Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pecková: Kdybych nezpívala, měla bych deset dětí

  0:03aktualizováno  0:03
Jednu z mála českých operních pěvkyň, jejíž jméno znají po celém světě, nechtěli v Národním. A tak startovala z prestižnější drážďanské Státní opery.

Dagmar Pecková | foto: Jiří TurekMF DNES

Sice dnes zpívá na nejvýznamnějších scénách, ale stojí nohama na zemi. Ví, že je nahraditelná. Jak sama říká: "Was heißt Pecková?"

Co jste zpívala u přijímaček na konzervatoř?
Nějaké lidovky. Tedy u těch prvních přijímaček.

Vy jste je dělala dvakrát?
No ano, mě napoprvé nepřijali. Přijela jsem v patnácti z Medlešic v příšerných puntíkovaných šatech, neměla jsem pojem o teorii, naprosto nepřipravená… Tenkrát mi někdo nakukal, ať to zkusím i na herectví, kde taky byla Ivana Andrlová, už tehdy známá z televize, no a mezi tím ty moje puntíky. Ale že mě nevzali, bylo šílené zklamání. Šla jsem na chrudimské gymnázium a skončila v matematicko-fyzikální třídě, já, která měla už v šestý třídě zásadní problém s matematikou. Ve třídě jsem byla naprostý úkaz, sice mě fyzika bavila, ale matika se hemžila čtyřkami. Když se pan profesor matematiky dozvěděl, že konzervatoř znovu zkusím, jen mi poklepal po zádech a řekl 'to je jediný, co jste mohla udělat'.

Tak jste to za rok zkusila znovu?
Bez puntíků, připravená a už jen na zpěv. Věděla jsem, nač se v teorii připravit, tak to na druhý pokus vyšlo. Vzali mě rovnou do druhého ročníku, dva měsíce jsem se učila látku prvního ročníku konzervatoře a udělala na začátku školního roku rozdílové zkoušky.

A čtyřkám byl konec.
Ostatní předměty tam nebyly až tak důležité. Konzervatoří jsem bez větší námahy proplula, ze zpěvu jsem měla vždycky dobrý výsledky a na to ostatní celý rok kašlala, abych to pak dohnala během týdne. To nebyl problém.

Po kom jste zdědila talent?Dagmar Pecková
Nepocházím z úplně muzikantský rodiny. Můj děda hrával na místních zábavách a v hospůdkách na harmoniku, na kterou se naučil bez jakéhokoli kantora. Tóny si tak dlouho hledal, až je našel, písničky si pamatoval podle sluchu a zahrál všechno. Moje máma strašně ráda zpívala, měla čistý hlas i intonaci, vlastně milovala to, co teď dělám. Kdykoli na rádiu Praha šly kolem oběda operní árie, řvalo to na celý barák a máma s nimi zpívala jak o život. Starší sestra hrála od šesti na klavír a já už jako batolící se dítě ji slyšela vrzat.

Když mně bylo šest, tak jsem na ten klavír, co už byl v baráku, musela hrát taky. To bylo šílené, nebavilo mě to. Naštěstí když mi bylo deset, máma se dozvěděla, že na té samé lidušce v Chrudimi se vyučuje i zpěv. Přihlásila mě tam a karta se obrátila. Do hudebky jsem začala chodit s chutí, a tak si učitelka s maminkou upletly, že bych to mohla zkusit na konzervatoř.

Jak jste si užívala studentská léta?
Byl to ten typický studentský život mladého umělce. Dost divoký. Možná si to ani nepředstavujte.

Představuju si to… Nebála jste se, že můžete přijít o hlas?
V tomhle věku se přece člověk nebojí ničeho. Já měla strach jen jednou: když mámě přišel dopis, že mám 220 neomluvených hodin. Ne, že bych se tak bála její autority, že bude šíleně zlobná a že mě potrestá. Ona byla strašně tichý člověk a jí to bylo jenom upřímně líto a plakala a já tenhle její psychický teror těžko snášela. Když jsem pak viděla, jak ji to týrá, a hlavně když si se svými dvěma dětmi uvědomím, co všechno se může stát, tak matku bezmezně obdivuju za to, že ta má studentská vůbec vydržela.

