Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Poprvé se mi u pecí udělalo špatně, říká ředitelka krematoria

  0:13aktualizováno  0:13
Tak víš co, jeď do Pelhřimova, prohlédni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš. Větu lékaře z filmu Vesničko má, středisková zná snad každý. Jenže málokdo už ví, jak vypadají prostory, kde skončí většina z nás. Je dobré vědět, do čeho jdeme?

Kateřina Vrbová, ředitelka českobudějovického krematoria | foto: Slavomír Kubeš, MAFRA

Ředitelka městského pohřebního ústavu v Českých Budějovicích vážným zájemcům prohlídku krematoria umožní. "Neděláme to kvůli senzaci, spíš chceme bořit dlouho zavedené mýty," říká Kateřina Vrbová.

Kolik lidi už se do zákulisí krematoria podívalo?
Moc ne, rozhodně nefungujeme jako muzeum. Zařízení ukazujeme jen vážným zájemcům. Byla tady budějovická průmyslovka, kantor mi pak říkal, že takovou účast na exkurzi ještě nezažil. Také jsme krematorium ukazovali jednomu pánovi, který napsal moc hezký dopis, že by chtěl vidět, kde jednou skončí.

Co všechno viděli?
Jen čistě technické zázemí, například pec. V žádném případě jim neukazujeme těla nebo něco podobného. Vždy je prohlídka na vlastní riziko, krematorium je hygienicky závadný provoz.

S jakými předsudky lidí se nejčastěji setkáváte?
Že těla pálíme bez rakví, že jich do pece házíme víc najednou. Často se také říká, že v krematoriích se "šmelí" rakve nebo že hrobníci fasují rum.

Je něco z toho pravda?
Ani náhodou, tady panuje tvrdá prohibice. Tělo bez rakve se do pece vůbec nedá zasunout - není to technicky možné.

Čas od času se stává, že se nebožtíci zamění. Jak je to možné?
Všude samozřejmě hraje roli lidský faktor. Naši zaměstnanci pokaždé pracují ve dvou a upravují vždy jen jednoho zesnulého, tím se vlastně navzájem kontrolují. Všechna těla musí být označena rakvenkou, to je takový "občanský průkaz zesnulého".

Co při samotném zpopelnění? Můžeme si být jisti, že si v urně opravdu odnášíme svého příbuzného?
Každý nebožtík má přidělené kremační číslo. To musí souhlasit i s označením urny. Každá má dva kovové štítky, které odolají žehu. Jeden dáváme do rakve, tedy proputuje i pecí. Všechna čísla pak musí souhlasit.

Co pro vás osobně znamená pohřeb?
Určitě rozloučení se zesnulým. Je to dobré i pro pozůstalé, vypláčou se, dají průchod svým citům. Ale mrzí mě, když od nich slyším, v jakých podmínkách jejich dědeček nebo babička odcházeli z tohoto světa. Přitom právě na důstojném odchodu ze života záleží.

V pohřebních službách města pracujete šest let. To není povolání, o kterém by člověk snil odmalička.
Původně jsem nastoupila na obchodní úsek technických služeb, pod které tehdy i krematorium patřilo. Jenže já jsem člověk, který je spíš do provozu než do kanceláře. Musím ale přiznat, že poprvé se mi u pecí udělalo špatně.

Brzy vám asi otrnulo, když jste znovu založila i městskou pohřební službu?
Už funguje třetím rokem. Prostě mi to přišlo jako škoda. Viděla jsem, kolik peněz soukromé pohřební služby fakturují pozůstalým, přitom nemají téměř žádné náklady. Zpočátku jsme svezli dva nebožtíky měsíčně, teď jich máme dvaatřicet. Za peníze, které takto vyděláme, dotujeme provoz hřbitovů.

Mezi pohřebními službami panuje tvrdý konkurenční boj, to vás tak snadno pustily mezi sebe?
Jejich majitelé z toho nadšení nebyli. Klukům, které jsem přijímala, vyhrožovali, dělali jim naschvály. To je normální, zkrátka trh jako každý jiný.

