To se stane jednou za čas, že někoho potkáš a dál už nehledáš.
S Andulou jsme se poznali v hospodě, asi jako se potkává většina lidí. Ne že by tam seděla sama a já si přisedl. Ona měla svoji společnost a já svoji a nějak jsme se přes stůl do sebe zakoukali. Bylo to v roce 1970, to už je strašně let!
Co na Andule miluju? Líbí se mi celá... Když člověk vidí starší pár na lavičce, jak se drží za ruku, uvědomí si, že oni se vnímají jinak, než je vidí ostatní. Pořád jako by jim bylo dvacet. A já to mám stejné, vůbec si neuvědomuji, jak utíká čas.
Člověk je svobodnej, dokud se mu nenarodí dítě. Pak už musí hrát svoji roli, a to je právě manželství. Ale mně to vyhovuje, protože nad sebou potřebuju dohled. Možná jsem, jak se říká, pod pantofl em, ale to je podle mého názoru nakonec každý chlap.
Jako v tom vtipu, kdy přijde chlap do nebe a tam jsou dvě brány - na jedné je nápis "pro ty, co byli pod pantoflem", na druhé "pro ty, co nebyli pod pantoflem". U brány pro podpantofelníky je šílená fronta, u druhé stojí jeden člověk. Náš chlap se zařadí za něj a zeptá se - jsem tu správně pro ty, co nebyli pod pantoflem? A ten první mu odpoví: já nevím, mě sem poslala žena. A takhle to funguje.
Když chlap udělá průšvih, druhý den umyje okna. Prostě se to musí vykompenzovat. Říkám tomu sbírání bodů. Za okno je tak 1000. Já jsem dneska koupil vajíčka, ale to je málo bodů, maximálně 10. Doufám, že za tenhle článek to bude aspoň milión.
Líbí se mi, že je Andula na rozdíl ode mě hrozně pracovitá. Přijedeme třeba na chatu, ona projde brankou a najednou je úplně náměsíčná, vrhne se na zahrádku a nevnímá. Ocitne se úplně mimo, já tomu říkám čistá meditace. Jednou mě napadlo říkat jí různé blbosti, abych vyzkoušel, jestli mě vnímá. Podezříval jsem ji, že to jenom tak dělá, a tak jsem za ní chodil a říkal věci, které se nedají ani publikovat, a ona nic.
Přesvědčila mě.
Je taky chytřejší než já. V souboji IQ bych prohrál minimálně o deset bodů. Vždycky jí šla matematika, různé hlavolamy, má logické myšlení.
Taky má skvělý smysl pro humor. A je nohama na zemi. Když se moc rozletím, ukáže mi, kde je moje místo. Já se rád směju jejím vtipům a zase vím, jak rozesmát ji. Stejný smysl pro humor je důležitý. Nikdy se spolu nenudíme. Ani po těch letech.
Jak nám děti vypadly z hnízda, máme docela pohodový život, vychutnáváme si tu svobodičku. Jsme ve šťastných letech, můžeme si zajít na pivo, mezi kamarády…
Ještě to jde, ještě se neozývají drsné příznaky stáří. Děti jsou zaopatřené, dělají nám jenom radost. Ale nemůžu to přechválit, protože jsem pověrčivý - když o něčem mluvíš hodně nadšeně, najednou nestačíš koukat…
U nás nikdy nepadlo slovo rozvod. Vždycky spíš - kdybych to hodně přehnal - ,já tě zabiju’ než ,já se rozvedu’. Celej náš život byl sice permanentí boj, ale většinu malérů jsem doma udělal já. Takových těch úplně banálních - třeba jsem slíbil, že přijdu ve čtyři a přišel jsem ve čtyři, ale ráno. I u nás se práskalo dveřmi, ale nikdy tak, že bychom se měli rozvést.
Ale třeba to teprve přijde, Já tady teď povídám o tom, jak jsme doma šťastní a přitom mě tam možná čeká papírová čepice z rozvodového archu…
Znám spoustu chlapů, kteří se chlubí, jak to mají doma úžasné, a za rok už jsou rozvedení. Nebo ti, co chytnou v padesáti druhou mízu. Chápu, že je to někde vevnitř, nějaká chemie, ale já bych to nechtěl prožít. Když není chtění, není ani akt. Na to jsem moc línej. Už dávno se mi v časopisech líbí jen fotografie přírody… Ale není to zas tak jednoznačné s tou leností, protože i spokojený vztah se musí opečovávat a trochu oprašovat.
|
Petr Šabach (narozen 23. srpna 1951 v Praze) |
