Před několika dny bychom s manželem oslavili desáté výročí naší svatby, tedy pokud by se před rokem nestalo to, o čem Vám chci psát.
S manželem jsem se seznámila před dvanácti lety a byl to vlastně on, kdo mě první oslovil. Já v té době měla přítele, ale prožívali jsme menší krizi a jak už to v životě bývá, já podlehla svodům nového muže.
Imponovalo mi hlavně to, že měl velký smysl pro rodinu, a to je pro mě dost podstatné. Chodili jsme spolu dva roky. Dá se spíš říci, že bydleli. Pak jsem otěhotněla a byla svatba. Po narození dcery se manžel se velice změnil, malá byla pro něho vším a já jsem si kolikrát připadala jako obyčejný inkubátor. Vím, že to zní asi dost tvrdě, ale od té doby jsem pro svého může přestala naprosto existovat. Citově se upnul na dceru a mě nedával žádnou lásku. Je zvláštní, že tohle jsem si ale uvědomila až mnohem později. Byla jsem pokorná a šťastná, že je někdo schopen tak moc milovat mé dítě.
Myslím, že jsem ani nevnímala to, jak se ke mně choval, nemohla jsem malou kárat, vychovávat, shazoval mě před ní i před ostatními, ale já to brala jako součást každého manželství.
Prožili jsme a překonali mnoho úskalí: smrt jeho maminky, finanční problémy a jeho zákeřnou nemoc. Bylo to hrozné. Zůstali jsme bez příjmu, a tak já začala pracovat od nevidím do nevidím, protože manžel byl velice náročný a chtěl se obklopovat krásnými věcmi, na které kolikrát ani neměl. Ale já mu to chtěla splnit, protože byl vážně nemocen a já ani nevěděla jak to sním může dopadnout. Na druhé straně jsem na něho byla přísná, jeho nemoc jsem si nepřipouštěla, nelitovala ho. Byla jsem tvrdá. Myslím, že to byla obrana, abych se z toho všeho nezbláznila.
Manžel se uzdravil, k důchodu si našel i práci a my začali pěkně žít aspoň jsem si to myslela. Zařídili jsme se, koupili auto, jezdili na dovolenou ...
Pak jsem získala lepší zaměstnání, po kterém jsem dlouho toužila. Manželovi jsem přenechala svou dosavadní práci a seznámila ho s kolegyní, která mu měla v začátcích pomoci. Netušila jsem však, že mu pomůže i jinak- nejen pracovně, a tak jsem se po jedenácti letech od svého manžela dozvěděla, že se se mnou vlastně vůbec nedá žít.
Dala jsem mu na výběr: buď já nebo ona. Rozhodl se pro mě, ale stále se sní scházel, a tak jsem rázně zasáhla a manžel se odstěhoval. Ze začátku to bylo peklo, ale už po krátké době jsem si uvědomila, že je to pro mě osvobození. Nikdo mě najednou neponižoval psychicky netýral, najednou jsem byla opravdu svobodná a sama sebou.
Teď jsem i lepší člověk. Je jen zvláštní, že jsem byla opravdu schopna žít s takovým člověkem, který byl sobecký, neměl pro mě vlídné slovo, který mi podlomil mé sebevědomí. Tím, co provedl, mě vlastně vysvobodil a za to mu děkuji.
Už je to půl roku co mám nového přítele, který se ke mně chová tak, jako to manžel nikdy neuměl. Teprve teď si uvědomuji, že jsem krásná a chytrá žena a že už nikomu nedovolím, aby se ke mně choval ošklivě. Teprve teď vím co je opravdový život ..