Takhle zdivočet jste přece nemohla až na konzervatoři.
Moje sestra byla samé jedničky, vzorná… ta si teda kalhoty neroztrhala! Ale u mě se nevědělo dne ani hodiny, co vyvedu. Už na základní škole jsem se paktovala s kluky, často přišla s oteklou pusou, protože jsem na ni dostala. A tak máma, když jsem z malé vesnice přišla do Prahy, vůbec nevěděla, kam se ta neřízená střela vrhne. Ale jako první ze třídy jsem už v pátém ročníku měla angažmá a v šestém už jsem zpívala v Karlíně, to maminku uklidnilo. Když jsem se po maturitě opravdu vrhla jen na zpěv, dostala jsem směr, moje energie se zaměřila jinam. Ale předtím… předtím to bylo strašný.

Budou vaše děti v tomhle po vás?
Můj kluk je kliďas, tedy zatím, školu bere vážně, ale dcera… Ona všechno ví nejlépe, vlastně ještě lépe než já, už teď v pěti letech na všechno odpoví. Přes dceru se mi to možná vrátí.

Obě děti jste měla dost pozdě. Volila jste mezi dětmi a kariérou?
Absolutně ne, já o tom nepřemýšlela. Všichni se mi smáli a říkali, počkej, až se ozvou biologický hodiny. Najednou mi bylo pětatřicet a já začala být hysterická. Tak jsem to udělala s prvním, který byl po ruce, nevyšlo to. Zkrátka jsou otcové, kteří jsou rádi, že se toho úkolu zbaví. Při druhém dítěti mi už bylo přes 40. Slavila jsem čtyřicáté narozeniny představením v Národním, přiletěla z Atén, kde jsem měla den předtím koncert, a večer tady zpívala Carmen. Po koncertě se na oslavě všichni šíleným způsobem zmotali. Jen já jsem zůstala střízlivá, protože už jsem to věděla. Ptali se mě, co se děje.

Ono to oslavujícím nedošlo?
Mysleli si, že jednoho dítěte mám až po zuby. Málokdo v mé branži má dvě děti, když už si risknou kariéru přerušit, pak přesně jednou. Ani já nechtěla věřit, jaký je to rozdíl, přece se říká, že když máš jedno dítě, zvládneš i dvě, ale je to docela síla. Přesto kdybych se měla dnes rozhodovat, udělala bych to zase.

Zase, ale dřív?
První dítě bylo docela překvapení. Do pětatřiceti si člověk dělá, co chce, chodí, kam chce, na všechno má čas. Věnuje se jen povolání a to se pak dělá kariéra, to není nade mě! Pak přijde první dítě a vy zjistíte, že v noci nespí, když ho máte kojit, nechce, za půl hodiny řve, že má hlad, do toho se začne motat babička, která ví všechno nejlépe, tatínek, který ví taky všechno nejlépe, pak tatínek zmizí, protože si našel nějakou jinou, pak přestanete jíst, protože máte příšerné starosti...

Když odešel otec mého syna, zhubla jsem během dvou týdnů 16 kilo. Přestanete se úplně zajímat o práci. Divíte se, že se vám rodina rozpadla. Jak to, že jste to nezvládla? Proč se všechno zvrtlo? Vezmete dítě, někam jedete, něco zpíváte, přijdete ze zkoušky úplně vyšťavená, začnete se věnovat dítěti... Já si připadala jak na Marsu. Když si v šestatřiceti pořídíte dítě, je to naprosto vědomě s tím, že chcete mít rodinu. A těžko se srovnáváte s tím, že otec najednou zjistí, že rodinu vlastně nechtěl. V době, kdy už ji má. To všechno řešte a ještě zpívejte.

