Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Petr Koukal: Tak jako u rakoviny prsu, je zásadní prevence i u varlat

  0:02aktualizováno  0:02
Nadějný český badmintonista a olympionik Petr Koukal vyhrál v roce 2010 svůj zásadní zápas poté, co mu lékaři diagnostikovali rakovinu varlete. Dokázal se vrátit po operaci a následné chemoterapii zpět na kurty a k plné kvalitě života. Teď chce pomáhat jiným.

Petr Koukal v kalendáři pro Nadační fond Petra Koukala | foto: Josef Dvořák

Co vás vedlo v minulosti k nebývale otevřené zpovědi o vaší nemoci?
Šel jsem s tím otevřeně ven proto, abych na tu nemoc společnost alespoň trochu upozornil a někomu tak třeba pomohl. Protože i mě samotného velmi překvapilo, že například rakovina varlat je nejčastějším nádorovým onemocněním u mužů ve věkové kategorii 18-35 let a bohužel, pokud se nádor neléčí, rychle se šíří. Bylo mi pětadvacet, když jsem onemocněl a rozhodně jsem se necítil jako příslušník rizikové skupiny.

Fotogalerie

Přemýšlel jste o tom, proč je tak závažné téma v 21. století stále tabu?
Přemýšlel, a hodně. V tom hraje největší roli naše chlapství, naše ego. Cokoliv, co se týká nějaké újmy téhle mužské části těla, je tabu. Zároveň je to ale součást většího balíčku, a tím je mužské zdraví, o kterém se taky nemluví. Proč tomu tak je, by nejspíš líp vysvětlil nějaký odborník, antropolog či historik, já si jen myslím, že to v sobě máme zapuštěné od pravěku, kdy chlapi lovili mamuty, a když neměli sílu zvíře ulovit, byli k ničemu.

Mluvíte o selhání v mužské roli?
Ano, selžu, protože s podlomeným zdravím dojdou síly a rodina nebude mít co jíst. Pro dnešní dobu se to zdá být absurdní úvaha, ale není. Když si muž řekne o pomoc pozdě, lhostejno u jaké nemoci, čeká ho o to delší boj s ní a o to déle je tzv. out. A proto mě tak zajímá ona otázka mužského zdraví jako takového. Mimochodem se taky bude daleko snáze detabuizovat než téma konkrétního onemocnění v oblasti genitálu.

O něm asi chlapi nikdy moc komunikovat nezačnou?
Nebude se jim věru chtít. Neumí to. Stačí se podívat do rodiny: dceru vezme máma v patnácti na gyndu a mladá slečna už ví, že tam má chodit. Minimálně proto, že tam máma jednou za rok zajde taky. Kdežto, co udělá táta?! Dá klukovi v sedmnácti balíček kondomů, ale neřekne mu, aby šel k urologovi. Proč? Protože tam sám nikdy nejspíš nebyl. Anebo další příklad: postavte info stánek v obchodním centru označený nápisem rakovina varlat a prostaty a nedočkáte se jediného zájemce o informace. Mužský tam nepůjde z obavy, že by na něj všichni koukali a podezírali ho z toho, že mu nestojí nebo něco podobného. A v hospodě, kde se debatuje o autech a ženských, už vám kamarád tuplem neřekne, že si nahmatal bulku a nezeptá se, tak jak to umí mezi sebou ženy, co s tím. Tahle onemocnění jsou zadrátována do celého pletiva tabu. Proto jsem taky neuvažoval o nadačním fondu na prevenci rakoviny varlat a prostaty, ačkoliv je to naše hlavní téma, ale zkoušíme na to jít od lesa a orientujeme se na mužské zdraví, což se zdá být schůdnější k navázání kontaktu.

Vím, že nejste lékař, ale přesto: k čemu z vaší zkušenosti může tahle negramotnost vést?
Největší problém je v tom, že se v důsledku toho, o čem tady mluvíme, chlapi odhodlají svěřit s problémem, až když je pozdě. Do té doby to prostě neřeší: nepřikládají tomu správnou váhu nebo to v sobě potlačují. Nejvíc mužských pacientů přijde k onkologovi až ve 3. nebo 4. stadiu rakoviny, kdy už se bojuje o kvalitu života a přežití.

Co přesně myslíte kvalitou života?
Ono se říká, že třeba rakovina prostaty se dá vyléčit. No ano, dá, ale už se nemluví o tom, že vysoké procento mužů, kteří přijdou v pozdním stadiu, se pak pomočuje, nemůže mít sex nebo plodit děti.

Promiňte, že vám to připomínám, ale vy jste si pro pomoc přišel včas po nahmatání bulky na varleti, ale přesto jste se s hrozbou neplodnosti setkal, nemýlím-li se.
To je další věc, o které se nemluví. Léčba. Riziko neplodnosti souvisí s chemoterapií likvidující neomylně buňky, které se rychle množí a mezi ně pohlavní buňky patří. Mě kdyby na možné riziko neupozornili den před chemoterapií, nic netuším a sperma si zmrazit nenechám. To je totiž jediný způsob, jak se pojistit do budoucna, protože před léčbou vám nikdo neřekne, zda zrovna vaše plodnost utrpí či nikoliv.

