| ČTĚTE TAKÉ Šéfka projektu: Do Výměny bych sama nešla |
Je pátek, hospoda u kostela v rumunské vesnici Bígr je plná. „Celýmu Bígru jsi udělal ostudu, ty zvíře, ty dobytku, jak tam ta hadice stříkala, já myslel, že se propadnu. Celý Čechy to viděly a teď si budou myslet, že nemáme ani na kus hadice!“ vyčítá opilý soused Jendovi Mlezivovi jednu ze scén ve Výměně manželek. Tu, kdy Mleziva zjistí, že má popraskanou a měsíce neopravenou hadici na zalévání.
Dneska je to v Bígru jedna z úsměvných historek. Jinak Marii a Janovi Mlezivovým účast v populární reality show život nezměnila. Jen zpestřila. A rozhodně se jim nestává, že by je na ulici někdo znenadání poznal. Vždyť ve vesnici, kde žijí, se přece znají všichni.
Moravské lidovky v rumunských horách
Cesta vede přímo od majestátního toku Dunaje, který zde dělí Rumunsko od Srbska. Sedmnáct kilometrů stoupá lesem vzhůru a budí dojem, že nikdy neskončí. Pak ústí do údolí, které je až kýčovitě krásné a připomíná Ladovy žánrové obrázky. Lesy přecházejí v pole vysázená na svazích, dobytek se vrací domů po celodenní pastvě a neomylně míří doprostřed údolí, kde leží Bígr. Vesnička postavená ve tvaru kříže, jehož spojnici vévodí věž kostela.
Před téměř dvěma sty lety sem přišli čeští kolonisté a našli neprostupný les. Vykáceli ho, ze dřeva postavili chalupy, mýtiny přeměnili na pole a začali hospodařit.
Dnes tu žije už šestá generace. Dohromady necelých dvě stě padesát Čechů. Mají dvě hospody, školu, kulturní dům a přetrvávající povědomí, kdo jsou a odkud přišli. Čeština, kterou tu slyšíme, místy připomíná filmy pro pamětníky, ale je čistá a bez přízvuku. A když se v hospodě sejdou muzikanti, vydrží si české a moravské lidovky zpívat do rána, aniž by jedinou zopakovali.
Nebýt Výměny manželek, znalo by Bígr nejspíš jen pár nadšených turistů. Ale ve třináctém dílu její třetí řady si místa vyměnila Kateřina z Prahy a Marie z Bígru.
Ani sousedé se neznají
Marii Mlezivové je dvacet devět let. Do Bígru se přivdala před sedmi roky a dnes vychovává šestiletou Patricii. Sama pochází ze smíšené rumunsko-české rodiny a česky začala mluvit až v Bígru. Do Výměny se s manželem Jendou, jak mu ve vsi všichni říkají, přihlásili ze zvědavosti. Aby zjistili, jak se žije jinde. A tak letos v dubnu poprvé v životě Marie sedla do letadla a s žaludkem obráceným naruby přistála v Praze. Tady byla do té doby jednou, v šestnácti letech na výletě s tanečním souborem.
Pokud si dramaturgové TV Nova od Výměny manželek mezi párem českých krajanů z malé vesnice v Rumunsku a dvojicí z pražských Řeporyj slibovali kulturní šok na obou stranách, museli být zklamáni. Marie neváhala nad splachovacím záchodem, nezaskočil ji ruch velkoměsta a plné regály supermarketů. Jediným problémem pro ni byla samota.
„Se Zdeňkem, náhradním manželem, se nedalo povídat. Většinou byl v práci a hlavně ho ani nezajímalo, odkud jsem, jak to vypadá u nás. Neptal se na nic a já nemám ráda, když musím z lidí všechno tahat.“
Záhy Marie zjistila, že uzavřenost je v Praze běžná a Zdeněk není zdaleka jediný. „V Bígru jsou lidi hodně otevření, hodně komunikují, každý s každým si povídá. Nikdo neprojde kolem, aby se na něco nezeptal. Všichni se tu známe,“ vypráví Marie nad vdolky a kávou, které nám s „paní mámou“ Mlezivovou připravily. „Ve městě je to úplně jinak. Zdeněk se třeba vůbec neznal se svými sousedy. Před domem byla lavička, ale nikdo na ní nesedával a nepovídal si s ostatními. Přece nejsou všichni celý den v práci? Kde jsou sousedky, kde ti bez práce?“ Brzy se jí začalo stýskat. „Tak dlouho jsme jeden bez druhého ještě nebyli. Jenda sice jezdí do práce třeba i na čtrnáct dní, ale to spolu mluvíme aspoň po telefonu. A bez malé Patricie jsem do té doby nebyla ani den.“
Deset dní samoty Marie přežila a na rozdíl od Kateřiny z Prahy nevnímá, že by se jejich manželství po odloučení změnilo. „Možná je Jenda drobet pozornější a víc si mě váží, ale měli jsme se rádi před výměnou a budeme se mít rádi i po ní. Máme spokojené manželství.“
Lidé teď zajímá, co jsme zač
Na cestě vedoucí kolem bígerského kostela je živo. Jako každý měsíc přijel pan děkan a chystá se sloužit mši. Většina obyvatel Bígru se chystá na pobožnost, skupinka mladých se škrábe do kopce „na signál“, do míst, odkud lze volat mobilním telefonem, ti zbylí usedají do místní hospody. Tam sedí už od pozdního odpoledne Štěpán, všemi přezdívaný Kenta. Pracuje v Čechách a teď si u půllitru piva užívá dovolenou. Když před hospodou zastaví auto Jendy Mlezivy, mírně omámený Kenta se probírá a jen co jeho kamarád usedne vedle něj, začíná hudrat.