Přesto jste si druhé dítě pořídila.
Protože jsem poznala člověka, na kterém můžu stavět a opřít se o něj. Který mi zázemí vytvořil. Vždycky mi v těhotenství bylo dobře, já se cítila jak matka pluku. Kdybych nebyla zpěvačkou, zřejmě jsem měla deset dětí. Začala jsem s nimi sice pozdě, ale díky bohu, jsou obě zdravé! Narodily se v klidu a dneska, když vidím těhotnou, tak jí závidím. Mně se to líbí, přijde mi to naprosto přirozené. Kdyby mi nebylo pětačtyřicet...

Zdědily děti váš talent?Dagmar Pecková
Tedys má absolutní sluch, hraje na dva nástroje, ale musí se rozhodnout sám. Ta prvotní energie vám musí vydržet celý život. A já jí zamlada dost plýtvala. Kdybych se měla po zkušenostech, co mám, znovu rozhodovat, nevím, jestli bych se na to dala.

Se zkušenostmi by se přece nikdo nerozhodoval stejně.
Náročné je to vždycky. Chcete něco dokázat, dokážete to a příští vlna vás spláchne. Vyhrabete se a další vlna vás spláchne. Pořád dokola. V některých povoláních sedíte v kanceláři, jdete domů a zapnete si televizi a pak jdete do důchodu, život je klidnější. Tady se pořád musím učit, repertoár, role, jsem pořád v jednom kole.

Nemáte to jednodušší než zpěvačky, co začínají?
Já startovala v době, kdy to nebylo tak rychlé. No dobře, v Národním mě nevzali, ale šla jsem do Drážďan a tam téměř ze dne na den udělala kariéru, která se pak vyvíjela dál. Ne všichni měli takové štěstí.

Štěstí potřebujete i dnes.
Rozdíl je v tom, že dneska už vám nikdo nedá na nic čas. Když jste připravená a odrazíte se, už to jede, ať jste dobrý nebo špatný.

Špatný zpěvák se taky odrazí?
Na nejvyšší úrovni se pohybuje spousta lidí a výkyvy jsou minimální. A možnost srovnání taky – jenom někdo podepsal smlouvu s firmou, která ho protežuje a žene nahoru. Jste mladá, talentovaná, dostanete šanci, pak další, agenti vidí, že jsou z vás peníze, hrnou to dál a za pět šest let už nemůžete. Tak vás pustí. Z minuty na minutu. Musíte mít dostatek energie na to, aby vás to pořád bavilo.

Vás to ještě baví?
Jsem hrozně unavená. Přemýšlela jsem tak před rokem, rokem a půl, že přestanu. Už jsem ani tělesně nemohla. Když si kolegové dali po představení nohy na stůl a relaxovali, tak já si třeba v Paříži po představení v půl šesté ráno sedla na vlak, v půl jedné byla ve Freiburgu, den a půl strávila s dětmi a v den představení si zase sedla na vlak, dorazila do Paříže, na hodinu šla spát a večer na představení.

Vy na jednotlivá představení dojíždíte přes půl Evropy?
Když byly malé, vozila jsem je s sebou. Ale to taky není úleva. Máte čtyři hodiny zkoušku, tři hodiny na odpočinek a večer představení. A já v té pauze kojila a přebalovala. Když děti zůstávaly doma, protože začaly chodit do školy a školky, měla jsem akorát výčitky svědomí, proto jsem za nimi jezdila. Což mimo jiné stojí šílené peníze, půlku toho, co jsem vydělala, jsem dala za letenky.

Neslýcháte dětskou výčitku, když je pak necháváte doma?
Teď už ne. Ale když bylo Dorce mezi jedním a druhým rokem, začala chápat, že odjíždím, a byl to pokaždé cirkus. Tedys je velice rozumné dítě, ví, že se vždycky vrátím, a hlavně má u sebe Klause, parťáka, kterého má nade vše rád. Musíte si najít lidi, kteří vám pomůžou, ale nenahradí to svědomí. Svědomí a hlavně ta láska, touha je vidět… chci být u toho, když vyrůstají. Nechci se k nim vracet, když jsou o dva tři měsíce starší. Každé dětské období má něco do sebe, Dorka má třeba teď neuvěřitelné hlášky. Proč bych jinak ty děti na svět přivedla?

