Je pravým opakem toho, jak někdy dost předsudečně vnímáme stáří - operní diva Soňa Červená je nepatetická, nestěžuje si a nerada vzpomíná. Vždyť také o sobě napsala knihu: Stýskání zakázáno.
"Jsem jako computer. Vše, co nepotřebuju, mažu. Dělám si místo pro nové věci. Tak nerada se dívám dozadu," říká. Ve dvaaosmdesáti letech zkouší hlavní roli v opeře o Miladě Horákové - v Kolowratu, na komorní scéně Národního divadla, bude mít hra Zítra se bude... ve středu premiéru.
Mluvila jste o computeru. Máte počítač?
Jistě, bez něj se nedá žít. Díky němu jsem ve spojení se světem.
A mobil?
Také mám. Volám, píši esemesky. Ale ne tak zuřivě, aby mě bolely prsty. Poslužte si ještě, jestli vám ty kremrole chutnají. Nechcete do čaje rum? A toto je překrásné. Co to je? Diktafon? Tak malinký?
Líbil se už i ministru Karlu Schwarzenbergovi. Říkal s úsměvem, že jsou ty přístroje stále menší a že je hrozné, že za chvíli už ani nebudou vidět.
Toho mám v oblibě. Vystupuje na úrovni a má krásnou češtinu. Když slyším, jak se mluví na ulici nebo dokonce v televizi, tak trnu. Jen v opeře zůstává jazyk čistý, i proto ji mám tak ráda.
Třicet let jste byla v emigraci. Mluvila jste vůbec česky?Byla jsem ve spojení s rodinou Škvoreckých, kupovala jsem si od nich knížky z jejich nakladatelství. Od Fischla, Škvoreckého, skoro vše, co vydávali. Pracovala jsem také hodně na překladech. Tím si vytříbíte jazyk. Říkala jsem si, že když mně vzali všechno: domov a vlast, že můj český jazyk mi nevezmou. To jsem měla od otce - jak se to řekne - vštípeno. Krásné slovo, že? Není mnoho jazyků tak bohatých na vyjadřovací možnosti jako čeština.
Jakou máte vzpomínku na proces s Miladou Horákovou v roce 1950?
Jen na ten proces, na ni bohužel nikoli. Mně tehdy bylo pětadvacet. Pamatuju si ten strach, který to nemilosrdně šířilo.
Byla to politická justiční vražda, ale Rudé právo tehdy psalo, že to byl spravedlivý trest, a spousta lidí tomu věřila.
Všichni jsme věděli, že se neprovinila. Vše bylo zinscenované. Jen pár zfanatizovaných jedinců, kteří byli slyšet, to nepochopilo. Další byli nuceni, vydíráni. Zničili by jim celé rodiny, kdyby ty pamflety nepodepsali.
Vás také nutili podepsat spolupráci s StB. A nedostali vás.
Vyslýchali mě kvůli matce, která byla na Pankráci. Kvůli manželovi, který odešel ilegálně do zahraničí. Kvůli otci, který byl jednu dobu internován v Terezíně jako advokát a intelektuál. Unikla jsem jen tím, že jsem se zřekla své pražské popularity a odešla do Brna jako třetí altistka v Janáčkově divadle. Tím jsem pro ně byla méně zajímavá, ale nátlak to byl přesto děsivý.
Kdy vám bylo nejhůř při střetu s totalitní mocí?
Když jsem si odvážela svou matku z pitevny. Za nevyjasněných okolností po šestihodinovém výslechu zemřela. (mlčí) Na Pankráci nebo v Ruzyni. Nevím.
Vadil jim její majetek?
Zřejmě šli po majetku a ona o něj bohužel bojovala. Byla tak pošetilá. Tu dobu si teprve zpracovávám - stýskání jsem si zakázala, protože bych s tím asi vůbec nemohla žít... Je důležité, že se příběh Milady Horákové vloží do opery. V Americe se o tom prý bude točit film s Meryl Streepovou v hlavní roli.
Škoda, že ten příběh nenatočí Češi.
Nevadí, ať má Meryl Streepová u toho třeba nalepené řasy. Nejdůležitější je, že se o tom mluví. Naše opera o Miladě Horákové má oslovit lidi, kteří tu dobu nepamatují nebo rádi zapomínají. Hudba, kterou složil Aleš Březina, bude možná někoho šokovat. Když Verdi napsal o španělské inkvizici Dona Carlose, tehdy se také bouřili, že je to strašně naturalistické. A toto je opera o inkvizici komunistické, připomíná antickou tragédii.
Nejsilnější je Horákové poslední dopis rodině.
V opeře jej bude zpívat sbor, zní to velmi působivě.
Horáková jej napsala několik minut před popravou, přitom je v něm obdivuhodně vyrovnaná.
Píše: "Jděte do borů, na louky a do lesů." To je jasná výzva: "Utečte odsud!" Proto ten dopis rodině zatajili, dostali ho až v 90. letech. To je hrozné!
Vy jste do emigrace odešla až v roce 1962. Dřív jste o tom neuvažovala?
