho dítě.Kdyby ani tak nechtěl , už je to na celoživotní rozhodnutí - úplná změna života nebo asi sama s děckem . Narozením dítěte se ale můžete i Vy i manžel změnit, teď to nerozhodnete, uvidíte, jak se to vyvine. Do příštích dnů držím palce a přeji všechno dobré.
Zuzana pro Lucii v cizině
archiv
Dobry den, pani psycholozko, jsem pet let a momentalne zijeme s manzelem v zahranici. Odjeli jsme pred rokem, kdy byla manzelovi nabidnuta velmi dobra prace a Ceska uz mel plne zuby. Kratce na to jsem otehotnela s prvnim ditetem a velmi jsem stala o to, abychom jeli domu. To muj manzel ale nepripoustel ani nahodou. Vim, ze se mu do Ceska zpatky nechce, ma tady dobrou praci a take velke sance v podnikani. Vsichni nasi pratele a rodina stoji na jeho strane a me se tak hrozne styska. Miminko ma prijit za par dni a ja mam obavy, abych to vse zvladala. Nechala jsem tam rodinu, pratele, uz jsem meli i vybudovany domov, chtela jsem poznavat svet, ale tehotenstvim se to zmenilo a ja touzim po navratu. Manzel mi slibil, ze za rok bychom mohli jet, ale ja mu potom vsem jiz neverim. Myslim si, ze se mu nikdy nebude odchazet snadno. Mam ho moc rada a nechci mu prekazet v jeho kariere, ale nechci se tomu obetovat. Je mi to lito, meli jsme a mame hezky vztah, ale tu cizinu neprekousnu. Uvazovala jsem i o rozvodu. Nemam tady zadne pratele, protoze v tehotenstvi se tezko hledaji a cely muj den je cekanim na nej. Chtela bych vedet co dal. Moc vam dekuji za odpoved.
lucik
lucik
archiv
Dobrý den chtěla bych Vás moc požádat o radu.Je mi 21 let a s přítelem budu už 5let.Rok z toho žijeme u jeho rodiču v takovém malém pokojíku.Přítel,ale na mě přestává mít čas.Neustále chodí do dílny a na pole a já vím,že je ta práce potřeba udělat,ale on si neudělá ani za půl roku čas aby jsmi byli jeden den sami a někam zašli.Třeba na večeři.Když se,ale ozvou kamarádi má čas hned.Já bych tak jezdila na nějaké výlety,ale nemám s kým.Tím,že sem se odstěhovala jsem opustila všechny své přítelkyně a tady jsem v cizím prostředí a nikoho tu neznám tak jsem neustále sama a nevím co dál.Přítele mám moc ráda,ale trápí mě ,že na všechno a všechny má čas jen na mě ne.Já dělám vše aby byl spokojený,ale když chci něco já tak přestává slyšet.Přitom říká,že mě miluje a chce se mnou být.další problém je jeho maminka.Neusále dělám všechno špatně.Od stlaní postele přes zašívání ponožek atd.Nic se ji nelíbí a vše kontroluje a předělává po mě.Když du ven posílá mě abych se převlékla jiné tričko a podobně a navíc u přítele nemám zastání.Připadám si jak hlupačka která nic neumí .A prítel se zastává maminky a ani se mě nesnaží pochopit a já jsem zoufalá a nevím jak dál.Chci s přítelem být,ale on se přestěhovat nechce a já to tady asi už dlouho nevydržím.Předem Vám moc děkuji za odpověd!! Můj email: sacvi@atlas.cz Děkuji moc
anonym
archiv
Paní doktorko, před necelým měsícem se se mnou (23 let) rozešel můj přítel (24 let). Spolu jsme byli téměř 4,5 roku a poslední 4 měsíce jsme spolu bydleli. Stále se s tím nemohu vyrovnat, je to naopak čím dál horší. Je tomu tak, myslím, hlavně proto, že svůj odchod nijak nezdůvodnil. Byl týden mimo, někde, čemu by se dalo říct služební cesta, a najednou postupně přicházel s tím, že si není jistý, jestli mě miluje, že by si dokázal představit život beze mě a za čtyři dny mi řekl, že by se chtěl odstěhovat, což také rychle udělal. Přitom poté, co vyslovil první pochybnost, vypadal, že ho to trápí, že situaci chce řešit, dokonce jsme se objednali do poradny. Stále mi není schopen, alespoň z mého pohledu, uspojojivě vysvětlit, pro to udělal. Říká, že prostě nebyl šťastný. Mám ale pocit, že mi neříká pravdu, protože jeho verze se dost mění. Hlavně si ale myslím, že jsme měli krásný vztah. Překonali jsme spoustu překážek z okolí a i společné soužití bylo příjemné. Rozuměli jsme jeden druhému, měli stejný smysl pro humor, navzájem se známe jako nikdo. Jistě, měli jsme nějaké rozepře, ale měla jsem pocit, že to jako problém vnímám pouze já, on nikdy nechtěl nic řešit. A najednou pak přijde s takto radikálním „řešením“. Je možné, že se z jeho strany jedná pouze o zkratkovité jednání a že se vrátí? Týden před vyslovením prvních pochybností prý říkal jedné naší společné kamarádce, že by si mě chtěl v horizontu dvou let vzít. Rozchod, případně existence vážnějších problémů, není tedy něco, o čem by přemýšlel delší dobu. Také mě napadlo, jestli nemůže vedle mě trpět komplexem méněcennosti. Jsem velice aktivní člověk a v podstatě docela úspěšný, zatímco on je dost pohodlný. Po odchodu ale na sobě začal pracovat, hledá si novou lepší práci, snaží se dokončit školu, což jsou věci, ke kterým jsem se ho snažila delší dobu bezvýsledně přimět. Je možné, že si chce dokázat, že na to všechno má sám a že se vrátí, až se mu to podaří? Stále ho miluji a bojím se, že nebudu schopná navázat [tato otázka byla zkrácena]
Alena
archiv
Dobry den, chtela bych se Vas zeptat na nazor, co delat, kdyz muj pritel je DESPOTA - asi vzit nohy na ramena, ne? Myslite, ze se takovy clovek nekdy dokaze zmenit? Dekuji a tesim se i na nazory od ostatnich :-) hezky den
Paja
archiv
Dobrý den paní doktorko, mám na Vás jednu otázku. Jsem 6 let vdaná, naše maželství bylo realtivně v pohodě, jen v něm chybělo více komunikace a možná trochu více projevů lásky, brali jsme jako samozřejmost, že ten druhý ví, co k sobě cítíme. To je velká chyba, teď už to vím. Máme 4 letou dceru. Manžel si asi před rokem našel milenku. Oznámil mi, že se chce rozvést (milenku pochopitelně zapřel). Vše nakonec dopadlo jinak. Po příšerném půlroce plném hádek a obviňování se navzájem, jsme nakonec zůstali spolu a myslím, že jsme se oba hodně poučili. Řekla bych dokonce, že se k sobě chováme o poznání lépe, než kdykoliv předtím a je nám spolu dobře. Manžel mi teď začal říkat zdrobnělinou, kterou nazýval svou "přítelkyni" a musím říct, že to je věc, kterou jen těžkou přecházím. Nechci se vracet zpět a něco vyčítat, ale tohle je na mě trošku moc... Podle mého názoru už se s ní minimálně půl roku nevídá (to je téměř jisté manžel je velmi špatný lhář). To že si takto říkali vím od ní, protože mi několikrát volala a přesvědčovala mně, že jí miluje a se mnou zůstává kvůli dceři. Manžel o těchto telefonátech neví, jednou jsem jen naznačila a on absolutně odmítl, že by něco takového udělala. Má podle všeho o ní jen to nejlepší mínění... Obávám se, že je ale úplně mimo. Mluvila jsem s ní jen párkrát (nikdy jsem se od ní nenechala vyprovokovat k žádné hádce a vžy volala ona mně). Může něco znamenat, že mi říká stejně jako říkal jí? Já mám spíš pocit, že si to vůbec neuvědomuje... Prostě to skončilo a on jde dál... Co si o tom myslíte?