Jak dlouho se to dá vydržet?
Tohle vypětí tělo snášelo přesně deset let. A pak prostě zkolabovalo. Nemohla jsem na jeviště bez tří konví kafe a několika tabletek kortizonu. Prostě to nešlo, klepala jsem se…

…a neposlouchala, co tělo říká.
Ne. Měla jsem jednu produkci odříct a dát se do kupy, ale pořád jsem měla pocit, že si to nemůžu dovolit. Že musím být pořád připravená. Tělo se hlásilo už dřív než před dvěma lety, ale já to vždycky odzívala. Třeba když jsem na nějakém z nádraží dostala zimnici. Všichni kolem si museli myslet, že mi chybí nějaké drogy, přitom já byla jen k smrti unavená.

Proč jste si nedala pauzu? Se zimnicí na nádraží jste si přece musela uvědomovat, že vaše 'nadoraz' už dávno bylo.
Protože to nešlo. Zpívala jsem měsíc před porodem a měsíc po porodu už stála na jevišti, při obou dětech… Víte, co vám udělají hlasivky během těhotenství? Měsíc po porodu je nemáte srovnané, ale to nemáte srovnanou ani hlavu.

Ani těch chráněných šest týdnů jste si nedovolila?
Šest týdnů? To není tak, že se za měsíc vrátím a postavím se na jeviště, už jsem musela být rozezpívaná. V podstatě jsem tři dny po porodu začala cvičit.

A co taková normální mateřská?
Kdybych byla někde angažovaná, dostanu rok nebo aspoň půl roku pauzu. Ale já jsem na volné noze a jsem si plně vědoma, že každý je nahraditelný. Jeden den vás plácají po ramenou a druhý den o vás nechtějí vědět. To se mi stalo s největšími kamarády, s kterými jsem dvacet let stála na jevišti. Jděte potom na mateřskou! Ale zaplať panbůh, že děti mám. Co asi dělají lidi, který nemají rodinu, jezdí od štace ke štaci a doma na sbaleném kufru čekají, až jim agent zavolá? Jsou úplně sami a věnovali celý život kariéře. U každého jednou přijde doba, že to nepůjde. Můžete mít krizi, přesně jako se to stalo mně. A co to pro ně bude, když nemají nikoho?

Jak jste se z té krize dostala?
Vlastně náhodou. Letos v dubnu mám vylézt na jeviště jako Baba Turkyně ve Stravinského Životu prostopášníka. A jednou pan režisér nechává vzkázat, když jsem taková mladá pěkná, že bych vystoupila v plavkách? Říkala jsem si, mladá pěkná, kdypak mě asi viděl naposled, tehdy jsem měla 75 kilo na 160 centimetrů. Když jsem někde viděla nějakou čokoládu, okamžitě jsem ji snědla, jak jsem byla bez energie. A říká se, že čokoláda je 30 vteřin v puse a 30 let na zadku.

Přemýšlela jsem, co budu dělat. Maminka Dorčiny kamarádky ze školky je trenérka ve fitness centru, tak té jsem zavolala a řekla: 'Za rok budu na scéně v plavkách, co s tím budeš dělat?' Každý den nejmíň tři čtvrtě hodiny běhám, cvičím na všech těch strojích a ona nade mnou drží ne ochrannou ruku, spíš bič. Za šest měsíců jsem shodila 12 kilo.

A dělám to dokonce dobrovolně – když mě předtím začalo něco trošku bolet, říkala jsem, nejsem blázen, končím! Ale to nevyprávím proto, že bych vám chtěla říct, že mám figuru a jak jsem to dělala kvůli roli. Ale kvůli tomu, že se mi začalo fyzicky dobře dařit. Tím běháním jsem přes hlavu vypotila šílené starosti a stresy. Od doby, co cvičím, jsem se nezačala někde klepat. Můj únavový syndrom se mě od té doby netýká.

To zní jak z nějaké brožurky "Cvičte, ať jste fit". Tady po Spořilově taky běháteDagmar Pecková
Tady na Spořilově, v Drážďanech, Lipsku, Paříži, Amsterdamu, všude běhám. Kamkoli přijedu, koupím si mapu, abych věděla, kde je park. A dělá mi to ohromně dobře! Na to si člověk musí přijít sám, muž mi říkal už před lety 'cvič, udělá ti to dobře'. V tomhle stavu, ty ses zbláznil, říkala jsem, ještě se budu namáhat sportem.

