Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den,jsem rozvedná ,před rokem a půl jem se seznámila s mužem kterému před 4 lety zemřela partnerka.Zpočátku vztahu jsme se scházeli většinou u mě,když mě pozval poprvé k sobě byla jsem v šoku v jeho domě bylo úplně všechno ,tak jak paní odešla,veškeré oblečení ,kosmetika,léky, atd.všude spousta jejich fotek, opatrně jsem mu říkala,že mi to není příjemné.Něco jsme byli schopni odstranit ,něco stále zůstává.Největší problém cítím v matce zemřelé ke které byl partner zvyklý jezdit každých 14dnů v neděli na návštěvu,z prvu jsem se to snažila tolerovat,2x jsem se návštěvy zůčastnila a více už nechci.Maminka velmi holduje alkoholu a utápí se v bolesti nad ztrátou dcery,všude fotografie a svíčky atd.Snažila jsem se vysvětlit partnerovi,že toto není správné ,že je to zničí všechny.Nabízela jsem mu psychlogické sezení to odmítá.Nakonec odmítl před vánoci i mě s tím,že musí být se svojí milovanou rodinou kterou tvoří právě maminka zemřelé a dospělá dcera.Loni byl na vánoce u nás.

Dobrý den, zemřela mi maminka, po krátké těžké nemoci v 82. letech. Snažím se s tím vyrovnat. Ale mám problém, jak a zda to vůbec říkat tatínkovi, zda ho vzít na pohřeb. Je o rok starší, ale má demenci. To, že maminka ležela měsíc v nemocnici si vůbec nepamatoval, ač jsme mu to několikrát denně říkali, v jeho bytě na hodně míst napsali... V současné době leží v nemocnici s kýlou. Kvůli zákazu návštěv si pouze telefonujeme (když mu někdo podá zvonící telefon) a hovory jsou velmi zmatečné. Na maminku se vůbec neptá. Domů se s největší pravděpodobností nevrátí, péči o něj bych nezvládla.

Paní doktorko, ve své poradně potkáváte stovky různých případů. Chtěla jsem se zeptat, jestli se setkáváte s tím, že se člověk změní po smrti svého rodiče. Dnes již bývalý manžel sestry po smrti svého otce (matku ještě má) jako by pustil stavidla svému chování, začal být v rodině nesnesitelný (objektivně) - více cholerický, začal rodinu krátit na penězích, startoval po dětech, zejména jedné dceři, začal chodit do nevěstinců a završil to odchodem za milenkou. Rodina se rozpadla, protože psychicky týral dceru tak, že byla hospitalizovaná. Náš soused - celý život svobodný mládenec, ale nějaké známosti měl, po smrti matky (otce ještě má) začal čím dál víc lenivět a i když má moc hodnou přítelkyni, s kterou by konečně mohl žít, tak si "rozvolnil|" život tak, že jej vpodstatě jen nějak přežívá v práci a před televizí, přítelkyni vidí jednou do týdne, dům a jeho okolí je zanedbané a on sám úplně přestal plánovat a je tak nějak vlečen událostmi. Maminka je po smrti již 4 roky. A třetí případ - kolegyně v práci - ta se po smrti otce stala doslova zlou. Stává se, že smrt rodiče "odšpuntuje" to špatné v člověku? Je nějaká možnost návratu anebo je to již konečná? Jestli má smysl těm lidem pomoct, těm okolo doporučit nějaký postup chování. Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
mám (měla) jsem přítele, kterému před rokem zemřela jeho matička. Měli spolu celkem hezký vztah, měli se rádi a hodně se společně nasmáli. Jenže asi půl roku před tím, než zemřela, tak těžce onemocněla a pak to šlo hrozně rychle. Už tehdy to nesl celkem těžce, což jsem chápala. Snažila jsem se mu co nejvím být na blízku a naslouchat mu. Když pak zemřela, tak jsem se také hodně snžila naslouchat. Ale on to vnímal trochu jinak. Měl stále pocit, že to nedělám, že je mi to všechno u prdele. A tak jsme se neustále hádali. Nakonec jsme se na nějaký čas rozešli a pak jsme se po několika měsících zase dali dohromady. Teď (zhruba po 4 měsících) právě na její 1. výročí se to na něj opět spustilo znova. Jakoby to prožíval vše znova. Opět mně osočil, že se o mně nemůže opřít a že mu nenaslouchám.
Jenže já už nevím, jak mu víc mám naslouchat, nevím, jak mu mám víc pomoct. Vždyť moje první myšlenky a poslední myšlenky než jdu spát směřují k němu a přemýšlím, jak se asi cítí a neustále se ho na to ptám. Neustále vedeme konverzaci o jeho matičce, o jejich vztahu, o tom, co všechno spolu prožívali atp. Trpělivě toto všechno poslouchám a když se mne na něco zeptá, jak bych postupovala, tak se mu snažím poradit. Měla jsem za to, že je vše v pořádku. Jenže jednou za čas na mně zaudeří a vyjede, že jsem bezohledná a bezcitná. Mně jenom k tomuto jeho chování napadá, jestli je to běžné, že si ty chlapi chtějí ze svých partnerek dělat náhražky za jejich milované matičky a když ta partnerka to odmítá, tak zuřej. Jinak si to neumím vysvětlit. A odbornou pomoc zásadně odmítá.
Domácnost nemáme společnou a nikdy jsme ji neměli a ani děti. Já jsem sama matka samoživitelka a občas si říkám, jestli mám tohle za potřebí. Sama mám co dělat, abych svůj život zvládla, protože nikoho jiného nemám. Ale zároveň mu chci pomoct, protože i když si to nemyslí, tak mi na něm moc záleží.
Já už opravdu nevím co mám v této situaci dělat, je to hrozně vyčerpávající.