Děkuji
Viky
archiv
Milá paní JT, velmi jsem váhala, zda Vám sem napsat. Sama jsem zažila obdobnou situaci jako Váš syn. Moji rodiče se rozvedli když mi bylo 9 let a když mi bylo 13 tak mi matka představila svého přítele a do roka s ním začala žít. Byl to velmi hodný člověk, měla jsem ho velmi ráda, ale tenkrát v těch 13 letech to pro mne byl docela zásah do soukromí. Prostě jsem ztratila domov, protože mi v něm sídlil cizí člověk. Domov, tak jak jsem na něj byla zvyklá, už nebyl. Žily jsme řadu let samy s matkou a babičkou. Když mi bylo asi 14 let, byli jsme na společné dovolené a já se v noci probudila a slyšela jak se matka s přítelem miluje. Byl to pro mne šok. Podotýkám, že jsem na otce fixovaná nebyla, nikdy s námi nežil a rozvod mých rodičů byl jen přirozeným vyústěním celé situace. Taky jsem velmi dobře věděla jak otec tahá matku po soudech kvůli majetku a výživnému a jak ji to ničí.
Ale na druhou stranu máte právo na život a nemůžete se obětovat dítěti. To stejně jednou odejde z domova a Vy zůstanete sama. Jen bych byla opatrná s tím dalším dítětem. Je mi jasné, že Vám není 20 a tudíž na další dítě máte nejvyšší čas, ale může se Vám stát, že to syn velmi špatně přijme.
Ještě jedna poznámka: když mi řekli, že zemřel můj biologický otec, bylo mi to jedno. Když zemřel matčin přítel, brečela jsem já, můj muž i obě moje děti, pro které to byl "děda" a které sice věděly, že to není biologický dědeček, ale pro ně prostě byl.
Irena (pro paní JT)
archiv
Dobrý den, nevím jestli můj dotaz je přímo z vašeho oboru, ale zkusím to. Jsem rozvedená s 13-ti letým synem, mám druhým rokem přítele, ale se synem se znají jen asi 3/4 roku. Přítel chce abychom začali bydlet spolu (tzn.přestěhovali se k němu), touží po společném dítěti. Jenže můj syn je po dost traumatizujícím rozvodu, není schopen přijmout to, že nebudu jenom s ním. Také má silný citový vztah k otci. Ale musím taky říct, že k příteli se chová velmi slušně, ale s odstupem a je na něm vidět jakási vnitřní "strnulost". Takže moje otázka zní: Mám mu dát jenom více času nebo by pro jeho psychyku bylo lepší, kdybych se svých snů o nové rodině vzdala? Děkuji za odpověď
JT
archiv
Preji hezky den! Uz jsem Vam nekolikrat psala ohledne meho vztahu - mne je 23 let a pritelovi - partnerovi 42 let. Pokazde kdyz se nam "povede" spolu byt, tak se me pta: Mas me rada? Jsi se mnou rada? Co na me vidis? Porad se ujistuje. Co si o tom mam myslet? To, ze si mnou nejni jisty? Pritom ale mi dava opravdu volnost a chce abych si nekoho nasla pro zivot..Jednou mluvi tak, jednou tak...Dekuji predem za odpoved. S pozdravem
Anonym
archiv
Dobry den, uz nevim co dal, tak prosm o radu Vas. Jsem s pritelem dva roky. On umi byt nejsaramantnejsi na svete. Ma to jeden hacek. Prestal takovy byt na me. At delam cokoliv (vyhybam se kontroverznim tematum, mluvim mile i kdyz je protivny...) vzdy najde zaminku, aby mi mohl rici ze jsem bud povrchni nebo nafoukana apod. (napr. kdyz reknu, ze znam nejaky porad, rekne, ze jsem povrchni, protoze jsem ho videla jen jednou a uz rikam, ze ho znam). Je na me tak protivny, hada se, nadava. Udelala bych cokoliv, aby na me byl stejne slusny a saramantni jako na vsechny kolem... Mam sanci to dokazat? Co mam vlastne delat?