„Ty si neumíš koupit novou hadici?“ naráží na gag, který už nějaký čas baví celou vesnici a v němž Jenda Mleziva poprvé v životě kropí zahrádku a zjistí, že má hadici děravou jako řešeto. „Udělals celýmu Bígru ostudu!“
„Ženský mi už dávno říkaly, že ta hadice stříká, ale od toho přece hadice je, aby stříkala,“ směje se Jenda a objednává si pivo. Právě se vrátil po týdnu práce na vrtech vody a chystá se užít si víkend s rodinou. Kenta jeho vysvětlení neuspokojuje a ztěžka vstává: „Celýmu Bígru jsi udělal ostudu, ty zvíře,“ pokračuje a vzápětí se kácí dolů a s ním i prkno v bytelném stole. Je jasné, že je čas jít spát.
Druhý den sedí Jenda Mleziva doma a při vzpomínce na Kentovo vystoupení se nahlas směje. „Přitom pokud Výměna manželek někomu pomohla, jsou to právě Češi z Rumunska, kteří pracují v Čechách,“ říká už s vážnou tváří.
„Pracují tam možná tisíce lidí z českých vesnic v Rumunsku a pro většinu rodilých Čechů jsou to Rumuni, Valaši nebo Cikáni. Můžeš umět česky, ale stejně jsi Rumun. Ale hned po vysílání mi spousta lidí volala, že se k nim teď v práci chovají jinak. Najednou se začali zajímat, co jsme vlastně zač, odkud pocházíme, ptali se jich, proč vlastně z Bígru odešli, když je to tak krásné místo.“
Odpověď je jednoduchá. Kolem vsi jsou jen lesy, doly, které tu před lety živily většinu rodin, jsou dávno zavřené. Místní pracují v zemědělství, za lepším výdělkem je třeba cestovat. Ti šťastnější, jako třeba Jenda Mleziva, dojíždějí „pouhých“ tři sta kilometrů. A těm, kterým se podařilo najít práci v Česku, nezbývá než se smířit s tím, že svoji rodinu uvidí opravdu málo. Mladí z Bígru odcházejí do měst a počet obyvatel klesá. Pokud nebude práce, nikdo je tu neudrží. Může i tady pomoci Výměna manželek?
„Turistů sem možná přijelo o něco víc, dokonce někteří žádají Marii o podpis,“ říká Jenda. „Ale jednou taky přijel autobus plný lidí, opili se tu a pak polonazí chodili po vsi, močili u kostela a dělali nepořádek. O takové určitě nestojíme.“
Přijedou „kameristi“
Hvězdnou hodinu si tak manželé Mlezivovi užili spíš mezi svými. Promítání se konalo v hospodě Jendova bratra Václava a mělo úspěch. Pan děkan ocenil, že v Česku viděli bígerský kostel, učitel byl rád, že bígerští nejsou vykresleni jako divá zvěř, a z Jendy si dělá každý legraci, protože musel osobně nakrmit prasata a donést své náhradní ženě snídani do postele, což ve vsi opravdu není zvykem. A pak ta scénka s hadicí!
