Ona
Petra Buzková

Petra Buzková | foto: Lucie RobinsonMF DNES

Petra Buzková: Z politiky nemám žádné blízké přátele

  • 118
Esemesky podepisuje "pb". Okamžitě vám naskočí - plumbum. Olovo. Žena, kterou pamfletem s tímto názvem kdysi chtěli pošpinit asi i lidé z její vlastní strany, v politice vydržela patnáct let. Před rokem a půl odešla do advokacie. A je spokojená.

Půjdete dnes domů z práce ve čtyři hodiny? Před rokem jste si pochvalovala, jak máte jako advokátka spoustu času a chodíte brzo domů.

Jenže tu čtvrtou hodinu si vymyslel v tom rozhovoru pan redaktor. A já si to pak tady pěkně užila. Kolegové se mi smáli, co tu dělám ještě v sedm, když mám být už tři hodiny doma. Tehdy jsem skutečně neměla práce tolik, co teď, protože jsem začínala, ale ve čtyři jsem domů rozhodně nechodila. Ale platí, že i teď, když mám klientů poměrně hodně, mám mnohem větší vliv na to, jak naložím se svým časem, než v době, kdy jsem byla v politice.

Čím to je?

Do značné míry si mohu svůj program určovat sama. V politice byla spousta věcí, na které jsem vůbec neměla vliv: kdy bude zasedání Sněmovny a kdy skončí, jak bude dlouhé jednání vlády... Schůzky s klienty jsou věcí plánu a dohody. A další práci, které je skutečně hodně, si do značné míry mohu sama rozvrhnout. Často si třeba vezmu spis i domů a v klidu si ho přečtu večer, zatímco odpoledne si vyřídím něco osobního.

Děláte obchodní a finanční právo. Z pohledu laika lukrativní, ale nepříliš ,sexy‘ obor. Proč jste si ho vybrala?

Dělala jsem obchodní právo už jako koncipientka, před svým prvním zvolením do České národní rady. A kromě toho mám své důvody, proč se nechci zabývat ani trestním ani občanským právem. I když musím říct, že pro advokáta je trestní právo jedna z nejkrásnějších kategorií. Ale já za ta léta politiky vím, že se už nechci přibližovat lidským osudům. Je hrozně náročné, když zastupujete někoho, komu hrozí trest, máte pocit, že mu musíte pomoct. Když se vám to nepovede, tak vás to bude asi i lidsky trápit. To už nechci. A navíc, obchodní právo je nesmírně zajímavá kategorie, velice mě baví, ale do jisté míry je neosobní.

Nezdá se mi, že by se politici nějak příliš přibližovali konkrétním lidským osudům.

Vy si myslíte, že práce poslance v poslanecké kanceláři se jim nepřiblíží?

To asi nemohu posoudit. A vzpomenete si na nějaký osud, kvůli kterému jste špatně usínala?

Takových věcí byla spousta, ale nechci se k tomu vyjadřovat.

Jedním takovým lidským osudem by mohl být i váš manžel Josef Kotrba, když byl vyšetřován v kauze podezřelých finančních transakcí kolem České spořitelny. Jak člověk prožívá, když je jeho partner z něčeho podezříván?

To je vždy a pro každého nesmírně složité období. I z hlediska jeho kariéry. Je na něj pohlíženo jako na člověka, u něhož není jistá jeho budoucnost - jestli nebude souzen a odsouzen. To vyšetřování trvalo skoro dva roky, byla jsem členkou vlády, kauza byla velmi medializovaná. Pro mého muže bylo nesmírně nepříjemné o tom číst v novinách. Vyšetřování ale bylo nakonec zastaveno, vůbec nebyla vznesena obžaloba.

Dokázala jste mu být oporou?

Snažila jsem se. Ale v některých věcech jsme oba jiní. Když cítí nějaký problém on, tak o něm potřebuje hodně mluvit, když já, tak ho v sobě zabetonuju a snažím se na něj nemyslet. V tom ta komunikace někdy mohla váznout.

To bych do vás neřekla, očekávala bych, že o problémech mluvíte zpříma.

Celý život se o to snažím, ale v principu, když mě něco trápí a já vím, že tu věc v tu chvíli nemůžu vyřešit, snažím se tím netrápit, ale zabývat se jí až ve chvíli, kdy ji budu moct řešit. Funguje to a považuji to za dobrou věc. Můj muž potřebuje o problémech mluvit, v tom smyslu jsme na určité komunikační problémy naráželi, ale myslím, že jsme to zvládli.