A dnes posloucháte 'já jsem ti to říkal'?
Ano, samozřejmě, vždyť to je muž. Co byste čekala?

Nevím, jestli to není pověra, ale hubnutím prý můžete přijít o hlas – a proto jsou operní zpěvačky radši takové… macatější.
Je to pověra stejně jako s těmi syrovými vajíčky. Když jsem byla tlustá, teda… nebyla jsem nejštíhlejší, to se mi vážně nezpívalo dobře. Kdyby všechno fungovalo podle pověr, to by bylo úžasný. Ale třeba ty zpěváky, co mají tvar krabice, zase nic nevyvede z míry.

Proč nežijete v Čechách, přece byste mohla dojíždět do světa úplně stejně?
Můj muž má v Süd West Rundfunk ve Freiburgu pozici prvního pozounu, úžasnou pracovní dobu, a tak i čas věnovat se rodině. Takovou práci by dostal i jinde, ale třeba v Berlíně by nebylo životní prostředí takové, jako je u Freiburgu. Žijeme na úpatí Schwarzwaldu, nádherné chráněné rezervace, v místě, kam se lidi jezdí léčit. Navíc kdykoli přijedu do Prahy, jenom se tu nadechnu, a jsem nemocná. Tam se mi zlepšila alergie, ačkoli žiju přímo na louce. Protože je tam tak čistý vzduch! Praha je nádherné místo 'za poznáním', ale žít tady… Já se sem ráda vracím, když máme čas.

Mluví vaše děti česky?
Syn mluví česky, dcera moc ne, ale rozumí víc, než přiznává. Někdy mluvím s Tedysem česky a ona z ničeho nic řekne 'ale mě máš taky ráda'. Proto vím, že velice dobře rozumí, ale je líná a nemluví. Tedysova němčina se zdokonaluje, spoustu výrazů se naučil až v Německu. Jestli češtinu opravdu bude potřebovat, rozmluví se. Ve škole má francouzštinu, od příštího roku i angličtinu, němčinu jako svou. Tři základní světové jazyky už v základní škole jsou daleko podstatnější, proto nepovažuju češtinu za nutnost. Když jsem v roce 1985 šla do Německa, taky jsem neuměla ani slovo.

Ani tu školní němčinu?
Ne, vážně ani slovo. Uměla jsem pozdravit, říct děkuju, prosím, pár základních slovíček, ale byla jsem vržená do vody a plavala jsem. A právě proto si s češtinou dětí nedělám starosti – pokud to bude nutné, naučí se. Já se učila postupně: kamarádka v Drážďanech mě jako první naučila ta slova, co se nikde nesmí používat.

Přitom se říká, že až když umíte nadávat, znáte jazyk dobře.
Tak přesně s nimi já začínala. Teď je to jinak, většinou mluvím v němčině, protože tam žiju.

V němčině i pracujete?
Oni režiséři někdy příšerně žvaní. Nebetyčně, zbytečně filozofují a vyjadřují se k něčemu, čemu nikdo nerozumí. A vy tomu rozumět musíte. Jste nástroj v jejich rukou a buď to splníte, nebo si najdou jiný. Někdy je to jako obchod s dobytkem.

Takže holčičí sen být zpěvačkou vážně není hezké povolání?
To mladistvé nadšení vám musí vydržet i v boji s takovýmhle blbismem. Ale naštěstí jsou režiséři jako Petr Musbach z berlínské Státní opery. Před dvěma lety jsme spolu dělali Salome. Vtipný, vysoce inteligentní člověk, doktor psychiatrie. Umí si sám navrhnout kostýmy, výpravu, při zkouškách jsme diskutovali a on dal na náš názor! Říkal, předveď, zkus to, ukaž, jak to myslíš, a já ti řeknu, jestli je to ono. Tohle je ta úžasná tvůrčí práce!