„Sousedi měli ze začátku strach, že sem přijedou kameristi, obsadí celou ves a oni se ani nedostanou na zahrádku, aby ji pokropili,“ vzpomíná „paní máma Mlezivová“, maminka Jendy Mlezivy, která žije u mladé rodiny na vejminku. „Ale po pár dnech zjistili, že je všechno v pořádku.“
„Když Marie odjela do Prahy,“ navazuje Jenda, „chodili sousedi za námi a malé Patricii říkali, ať nepláče, že oni sice taky plakali, když maminka odjížděla, ale že to musí vydržet.“
Vydrželi to všichni, i když to bylo dlouhých deset dnů. „První den jsem byla strašně umořená, to jsem ani nevyšla ven, ale druhý den jsme se šli projít a už se nás každý vyptával. On totiž dlouho nikdo nechtěl věřit, že půjdeme do Čech, mysleli si, že je to sranda. Až když přijela televize Nova, tak uvěřili. Teď to mám za sebou a jsem nejslavnější v Bígru,“ směje se a jde dát prasatům.
Rumunsko jim zachránilo manželství
Ještě dva dny před začátkem natáčení reality show Výměna manželek vyhrožovala Kateřina Dvořáková svému muži Zdeňkovi rozvodem. Deset dní, které strávila v české vesnici na úpatí rumunských Karpat, jim manželství zachránilo. Alespoň prozatím.
Osmadvacetiletá Kateřina Dvořáková sedí na prahu rumunského venkovského baráčku. „Já toho chlapa chci,“ řekne náhle do kamery. Mluví o svém muži Zdeňkovi, s kterým se ještě před pár dny chtěla rozvést. A tvrdila, že se o něj nemůže opřít, protože by upadla. Teď, tisíc kilometrů od domova, si matka dvou dětí uvědomuje, že chyby dělá i ona.
„Moje tolerance k manželovi byla na bodě nula. Vše muselo být podle mě. Musím najít kompromis,“ uvažuje nahlas mladá žena, jejíž hlavu zdobí výrazný blond účes z napletených copánků.
„Miluju ji nejvíc ze všech žen, co jsem kdy poznal,“ vyznává se z citů k manželce sedmadvacetiletý Zdeněk Dvořák na pohovce v bytě v pražských Řeporyjích.
„Máme na sebe strašně málo času a nemluvíme spolu,“ snaží se pojmenovat problémy, s kterými manželství bojuje.
Nekonečné hádky Ti dva jsou spolu dva roky, z toho rok jako manželé. Před patnácti měsíci se jim narodila dcera Veronika. Do rodiny ještě patří devítiletý Martin, syn Kateřiny Dvořákové z prvního manželství.
„Kazit se to mezi námi začalo asi čtyři měsíce po svatbě. V té době umřel Zdeňkův tatínek a komunikace začala váznout v celé rodině,“ vypráví v kuchyni Kateřina Dvořáková. Dcera Veronika si hraje v obýváku, starší Martin je schovaný v pokoji a kreslí. Manžel Zdeněk stojí opřený o kuchyňskou linku a poslouchá. Žádný křik, žádný chaos, žádné napětí okolo. Působí jako spokojená rodina, která spolu tráví všední dopoledne.
Ještě před pár týdny by Kateřina se Zdeňkem v jedné místnosti dlouho nevydrželi – takřka se stoprocentní jistotou by se v pár minutách pohádali. „Když se na to dívám dneska, tak jsme se pokaždé hádali kvůli úplným blbostem,“ říká Zdeněk Dvořák. Jeho partnerka je mnohem konkrétnější.
„Vytáčel mě tím, že neustále lhal, otáčel věci, stál za svojí matkou a šel proti mně. Kvůli tomu jsme se hádali nejvíc.“ Ale byly tu i další problémy, třeba vztah k dětem. „Kluka odsouval a věnoval se pouze Veronice, i když před jejím narozením sliboval, že na obě děti bude mít stejný metr. Martina nedokázal pohladit, pochválit, o hraní už nemluvím vůbec,“ upřesňuje Dvořáková.
Společně strávený čas? Neexistoval. Zdeněk tráví hodně času na cestách jako řidič, Kateřina si po nocích přivydělává jako dýdžejka. Tolik věcí temperamentní manželce na Zdeňkovi vadilo, že než aby s ním strávila alespoň pár hodin denně, raději před ním utíkala. Jakmile se její muž objevil ve dveřích bytu, ohřála mu jídlo a vyrazila do solária nebo do fitness-centra.
Po návratu Kateřiny z Rumunska se život rodiny otočil o sto osmdesát stupňů – tráví spolu co nejvíc času, jezdí na výlety, snaží se spolu co nejvíc mluvit. A táta Veroniky a Martina se začal věnovat oběma dětem stejně.
Z velkoměsta na konec světa
Do Výměny manželek rodinu přihlásila Kateřina. Po jedné z dalších nekonečných hádek brouzdala naštvaně po internetu, kde narazila na přihlášku do pořadu. Neváhala, jejich manželství bylo u konce a tohle jí připadalo jako poslední šance.
