Musím říct, že jsem vždy patřila k té skupině žen, které pravidelně dosahovaly orgasmu. Nikdy mě nenapadlo, že bych s tím někdy mohla mít problém. V obou mých vážných vztazích jsem s tehdejšími partnery vyvrcholení mívala téměř vždy. První vztah trval asi rok a půl, ale když se podívám zpátky, nebylo to ani nic vážného, bylo mi osmnáct.
Další dlouhý vztah už byl vážnější a trval pět let. Skončil skoro před dvěma roky poté, co jsem přišla partnerovi na nevěru. To všechno pro mě bylo velmi bolestivé. Do vztahu jsem vkládala velké naděje, přeci jen už nějaký ten rok trval, přítel začal mluvit o společném bydlení a podobně.
Po nejrůznějších peripetiích, kdy jsme se během těch pěti let několikrát rozešli a znovu dali dohromady (většinou za tím vězela partnerova nejistota, občas i nějaká ta jiná slečna), se začal vztah dostávat tam, kam jsem chtěla. Nebo jsem si to alespoň myslela. Z omylu mě vyvedlo zjištění, že partner má v Německu, kde byl nějakou dobu pracovně, milenku. Tehdy to byla pro mě velká rána, a tak jsem vztah ukončila. Bylo mi pětadvacet.
Asi měsíc po rozchodu jsem si našla milence. Žádné závazky, žádný vztah, šlo jen o sex. Fungovala mezi námi chemie a sex byl vážně skvělý. Až na to, že i přes opakované pokusy jsem prostě nebyla schopná mít orgasmus. I když vzrušení bylo obrovské, ve mně jako by byla nějaká záklopka a moje tělo mě neposlouchalo. Nedokázala jsem prostě překonat jakýsi pomyslný blok a poddat se na pár vteřin všemu. Když se to stalo poprvé, říkala jsem si, že to nic neznamená. (Navíc, sama se k vyvrcholení přivést dokážu.)
Když se z toho stalo pravidlo, začala jsem být stále nervóznější. Po rozchodu jsem vystřídala pár mužů, ale nic... Orgasmus se s žádným nedostavil. Pořád jsem se ale uklidňovala, že to byly jen krátkodobé známosti a nic moc vážného a že až potkám někoho, do koho se doopravdy zamiluju, přijde to samo. Nepřišlo...
Před půl rokem jsem potkala někoho, kdo mě úplně pobláznil. A co víc, fyzická přitažlivost byla obrovská: stačilo, aby se mnou byl v jedné místnosti, a nemohla jsem se na nic soustředit. Když po nějaké době došlo na intimnosti, čekala jsem, že s ním to půjde úplně samo. V oblasti sexu jsme si rozuměli, nikde žádný problém. Jen zase u mě...
Popravdě, mně osobně to zas až tolik nevadí, nikdy jsem sex nebrala jako honbu za vyvrcholením. Stačilo mi i to všechno okolo. Ovšem muži všeobecně (alespoň podle mých vlastních zkušeností) to prostě berou jinak.
Postupně jsem se tedy začala vyhýbat intimním situacím, nebo jsem to nechala zajít jen po určitou mez a za ni už ne. Jsme stále spolu, ale jemu už to začalo být podezřelé a vyptává se, proč se tomu vyhýbám. Vztahuje to na sebe a myslí si, že mě nepřitahuje. Ví, že když si to dělám sama, nemám s tím vůbec žádný problém. Přesvědčovala jsem ho, že v nedostatku přitažlivosti háček určitě není, ale nedokážu mu říct, o co jde. Stydím se o tom mluvit, protože se pak cítím tak trochu méněcenná.
Snažím se na to nesoustředit, neřešit to, ale nedokážu si poručit. Začínám si myslet, že je to snad nějaká forma traumatu po negativních zkušenostech s bývalým přítelem, který mě podváděl.
Poraďte, co mám dělat:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 5. října 2009. Anketa je uzavřena.