Říkala jste mi, že v této advokátní kanceláři se vám líbilo, že jsou zde na první pohled velice dobré mezilidské vztahy a nemáte spolu potřebu soutěžit, natož bojovat. To musí být kontrast proti politice, kde jste dostávala podpásovky i od kolegů z vlastní strany.

No tak, od kolegů... To se dá velice snadno konkretizovat. Byl to Miloš Zeman a jeho lidé. Měla jsem asi v politice smůlu, že jsem se setkala s některými lidmi, u kterých bych byla velmi mírná, pokud bych mluvila o pokřiveném charakteru. V některých případech jde o lidi, kteří jsou tak sžíraní svými vlastními nenávistmi, že tím trpí především oni sami.

Jednou jste řekla, že když člověku dojdou argumenty, začne se bránit házením klacků pod nohy. Hodila jste i vy nějaký ten klacek?

V tuhle chvíli mě sice nic konkrétního nenapadá, ale pravděpodobně ano, protože si myslím, že v politice se to stává naprosto každému. A kdo říká, že ne, tak je buď naprosto světlou výjimkou, nebo hrozně kecá.

Taky jste se v politice nikdy nebála používat ostřejší slova a výrazy. Musíte si jako právník dávat na pusu větší pozor?

Když si nedává pozor na pusu politik, tak se to propere v novinách a někomu to může připadat i sympatické, jinému ne. Maximálně může mít ostudu. U právníka se to asi opravdu neočekává a bylo by to zřejmě velmi zvláštní.

Takže jste opatrnější.

Samozřejmě. Ale já zároveň teď nejsem člověk, který veřejně vystupuje, obvykle na jednání říkám názory svých klientů dopředu projednané. Případné ostřejší výrazy, ty si může dovolit klient.

Musela jste někdy krotit klienta?

Teoreticky nemohu nic takového vyloučit. Ale v zásadě to nemohu potvrdit.

Vy jste pořád hrozně "politická"!

Já se vám přiznám. Rozhovory jsem dělala nerada vždycky, ale v politice jsem musela. Dělám je nerada stále, ale už nemusím. Problém taky je, co mohu říct. Ze své současné profese toho moc povídat nemohu a k politice se vyjadřovat nechci. Mimo jiné proto, že dělám práci pro soukromou klientelu, ale také pro stát, a jsem přesvědčená o tom, že nějaké větší veřejné vyjadřování by mohlo mít i neblahý vliv na moji práci.

Zkusíme to. Vy jste se, podobně jako mnozí jiní politici a političky, stala nejprve političkou na plný úvazek a teprve poté profesionálkou ve svém původním oboru. Může za to pochopitelně historický vývoj, ale necítíte zpětně, že to byla chyba?

V podstatě ani ne, protože tady to bylo skutečně normální. Do politiky vstupovali lidé ještě mladší než já. Kromě těch, co přišli z disentu, jsme byli všichni se stejnou politickou praxí - tedy nulovou. Už teď, se zkušenostmi ze své rok a půl dlouhé advokátní praxe vím, že bych řadu věcí na ministerstvu udělala jinak, myslím především v manažerském přístupu. Jinak a určitě lépe. Ale taková byla doba.

Ale nezdá se mi, že by to v současnosti už bylo naopak.

Ano. Očekávala bych, že do parlamentu budou voleni politicky vyzrálejší lidé. Nesmírně by se mi líbilo, kdyby do politiky vstupovali čtyřicátníci, když jsou velmi úspěšní ve svém oboru, vybudovali by si postavení a měli peníze, takže by nebyli závislí na platech, které v politice dostanou. Ale bohužel to tak nefunguje a asi ještě dlouho nebude. Politika stále není atraktivní pro úspěšné lidi. Vstupují do ní lidé, kteří ten úspěch nenašli někde jinde - já to nechci probůh generalizovat, ale je jich řada. Velmi často narazíte na lidi, u kterých si říkáte, že by se jinde neuživili.

Máte z politiky nějaké přátele?

Víte, že skoro ne?

Trochu smutné, když si člověk ze čtrnáctileté životní etapy "neodnese" blízké lidi.

Nemám z politiky žádné blízké přátele, ale je tam několik lidí, se kterými se ráda občas vidím.

Kdo to je?

Michal Hašek, Jarda Tvrdík... Nevím, jestli je dobré je všechny jmenovat, ale určitě se s nimi ráda sejdu, protože si máme o čem povídat. Taky Slávek Sobotka, Zdeněk Škromach. Ty ráda vidím. Ale nechci to brát jako nějaký seznam, určitě bych na někoho zapomněla.

Sledujete alespoň, co se děje ve školství?

Víceméně. Pasivně.

Nestýská se vám někdy třeba po vlivu, který jste na školství jako ministryně měla?

