Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Nemůžu poznat co cítí on, podle toho, jak se ke mně chová. Za tu dobu, co spolu nejsme, tak byl na mě nepříjemný, po nějaké době příjemný nebo dokonce mě žádal o rady… Nevím, co si z toho vzít. Já osobně k němu prostě cítím něco více. Není to správné, když mám druhý vztah tak dlouho, ale bohužel to ovlivnit nemůžu. Citům neporučím. Současný přítel ví vše ohledně mé minulosti a také jsem ho požádala, aby mi dal teď čas na to, abych si mohla některé věci srovnat v hlavě. Co mám dělat? Mám s bývalým přítelem být nějak dál v kontaktu a čekat, jestli mi ukáže, že cítí ke mně to stejné, co já k němu nebo to mám nechat být? Vždy se ohlížím také na ostatní a nechci nikomu ublížit. Jen bych si přála být šťastná a už mít toto za sebou. Předem moc děkuji za odpověď.

pokračování
Po tom rozchodu jsem také chodila k paní psycholožce, ale moje trápení se i nadále zhoršovalo a nedokázala jsem plně fungovat, tak jsem se rozhodla cca před měsícem navštívit paní psychiatričku, která mi předepsala léky a po nich mi naštěstí začalo být konečně lépe. Už teď mi přijde, že mi jde více řešit problémy, které mě tak dlouho trápí. Proto jsem se rozhodla, že zkusím bývalého přítele kontaktovat a pokud by chtěl, tak se s ním sejít. Přeci jen osobní kontakt je lepší než online forma. Když jsme se před pár dny sešli, tak jsem byla mile překvapená, jak na moje dotazy, ohledně naší společné minulosti, zareagoval. Řekl mi, že se na mě nezlobí, nemám se trápit, má mě rád a že už je to pro něho uzavřené (nevím, jestli myslel to, jak jsem se zachovala nebo nás dva celkově.) Přece jen na jedno jsem se zeptat nezvládla a to je, jestli by to mezi námi ještě šlo. To, co mi před tím rokem napsal, se prý změnilo (že už to nebude řešit a nebude to jako dřív).

Dobrý den,
potřebovala bych poradit, prosím. Už si nevím rady. Měla jsem vztah, ze kterého jsem odešla kvůli jinému klukovi (se kterým jsem skoro 4 roky.) Z jednoho vztahu do druhého jsem vstoupila po pár dnech. Dnes si samozřejmě uvědomuji, že to nebylo nejlepší rozhodnutí. Neměla jsem totiž možnost uzavřít vztah předešlý. I po těch letech stále myslím na bývalého přítele každý den, představuji si, že budeme mít společnou budoucnost, i když vím, že je to už pryč. On už má další vztah také. Asi před rokem mi napsal (když jsem se ho ptala, jak vztah mezi námi bere), že už to nikdy nebude jako dřív a že už to nechce probírat. Tím jsem se hodně trápila, protože jsem měla v sobě tolik nezodpovězených otázek. Říká se, že se má minulost nechat za mřížemi a nemáme ji vytahovat. Udělala jsem ale opravdu hodně, abych ji neřešila – začala se věnovat koníčkům, snažila jsem se zaměstnat svoji mysl na něco jiného, avšak nešlo mi to.