„Věděli jsme, že nám to skřípe, ale chtěli jsme to spolu vydržet. Pokud ale jeden v tom vztahu být nechce, nelze ho držet,“ popisuje tehdejší situaci Dvořák. Jeho žena tehdy byla čím dál odhodlanější manželství ukončit. „Zdeněk kolikrát chtěl udělat hezký večer. Ale já utíkala pryč,“ přiznává.
Právě ona se stala první manželkou vyslanou za hranice republiky. Všechny díly dosavadních sérií Výměny manželek probíhaly v Česku. Nikdo ze štábu jí neřekl, kde skončí. „Maďarsko? Spojené arabské emiráty?“ tipovala si v sedačce letadla pro sebe. O tom, že v rumunských horách existuje několik českých vesnic, neměla ponětí. Natož o vísce jménem Bígr.
Právě odtud se do bytu Dvořákových na deset dní přistěhovala Marie Mlezivová. „To je ale pěkné! To se mi líbí,“ libovala si devětadvacetiletá Rumunka, když si prohlížela rohovou vanu, sedací soupravu nebo elektrický sporák. Kateřina Dvořáková zatím se slzami v očích na zahradě domu v Bígru obhlížela suchý záchod a marně hledala něco, co by alespoň trochu připomínalo koupelnu.
„V první chvíli jsem chtěla odjet zpátky domů. Ale pomohlo mi, že jsme si hned první večer sedli s Mariiným mužem Jendou a povídali si do dvou ráno,“ popisuje „vyměněná“ manželka, co se v domku v Bígru dělo, když štáb odešel spát.
Od začátku výměny se jí stýskalo po dětech, hlavně po malé dceři. Do té doby bez ní byla nejdéle deset hodin. Stesk po manželovi přišel až pátý den. „To, že chci zkusit manželství ještě zachránit, jsem se rozhodla po týdnu,“ říká. Daleko od domova měla hodně času přemýšlet a až tady pochopila, že je v manželství jde o soužití a občas existuje i jiná pravda než ta její.
K tomu rozhodnutí jí pomohla blízkost lidí, kterou poprvé zažila právě v Rumunsku. „Celá vesnice je jedna velká rodina. Můžete vejít do kterýchkoliv vrat, uvítají vás – a i kdyby vám měli dát poslední krajíc, tak vám ho dají. Pořád si povídají, grilují spolu, večer chodí do baru, kde se tančí a zpívá. To v Praze neznám. Tady jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami.“
Zdeňku Dvořákovi se po ženě stýskalo už po dvou dnech. „Bylo tady bez ní prázdno,“ přiznává a Kateřina mu rychle skáče do řeči. „To znamená, že tu bylo ticho, nikdo tu neřval,“ směje se. Jenže manžel očekával její návrat s rozpaky. „Těšil jsem se a zároveň se bál, s jakou přijede. Jestli spolu zůstaneme, nebo bude definitivní konec.“
Deset dní Zdeněk Dvořák žil v domácnosti s naprosto opačným typem ženy, než je jeho manželka. „Marie má jiný názor na výchovu než my s Kateřinou. Odmítala jakoukoliv pomoc. Přitom mně přijde normální, že když mám čas, proč bych nevyluxoval,“ vypráví Dvořák a jeho žena pokyvuje hlavou. „Nedokázala pochopit, že Zdeněk umí vykoupat nebo přebalit malou. U nich to prostě chlap nedělá.“
Problém v soužití Zdeňka a Marie byl hlavně v tom, že si jednoduše nesedli. V pražském bytě během dne zaznělo jen pár vět, zato Kateřina s Janem spolu pusu nezavřeli.
„V tomhle byl Jenda úžasný, rozuměli jsme si od prvního dne. Jenom když došlo na nějakou práci, začal vypočítávat dny, kdy to nejde udělat. To mi vadilo,“ říká Dvořáková.
Romantika ve vaně
Výměna se nakonec ukázala jako ta nejlepší manželská terapie. Jen co odjel televizní štáb z bytu Dvořákových, začali si manželé vykládat své zážitky, za jedno odpoledne si řekli víc než za poslední rok. Večer si napustili vanu, otevřeli si víno a užívali si jeden druhého.
Proč to takhle nešlo dřív?
„Když jste spolu neustále zavření v bytě, je to něco jiného, než když jste každý sám. Byla jsem daleko od domova a tam vám dojdou věci, které vám tady nesepnou,“ tvrdí Kateřina Dvořáková. Od návratu nemá potřebu před svým mužem utíkat. A v posilovně nebyla ani jednou.