Každý den se setkáváte se smrtí. Dá se takový psychický nápor dlouhodobě zvládnout?
Určitě je v tom část rutiny, ale i tak člověk klidný není. Obzvlášť, když jde o mladé lidi. Když vidím bílou rakev, dobře mi není. Vždy jsem měla představu, že v krematoriu mohou pracovat jen "zkrachovalé existence". Přitom polovina zaměstnanců tu má maturitu.

Daří se shánět do takového provozu zaměstnance?
Určitě se to lepší, dřív byla fluktuace lidí daleko větší. Kluci, kteří jezdí s pohřební službou, musí umět vystupovat, vždyť jednají s pozůstalými. Když si ale dáme inzerát na úřad práce, nestačíme se divit, co sem chodí za lidi. Běžně se třeba ptají, jestli nehledáme zaměstnance na mytí těl za šedesát tisíc. Přitom to je úplný nesmysl.

Jak se na zaměstnance krematoria dívá okolí?
Myslím, že rodiny to už berou normálně. Ale když si jdeme občas sednout do hospody a začneme se bavit o práci - já tomu říkám historky z obřadních síní, tak okolní stoly tuhnou. Kdybychom ty příběhy psali na papír, byl by z toho určitě bestseller.

Vzpomenete si alespoň na jeden?
Lidé, kteří k nám chodí projednávat pohřby, jsou většinou ve strašném šoku. Snažíme se jim všechno vysvětlit, ale mnohdy to moc nevnímají. Jedna rodina se třeba při odchodu zeptala, kdy jim vrátíme ty šaty pro nebožtíka. Jiní zase chtěli jeho protézu a paruku.

Věděli jste, že lidské tělo shoří průměrně za hodinu a půl? Máte představu, proč může kremaci ohrozit zapomenutý kardiostimulátor? Slyšeli jste, že se tělo může v peci samo posadit? Přečtěte si podrobnou fotoreportáž z kremace. Již ve čtvrtek 7.8. na Technet.idnes.cz. 

Berou lidé při zařizování pohřbů ohled na přání zesnulého?
To je individuální. Setkáváme se i s případy, kdy babička ještě za svého života přijde a má vybranou výzdobu, muzikanta i řečníka. Chce si pohřeb zaplatit dopředu, ale my od ní peníze nemůžeme vzít. Pak umře, přijdou pozůstalí a řeknou, že ji chtějí nechat zpopelnit bez obřadu. Přitom paní byla věřící a chtěla uložit do hrobu.

Je hodně pohřbů bez obřadu?
V posledních letech je to stále stejné. Ročně máme asi 2300 až 2400 žehů, 1800 z nich je s obřady. Někteří lidé si je vysloveně nepřejí. Rodina se pak sejde například při ukládání urny. Moje babička při představě, že jí na pohřeb přijede půlka vesnice a bude to brát jako estarádu, obřad nechtěla. Ani já bych si ho nepřála.

Jaký pohřeb byste si jednou sama přála?
Zpopelnění bez obřadu. Pak bych byla ráda, aby se sešly obě moje děti a rozptýlily mě do rybníku Olšina na Českokrumlovsku. Tam to mám moc ráda.

Zažíváte při obřadech s pozůstalými i vypjaté situace?
Měli jsme třeba pohřeb pod policejním dohledem. Dvě rodiny byly tak rozhádané, že toho nenechaly ani při posledním rozloučení.

Stává se to často?
Ani ne. I když zažila jsem absurdní situaci, kdy si také dvě rozhádané rodiny přišly vyzvednout urnu. Popel chtěly rozdělit na dvě části. Navíc jedna chtěla speciálně horní polovinu nebožtíka a druhá dolní. To už člověk neví, jestli se smát, nebo brečet.

Mají naopak pozůstalí při posledním rozloučení nějaká speciální přání?
Máme problémy s lahvemi alkoholu, které chtějí dát do rakve. My jim rovnou řekneme, že to nejde, ale oni se je tam snaží všemožně propašovat. Třeba je zabalí do kytice. Jednou jsme v rakvi našli lahev metaxy.

