Všechny války v historii za sebou zanechávaly spoušť v podobě mrtvých a těžce zraněných mužů, následky bojů na začátku minulého století však vlivem dokonalejších zbraní byly mnohem pustošivější než ty předchozí. Z fronty se vraceli vojáci s těly poznamenanými granáty a šrapnely.
Plastické operace v historii |
První zákroky plastické chirurgie byly extrémně bolestivé, krvavé a zároveň nebezpečné, přesto je podstupovali ve víře, že se jim zlepší život. Lékaři nejčastěji operovali rozdrcené čelisti, zdeformované nebo uříznuté nosy či řezné rány v obličeji. A právě znetvořená těla vojáků pomohla rozvoji plastické chirurgie.
První plastika obličeje
Průkopníkem plastické chirurgie byl pařížský lékař Hippolyte Morestin. Inspiroval a učil Novozélanďana Harolda Gilliese, později působícího v Londýně, který si mnohé jeho postupy osvojil a publikoval. „Jeho rukama prošlo během válečných let na pět tisíc v obličeji zraněných vojáků,“ říká na adresu Harolda Gilliese plastický chirurg Roman Kufa.
Ve vojenské nemocnici v Aldershotu na jihu Anglie založil oddělení obličejové chirurgie, záhy se však kvůli obrovskému množství pacientů se svým týmem přesunul do londýnské Queen Mary’s Hospital. „Tam provedli 11 000 operací a propracovali řadu nových technik v plastické chirurgii,“ píší v knize Estetická plastická chirurgie a korektivní dermatologie Pavel Brychta a Jan Staněk.
Tým lékařů v čele s Haroldem Gilliesem odoperoval v roce 1917 i zraněného námořníka Waltera Yeo, který je pokládán za prvního člověka s plastikou obličeje.
Námořník Walter Yeo - první pacient s plastikou obličeje
Po válce Harold Gillies vedl zejména svoji privátní ordinaci, ale také jezdil po světě a přednášel. V roce 1930 se pak k němu přidal jeho bratranec Archibald McIndoe, který založil centrum pro plastickou a čelní chirurgii a specializoval se i na pacienty s popáleninami. „Zavedl nejen nové operační techniky, ale rozpoznal též význam rehabilitace, zejména u popálených,“ připomínají v knize lékaři Pavel Brychta a Jan Stěněk.
Právo na lidský zjev
Původní poslání plastické chirurgie, která pomáhala zejména zraněným, se v poválečném období začalo postupně vytrácet, zájem o zákroky zlepšující zevnějšek však přetrvával. Ekonomický růst s sebou přinesl i kdysi nebývalá přání: vypadat lépe, mladistvěji, dokonaleji.
Co bylo ještě dřív? O tom, jak vypadala plastická chirurgie od starověku do 19. století čtěte v prvním dílu seriálu.  |
Šlo ale pořád o ojedinělé případy. Většímu rozmachu estetické medicíny bránila bolest, neboť neexistovala dokonalá anestezie, hrozilo silné krvácení a následné infekce. Plastičtí chirurgové si ovšem čím dál tím jasněji uvědomovali, jak významnou roli by mohl jejich obor hrát při zkrášlování lidí.
„Teprve objev antibiotik, rozvoj anestezie a antisepse znamenal opravdový průlom a plastická chirurgie se zařadila mezi bezpečné lékařské metody,“ říká plastický chirurg Svatopluk Svoboda. „Chirurgové už neoperovali osamoceně jako v minulosti, ale v týmu, jehož důležitou součást představoval anesteziolog.“ Plastická chirurgie byla stále vypracovanější a spolu s rozvojem chirurgických materiálů a nástrojů prošla několika etapami, na jejichž počátku stálo heslo chirurgů „Právo na lidský zjev“.
Samotný „lidský zjev“ ale brzy přestal stačit. Éru estetické medicíny tak, jak ji známe dnes, odstartovaly ženy, které chtěly být krásnějšími, než je příroda stvořila. Už tehdy někteří skeptici hovořili o trhu, „kde se prodává krása za každou cenu“. Do cesty masivnímu rozšíření ne zcela nezbytných korektivních zákroků se postavila druhá světová válka – opět s nutností léčit válečná zranění, kdy nikdo nepomýšlel na zkrášlovací a omlazovací operace, pak už ale marnivosti nic nestálo v cestě.
Jak se zvyšovala životní úroveň společnosti, začali se lidé víc starat o svůj zevnějšek, a to dokonce do té míry, že byli ochotni podstoupit i chirurgický zákrok. Stále víc platilo, že kosmetická chirurgie je určitým ukazatelem lidského blahobytu.
Mezi významné průkopníky plastické chirurgie se řadí i někdejší Československo, a to díky akademikovi Františku Burianovi. Ten je považován za zakladatele české plastické chirurgie. Také on získal spoustu zkušeností v období první světové války, kdy působil jako lékař v Temešváru. „Postiženým vojákům je potřeba pomáhat esteticky i funkčně, aby se mohli začlenit zpátky do společnosti, a to jak sociálně a společensky, tak i pracovně,“ radil svým kolegům.
Pacienti v kozelci
Svých zkušeností využil při rozsáhlých rekonstrukcích obličeje a rukou s válečnými poraněními. Jako jeden z prvních chirurgů si uvědomil, že trvalých výsledků, tedy v hojení do místa přenosu, lze docílit jedině autotransplantacemi tkání odebíraných z těla operovaného jedince. Oboru se věnoval i v mírových časech. V roce 1926 například uskutečnil redukci prsů, později se zaměřil i na operace obličeje, úpravy očních víček nebo korekci břišní stěny ochablé po porodu.
Mezi jeho nejvýznamnější počiny patří i to, že v roce 1932 prosadil spolu s neurochirurgem Arnoldem Jiráskem vznik samostatného oddělení plastické chirurgie v rámci chirurgické kliniky vinohradské nemocnice a v tom samém roce dosáhl jako první na světě uznání plastické chirurgie jako samostatného chirurgického oboru.
Na Františka Buriana nikdy nezapomněli ani jeho pacienti. Dokázal s nimi navázat přátelský vztah, takže přistoupili i na tak nepříjemnou operaci, kdy při etapovém přenášení kožních laloků z břicha museli strávit určitý čas svázaní do kozelců.
Podstatná je psychika
V této době se pražská klinika stala školicím pracovištěm lékařů z celého světa a přijížděli do ní později významní plastičtí chirurgové. Opakované návštěvy odborníků z Anglie, Ameriky a Itálie potvrzovaly Burianův věhlas ve světě. Za svého učitele ho hrdě označoval i pozdější přední představitel americké plastické chirurgie Marquise Converse, který se v Praze v roce 1937 školil a po válce často Buriana v Praze navštěvoval.
Z odkazu a zkušeností plastického chirurga světového formátu těží dodnes jeho žáci a nástupci, jako například již zesnulí Miroslav Fára, Václav Karfík nebo Karel Fahoun. „Estetická chirurgie není jen obor chirurgický, ale je to i psychochirurgie,“ tvrdíval primář Fahoun, což dnes zní zcela přirozeně, v minulém režimu to tak automatické nebylo.
Přestože oboru tehdy komunisté moc nepřáli, rozvíjel se, byť pacienti, kteří služeb plastických chirurgů využili, se s tím nikde moc nechlubili. Díky dobrému základu má navzdory přestávce vynucené socialistickým budováním dnes česká plastická chirurgie světovou pověst a úroveň.