Jana
archiv
Dobrý den paní doktorko,chtěla bych poprosit o radu a váš názor.Jsem vdaná 16let,protrpěla jsem si nevěru ze strany manžela,snažila jsem se odpustit kvůli dětem,ale manžel se stejně rád baví s ostatními ženami a mě se nevšímá.Má plno aktivit,ale o sport se jedná nanejvíš tak dvě hodiny a pak tráví do čtyř ,nebo i dýl hodin do rána s děvčaty.Na věku mu moc nezáleží.Když reaguji tím , že se mi to nelíbí,tak odpoví,že nic špatnýho nedělá.Poslední dobou začal i zapírat.Děkuji a těším se na odpověď
Aneta
archiv
Dobrý den paní doktorko,mám velký problém,se kterým si nevím rady.Před 4 měsíci mi vyznal lásku přítel mé dobré kamarádky.Musím přiznat,že tam byly sympatie i z mé strany,ale s ohledem na kamarádku jsem si to ty roky,co se známe nepřipouštěla.Bohužel jsem to nyní neustála a začala jsem se s ním intimně stýkat.Mám vůči kamarádce neskutečné výčitky i proto,že mají několika měsíční dítě.Od ní ale vím,že ve vztahu není od počátku spokojena,udržuje kontakt s bývalým přítelem a dítě si pořídila pod tlakem biologických hodin....Partner jí chtěl akorát opustit(ne kvůli mé osobě-ještě jsem vlastně o jeho náklonosti nevěděla),když mu oznámila "radostnou" novinu.Teď mi,prosím,poraďte jak se mám zachovat,pokud bych s ním chtěla v budoucnu být.Jsem teď uprostřed,jelikož ona samozřejmě s každým problémem chodí za mnou...a já si připadám strašně,jako bych byla ten pomyslný had na prsou.Řekla jsem mu jasně,že si to musí nejdřív vyřešit,ukončit jeden vztah a po nějaké době můžeme být spolu oficiálně.Teď se vyhrotila situace,řekl jí,že s ní už nemůže být a nešťastná kamarádka volá mně.V podezření je úplně jiná žena (se kterou měl poměr během jejich vztahu) a já nevím jak se zachovat.Takže mám na Vás 2 otázky-jak se zachovat teď a jak řešit situaci,až on bude úplně volný-abych kamarádce,co nejméně ublížila...Moc Vám děkuji za Vaši odbornou pomoc.
Lenka
archiv
Paní doktorko, přeji Vám příjemný den. S přítelem jsem půl roku a můj problém se zřejmě nazývá citová závislost a to na mé straně.Velmi jsem se do něj zamilovala a ten cit je stále den ode dne silnější.V poslední době mám tendenci mu neustále psát zprávy, vykládat mu, jak ho miluji, že bez něj nedokážu být, že se o něj bojím, že moc žárlím...on mi říká to samé, také mě velmi miluje, ale já mám strach, abych ho brzy nezačala otravovat a nudit. Chci, abych pro něj byla stále zajímavá, aby si mnou nebyl zase až tak jistý, ale dělám spíš opak. Navíc mě ten silný cit samotnou už taky trošku dělá problém, protože na něj stále myslím, nesoustředím se, přemýšlím, co by se stalo, kdyby mě opustil...prostě jsem hrozná citlivka a jeho stavím na piedestal. Nechci, aby to tak bylo, protože tuším, že to není tak úplně správně, chci se k němu stavět trošku zdravěji a cítit ve vztahu k němu trošku větší sebevědomí, věřit sama sobě, že jsem dobrá partnerka a on může být rád, že mě má.Zatím je to naopak,pořád přemýšlím, co na mě vidí a že ho to brzy jistě přejde, až mu přes ulici přeběhne jiná a hezčí.Partner mě ujišťuje o opaku a já mu vlastně věřím, jen ty mé pocity mě trošku ubíjejí. Prosím Vás, jak to udělat, abych náš vztah brala tak nějak zdravěji? Děkuji za odpověď na můj zmatený dotaz... :-(
anonym
archiv
Niki, nenapadlo Vas, ze ctete v teto rubrice pribehy zhrzenych milenek proto, ze je to poradna a ty stasne a ty co to dotahly do "vitezneho konce", nemaji co resit? Pekny den. Klara
Klara
archiv
Dobrý den všem diskutujícím! Ráda bych reagovala na příspěvek od Niki a Báry o nevěře. Myslím si, že házet vinu na jednoho či druhého partnera není "cesta" a že partnertsvtí je o něčem jiném. Není jen založeno na sexu a čísle velikosti, ale na druhou stranu není samozřejmostí a to v tom smyslu,že když jsou v rodině děti, tak chlap přece nemůže odejít. Myslím, že manželství je svazek dvou svobodných lidí, kteří si navzájem pomáhají, pracují na společných cílech, citově se naplňují... je to ale "tvrdá práce". Oba musí na něm a sami na sobě makat, aby za něco stálo. Zažila jsem si nevěru manžela i svou a myslím, že jsou to dost složité záležitosti, abych o nich vynášela tak nekompromisní soudy. Hlavně je to velmi individuální věc a já nemám právo soudit druhé - vždyť nevím, co je vedlo k danému chování...To je můj názor.
Markéta,35
archiv
Niki, mozna Vase manzelstvi je stastne, ale je spousta muzu, kteri si (bohuzel pro ne) vzali zenu, ktere jde prave jen o to, aby je nekdo zabezpecil. To ze jejich muz neni jen penezenka a "penis" potrebny k tvoreni deti, ale ze je to citliva bytost, ktera ma sve sny, zaliby a potrebu citu, uz tyto zeny, jakmile dosahnou sveho, tj.zabezpeceni a rodiny nezajima. Tam podle mne vznika misto pro milenky. Veronika
Veronika pro Niki
archiv
Dobrý den paní doktorko, chtěla bych znát váš názor... Rozesli jsme se s přítelem po čtyřech letech, milovali se a žili spolu. Byl to jediný můž u kterého jsem cítila, že on bude ten praví a otec pro nase děti. A on cítil totéž. Ale já se nějak zasekla, zamilovala se jinde (bála jsem se věkového rozdílu-já 27, on 41), ale už mě to přešlo, srovnala jsem se, a vím co chci. Nyní jsem od sebe půl roku a uskutecnili jsme setkání, bylo to skvélé, o všem jsem debatovali jako dřív. Oba chceme totéž, rodinu a být spolu. On si ale myslí, že za pár dní změním názor, že jsem jeste mladá. Víte já tak cítím jak mě má rád a dělá mi to dobře, u nikoho jsem to tak necítila. Vždy jsem věděla že je o xx let starší a že má z prvního manžel. dceru, ale nedokážu se s tím nějak uplne srovnat (on má vše dávno vyresene, nemam duvod mit ty pocity), že bych byla "ta druha" ja vim, ze je to hloupe, protoze, vím ze ve spouste veci jsem pro nej jedinecna. Zkratka videli jsme se a rekli uvidime, ma ted hodne prace a ja tez, chceme jet ke konci zari na par dni na neco jako dovolenou a odpocinout si, moc se na to oba tesime, i kdyz se ted vlasten nemuzeme z prac. vytizeni vidat, jen velice malo a jsem oba unaveni.Takze otazka zni, ,jsou mozné návraty? A jeste bych mela jeden dotaz, vite v posteli nam to spolu slo, ale ne uplne podle mych predstav, myslite, ze se na tom da pracovat, nechci jine muze jen jeho, ale moc me to nebavi, je prilis pasivni a ja se nechci dotknout, to ze je v milovani laska, me naplnuje vic, ale bojim se ze mi "poradny sex" bude chybet. Ted to se mnou tak lomcuje :)
