Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Poradna: Kamarádky mé dvanáctileté dcery jsou na ni zlé. Mám zakročit?

  • 53
Jsem úplně rozhozený z toho, jaké má moje dvanáctiletá dcera vztahy se svými spolužačkami. Mám nějak zakročit? Čtenář Pavel poslal dotaz do rodinné poradny.

Vanessu vychovávám sám, manželka zemřela před deseti lety při autonehodě. S výchovou mi velice pomáhají obě babičky i dědové. Vanessa navíc nikdy nebyla problematická, vždycky se s ní dalo o všem rozumně domluvit a zatím to tak naštěstí i zůstává.

Rodinná poradna

Trápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.

Lavičky pro puberťáky v Poličce

Na intenzitě ale poslední dobou nabírají její vztahy se spolužačkami na osmiletém gymnáziu, kam v září nastoupila. Zpočátku se Vanessa stýkala i s kamarádkami ze základky, ale s přibývajícím tempem ve škole se stále víc přimyká ke spolužačkám. Jenže jejich vztahy nejsou nijak růžové. Největší kamarádka je s Alicí a Anetou, ale vlastně nevím, jestli to vůbec přátelstvím nazvat. Vanessa mi několikrát řekla, že ji pomlouvají, že ji schválně nepozvaly na oslavu nebo výlet, že se jí za něco vysmívaly apod. Je z toho vždycky smutná, pláče a já vidím, jak moc ji to bolí.

Samozřejmě, že jsou i chvíle, kdy jim to všechno klape hezky a když jsou v takovou chvíli u nás doma, mám pocit, že jsou v pokoji trojčata. Jenže za pár minut může být všechno zase jinak, vypukne hádka a dívky na sebe křičí, že už se nikdy nechtějí vidět.

Snažil jsem se Vanesse vysvětlit, ať si z toho nic nedělá, že je to zase přejde, že má přece kamarádky ze základky, že možná potká lepší kamarádky apod. Pravda je taková, že nevím, co jí na to mám říct. Nejradši bych jí řekl, ať se na ně vykašle a kamarádí se jenom s kluky, ale to by asi k ničemu nevedlo. Napadlo mě dokonce tyhle kamarádky zakázat, ale se spolužačkami to jde dost těžko. Někdy dokonce uvažuju, že bych ji nechal přestoupit do jiné školy, na druhou stranu si ale dobře rozumí s učiteli a má to kousek od domu.

Co byste mi poradili? Mám nějak zasáhnout, anebo jenom dceru utěšovat? A co jí vlastně mám říct, když mi připadá, že vlastně ani kamarádky nejsou?

Pavel

Odpověď odbornice: Dceru podporujte, kamarádky nehodnoťte

Dobrý den Pavle, ptáte se, zda máte zakročit v případě vztahů vaší dcery s kamarádkami. Vaše dcera pravděpodobně vstupuje do období puberty. Puberta je obdobím, které není jednoduché jak pro samotného dospívajícího, tak pro rodiče. Píšete, že jste na výchovu zůstal jako rodič sám, i přesto, že vám pomáhají babičky i dědečkové. Je tedy přirozené, že vám dělají starosti vztahy vaší dcery.

Také popisujete nedávný přestup ze základní školy na víceleté gymnázium. Přestup ze základní školy je obecně zlomový moment, kdy se některé oblasti vývoje urychlí. Vaše dcera pochopitelně hledá nové vztahy na gymnáziu. Hledání nových vztahů je také spojené s experimentováním svých hranic vůči druhým. Dcera tak pravděpodobně hledá, co je pro ni ve vztazích ještě akceptovatelné, a co již nikoli.

Mgr. Kateřina Halfarová, psycholožka

Změny u dospívajícího provázejí výrazné projevy emocí, které se mohou rychle střídat. Zkrátka v jednu chvíli se smějeme a během minuty smích přejde v pláč. Vaše dcera si také začíná uvědomovat svou osobnost a své potřeby mnohem intenzivněji než dříve.

Často se stává, že rodiče vidí kamarádství jinak než jejich potomci. Je to především díky životním zkušenostem a osobní zralosti. Vaše dcera zkušenosti teprve sbírá, a spolu s tím si utváří svou osobnost. Některé rodičovské příkazy mohou vést ke vzdoru a paradoxně k opačnému chování.

V tomto období bych doporučovala být pro dceru nejvíce rodičem podporujícím, nikoli s hodnotícím aspektem. Pokud dceři sdělíte, že některé kamarádky jsou lepší, je třeba zdůraznit, z jakého důvodu si to myslíte. Je třeba říci, že je to váš názor a vedou vás k tomu určité důvody. Tyto důvody by měly být jasné, konkrétní a dceři srozumitelné. Zároveň by bylo dobré dceru podpořit v rozvoji odpovědnosti za sebe a své vztahy. Tato odpovědnost je jednou z oblastí, které se v tomto období výrazně rozvíjejí, a vzniká souběžně s uvědoměním si, co je mi příjemné a co nikoliv.

Píšete také, že dceři vysvětlujete, ať si z toho nic nedělá, že je to zase přejde. V této situaci bych více upřednostnila možnost o konkrétní situaci mluvit, zdůraznit, že to, jak to vidíte vy, je váš názor a pohled, zároveň nechat prostor pro dceru (jak ona to vidí, co jí na tom vadí, jak by to chtěla/nechtěla...). Díky této komunikaci se dceři rozšiřují možnosti, jak konkrétní situaci řešit, a spolu s tím začínají vznikat první uvědomované pokusy o rozvoj odpovědnosti z její strany. Vaše důvěra v tyto schopnosti, přijetí dcery i s nezdary, možnost mluvit o jejím životě, respekt k dceřiným rozhodnutím, a také možnosti pro váš názor včetně respektu vašich hranic a postojů - to vše je klíčové jak pro období dospívání vaší dcery, tak pro vás.

Na závěr se ptáte, zda máte nějak zasáhnout, anebo jenom dceru utěšovat. Zkuste s dcerou sdílet její radosti i obtíže, a zkuste také sdělovat ty své. Nejlepší řešení naleznete při společné diskusi nad problémy. Pokud by se vám to nedařilo, není ostuda vyhledat odborné pracoviště, kde vám mohou pomoci v provázení.

Držím vám palce

Kateřina Halfarová, psycholožka centra Modré dveře

, pro iDNES.cz