Nijak zvlášť. Rozhodně nemám pocit, že by mi obecně politika chyběla. Chybí mi někteří spolupracovníci na ministerstvu, kde se vytvořila velice dobrá pracovní atmosféra. Několikrát do roka se sejdeme, zrovna teď ve čtvrtek jsme si naplánovali vinárnu. Ale pak je řada věcí, po kterých se mi nebude stýskat nikdy. Například už se mi netřesou ruce, když do nich ráno beru noviny.

Vám se třásly ruce?

Někdy skoro ano. Nezdá se to, ale zvlášť v době, kdy jsem byla na ministerstvu školství, tak se komentovala celá řada kroků, které jsem dělala. S kritikou jsem problém nikdy neměla, ale někdy mě hrozně mrzely některé výpady, někdy velmi osobní, jindy velmi neinformované. Když něco děláte a snažíte se to dělat jak nejlépe to jde, ale pak se o sobě dozvíte, že jste buď úplná slepice nebo totální zločinec. Toho člověka nezajímají argumenty, to mi přišlo hrozně líto. Možná jsem přehnala ty třesoucí se ruce, spíš to byla nechuť a nepříjemný pocit, co že se tam zase dočtu.

A že jste si neřekla, já to radši číst nebudu.

To jsem měla většinou. Pak jsem měla další období, když probíhaly některé kampaně, to jsem se dohodla s tiskovou mluvčí, že mi vytáhne jen ty články, u kterých je nezbytně nutné, abych je viděla, protože na ně musím reagovat, ale ty, na které se reagovat nemusí, jen by mi zkazily náladu, ty mi vůbec neukazovali.

O které kampani teď mluvíte?

Když moje dcera nastupovala do první třídy.

Vyčítalo se vám, že jako ministryně máte podporovat veřejné školství, ale sama dáváte dítě na soukromé francouzské lyceum. Vy to vnímáte jako křivdu?

Obrovskou křivdu. A už navždy to tak budu vnímat. Já jsem byla smířená s útoky na sebe, šla jsem do politiky dobrovolně, ale když některé televize natáčely, jak jde moje dcera do školy... Natáčení dětí, to mi vždycky hrozně vadilo. Útoky na blízké politiků. Na manželky, manžele, děti.

Vaši dceru nevynechali ani tvůrci pamfletu OLOVO, který obsahoval informace, jež vás měly pošpinit a zdiskreditovat.

Ano. Napsali, že ji týrám.

Jak se dá takovým pomluvám, jaké vás zasáhly v kauze OLOVO, bránit?

Strašně špatně. Já jsem tehdy udělala jedinou možnou věc, podala jsem trestní oznámení. Vyšetřovatelka pak jednu věc po druhé, která tam byla napsána, podrobně vyšetřovala. Přece jsem nemohla obcházet lidi a vykládat, že co se tam píše, není pravda. Nakonec konstatovala, že věci, které tam jsou uvedené, se nezakládají na pravdě. Nicméně pachatel nebyl dopaden.

Kolik je Aničce?

Jedenáct. Už nastupuje puberta. Ale víc už toho o ní neřeknu, je přesně v tom věku, kdy o ní něco řeknu, ona pak za mnou přijde: no mámo, jak jsi o mně mohla mluvit, když ses nezeptala, jestli můžeš. Končím, mám k ní respekt.

Vraťme se ještě k vaší politické minulosti. Když jste oznámila odchod z politiky, říkala jste, že jste s tím chtěla seknout tak dvakrát týdně. Na to jste tam vydržela dost dlouho.

To ano. Ale trvám na tom, že jsem s tím dvakrát týdně seknout chtěla. Každý si v určité části svého života musí prožít nějaký boj. Jedna z pomluv, kterou se povedlo Miloši Zemanovi dostat do hlavy snad úplně každému, byla, že jsem líná. Chtěla jsem sice odejít, ale zároveň jsem měla hroznou potřebu dokázat, že není pravda, že jsem líná. Takže jsem prošla obdobím, že jsem se i své vlastní straně snažila ukázat, že něco umím, že nejsem líná a že jsem schopná pracovat víc než moje okolí. A vzít exekutivní ministerskou funkci byla výzva. Opět dokazovat celému světu, že to zvládnu. Mě to nesmírně motivovalo.

Není to zvláštně nastavené: brát funkce, aby člověk dokázal, že na ně má?