Dobrý den,
před 8 měsíci mi zemřel manžel, 37 let. Onemocněl rakovinou krátce po té, co jsme spolu začali žít. Nemoc trvala asi tři roky. Já jsem se o něho starala nejlépe, jak jsem mohla, v nemocnici jsem ani jeden den návštěv nevynechala, často jsem měla home office, abych mu byla k dipozici, kdy něco potřeboval. Mezi námi to byla velká láska. 3 dny po naší svatbě mu v nemoci řekli, že už ho léčit nemohou, rakovina byla v takovém stavu. Vzala jsem si ho domů, nechodila do práce, starala se o neho. Pak umřel. Na ten den a jeho posledni pohyb a vse okolo nejde zapomenout. Myslím, že jsem udělala pro něho uplne vse, co jsem mohla, i moje, jeho rodina. Snazila sem se ho povzbuzovat do posledni chvilky. Ale ted mne dosel dech, je to 8 mesicu a ja si rikam, jestli jsem vse udelala pro neho spravne a premyslim, jak mam ten zivot zit dal, aby me zase bavil. Kazdy den na sebe kladu nejake naroky, abych na sobe pracovala, cvicim, siju, beham.. Ale radost neni z niceho. Poradite, prosim.

Před pěti roky si naše dcera vzala o devět let mladšího partnera. nadšení jsme nebyli,ale do vztahu jsme nemluvili.Začali opravovat spodní patro našeho domu, nahoře bydleli s námi, vlastně rekonstruovat nakonec chodil pouze můj muž. Stavba začala drhnout a do toho dcera po umělém oplodnění otěhotněla. Hrozně jsme se všichni těšili, připravovali jsme vše pro chlapečka, dcera se tak těšila, že mi říkala že malého ani nedá z ruky. V srpnu porodila maličké ale zdravé děťátko, bohužel za deset dní dostala rozsáhlou plicní embolii . Bojovala po různých pražských nemocnicích sedm měsíců o život, z komatu se neprobrala a nakonec jí selhaly orgány. Celou tu dobu jsme za ní jezdili a živili naději , že byť nebude úplně "fit" tak bude s námi. Teď, když už žádná naděje není tak rozumem vím že je jí už dobře, vím že zažívala mnoho bolesti, že by asi nechtěla být ve vegetativním stavu, ale to že je to definitivní mě děsí. Navíc zeťák už po pohřbu jel za novou známostí a tahá sebou i malýho. Jak dál? - otázka upravena poradcem

Dnes mi umřel člověk hodně blízký a nic necítím je se mnou něco špatně?

Dobrý den, potřebovala bych radu. Je to rok, co zemřel můj táta, byl nemocný, byl to alkoholik. Bylo mu 65 let. Půl roku před tím, než zemřel, od něj odešla manželka. Už s ním nedokázala žít, příležitostně pili celý život. Jeho sestra řekla mamce, že jestli od něj odejde, že ho zabije. Jenže teď mamka dělá to samé co taťka, pije a pak brečí, že má taťku ráda. Vůbec nevím jak pomoci, šla by hospitalizace na psychiatrii? Na jakém oddělení se toto léčí. Děkuji moc, už opravdu nešťastná dcera

Dobrý den před třemi měsíci mi umíral můj přítel v náručí.... stále to mám před sebou a dávám si za vinu že jsem udělala něco špatně když jsem mu nemohla pomoci..... smutek je čím dál tím horší, mám pocit že se zblázním

Dobrý den, paní doktorko,
psala jsem Vám již jednou ohledně úmrtí našeho jediného syna a to 13.2.2018 na selhání srdce. Odpověděla jste mi, ale zřejmě došlo k nějaké úpravě textu. Zůstali nám po něm dva vnuci, které teď již můžeme často vídat, jsme moc rádi. K úmrtí syna chci pouze napsat, že se občas dějí nějaké divné věci, jako že třeba spadne kartáček na zuby a to na dušičky, že slýchám občas synův hlas - jsem blázen. Na regresní terapii nemám nějak odvahu, nevím proč. Moc se mi zhoršili výsledky cukrovky, tlaku, cholesterolu atd. Stále myslíme na syna, mluvíme o něm i s vnoučky, je jim 9 a 11 let. Jak moc se mi stýská a chce se mi dost často plakat, bude mi 68 let a jediná má touha je spatřit se ještě jednou se svým synem, což je nemožné. Moc trpím, vím, že je více takových rodičů, kdo toto nepoznal, ten to nemůže pochopit