hezky den a dekuji
Lucinka
archiv
Paní doktorko, moc děkuji za odpověď od Vás z 26.8.,ale co jste mi radila, snažila jsem se sama hned od začátku praktikovat s výsledkem nulovým, proto jsem se obrátila na Vás. Víte, ona manželova dcera bude zanedlouho plnoletá, to není holčička, která by byla otevřena nějakému pozitivnímu příkladu ze svého okolí .Mám pocit, že se u ní vše řídí jednou jedinou věcí - aby musela plnit co nejméně povinností, takže ať se snažím jakýmkoliv způsobem, jakmile vycítí, že na konci by mohla být pro ni nějaká činnost, je zle. Akorát že pochopila, že mě moc neoblbne, tak to praktikuje jenom na tátovi. Na mě zbývá ta práce. Manžel přitom vykládá, že má strach jak to bude vypadat, až bude mít jednou vlastní domácnost,že takovou manželku by žádný normální chlap nestrpěl, ale čemu se diví, když na tom systematicky celou dobu pracoval, aby byla taková .Připadá mi to u nás, že dcera je hýčkaná manželka , okolo které manžel chodí po špičkách, aby se nepolekala a já jsem hospodyně na práci, na kterou si může otevřít pusu kdykoliv se mu něco nezdá. Možná mi napíšete, že ale i přesto jistě jsem pro něj opora a že mě potřebuje, o to sprostější mi připadá tak nespravedlivé rozdělení rolí . Mám dojem, že doma největší blbec je ten, co je zapřažený a táhne a nejoblíbenější je ten, kdo nic nedělá . Asi podle hesla kdo nic nedělá, nic nezkazí a blbec asi opravdu jsem já, když jsem se nechala takhle zapřáhnout.Mohla bych si taky sednout a dát si nohy nahoru , ale moje hlavní nevýhoda je,což oni oba vědí, že já prostě bohužel nesnesu sedět vedle odpadků na podlaze moc dlouho, zatímco dceři to nedělá potíže ani když už zapáchají . Ale stavět si na tom, že druhému to nedá, svoje pohodlí, to mi přijde obzvlášť ubohé . Asi jsem měla právě tu jinou výchovu, mě by hanba fackovala přihlížet takhle jak mi někdo posluhuje, jen když já nic nemusím. Ale asi je to opravdu moje chyba .
Bibina ještě jednou
archiv
Dobrý den.Mám takový problém, je mi 17 a ještě jsem neměla kluka.Na jednu stranu bych ho chtěla, na druhou stranu mám ze vztahu strach.Neumím komunikovat s klukama, nedokážu si představit, že bych byla u něho doma, natož, že bych se s nim vyspala.Připadám si trapně, když vidim, co holky v mem věku uz maji za sebou.Vim že je problem ve mě, kdyř mě nějaký kluk chce, tak ho prostě odmítnu nebo nevydrží to čekání, kdy se nemůžu rozhodnout. Doma už mi taky řikají, abych si našla nějakýho kluka.
Andrea
archiv
Paní doktorko,žádám o radu.Jsem osmnáct let poměrně spokojeně vdaná.S manželem vychováváme dvě děti.Neboť jsem nesmírně aktivní člověk,poznala jsem při jedné své aktivitě muže,který mi nebyl zcela lhostejný.Navíc mě od začátku velmi přitahoval.Nejsem si vědoma toho,že bych k němu vysílala nějaké signály,nicméně mě po nějakém čase společného setkávání opravdu oslovil a pozval mě na schůzku ve dvou.Velmi jsme se sblížili.Trvá to již téměř devět měsíců a já se do něho stále více zamilovávám.On je ovšem o 16 let starší,sice rozvedený, ale žije již 11 let v nesezdaném partnerském svazku s družkou.V začátku našeho vztahu jsem byla poměrně zdrženlivá v navrhování společných schůzek.Pozvání na ně jsem spíše přijímala a přizpůsobovala jsem se okolnostem.On byl ten, kdo moc toužil a já byla chladná.Nyní se ale situace obrátila.Já toužím stále víc po tom,zorganizovat nějakou společnou akci,on sice přijme tak jak jsem to zprvu dělala já,ale zdá se mi ochladlý.Netuší,že mě tím k sobě připoutává ještě víc než dřív.Trápím se,vím že je něco špatně,ale zároveň nemám v sobě sílu ten vztah zcela ukončit a vrátit se tak na 100% k manželovi a dětem.Je mi skoro čtyřicet,ale jsem v tom až po uši.Ráno se vzbudím a myslím na něj, proč nezavolal,nenapsal SMS,jestli už úplně ztratil zájem, nebo je jen zaneprázdněný či hlídaný svou družkou.Chci mu sama zavolat nebo napsat,prostě uskutečnit nějaký kontakt,ale nechci mu způsobit problémy v jeho partnerském soužití.Vím,že když jsme spolu,je nám moc fajn,ale partnerství si bourat nechceme.Poradíte mi?
Linda
archiv
Dobry den, potrebovala bych radu. S přítelem chodim neco pres ctyri mesice a nevim co si mam myslet. Vidame se stridave treba jeden tyden kazdy den a pak se treba zas tyden nevidime. Skoro se pak ten tyden co se nevidime ani neozve. a kdyz treba neco resim tak utece a taky se neoziva. nevim co si o tom mam myslet. nechce me? ale potom proc to neskonci? taky sem treba mela narozky a svatek a vubec mi ani nepopral a nic mi nedal. teda k narozkam mi rekl ze darek zapomnel doma,ale stejnak sem nic nedostala.Nic sem mu k tomu nerekla, protoze se prece nebudu vnucovat o darek. takze si mozna mysli ze je to v poradku, ale neni. ...Muze tohle vsechno byt i tim, ze treba nedokazu ukazat city(a to vuci nikomu)?? pride mi totiz kdyz svoje city ukazu(napr.plac, smutek, atd.) ze sem tim vic zranitelna a ze mi muze kdokoliv ublizit. chtela bych tohle treba zmenit ale nevim jak.Nejde mi to. asi sem to tady dost zmatene napsala ale sama ja mam hrozny zmatek a trapi me toho hodne:( dekuji.