Dobrý den, ráda bych se zeptala na váš názor. Jsme s manželem čtyřicátníci. Já jsem manžela doposud velmi podporovala - na MD jsem převzala veškerou starost o domácnost a tři děti, po návratu do práce sice musel čas od času s něčím pomoci (odvést děti do školky vzdálené 20 metrů, já ráno vstávala a odjížděla brzy, abych se mohla dřív vrátit, sekal trávu, občas umyl nádobí, ale od počátku máme myčku, takže to byla spíš jeho zbytečná volba). Rovněž financování rodiny jsem vzala na sebe, začínal podnikat, moc se mu nedařilo, dokonce jsem mu dávala statisícové částky na auto, na zaplacení elektřiny, platila jsem jeho alimenty... Nebránil se, byl rád. Samozřejmě jsem uvedené zátěži také podřídila svoji profesní kariéru, kdy , pokud bych měla více prostoru a ne tak naloženo, byla bych někde úplně jinde. Po 15 letech se finančně trochu spravil, doma už nic nedělá a odmítá to, začal být protivný, ke všemu kritický, správný je jen on a jeho kamarádi, ke kterým se s podnikáním přimkl a kteří ho vzali do svého rozjetého businessu. Začal mát velké a zbytečné výhrady i k dětem, například k jejich rozhodnutí jít studovat konkrétní školu, tématem bohužel hádek jsou i staré skříně v ložnici, které jsem kdysi z nouze koupila z rodičovského příspěvku (nové on odmítá platit, a že prý za lad v domácnosti jsem zodpovědná já - to je jen jeden příklad. Nemá se to, ale občas se mu snažím připomenout, že by měl být ke mně a k nám všem vstřícný, protože jsme mu pomohli vyrůst, já jsem finančně táhla rodinu celých 15 let sama, platila jeho dluhy. To on samozřejmě nechce slyšet, chce udělat tlustou čáru, tzn. vše z minula zapomenuto a odteď jedeme od nuly, každý za své a na domácnost budeme dávat každý půl. A to strašlivě hlídá, jestli náhodou nedal on víc, pořád si to počítá. Já do domácnosti dám celý svůj plat a mnohdy víc než on, protože dětem třeba koupím ochranné vesty, přilby, to je pro mě důležité. Takže mi nic nezbývá, nemohu jet ani na dovolenou, on si jezdí s kamarády 5x do roka (jachty), pořád šetřím, abych mohla koupit ty nové skříně a hlavně mi to je líto, protože je to nespravedlivé. Pokud byste se ptala jeho, tak vám řekne, že peníze jsou jeho, on je šikovný a vydělal si je, všechno dělá pro rodinu (jeho oblíbená věta venku) a co vlastně ještě chci, když on se tak snaží a doma dokonce i pomáhá, protože zametá (výrok u psychologa, zametl v kuchyni po sobě drobky). Do poradny ho samozřejmě už nedostanu. Opravdu se v rodině nelze zmínit o tom, co ten jeden prodruhého udělal, opradu se to "nezapočítává",? Bere to jako výčitku, jak se vracím ke starým věcem, ale spíš to nechce slyšet, řekla bych. Co s tím? Děkuji - otázka upravena poradcem

Dobrý den, ráda bych se zeptala na obvyklé důvody proč muži nechtějí děti.Komunikace s manželem není snadná. Nedokáži rozklíčovat, co se ukrývá za rezolutním " já 3 dítě nechci". Bez důvodů, dalšího rozhovoru apod. Z obou dětí je nadšený a mají opravdu vřelý vztah.
Zastanu co se jen dá. Při obou dětech jsem měla ještě podstatný, vedlejší příjem, aby neměl pocit, že vše leží na něm. Snažím se vyhledávat situace, abychom nebyli jen rodiče. Z mého pohledu má s námi snadný život. Oblasti, které jsou mu nekomfortní, nebo má některé věci jinak, tak jsem přijala. Jediné co po něm chci (nebo nemohu vnitřně změnit) jsou děti. Je mi víc než 40 a manžel je mladší.Varianta "třeba si to za 5 let promyslí" není možná.Chápu, že pokud nechce, nic nezmůžu.Nechci jej podvést, dítě chci právě s ním, nechci jiného partnera.Vím, že je to rozhodnutí obou.Je to ale pro mne tak bolestné, že se s tím nedokáži smířit.V duchu mu vyčítám všechny ústupky a nenávidím jej za jeho sobeckost "nechci,přizpůsob se". - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní doktorko, prosím, zkuste mi poradit. Byla jsem vdaná 25 let, myslím, že jsme oba vnímali manželství jako fajn, ale manžel po padesátce podlehl okolí (milenky, adrenalin, peníze) a odešel. Bohužel se všemi penezi a firmami, které byly napsány na něj, protože já jsem byla zaměstnaná a nesměla oficiálně jsem nesměla podnikat. Nicméně jsem byla mozkovou hybnou silou, dělala mu účetnictví, financovala jeho podnikání i rodinu, "aby rozjel firmu a měli jsme se všichni jednou lépe". Tak se má lépe jenom on. Čili začínám úplně znovu a bez bydlení, protože i ten dům, který jsme nákladně zrekonstruovali a kdysi jako ruinu mu dali jeho rodiče, na mě opakovaně odmítal přepsat. Zároveň ve vyšším věku je fakt problém s prací. Zažila jsem několik let doslova živoření, protože nás redukovali a šli ti, co měli vyšší platy. A i když se mluví o podpoře pracovních míst pro lidi po padesátce, opak je pravdou. Takže doslova dřu jako dvacetiletá, abych vydělal nějaké peníze na bydlení a na život. Pořád nějak v mínusu, pořád nějaký propočet s příjmy a výdaji, každá koruna má už dopředu své místo. Bohužel mě toto hodně ovlivňuje ve vztahu k případným dalším partnerům. Jsem strašlivě ostražitá na finance, až možná paranoidní. Jakmile začnu jenom trochu vnímat tlak na peníze (testovala jsem si přítele, jak by viděl finance při prípadném sestěhování - řekl, že mi bude na vše v domácnosti dávat 6 tisíc, jenže jen pronájem s energiemi 2+kk u nás stojí 15 tisíc anebo když jsem byla bez práce, tak i v té době chtěl, abychom vše platili napůl), tak se "uzavřu" a vztah jde z kopce z mé strany. Prostě chybí mi takový ten finanční "nadhled", když je všechno v pořádku a nejsou žádné obavy. Mám s tím, paní doktorko, něco dělat anebo jen člověk získal nějakou senzitivnější "kontrolku" signalizující pozdější potíže? Děkuji - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
odpovídám na dotaz od Dity, která chtěla i názor čtenářů, stejně jako vy Jitko - i když nevím, kdy byl dotaz položený.

