Přijela jste na chvíli do Prahy a jste ubytovaná v hotelu v prezidentském apartmá. Jak se tam spí?
Prezidentsky (rozesměje se). Je tady opravdu klid a krásný výhled z terasy. Spí se tady velice dobře, doporučuji.
Všude kolem je luxus, jste na něj zvyklá?
Já mám štěstí, že v mém profesionálním životě luxus je, ale třeba v mém osobním životě nejraději jedu na dovolenou někam do malé chaloupky, kde ani nemusí být teplá voda. Nepotřebuju luxus, důležité je pro mě být blízko přírody, lépe se mi tam pracuje.
Co jste například ráno posnídala?
Rýžové chlebíčky, zelený čaj a to je všechno. Med jsem už nenašla.
Cvičila jste?
Po třech a půl hodinách spánku jen maličko.
Vám stačí spát pouhé tři a půl hodiny?
Spánku moc nedám, to je pravda. Snažím se ale cvičit každý den, někdy to jde více, někdy méně.
Máte hodně nabité dny?
Hodně. Ale každý den je jiný a většinou s jinými lidmi, což je krásné i smutné zároveň. Krásné proto, že člověk pozná v jiných zemích hrozně moc nových lidí, a smutné, že nemůžete být s lidmi, které máte rádi. Když už totiž s někým pracujete a zvyknete si na něj, musíte se rozloučit, protože pak jde zase každý jinou cestou.
Váš život je asi hodně o loučení, jak ho snášíte?
Je to někdy hodně smutné loučení, ale já se snažím soustředit na pozitivní věci. Každý z těch lidí žije v jiné zemi, ale já věřím, že co se má stát, to se stane, a pokud se má někdo znovu spojit a něco spolu dělat, tak se to uskuteční.
Pracovně musíte často létat, což řada lidí nesnáší. Vám to nevadí?
Létání mám ráda. To je jediná doba, kdy si odpočinu. Když vzlítám, tak většinou hned usnu. Probudím se uprostřed cesty a začnu pracovat. Můžu si dokončit práci pro charitu, vyřídit e-maily a tak podobně, mám tam na to klid, jinak jsem totiž skoro pořád mezi lidmi.
Máte nějaké cestovní rituály?
Hlavně letadlo nezmeškat (smích). A pak mě napadá ještě jeden rituál (vstane, rozpaží ruce a zase připaží): moje denní rozcvička se totiž odehrává při kontrolách na letišti. Vždycky totiž dostanu "special screening"- to znamená, že vám vytáhnou z tašek každou blbost. Asi jsem nebezpečná. Ne, myslím si, že je to proto, že hodně cestuju, že je vidět ten neustálý pohyb. Na kontroly vás má ale náhodně vybírat počítač, nemá to být zaměřené na určité lidi. U mě to ale na náhodu nevypadá, vybírají si mě pořád. Před pár lety se mi to také stávalo pokaždé, kolikrát jsem kvůli prohlídce zmeškala letadlo. Když jsou někde obzvlášť pečliví, otevřou vám každý make-up. A když se podíváte na moji kabelku, mám v ní takových věcí kila. Nebylo to normální, ale nestěžovala jsem si, jen jsem se tak zeptala, co se děje. A přestalo to. Asi se musím zeptat znovu, protože to zase začalo (smích).
Všimla jsem si, že chodíte s iPodem, co vám v něm hraje?
Je toho hodně. Teď třeba poslední album Alicie Keys, které jsem dostala od kamaráda. Taky tam mám Rolling Stones, ale i Dvořáka, zkrátka úplně všechno. Neposlouchám akorát heavy metal.
A máte zrovna rozečtenou nějakou knížku?
Mám jich rozečtených asi šest. Třeba knížku o umění, dvě spirituální knížky. Mám takové těžké tašky jenom kvůli tomu, že v nich nosím ty knížky.
Předpokládám, že se vám často do ruky dostávají různé časopisy. Sledujete v nich horoskopy?