Adriana
archiv
Ahoj Niki, máš úplnou pravdu. Ale často si za to, že jim muž zahýbá, mohou ženy samy. Především muž je od přírody lovec a když se mu nabídne ktraktivní kořist, skočí po ní. Dále ženy mají neskutečný dar stát se po svatbě a dětech nesnesitelnou hádavou fúrií. A taky si myslí: dala jsem mu děti tak nemusím vypadat jako po svatbě. Ale omyl. Ať se řada ženských kolem 40 podívá na svou svatební
fotografii. Další věc je nechuť k sexu. I to často žene chlapa do náruče milenky. Podotýkám, že jsem vdaná 20 let, je mi 45 let a mám konfekční velikost...
Bára
archiv
tak jsem si teď pročítala Vaší poradnu a jste fakt suprová!Je tady toho opravdu hodně a na spoustu svých dotazů člověk v průběhu čtení najde odpovědi...Jenom jsem si všimla jedné věci - je spousta mimomanželských vztahů, spousta. Ale jsou to převážně ženy, které jsou na tom bity. Vztah začnou s přesvědčením, že- přece když se mnou začal spát, manželka je pasé, ON miluje mě, kvůli mně se rozvede a opustí děti...Ale takhle přece život nefunguje a těmto ženám - navždy milenkám -bych jako povinnou četbu zadala pročíst si tuto poradnu třeba 2 měsíce zpětně - dotazy jsou stejné - zpočátku jsem si myslela, že se milujeme a on sliboval, že se s ní rozvede, ale po roce, dvou dotyčná zjistí, že je to vlastně stejné jako na začátku vztahu, že asi tu manželku jen tak neodšoupne a vlastně milenka může být ráda, že na to přišla po 2 letech a je jí !jenom! 32. Jsou případy, kdy si to milenka uvědomí třeba po 10letech, kdy už tolik možností, jak začít plnohodnotný vztah není - a to je pravda.Mám spoustu přítelkyň, jimž se věk přehoupl přes 30 a holky se najednou otočí zpátky a podívají se dopředu a zjistí, že sice nějakýho ženáče, který se ve finále stejně vrátil k manželce, měly, ale to je tak všechno. Jsou samy, věk se krátí, dítě nikde a to nemluvím o NEZADANÉM, solidním pánovi, který by je byl schopen zabezpečit a postarat se o ně. Musím přiznat - jsem 7 let šťastně vdaná, mám 2 děti a pokud by si manžel našel milenku - nikdy neříkám nikdy - tak být tou milenkou, ptám se, jak to, že je tenhle chlap schopný odejít od 2 dětí.. Věřím tomu, že v životě se nám všechno špatné, co jsme udělali, jednou vrátí, možná za 20 let, ale vrátí. Vidím to z té druhé stránky, vidím to z pozice manželky a jsem přesvědčená o tom, že ve většině případů se z "lovkyň" stává "ulovená a skolená", pro další rodinu už moc nepoužitelná, protože naším pánem, pánem nás všech je přece ČAS a ten se přemluvit nedá... Přeji Vám hodně úspěchů a jestli se to někomu nelíbilo - chtěla jsem jen napsat svůj názor.
niki
archiv
Pani doktorko, dobry den. Pred casem jsem vas navstivila ve vasi poradne, kdyz jsem potrebovala pomoct s resenim paralelnich vztahu. Byla jsem tim, kdo se mel rozhodnout mezi dvema, jednim, dlouholetym pritelem a clovekem, do ktereho jsem zamilovala. Bohuzel jsem nebyla schopna se rozhodnout vcas a ten "druhy" (v poradi) me prestal milovat. Vztah s tim prvnim ("dlouholetym") je nyni uz tak naruseny, ze si take nedokazu predstavit jeho pokracovani. Proto jsem chtela jen doporucit na vasich strankach vsem, kdo se ve svych vztazich placaji podobne, jako donedavna ja, aby reseni neodkladali. Pokud je reseni na vas, neotalejte s nim. Pani doktorka mi to radila, ale ja neposlechla...;) Citim se ted jako zbabelec. Predtim se zdalo nemozne se rozhodnout k reseni, ted uz vim, co bylo spravne, ale je pozde. Trapi me to, neustale na to myslim a navic, ty vycitky svedomi a pocit ze jste neco nezvladli... Nemam konkretni dotaz, snad jen: existuje nejaky recept, jak zabranit tomu neustalemu toku myslenek, ktere se porad vraci a toci se v kruhu? Je to vycerpavajici. Dekuji.
anonym
archiv
děkuji Vám moc,za přečtení a radu od Vás!Mám k Vám,ještě jeden dotaz:co jste dělala,se žárlivostí?Byla bych moc ráda,kdyby jste mi mohla napsat na můj email a moc ráda bych se Vás zeptala blíže a vysvětlila více,proč já!Děkuji předem za napsání!Můj email:eliska.dlouha@seznam.cz
Pro Adélku,která psala Elišce!