Mimochodem víte, jak jste na tom dnes, dva roky po léčbě?
Po sexuální stránce v pořádku: to se totiž taky někdo ptá, zda je u mne rovina sexuálního života ohrožena v souvislosti s operací a odstraněním jednoho varlete. Ne, není. A co se plodnosti týče, ještě jsem se neodhodlal jít na příslušné vyšetření, trochu to odkládám, ale jak říkám, mám pojistku.

Své zkušenosti jste líčil otevřeně, poctivě a pravdivě. Jaká byla odezva na nezvykle silnou dávku intimity ve "veřejném prostoru"?
Když pominu těch pár naprosto nesmyslných obvinění, že o své nemoci mluvím pouze kvůli svému zviditelnění, tak devadesát devět procent reakcí je velmi pozitivních. Za poslední tři roky jsem dostal stovky e-mailů a zpráv na sociálních sítích. V nich lidé s povděkem kvitují mou otevřenost a osvětu mužského zdraví, díky které se třeba po letech konečně rozhodli zajít si k odborníkovi s nějakým problémem, který je už dlouho trápil. Většinou to dopadlo dobře a lidem se lépe spalo, ale pak je tady těch sedm (!) e-mailů, ve kterých mi lidé doslova děkují za záchranu života. V těchto případech šlo o zhoubné nádory, ale díky včasnému nálezu se naštěstí podařilo zákeřnou nemoc zpacifikovat. A věřte, to je pro mě navzdory všem kritikům obrovská motivace.

Myslíte teď motivaci k zúročení nejen vlastních zkušeností ve svém nadačním fondu, který oficiálně uvádíte do života během února?
Ano, podobné e-maily mě přesvědčily. Uvědomil jsem si, co všechno mohu ovlivnit. Dřív jsem jen věřil, že můžu druhé motivovat a dodávat jim sílu, ale nedošlo mi, že když to s lidmi, kteří mi dnes pomáhají, dobře uchopíme, můžeme zachraňovat lidské životy plánovaně.

Mapoval jste celou problematiku a otálet se startem fondu mělo podle všeho smysl. Přesto: cítíte se už připravený?
S myšlenkou změnit neutěšený stav, co tu panuje, si pohrávám už od doby, kdy jsem ležel ve špitále. Živil jsem v sobě nápad, mluvil o něm s lidmi, až přišla chvíle, kdy už jsem nechtěl jen mluvit, ale musel jsem začít něco dělat a na to potřebujete lidi a peníze na ně. Sám to neumím. Klíčové bylo sehnat a zaplatit člověka, co řídí nadaci, dává jí v diskusi se mnou směr a obsah. Našel jsem ho. Je skvělý. Jenže si jeho mzdu nemohu ze svého sportovního příjmu dovolit hradit, a tak mi pomáhá s počáteční investicí další investor. Jenže s postupujícím plánem a strategií nadace je jasné, že budou potřeba další lidé a další peníze… a to je asi nejcitlivější Achillova pata.

Vy se ale nebojíte, soudím.
Kde je vůle, tam je cesta. Navíc překvapivá zjištění a další motivaci nacházím v jednom a tom samém faktu: komukoliv se zmíním o našich vizích, plánovaném způsobu komunikace a oslovení společnosti, reaguje velmi nadšeně, pozitivně a chce přiložit ruku k dílu. Bez rozdílu, zda je to generální ředitel nadnárodní společnosti, kamarád sportovec nebo neznámý člověk, sedící u vedlejšího stolu. Věřím, že stejně bude reagovat i celá společnost.

Potvrzuji, že vaše nadšení je nakažlivé, nicméně získat pozornost většiny je v závislosti na prostředcích mnohdy nadlidský úkol. Jak to chcete udělat?
Cílová skupina jsou samozřejmě muži, ale překvapivě naším největším "koaličním partnerem" budou ženy. Divíte se? Přece kdo trpí nejvíc, když je muž nemocný? A pak mladá generace, která má smysly víc otevřené informacím a slyší na péči o sebe. Zkusíme jít na otce přes syny. Smyslem je poukázat na důležitost preventivních prohlídek mužů, změnit fakt, že muži chodí k lékaři většinou až když je pozdě a zároveň upozornit celou společnost na téma opomíjeného mužského zdraví. Doufáme, že máme vymyšlený účinný způsob, jak toho dosáhneme, ale nerad bych ho prozrazoval, dokud oficiálně neodstartujeme. Snad si můžu alespoň dovolit přiznat, že nás na něj navedla věta profesora Vorlíčka, velké kapacity mezi onkology, který mi jednou řekl, že až se chlapi o sebe budou starat jako o svoje auta, mají vyhráno.

Podívejte se, jak Petr Koukal mluví o svém boji s rakovinou:

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.