Horoskopy v časopisech jsou jen tak pro srandičku, ale kamarád mi nechal udělat horoskop přesně na minutu, kdy jsem se narodila, a byly tam věci, které byly pravdivé. Když je to udělané přesně na míru, tak je v tom určitě hodně pravdy.
Šla byste někdy ke kartářce?
Někdy se zajdu podívat, co se děje, byla jsem u jedné i tady v Praze. Zjistila jsem ale, že člověk stejně sám přesně ví, co se děje. Když navštíví kartářku, tak se většinou jenom ujistí v tom, co už ví a co mu řekl instinkt. Jenže to chceme slyšet od někoho jiného, abychom si sami věřili.
A jak se vidíte v budoucnosti vy sama? Budete třeba studovat?
Studovala jsem už loňské léto, udělala jsem si licenci jako realitní makléř. Bylo to srandovní, po deseti letech jsem šla zpátky do školy a snažila se nacpat do lavic, které byly velice nízké. Poprvé jsem také studovala v angličtině. Určitě bych se do školy ještě ráda vrátila, nejlépe studovat psychologii. Uvidíme, jak se to podaří.
Proč zrovna realitní makléř?
To se hodí. Speciálně, když žijete v New Yorku.
Chtěla byste jednou velkou rodinu?
Určitě, ale to si nemůžete rozhodnout jenom vy sama, to taky záleží na partnerovi. Ale určitě bych ráda velkou rodinu.
A máte nějaký vysněný mužský ideál?
Nemám vyhraněný typ muže podle vzhledu. Možná ze začátku, když jsem byla mladší, jsem si představovala, jak by měl ten dotyčný vypadat. Určití lidé se mi třeba líbí víc, ale nakonec na tom vůbec nezáleží, v normálním životě to totiž takhle absolutně nefunguje. Záleží na souznění, na energii, která mezi vámi je, také humor je důležitý. Potřebuju vedle sebe někoho silného, protože jsem docela silná osobnost a není to vedle mne jednoduché. Někoho, kdo by to vedle mě zvládl, někoho s trpělivostí.
Je teď někdo takový po vašem boku?
Nezlobte se, ale tohle si nechám pro sebe.
Vypadáte šťastně, zamilovaně...
Já jsem zamilovaná do života.
Od neštěstí v Thajsku, kdy při vlně tsunami zahynulo více než dvě stě dvacet tisíc lidí včetně vašeho snoubence, fotografa Simona Atleeho, uplynuly více než tři roky. Ještě vás budí špatné sny, nebo už jste se s tím vyrovnala?
S realitou jsem se smířila už dávno, ale je to něco, co ve vás bude až do konce života. Je to zkušenost − zčásti špatná, zčásti dobrá. Můj přístup k životu ale je soustředit se na pozitivní věci a i na těch nejšpatnějších zkušenostech najít něco dobrého. Třeba Simonova rodina je moje druhá rodina − anglická − a máme k sobě strašně blízko. Mám teď takovou rozšířenou rodinu.
Tehdy v Thajsku i později při práci pro svou nadaci jste viděla hodně tragédií − třeba děti, co přišly o svou rodinu. Nepřemýšlela jste někdy, že byste si nějaké opuštěné dítě přivezla domů?
Člověk cítí silně s dětmi, které nemají nic nebo měly tak těžký život, že si to ani nedokážete představit. Ale nevím, jestli je úplně to nejsprávnější vzít je z jejich kultury, z jejich země. Jsou určitě jiné možnosti. Já si myslím, že je důležité najít východisko, které je pro to dítě nejlepší.
Jak se vám shání peníze pro vaši nadaci Happy Hearts Fund?