archiv
Paní Forstová, dříve než Vám odpoví paní doktorka, dovolte, abych vyjádřila svůj dojem z Vašeho příspěvku. Moje rada zní: Začněte myslet také na sebe, dopřejte si radost a neodvrhávejte svou možná "životní příležitost". Děti jsou dost velké, aby pochopili, že chcete zbytek života strávit spokojeněni. Váš mladší syn, který s Vámi žije, už určitě tuší, že vztah mezi rodiči není šťastný. Předpokládám, že jste se snažila říct manželovi, co Vás na jeho chování trápí a on na to nereflektoval. Pokud je to tak a cítíte, že Vás vztah s ním jen "vysává", nepřešlapujte na místě. Staráte se o maminku, o syna, o domácnost, víc po Vás ostatní, pokud manžel opravdu rezignoval, nemohou chtít. Dopřejte si štěstí. Určitě si ho zasloužíte. Veronika
pro paní Forstovou
archiv
Potřebovala bych poradit, jsem 27let vdaná a mám dva syny, 15 a 25let, posledních 6let si s manželem nerozumíme, nemáme spolu styk a řekla bych, že se k sobě chováme chladně. Manžel mně nepomůže v domácnosti ano moc finančně, je v důchodu a přivydělat si nechce(přesto, že jsem mu nenáročnou práci sehnala), jsem na mladšího syna sama. Na jaře mně zemřel tatínek, tal jsem i na maminku sama, které musím pomáhat, seznámila jsem se s mužem, který mně moc pomáhá a chtěl by ještě víc, nikdy jsem nepoznala takovou pozornost o mně a mé blízké. Nemohu se rozhodnout co dělat, protože se bojím někomu ublížit(přestože cítím, že je ubližováno mně). Děkuji za odpověď Forstová
anonym
archiv
Dobrý den paní doktorko! Moc mě baví Vaše poradna, a tak jsem se rozhodla Vám napsat. Nemám sice vyloženě problém, spíš jen potřebu svěřit se nezávislému odborníkovi. Dva roky jsem žila s přítelem ve vztahu, který byl ze začátku moc krásný, později jsme se začali hádat skrz běžné věci společného života (kdo nakoupí, uklidí, vyvenčí psa...), také intimní život nám začal nějak řídnout, alespoň z mého pohledu. Poslední tři měsíce už jsme spolu skoro nekomunikovali, nebyli jsme nějak schopni si v klidu promluvit. Vztah jsem nakonec ukončila já (asi až na třetí pokus, takže žádná rána z čistého nebe). Zprvu to vypadalo na poklidný rozchod, ale po pár dnech jsme oba "vypěnili", považovala jsem to za absolutní konec. Asi týden po rozchodu mi ještě přivezl pár věcí a přivezl si s sebou i novou přítelkyni. Samotnou mě překvapilo, že se mě to tolik dotklo. Po dalších asi 2 týdnech jsem navázala spíše sexuální vztah s mužem, který však bydlí daleko a viděli jsme se jen o víkendech. Odjeli jsme spolu na dovolenou, ale připadalo mi, že jsme oba nějak očekávali víc, myslím citově. Od té doby jsme se neviděli, občas sms, prostě to "vyšumělo". Do toho mě začal zase kontaktovat můj "ex", chtěl si promluvit. Zprvu jsem ho odmítala, pak se semlel dost vážný průšvih v jeho rodině, byl z toho špatný, tak jsme se začali zase stýkat a o všem si povídat. Prý ho hrozně mrzí náš rozchod, i to co mu předcházelo, i pak následovalo. Svůj nový vztah už ukončil, a rád by se pokusil mě získat zpět. Chce napravit všechny chyby a začít znovu. A opravdu se snaží, je mi s ním dobře, i když neprožívám žádné "lásky plání", asi z citové vyčerpanosti. Seběhlo se to všechno asi během dvou měsíců od našeho rozchodu, a mě by zajímalo, jestli je možné, aby se přítel za tak krátkou dobu změnil a myslel všechno doopravdy. Chtěla bych mu zase věřit, ale hlodají ve mě pochybnosti. Vím že to chce všechno čas, udělala jsem v krátkém čase pár životních "kotrmelců". Díky za názor, zdravím!:-)
Anna
archiv
Dobrý den paní doktorko,
žiji necelé dva roky s rozvedeným mužem, který získal do své péče 14-letého chlapce. Prozatím bydlíme v bytě, ale příští rok byl se měl dostavět náš nový dům. Přítel je momentálně nemocný a nemá práci. Je nervózní a někdy je to s ním k nevydržení, jak není po jeho. Syn se dostává do puberty, občas se spolu hádají. Bývá mi hrozně smutno, chtěla jsem se zeptat, jak lépe komunikovat s partnerem, aby se jeho zlost neodrážela na mě (vyčítá mi, že stále brečím a že se mi něco nelíbí). Bude mi brzo třicet let a toužím po miminku a svatbě. Přítel je ale z předchozího vztahu vysílený a nechce o tom moc slyšet. Zároveň bych chtěla poradit, jak lépe komunikovat s přítelovým synem. Je uzavřeny, moc nemluví a já autům a hokeji nerozumím, a tak nemáme společné téma. Prosím poraďte mi, jak se chovat k partnerovi, aby jeho naláda byla lepší, jak zlepšit komunikaci se synem a jak zlepšit svůj psychický stav - v průběhu roku jsem také změnila práci a nějak nedokáži s novými lidmi komunikovat, nechce se mi. Je mi smutno a nevím, jak z toho ven. Děkuji za odpověď.
Nika
archiv
Pavlo,prosím ozvěte si mi na mejl,mám podobný problém a potřebovala bych to s někým obdobným zkonzultovat a vyměnit názory,děkuji mejl:marketa.ooo@seznam.cz
Markéta(pro Pavlu) z 28.8.
archiv
PO delší době sem píšu a musím řict , že situace se vyostřila. Z nevineho posezení na tom chatu je v podstatě zavislost a možná vztah. Každy den jen co partner přijde domu , tak po všech hadkach co tu probehli si nuceně hraje se synem , ale jakmile jde maly spat, zasedne k chatu, Sedi pred tim usmiva se jak zamilovany pubertak a ja tu sedim a brecim. navazal nejaky vztah se zenou , ktere je 50 a nevahal me pred ni i pomlouvat, Ona sama vyvinula aktivitu takoveho razu, ze ho tim vylekala a uz se pry nestykaji, ale ja mu neverim. POrad se zajima jak vypada , dokonce si koupil drahy vyrobek na beleni zubu . Ja jsem uplne na dne, kazdy mi radi jdi od nej. Jenze ja ho mam rada a hlavne strasne moc chci rodinu a nechci zustat se dvema postizenymi detmi sama:( Je fakt ze uz to zacina byt tak zle , ze mam fyzicke obtize typu prujem , zvraceni a dnes jsem byla u zubarky s velkou bolesti a ta mi rekla ze mam vsechny zuby v poradku ze to jsou nervy:(
On na me rve ze je mlady a ze se nenecha omezovat a jeste si od nejake blbky tam nechal vylozit karty , které mu samozřejmě vyložila jako že se zbaví nepotřebne zatěže a najde konečně stesti v naručí nove lasky:( A on s tim porad argumentuje a ja jsem unavena. Nechci byt sama, ale byt v tomhle je snad jeste horsi, jak se to da prezit? Je vubec sance ze se neco vrati? dekuji za odpoved. Samozrejme milenku popira. pry si chce jen povidat, Pak ale enchapu proc to musdi schovavat.