Proč to tak vadí?
To bychom také mohli vyletět do povětří. Je to hlavně kvůli peci. Neumíte si představit, co je to za ránu, když v peci bouchne třeba kardiostimulátor.

Při pohřbu do hrobu je lahev povolená?
Můžete si ji dát klidně i na hrob. Na jednom hřbitově v Budějovicích mají nějací lidé na hrobě lahev a u toho štamprli. Divím se, že to ještě nikdo neukradl.

Máte velké problémy s krádežemi?
Kradou se hlavně měděné věci nebo třeba lampičky. Před několika týdny nám dokonce zloději vzali poklopy na kanály, nahradili jsme je plastovými. Jediné, na co už nereaguji, jsou krádeže květin z hrobů.

Proč?
Nemůžeme vědět, zda dotyčný k tomu hrobu patří nebo ne. Lidé si také často kradou květiny mezi sebou. Nebo přijde příbuzný, vyhodí seschlou květinu a babička si pak přijde stěžovat, že ji někdo ukradl.

Vypadá to, že si lidé dělají i na hřbitovech pěkné naschvály...
Nikomu se nezavděčíte. Někdo chce vykácet všechny stromy, protože mu na hrob padá listí, druhý naopak všechno osázet. Pak si třeba na hroby sypou sůl, aby tu vegetaci zničili.

Na který pohřeb nikdy nezapomenete?
Určitě na Karla, to byl nebožtík, kterého jako prvního vezla naše nová pohřební služba. Bylo to v zimě, všude obrovské závěje. Tehdy jsem udělala výjimku a do jedné jsem dala velkou lahev šampusu. Nikdo si nedokáže představit, jak velké úsilí stálo tu službu tenkrát rozběhnout.

Troufli byste si řídit pohřební ústav?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 11. srpna 2008. Anketa je uzavřena.

NE 1692
ANO 576


 

Kateřina Vrbová se narodila v roce 1961 v Kolíně. Absolvovala gymnázium a obchodní akademii. Nyní se kvůli práci chystá na studium vysoké školy. V Českých Budějovicích žije od roku 1992. Má syna a dceru. Před tím, než se stala ředitelkou pohřebního ústavu, vystřídala několik míst. Většinou pracovala v administrativě a obchodních odděleních různých firem.





Nejčtenější

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

Houbové rizoto
Rostou? Tak honem do lesa! Tyhle recepty užijete nejen na chalupě

Uklidňující procházka lesem mnohdy vyústí ve sběračskou výpravu – zejména, když máte svoje tajná místečka a vezmete si s sebou košík. Co ale s houbovou úrodou?...  celý článek

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

MOJE ROZMARNÉ LÉTO
Moje rozmarné léto: Hlasujte, posílejte a soutěžte o ceny za tisíce

Moje rozmarné léto je téma fotosoutěže, kam můžete celé prázdniny posílat své aktuální fotografie. Soutěžit můžete v některém z osmi kol, z nichž vítězové...  celý článek

Další z rubriky

Zpěvačka s spisovatelka Natálie Kocábová při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Natálie Kocábová: Asi už nebudu chlapům tak věřit

Protekční dcera, tak se na ni léta pohlíželo. Aby ne, když ji otec v patnácti vtáhl do showbyznysu. Ale jako by se z toho vymanila. Natálie Kocábová už sama za...  celý článek

Katherine Heiglová (Los Angeles, 16. září 2014)
Bála jsem se, že neshodím 23 kilogramů z dob těhotenství, říká Heiglová

Herečka Katherine Heiglová (38) v těhotenství přibrala necelých 23 kilogramů. Původně si myslela, že nepřekoná hranici 15 kilo, ale nakonec to bylo přes...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Pořád stloukám rozpočet, aby děti mohly do školek a školy, říká máma

Pomozte rodinám v nouzi a nasbírejte kilometry během nebo chůzí na akci Teribear hýbe Prahou.  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Glamour líčení jednoduše: Výrazného líčení se nemusíte bát
Glamour líčení jednoduše: Výrazného líčení se nemusíte bát

Glamour makeup je výrazný styl líčení. Používá se většinou při focení a má za cíl podtrhnout ženskou krásu a přitažlivos... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.