Dárců je spousta, za což jsem velice vděčná. Jeden z největších úspěchů se nám podařil loni v říjnu, kdy jsme při galavečeři vytěžili skoro tři a půl milionu dolarů. Za jeden večer je to nádherné, ale je za tím práce, která trvá minimálně půl roku. Dny a noci se po tu dobu hodně lidí nevyspalo a ještě teď na tom mnozí pracují. Někteří dárci opravdu pomáhají hodně a nejen financemi, ale i svými kontakty. Spojit lidi, kteří rozumí charitativní činnosti a podpoří ji zkušenostmi, je totiž také strašně důležité.
Kvůli své práci pro charitu jste prošla řadou míst. Které na vás výrazně zapůsobilo?
Byli jsme třeba v Kongu, kde ženy žijí maximálně do šestačtyřiceti let, muži do jedenapadesáti a devadesát procent lidí dostane malárii. Je to tam těžké s nemocemi, jako je AIDS, tuberkulóza.
Máte nějaký způsob obrany, aby vás konfrontace s podobnými problémy nepoložila?
Soustředím se na budoucnost, na tu lepší budoucnost. Je to ale můj osobní způsob, každý to máme jinak. U mě to tak funguje, jinak bych zřejmě proplakala dny namísto toho, abych byla aktivní a nacházela možnosti, jak pomoct.
Co vás ze smutku spolehlivě dostane?
Určitě být s rodinou, s kamarády. Malé krásné momenty, kdy si zajdete do parku a uděláte si piknik. Je k nezaplacení být s lidmi, které mám ráda. Strašně ráda také fotím a začala jsem skákat padákem.
Takže milujete adrenalin?
Rozhodně. Mám strach z výšek, což nedává smysl, ale to skákání je spíš jako létání. Je to něco neuvěřitelného a dělá mi to obrovskou radost.
Co vás na tom tak baví? Svoboda?
Přesně tak, je to obrovská svoboda. Když uděláte krok do neznáma, musíte určitým způsobem věřit, že co se má stát, to se stane. Myslím, že hodně z nás má na srdci spoustu věcí a nedokáže se jich zbavit. Je velice zvláštní − a nepocítila jsem to jen já, ale i mí kamarádi − že byly pryč v momentě, kdy jsme začali skákat. Musíte totiž v tu chvíli nechat všechno jít. Když letíte vzduchem, je to úžasné, jste opravdu jako pták. Toužila jsem po tom už dlouho, několik let jsem říkala, že chci skákat padákem, a pořád jsem se k tomu nedostala. Odkládala jsem to také kvůli mojí práci, nedělala jsem vlastně žádný sport, abych si nezlomila třeba ruku nebo podobně. V listopadu jsem nejenom začala skákat z letadla, ale také surfovat. Takže ty sporty teď začínám zkoušet. Mám určitě modřiny, mám rány, ale teď existují počítače, udělá se klik, klik, a je to pryč.
Máte speciálně pojištěné tělo?
Pojištění mám, ale ne tak, že bych měla zvlášť pojištěnou každou část těla.
Stýkáte se v zahraničí i s jinými českými modelkami?
Samozřejmě o sobě víme, jsme v kontaktu. Je nás několik, které se věnujeme charitě a navzájem se podporujeme. Ať už s Terezou Maxovou, Helenou Houdovou, Veronikou Vařekovou nebo Lindou Vojtovou. Většinou spolu drží holky z jednotlivých zemí. České holky taky, ale ne, že bychom se nebavily s ostatními. Třeba Brazilky, ty se s ostatními moc nekamarádí.
Vizitka Petry NěmcovéPetra Němcová (28) se narodila v Karviné. V šestnácti letech ji kamarádka přihlásila do soutěže Elite Model Look. Brzy po vítězství se objevila na titulní straně prestižního časopisu Sports Illustrated, předváděla pro Victoria´s Secret a další známé značky. Na konci roku 2004 se stala obětí tsunami v Thajsku. Její snoubenec Simon Atlee tehdy přišel o život, ona byla zraněna. Po svém uzdravení založila nadaci Happy Hearts Fund. Letos je tváří firmy ALO Jewelry a ve spolupráci s ní navrhla zatím nejdražší korunku pro Českou Miss. |
