To bylo tak. Zhruba před rokem mi lezla jedna čtyřiatřicetiletá kolegyně věčným skučením, že nikoho nemá, už tak silně na nervy, až mne dohnala k akci. Zavolala jsem kamarádovi svého muže, co nebyl můj kamarád, protože ho pořád lanařil do hospody (zapíjet samotu), a pro mne tudíž zcela pochopitelně žil ještě ve čtyřiceti pouze s matkou a kočkou. Čert mi napískal, abych tyhle dva protivy poslala spolu do kina! Doufala jsem, že si po nepříjemném večeru začnou singl životů dostatečně vážit a dají pokoj. Omyl. Kolegyně v pondělí zářila a změnila účes. Protiva přestal věčně telefonovat k nám domů. Oběma to vydrželo až do svatby, která se konala za pouhé čtyři měsíce! Pozvali mne na ni jako hlavního hosta. A co hůř: rozhlásili, že umím lidi citlivě seznamovat.
Neexistuje větší lež! Ve skutečnosti mužům a věcem lásky rozumím stejně jako řízení letadel. Čili vůbec. Dokud jsem se fintila, líčila, sladce usmívala a chovala křehce a tajemně, protože mi maminka a vůbec všichni říkali, že přesně tohle muži očekávají, nic. Amorova totální ignorace. Svého současného manžela jsem potkala až v kruté indispozici. S nosem neesteticky zapíchnutým do igelitového sáčku v autobuse na trase Praha - Bratislava.
Přes tento zjevný handicap mě pověst skvělé Kecalky pronásleduje jako toulavé kotě a mně se čím dál víc zdá, že mapu lásky nerýsuje amor, ale nějaký šilhavý trouba. Jak jinak si vysvětlit, že mám tolik (chytrých a pěkných) kamarádek, které říkají, že muži prostě nejsou. A jak jinak si vysvětlit, že znám (o něco méně, ale znám) hned několik rozvedených nebo doposud svobodných mužů, kteří smutně říkají, že žen je spousta, ale žádná pro ně. Přitom všichni bydlí ve stejném městě, chodí po stejných ulicích a tvrdí, že ze všeho nejvíc touží po propojování duší a těl.
Jak říkám, ničemu, co se týče lásky, nerozumím. A pak jsem ještě ke všemu ztratila brejle. Hledala jsem je celé odpoledne. V kabelce, v kapsách, v knihovně, v šuplíku na spodní prádlo, v poličce na cédéčka, na okýnku na záchodě, v koupelně, v botníku... Vrátila jsem se kvůli nim zpátky do práce, zuřila jsem, brečela, osočila všechny členy rodiny, že mi kradou mé věci, a rozházela v kuchyni po zemi jed na krysy, jen ať si mrcha domácí skřítek šmákne! Hledat brýle bez brýlí je totéž jako chtít tančit bez nohou, a tak, ač jsem hledala všude, nebyly nikde.
V půl sedmé večer mne uchlácholilo těžítko po dědovi ve tvaru veverky. Zoufale jsem ho sháněla už před třemi lety a teď nevím, proč leželo v mé levé lodičce do divadla. Brejle v nejhorším koupím nové. Těžítko však mělo vzhledem ke svému rodinnému původu cenu zlata. Jdu nález oslavit jídlem, otevřu lednici, rozbalím krabici se zákusky… Ano, správně. Brýle jsou tam.
Jasně, máte pravdu, jsem bordelář, ale proč o tom mluvím. Myslím totiž, že s láskou je to nemlich to samé jako s brýlemi. Nikdy neleží tam, kde bychom předpokládali. Není za odměnu pro pořádné holky a kluky, a čím víc se na ni soustředíme a děláme všechno proto, abychom ji polapili, tím víc ji odpuzujeme. A jakou radu pro vás má ta slavná dohazovačka nakonec? Když vám jde o VŠECHNO, tvařte se, že vám vlastně nejde o NIC. Ona se pak ta láska najde sama. Nebo aspoň ty brýle...
 Autorka Denisa Prošková je novinářka (pracuje pro časopis Joy) a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Loni jí vyšla kniha Chuťopis: O cestách a lásce k jídlu, kterou napsala spolu s Jitkou Rákosníkovou z časopisu Apetit. Pracuje na knize o neobyčejných babičkách dnešních žen. |
