Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Podle mužů je viník vždycky jasný, je to žena

  • 304
Rozbije se pračka, děti onemocní, ztratí se klíče - zdánlivě nevinné každodenní situace. Ale jen do té doby, než vám partner svými argumenty dokáže, že za ně můžete vy. Nenechte si to líbit, nebo se cejchu viny nikdy nezbavíte.

"Nedávno jsme se s přítelem zapovídali v autě a minuli odbočku," vypráví osmadvacetiletá Helena. A přesto, že přejeli jen o pár metrů, přítel se na ni prý podrážděně utrhl: Pořád mluvíš, a já pak zapomenu zahnout! Jenže zatímco jemu otočit auto a vrátit se zabralo jen pár sekund, Heleně trval návrat k dobré náladě ještě další dva dny. A to i přesto, že se jí přítel omluvil ihned, jakmile se vrátili na správnou cestu.

Podobné obviňování z věcí, které vlastně ani žádného viníka nemají, není u mužů zas tak výjimečná záležitost. Zkuste se schválně zeptat kamarádek či kolegyň, zda už někdy od partnera slyšely, když jejich děti nastydly, že za to můžou ony, protože je špatně oblékly? Nebo když jejich muž nemohl najít klíče od auta, jestli se hned naštvaně neptal, kam mu je zase schovaly? A když za ním přišly, že se rozbila pračka, zda se na ně neobořil, co s ní vlastně dělaly?

Mají snad muži nějakou zvláštní potřebu najít pro všechno nějakého viníka? A to i pro tu největší banalitu, která snad ani není ničí chybou?

Nemáme argumenty, proto za to můžeme

"Většina z nás žije v mylném přesvědčení, že když v partnerství něco nefunguje, vždycky je tam jeden, který za to může," nastiňuje psycholožka Katarína Lomská Filasová, která se věnuje individuálním a párovým konzultacím (více na http://www.rozvoj-osobnosti.cz/). Spor o to, kdo je špatný a kdo je dobrý, pak vyhrává zpravidla ten s pádnějšími a silnějšími důkazy. A v takové hádce jsou ženy řídící se přeci jen více pocity než rozumem často v nevýhodě. "Jasné a hlavně racionální argumenty, to je to, co naše společnost, bohužel, ještě stále uctívá," stýská si psycholožka. Žena je tak podle ní mnohdy vinna v podstatě jen proto, že neumí argumentovat podle "mužské" logiky.

Kromě racionálního uvažování nám prý navíc chybí i odvaha říci partnerovi otevřeně, co o situaci soudíme my. "Ženy, i když si často myslí své, mají větší obavy dát najevo partnerovi jeho vinu, protože čekají, že se muž urazí a práskne dveřmi," míní psycholožka. A to je podle ní situace, kterou si většina žen raději nechá ujít.

Na druhou stranu je nutné se mužů zastat. Neobviňují totiž svou partnerku neprávem vědomě. "Oni jsou skutečně přesvědčeni, že udělali vše, jak nejlépe mohli, a příčina problému proto zákonitě musí být na druhé straně," vysvětluje Katarína pohled mužů. Už jim ale nedojde, že druhá strana udělala také to nejlepší, co mohla, jen to tentokrát neústilo ke společnému úspěchu. Zkrátka, když oni ty klíče nikam nedávali, musely jsme je schovat my. Oni nachlazení dětí nezavinili, a tak jsme to musely být zase my. A s pračkou je to jakbysmet.

Muž se obává neúspěchu a selhání

Další důvod, proč muži hledají rychle nějakého viníka, najdeme ve světoznámé knize Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. "Muži prožívají uspokojení především tehdy, jsou-li úspěšní a výkonní," píše zde autor, doktor filosofie John Gray. Podle něj muži dělají vše tak, aby se předvedli, přitom ale hluboko uvnitř mají strach, že selžou. A tak, když žena hovoří s mužem o každodenních problémech, jako je rozbitá pračka či nemocné děti, vnímá to on často jako výčitku mířenou přímo proti sobě.

Rychlé obvinění někoho jiného je pak pro muže nejspíše snadnou cestou, jak ukázat, že oni, muži, tedy určitě nezklamali.

Vztek, bezmoc, zlý muž

Mrzutí muži rádi kritizují

Do třetice se nabízí ještě jeden v poslední době často probíraný původce mužské rozladěnosti, hyperkritičnosti a negativismu, takzvaný syndrom mrzutého muže. Z nejrůznějších příčin se z muže trpícího tímto syndromem může stát "nerudný dědek", který štěká na své blízké bez objektivních důvodů a vlastně ani sám neví proč. Naneštěstí to nepostihuje jen ty dříve narozené, ale i muže ve středním věku a někdy i mladší.

"Tento syndrom bychom také mohli nazvat syndrom rozmazleného dítěte," přičítá psycholožka Katarína hlavní původ mrzutosti muže tomu, že všechny věci nejsou po jeho. Je přitom přesvědčen, že ostatní mu dělají naschvály, a nikoli že jen mají jiný úhel pohledu.

Nenechte se obviňovat, ani jednou

Ať už nás muž obviňuje z jakéhokoli důvodu, není-li to oprávněné, neměly bychom si to dát líbit. Jakmile si totiž jednou řekneme: Nechám si trochu vynadat, partner se uklidní a brzo bude zas dobře, dojde muž velmi rychle k závěru, že chovat se k nám neuctivě a nefér je vlastně v pořádku. "Svou netečností v jeho očích svou vinu navíc jen potvrzujeme," varuje psycholožka.

"Naopak je potřeba se za sebe postavit hned na začátku. Žádné bránění se ani vysvětlování," doporučuje nekompromisní přístup Katarína. Radí hlavně se nenechat zatáhnout do debaty o daném problému, ale reagovat především na partnerův způsob přístupu k nám: Jak to myslíš, co jsem dělala s pračkou?, Nepřeju si, abys se mnou takovýmhle způsobem komunikoval!, Vůbec se mi nelíbí, že mě tady z něčeho obviňuješ.

To jsou věty, které dají partnerovi jasně najevo, že jeho chování je pro nás nepřijatelné.

Nalezení viníka problém neřeší

Aby to partner pochopil rychle a natrvalo, je ovšem nutná skutečná důslednost z naší strany. Musíme mu nekompromisně ukázat, že hledáním viníka se nikam nedostane. Nestačí jen říct, že se nám jeho jednání nelíbí, a pak vyskočit a začít ztracené klíče hledat. "To je pro něj informace, že sice budeme trochu remcat, ale nakonec stejně dosáhne svého," varuje psycholožka. Zabývat se původním problémem proto můžeme, až když on přestane hrát svou hru na viníka. A nesmíme si ji zahrát ani my tím, že bychom jej někdy z něčeho neprávem obviňovaly, třeba jen proto, že on si začal.

Můžou za to oba, ale nikdo není vinen

"Na vzniku nepříjemné situace se většinou podílejí oba partneři, vinu přitom nemusí nést ani jeden," vysvětluje psycholožka, co by měl muž pochopit, aby se osvobodil od nutkání obviňovat druhé, jen aby vina nepadla na něj.

Kouzelná slůvka z našich úst, která mu v tom pomohou, by mohla znít: Není to ničí vina. Vždyť se vlastně nic nestalo. Ukážeme mu tím nejen to, že není třeba se bránit, ale také že podle nás určitě nic nezkazil. Možná pak začne místo ztrácení času nesmyslným obviňováním společně s námi hledat řešení.