U mě to tak funguje. Mám k tomu ilustrativní historku z mládí, kdy jsem jezdívala jako lyžařská instruktorka na Slovensko, na Chopok. Jeden mladý muž mě zval, abych večer přišla na Kamennou chatu - ta je na samém vrcholu Chopku. Když jsem odmítla, řekl mi, že se bojím. To jsem si teda nechtěla nechat líbit. Takže jsem večer po zavření všech lanovek hodila přes rameno lyže a vyškrábala jsem se nahoru. V přezkáčích.

To musel ten panák chutnat.

Ten první chutnal, ale pak se ukázalo, že mě tam ten mladý muž vylákal pod nečestnými úmysly, což mě v tu chvíli naštvalo tak strašně, že jsem si nazula lyže a v noci potmě jsem jela domů.

Takže je možné, že se vrátíte do politiky, abyste zase ukázala, že na to máte?

Myslím, že ne. Jsem přesvědčená o tom, že můj odchod je navždy. Ale na druhou stranu vím, že jsem o mnoha věcech v životě byla přesvědčená, ale ony se vyvinuly úplně jinak. Stát se může cokoliv, co já vím, jestli mi v šedesáti letech nerupne v hlavě a nenechám se zvolit do Senátu. Ale v tuto chvíli nic takového neplánuji.

Nicméně, už jednou jste se vracela, to když jste se na podzim roku 2006 stala kandidátkou sociálních demokratů na primátorku Prahy.

O tom mi ani nemluvte.

Vypadalo to trochu jako úlet.

Já se k tomu strašně nerada vracím. Nemůžu říct úplně přesně, jak to bylo, protože bych tím shodila některé kolegy, ale byla jsem postavena před hotovou věc a nemohla jsem dělat nic jiného. Ale rozhodně to nebyl nápad z mé hlavy, bohužel se mi z toho nepodařilo včas vyzout.

Působilo to dojmem, že jste narychlo nastrčený známý obličej, o němž se sice ví, že nevyhraje, ale který aspoň ukradne Pavlu Bémovi pár hlasů.

Já to skutečně nechci už komentovat. To oznámení, že mám kandidovat, přišlo, když jsem měla poprvé nastoupit sem do této kanceláře. Značně mi to zproblematizovalo řadu vztahů. Ale stalo se to.

Návrat tedy momentálně vylučujete. Nicméně také jste mluvila o tom, že se možná budete věnovat politice ČSSD a "trochu jim do toho kecat". Děláte to?

Teď momentálně to nedělám, nemám na to čas. Abyste něco mohla komentovat, tak o tom musíte něco vědět. Kecat si do toho mají ti, co to dělají aktivně. Když má někdo potřebu poradit, tak se s ním ráda sejdu, ale nemám v tuto chvíli ambice na nic většího.

A je vůbec poptávka? Jsou mezi sociálními demokraty lidé, které zajímají vaše názory?

To ano.

Už jsme mluvily o tom, že jste byla terčem pomluv, ale i více či méně objektivní kritiky. Přesto jste se pořád držela na vysokých příčkách žebříčků popularity.

Ale průzkumy popularity jsou velice na pováženou. Když sleduju, jak se popularita hýbe, tak mám někdy pocit, že nejpopulárnější je ten, který v danou chvíli nejméně vadí...

Tak to jste během své politické kariéry nejméně vadila docela dlouhodobě.

Je to možné. Já nejsem sociolog, abych to dokázala vyhodnotit, ale ty pohyby byly legrační. Popularita se odvíjí podle toho, jestli se líbíte v televizi, jestli říkáte krátké a srozumitelné věty a jestli jste lidi něčím obzvlášť nepopudila.

Poznávají vás lidi ještě i dneska, když vás potkají na ulici?

Asi jsem pořád k poznání (směje se). Občas mě někdo pozdraví. Ale co hrozně nemám ráda, když mi lidi říkají paní ministryně. Jsou politici, kteří rovnou z ministerského postu odešli do penze a užívají si, když jim někde na golfu říkají: pane ministře, odpalujte. Ale já nelpím na starých pozicích. Myslím, že paní doktorko úplně stačí.


Petra Buzková

Než se mladá právnička stala v roce 1992 poslankyní za ČSSD, stihla si odbýt dvouletou koncipientskou praxi a udělat doktorát. Ve Sněmovně si pak "odseděla" čtrnáct let. V letech 2002 až 2006 byla ministryní školství. Téměř po celou dobu své politické kariéry se těšila značné popularitě v průzkumech veřejného mínění. Na konci roku 2006 oznámila, že politiku chce pověsit na hřebík. V minulých sněmovních volbách už nekandidovala. Vrátila se ke své profesi, do advokacie. Je společníkem a advokátkou v kanceláři Vyroubal Krajhanzl Školout. Petra Buzková je vdaná za finančníka Josefa Kotrbu, má dceru Annu.