Simona
archiv
Dobrý den paní doktorko,mám dotaz nebo spíš prosbu o radu jak se zachovat.Jak se zachovat k partnerovi, se kterým jste skoro 3 léta,má pohlavní chorobu,která je pro něj málo nebezpečná ale pro ženu velmi (bradavičky),3 roky jsem ho prosila ať jde k doktorovi,šel až když si na internetu prohlédl fotky co to může JEMU způsobit.Na mě bez ohledu,že mohu mít až rakovinu děl.čípku,neplodnost..On už je po operaci,já jdu teprve na vyšetření na gynekologii.Teď mi říká jak mi zkazil život,jak je hrozný,jak je mu to líto,ale ať na něj zas tak moc neřvu,že mě spát s ním nikdo nenutil.To je pravda,ovšem nečekala bych,že bude litovat svým způsobem sebe jak mi zkazil život a jiné kraviny,ale že mě podpoří...co mám dělat.Přemýšlím o rozchodu.(celé 3 roky spolu bydlíme)Děkuji
Simona
archiv
Dobrý den paní doktorko, jsem s přítelem dva roky a myslím, že náš vztah po všech stránkách funguje.Trápí mě však jedna věc, přítel rád chatuje, hledá si nové přátele, převážně ženy, s některými se občas schází na kafe.Říká, že musí komunikovat také s někým jiným, než jen se mnou, což má pravdu. Nevadí mi to, až na ty osobní schůzky.Myslíte si, že je to "normální", já mám pocit že něco, někoho hledá.Vím, že může odejít kdykoli a toto nehraje roli, ale štourat do vosího hnízda....
Děkuji za odpověď.
Sylva
archiv
Dobrý den paní doktorko, prosím o Váš názor na mojí situaci. V současné době se snažím vyrovnat s nevěrou. Svojí. Žiji s partnerem 5 let ve společné domácnosti, 3 roky jsme manželé, mně je 28, jemu 42. V minulém roce jsem se zamilovala, on byl stejně starý jako já, a stejně zamilovaný. Před pár měsíci náš vztah nakonec odmítl a ukončil jej, přestože ho to stálo hodně bolesti. Stejně jak mě. A teď k mé otázce, mému problému. Stále myslím na svého milence, jsem zamilovaná do té představy, jaké by to bylo, kdybychom spolu žili. Z čehož plyne, že nejsem schopná se citově vrátit ke svému muži. A to ani po intimní stránce, kde to téměř celý rok "neklape". S milencem nejsme v žádném kontaktu a neočekávám, že se to kdy změní. Přeju si vrátit se s manželem do "starých kolejí", ale nejde mi to a bojím se, jestli to vůbec kdy půjde. Dá se z tak intenzivního mileneckého vztahu vrátit do plnohodnotného manželství? Jak dlouho to může trvat? Manžel o nevěře nevěděl, tedy spíše předstíral, že neví, nyní má však mé chladnosti dost a dává mi čas do konce roku, abych se "vzpamatovala". Co s takovými ultimáty? Musím přiznat, že ani před mou aférou, nebyl náš vztah zcela v pořádku po komunikační stránce, nicméně je to člověk nesmírných kvalit, který si mě váží, má mě rád a dá se "o něj opřít". Přemýšlím o odstěhování se a bydlení sama, abych si uvědomila, co si na něm vážím a proč a zda ho chci zpět. že není kam jít a že okolí by takové chování ode mě nepřijalo, není třeba dodávat. Děkuji za Vaše zhodnocení a radu. Pěkný den.
Pavla
archiv
Danielo, není to tak dlouho, co jsem tu "kňourala", že mám výčitky svědomí, že jsem po 14 letech opustila ženatého muže, že jsem odešla sama z vlastní vůle a bez dalších vlivů ze vztahu, který byl oboustranně intenzivní. Pobrečela jsem si, hodně, bylo mi ouvej,nic mě nebavilo. Přesně jako ty se záhy našel někdo, kdo vypadal ideálně, ale nic - prostě jen samé výhody, objektivně skoro zázrak - ale nešlo mi to. Tak jsem se rozhodla: prostě netlačím na pilu, užívám si, nápadníků je spousta, večeře, kino, výstavy, pohoda, žádné závazky, prostě si žiju, nechám se obletovat, trochu flirtuji, provokuji, ale jen s mírou... počkám třeba rok, uvidím, zatím nemám jasné plány. Netvrdím, že je to správné rozhonutí, ale je MOJE.Zkus to.
berenika ještě pro danielu
archiv
Paní doktorko, hezký den přeji :-) Reaguju na Vaši reakci na mou reakci pro Danielu ( 22.08.2006 13:50 ).Je to přesně tak,jak říkáte - člověk si i třeba poslechne jiné názory,ale v hlavě má už stejně nějaký utvořený a pokud mu do něj nezapadne ten cizí,většinou jej ani nepřijme.Prostě dokud neuslyší, co slyšet chce,bývá k ostatním hluchý.Asi se často bojíme přijmout pravdu, že ? Protože to tak strašně moc bolí...
Cassi
archiv
Dobrý deň, chcela by som vás poprosiť o radu. S priateľom sme spolu ôsmy rok,sme spolužiaci z vysokej školy a v zime sme mali mať svadbu, ktorú sme krátko pred termínom zrušili. Dôvodom bolo, že za pol roka čo sme mali vytýčený termín nebola zo strany priateľa ochotu sadnúť si a dohodnúť sa na presnej organizácii a príprave svadby, až to zašlo tak ďaleko, že mesiac pred svadbou som povodala, že tak narýchlo nechcem nič vybavovať a termín svadby som zrušila. Celkovo žijeme v spoločnej domácnosti viac než rok.Myslela som, že postupne si upravíme domček po jeho rodičoch a budeme viesť normálny život s rodinou a prácou, ale čoraz viac tomu neverím. Zo strany priateľa mám dojem, že ho zaujíma len práca a domov si chodí len oddýchnuť. Keď ho žiadam o pomoc alebo o rozhovor ohľadne spoločnej domácnosti zväčša sa vyhovára na únavu z práce a jeho pomoc pri domácich prácach je ojedinelá, vedenie domácnosti zstáva na mne. Obaja pracujeme, pričom ja som preto, aby sme boli spolu odišla z perspektívneho miesta a z rodného mesta a teraz denne dochádzam do práce, čo ma veľmi vyčerpáva. Nemám čas ani na svojich kamarátov a rodinu. Pri riešení problémov v domácnosti necítim žiadnu podporu zo strany priateľa, zväčša necháva všetko na mňa a ja mám pocit, že ma využíva, keď som sa s ním snažila dohodnúť na deľbe prác, argumentoval, že on ma vozí autom na vlak a z vlaku a stará sa o auto a má teda pocit, že pre domácnosť robí dosť. Po roku sme založili spoločný účet, z ktorého odchádzajú platby energií, ale ostatné kupujeme každý pre seba a za svoje, väčšie nákupy do domácnasti na polovicu. V poslednom období necítim od priateľa žiadne pochopenie a podporu a mám dojem, že prvoradá je pre neho práca. Stratila som k nemu dôveru a začínajú mi vadiť intímnosti, lebo mám pocit, že to berie už len ako moju povinnosť ženy a prejavuje záujem, len ak má on chuť. Čoraz viac rozmýšľam nad rozchodom, na dohováranie odpovedá, že mi na ňom všetko vadí a začne poukazovať na moje chyby.