Ano, už v roce 1948, kdy jsem hrála v divadle Voskovce a Wericha. Tehdy si mě pozval do kanceláře Jan Werich. Věděl, že můj muž utekl ilegálně přes hranice, protože byl takzvaný třídní nepřítel, a že jdou po mně. „Mohl bych vám pomoct k útěku, chcete?“ zeptal se mě. To bylo úžasné, protože on sám se tím uváděl do nebezpečí. Možná mě měl rád.
Musel vás milovat. Na několika dochovaných fotografiích se na vás dívá zasněným pohledem.
Myslíte?
Josef Vinklář o sobě vyprávěl, že v těch letech ve zmíněném divadle získal první erotické zkušenosti. Zamiloval se do zkušenější dámy, prý tehdy nejkrásnější zpěvačky v Praze, po níž pálili Werich i Voskovec.
(směje se) To jsem nebyla já.
Takže Ljuba Hermanová.
Jméno vám nemůžu prozradit, i když jsem byla téměř očitým svědkem tohohle Jozífkova dobrodružství. Myslím, že i mě si Voskovec s Werichem oblíbili, ale víc v tom nebylo.
Na jednu fotografii vám Werich napsal: "Paní Soně slečně Červené slušně a něžně Jan Amos (Buřt) Werich." Byla to narážka na jeho břicho. Takhle o sobě asi moc nevtipkoval, že?
On si dělal legraci ze všeho, i ám ze sebe. A měl jeden sport - na jevišti se snažil vždy někoho odbourat a pak mu jako šéf souboru udělil pokutu.
Kolik jste platila?
Nic, protože jsem se vedle něj pokaždé udržela. A že to bylo těžké. Hráli jsme Divotvorný hrnec, přes třistakrát. A vzpomínám, jak jsme v jedné scéně spolu seděli na studni - on vodník Čochtan, já Káča Maršálková -a házela jsem mu narážky na jeho improvizace. Bylo to po únoru 1948, takže si ani on netroufal na ostré výpady, ale byly skryté, pokaždé jiné. A na mně bylo ty odbočky dovést tam, kam představení potřebovalo. Měla jsem trému, ale bylo to úžasné.
Byla s Werichem legrace i mimo jeviště?
Byl úžasně vtipný, ale moc jsem toho nezažila. Byla jsem tehdy takový zajíc. Na ty jejich flámy jsem nechodila, netáhla jsem Prahou. Bohužel a nebo bohudík.
Proč jste ho vlastně tenkrát neposlechla a neemigrovala?Nechtěla jsem tady nechat matku, protože se v roce 1945 vrátila z koncentráku. To jsem nemohla udělat.
Ve své knize popisujete, že si příliš nepřála vaše narození a že ani později nebyl váš vztah ideální. Našly jste k sobě cestu aspoň po válce?
Musím říct, že jsme k sobě cestu nenašly. (chvíli mlčí) Nikdy. Ctila jsem ji jako svou matku, ona mě asi milovala. Ale společný vztah jsme bohužel nikdy nevybudovaly.
Nikdy vám nepřišla zatleskat do divadla?
Ne. Tatínek chodil. S otcem nás spojila hudba: skládal písně, psal básně, zpíval se mnou. Nejraději mám Písničku z mládí. „Kde jsou ty chvíle, kde je ten čas, co já jsem bývával mlád.“ (recituje) On napsal hudbu, Eduard Bass slova. Krása!
Co vám řekl, když jste se rozhodla emigrovat?
Nesvěřila jsem mu naplno, abych mu neublížila, kdyby ho tady pak vyslýchali. Řekl mi: „Teď musíš žít svůj život.“ A já jsem musela zpívat.
Kdo vám pomohl v emigraci?
Moje dvě hlasivky.
Musela jste se spolehnout jen na sebe?
A na štěstí. Potřebovala jsem být sama, protože ze samoty jsem čerpala sílu. Nejsem sdílná, nerada mluvím sama o sobě. Ne proto, že bych měla problém s lidmi, ale proto, že nemám problém sama se sebou.
Nikdy se vám nestýskalo po domově?
To jsem si zakázala. Bylo by mě to oslabilo.
Ale byla jste sama mezi čtyřmi stěnami.
Vždycky tam se mnou bylo nějaké zvíře.
Do rodné země jste se vrátila v roce 1991. Jak jste se cítila?
Připadala jsem si jako cizinka. Praha byla po těch čtyřiceti letech komunismu v dezolátním stavu, obraz bídy. Přespávala jsem v hotelu nebo u příbuzných na pohovce. Dlouho jsem nevěděla, jestli tady budu moct zůstat.
Co vás přesvědčilo?
Začala jsem cítit, že mě lidi přijímají, že si mě pamatují. A začala jsem si znovu uvědomovat, že jsem tady kdysi strávila mládí a část kariéry.
Pak přišlo představení a potlesk. A bylo jasné, že jste doma?
To není jasné doteď. Kdybych se rozhodla, že někde zůstanu, tak by to byla zase emigrace. Rozumíte mi? Protože bych opustila všechno ostatní. Zapouštět kořeny jsem se odnaučila. Dokud mě křídla ponesou, budu lítat.
Procestovala jste celý svět. Kdy jste byla nejšťastnější?
Teď. Jsem pořád šťastná.
|
Soňa Červená |