Jsem v podstatě v totožné situaci, přítelkyně (28) chce dítě a já (33) ne. Vztah krásný a oba se milujeme i po rozchodu. Otevřeně se o tomto bavíme od začátku a ona o tom věděla celou dobu vztahu. Po dvou letech to pro ní začalo být aktuální a z její volby jsme se rozešli. I když sobecky, přesto jsem to nechal plně na ní, protože jsem podobně jako v případě Dity trval na tom, že ona se musí rozhodnout, co je pro ni v životě důležitější a pokud je to dítě, musíme jít od sebe, protože já to nemohl slíbit a vím, že u ní tikají biologické hodiny.

Přítelkyně po třech měsících rozchodu rozhodnutí lituje a touží po tom, abychom se k sobě vrátili. Já v sobě vnitřně bojuji a trvám na tom, že je moje zodpovědnost jí nepřekážet v tomto životním cíli (děti) i přes naši trvající lásku.

To je můj názor, sám nevím, zda je správný. Ale v tom si myslím, že neporadí nikdo.

Dobrý den, ráda bych se s Vámi poradila, jestli je dobré být ve vztahu tzv. z rozumu, a teď rozhodně nemám na mysli finančně výhodný vztah (o takovém v mém případě nemůže být řeč), ale takový, kde partner pro mne dělá první poslední, drží při mě stůj co stůj (dali jsme se dohromady, když mi bylo zdravotně nejhůř a společně jsme vše překonali), ale nepřitahuje mě. Jsem s ním cca 2 roky a za tu dobu jsem si na něj strašně zvykla. Trhá mě to na kusy, když si představím, že bych jej měla opustit a cítím obrovskou lítost, ale chybí mi pocit, kdy k muži vzhlížím a těším se na fyzický kontakt s ním. Do sexu s ním se už od počátku vztahu vyloženě musím nutit a i když spolu o tom komunikujeme a on už dlouhou dobu ví, co mám ráda, není to nikdy ono. :( Nerada bych učinila rozhodnutí, které nelze vzít zpět, v minulosti jsem se s jedním člověkem hluboce zklamala a bojím se, že když náhodou narazím na někoho, s kým budu ty "motýlky v břiše" mít, bude zase, s prominutím, hajzl v normálním životě a při prvním problému mě opustí. Jak se na věc díváte Vy? Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, s mým klukem jsme spolu 2 roky, oba jsme mladí (20-25), posledního půl rok je to mezi námi divný. Shodli jsme se na tom oba. on tak trochu ztratil zájem. Začal se zajímat o nové věci a zdá se mi, že se cítí být lepším člověkem než já. Trochu mou pohrdá, zpochybňuje vše, co řeknu. Sám od sebe se mi neozve, nenapíše. Když se s ním domluvím na schůzce, často zapomene. Když jsem se s ním chtěla rozejít, nechtěl.. moc se toho od té doby nezměnilo. Je mi z toho špatně a dělám mu scény, pořád brečím. Nevím, co mám dělat.. Cítím se v pasti, Mám ho moc ráda, ale bolí mě to. Mám vydržet?

Pro paní Věru
Je s podivem, proč tyto věci řešíte až nyní, kdy je manželovi 45 let. To je pak opravdu těžké něco měnit. Píšete stále o manželovi, ale co děti, ty mají jasně stanovené pravidelné úkoly? Nebo s nimi budou mít budoucí partneři podobné trápení? Neudělejte stejnou chybu jako matka manžela. U nás máme role rozděleny od začátku, občas si je po dohodě prostřídáme, děti jsou zapřažené od sedmi let a funguje to perfektně. Radím Vám - když si muž vybral nakupování, nekritizujte ho za to, jak špatně to udělal a nechte ho dělat to dál. Však on se to naučí. A děti se taky pro jednou nezblázní, když nebudou mít teplou večeři. A propos - uvaří si někdy děti večeři samy? Co jste je naučila?
Řada žen dělá tu chybu, že si připadá nenahraditelná. Občas sice udělá pokus o rozdání úkolů, ale stejně není spokojená s jejich plněním, tak to zase spadne tam, kde to bylo, protože jim připadá, že je jednodušší si vše udělat sama, než se "doprošovat". To je chyba. Vytrvejte, nekritizujte. - otázka upravena poradcem