Veronika
archiv
Dobrý den, Markéto,
možná Vás názor o deset let mladší, cizí ženy nebude zajímat, ale umím si představit Vaši situaci. Připadá mi divné, že Vám přítel neprojeví před bývalou manželkou sebemenší náklonnost a že Vás s ní stále srovnává. Už to, že s ní stále bydlí ve stejném domě by mi vadilo. Ale znám rozvedené páry, které se nechtějí vzdát svého domu nebo bytu a radši se tam vzájemně drží v šachu. Připadá mi ale, že se přítel, kterého milujete od exmanželky ještě citově neodpoutal. Pořád mu záleží na tom, jak před ní vypadá a to asi není v pořádku. Není negativní vztah vašich dětí k němu způsobený tím, že děti cítí, že Vás využívá či nemiluje tak, jak říká? Přeju si, abych se pletla a držím Vám palce. Zina
MARKÉTĚ (bydlení s exmanželkou)
archiv
Paní doktorko, děkuji za odpověď (21.8.2006). Nechci po příteli v přítomnosti exmanželky žádné důvěrnosti, chci třeba jen poslat pusu apod. A vlastně jsme se sešli všichni tři - na večírku klubu(známe se všichni 20let, máme společný koníček). Přišli i odcházeli jsme společně s přítelem, ale zatančit si se mnou nešel - to se před jeho exženou nehodilo. To jen pro upřesnění. Myslela jsem, že tyto situace časem pominou, že si uvědomí, co v životě chce. Ale asi je vše stejné.
S přítelem se žena rozvedla kvůli mně, ale on mívá pocit, že přišel o nejlepší ženu života. Zvláště v krizových situacích stále mě a ji srovnává. Je nám oběma přes 40let, a já mám za sebou také neúspěšné manželství, a vzhledem k věku chápu, že oba máme zažitý styl života. Byla jsem několik let rozvedená a neodolala jsem přítelovým nabídkám. Následně jsme se bláznivě zamilovali. A já chtěla asi rychle "normální" klasický společný život. Já o přítele velmi stojím, asi půl roku jsme se snažili bydlet společně, ale nerozumněl si s mými téměř dospělými dětmi, a tak se vrátil k sobě (tedy do "vlastního" domu ke své exženě). Ona má přítele na občasné víkendy, dovolené. My se spolu vidíme téměř denně, trávíme spolu většinu volného času, dovolené. Jsme k sobě hodně otevření, ale přes to mě občas přepadají nejistota a pochybnosti. Asi potřebuji být k někomu "připoutaná", ale můj přítel potřebuje naprostý pocit svobody a žádné omezování.
Žiju na vlnách.? A nevím, jak si v sobě ujednotit klid a těšit se z toho, co v příteli mám. Markéta
anonym
archiv
Dobrý den,
potřebovala bych poradit, nevím jak dál. Mám manžela, kterému je 51 let, je podruhé ženatý se mnou, mě je 36. Máme spolu dvouletého syna. S bývalou jedním z důvodů rozvodu s bývalou partnerku byla její častá nevěra. Brali se po 3 měsíční známosti a ona byla silně a je stále věřící, takže něco takového nečekal. My jsme spolu chodili asi 7 let, než jsme se vzali. Můj problém. Manžel mi dělá žárlivé scény, které se stupňují. Přitom nemá důvod. Do práce jsem šla proto, abych byla s milenci (přitom to bylo z finančních důvodů), nešla jsem nakoupit ale souložit i když mám nákup i účtenky atd. Přitom je to velice inteligentní muž, docent gynekologie a pohybuje se v ženském prostředí. Dříve jsme byli kolegy. Co mám dělat?
alice
archiv
PRO JANKU : Janko, nabízela jste mi rozhovor, přijímám. Prosím, odpovězte mi na otázku ohledně daru, od paní doktorky jsem se jí nedočkala, jen návodu jak to "řešit", díky paní Douchová za povzbuzení. Alena.
Alena/Alice 43
archiv
Veroniko, děkuji za Vaši reakci, moc mě potěšila. Vždycky pomůže vědět, že člověk není se svým problémem sám. Je pravda, že díky zkušenosti už příště snad poznám rychleji, co se se mnou děje a budu s tím umět pracovat. Přeju Vám i ostatním čtenářkám a čtenářům hodně dobrého. A paní doktorce samozřejmě také.:)))
Štěpánka (pro Veroniku)
archiv
Milá Štěpánko, nevím, jak často se stává, že se deprese vrací, to vám asi řekne paní doktorka, ale i já mám k vašemu tématu co říct: Depresi jsem také zažila a v mém okolí ještě dva blízcí lidé. Já jsem měla mírnější formu, ale protože máme v rodině genetickou zátěž, léčím se pro jistotu bez přestávky již několik let a cítím se s přestávkami dobře. U těch dvou blízkých lidí to je 50 na 50. Jednomu se deprese po 2-5 letech několikrát vrátila, druhý je už od té doby bez léků a daří se mu dobře. Víte, já si nemyslím, že to člověk může z většiny ovlivnit životosprávnou, relaxací, pohodou, nebo že deprese přímo navazuje na velkou zátěž. Často to přijde zdánlivě bez důvodu, když v mozku neprobíhá látková výměna tak, jak má. Ale, Śtěpánko, není to tragédie, kdyby se Vám příznaky deprese znovu objevily, protože vy už budete vědět, o co se jedná, podchytíte to s lékařem včas a za pár týdnů budete zase v pořádku. Díky Vaší zkušenosti a zodpovědnému přístupu máte velkou šanci, že svůj stav uhlídáte a zažijete znovu maximálně mírnější formu deprese. A nebo taky vůbec žádnou. Nestresujte se kvůli tomu! Buď se to nevrátí, nebo ano, ale pomalu, plíživě a vy zakročíte :-))
Pro Štěpánku od Veroniky
| předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