A pak přijedu do Mnichova, režisér měl za sebou tři jiné inscenace, totálně unavený, bez nápadů, navíc šíleně uzavřený. A já jenom podotkla, že v tom kostýmu bude složitý něco udělat.

V 60. a 70. letech se koukalo na to, jakou máte postavu – když jste malá, dostanete vysoký podpatky a dlouhý šaty. Dneska? Čím blběji vypadáte, tím lépe, jako že avantgarda a vyjádření! A místo aby tehdy režisér sprdnul výtvarníka, sprdnul mě. Že si vůbec dovolím něco podotknout ke kostýmu! Pak přestal mluvit úplně a jenom jeho asistentka mi chodila říkat, abych si stoupla o dva centimetry doleva nebo doprava.

To se vám pak musí zpívat.
V takovou chvíli už se mi dobře nedělá nic. Atmosféra je tak…. nečinorodá! Už to ani není továrna na představení, je to jenom blbý. Přijdete do divadla a dýchne na vás atmosféra bezmoci, nekomunikativnosti, jeden štve druhého, tak si stoupnete na forbínu a řvete z plna hrdla árii od Verdiho. Pak si cestou domů říkám, že jsem mohla udělat spoustu dobrých koncertů nebo taky být doma s dětmi. Což by bylo důležitější.

Těžko vám to věřit, vždyť jste 'ta Pecková', vy si přece můžete vybírat, s kým budete pracovat?Dagmar Pecková
Promiňte, to byla Státní opera v Mnichově! Jedno z největších divadel na světě! Was heißt Pecková?

Opravdu nemůžete říct ne?
Zkuste to párkrát. Řekněte svému agentovi, který vám shání práci, že něco dělat nechcete. Tak ona ti nevoní Staats Oper v Mnichově? Tak si polib šos, deset dalších stojí v řadě. A i za těchhle podmínek budou zpívat. Protože to mladistvé nadšení ještě mají. Mě už to nebaví.

Můžete s tím přece seknout, být doma, vychovávat děti.
No jo, a čím se budu živit? Naštěstí už mám na další roky v plánu jiné role a jiná divadla. Třeba Ortruda v Lohengrinovi, to je v podstatě změna mého oboru, dramatický mezzosoprán. Velký úkol a úžasná role. Mě Wagner baví.

Během let, co stojím na jevišti, vše prochází sítem a najednou si uvědomíte, že je, aspoň podle mého názoru, úplně zbytečné dělat Verdiho. A mnohem důležitější je dělat Wagnera, Mahlera, Strausse, Schönberga.

Italský repertoár jako Verdi nebo Rossini mi připadá tak strašně povrchní! Vezměte si z Wagnera jenom orchestrální doprovod: zpěváci tam vůbec nemusí být a muzika zní sama o sobě úžasně. Ale co vám zbude z Verdiho bez pěvecké linky? Nic to neřekne. Nemůžu říct 'tohle nedělám', ale spíš se to nějak vrbí. Od půlky 19. do půlky 20. století mě to hrozně baví.

A přitom byste mohla přežívat s tím, co už umíte, a ne pořád studovat něco nového, což vás, jak jste říkala, tak vyčerpává.
No mohla, já vím. Nejsem absolutní sluchař, vždycky je to šílená námaha. Ale když už roli mám, jsem zvědavá, jak bude režijně vypadat. Moc mě bavil třeba Janáček a Liška Bystrouška v San Franciscu, to byl můj životní úspěch. A taky proto, že režisér byl skvělý, měli jsme krásné zkoušky. Když spolupracujete s někým, kdo dopředu nepůjde, tak je to opravdu strašné. Ale když se lidsky sejde správná skupina lidí, je to radost. A s tím se musí žít, s vědomím, že toho, co se povede, je méně, tedy že radosti je méně.

Váš muž je z oboru. Je pro vás snazší, že i tohle chápe?
Můj první muž je taky z oboru a nepochopil vůbec nic. Záleží na celkové inteligenci dotyčného. Klaus, než mě poznal a než si mě vzal, jezdil v Porsche, byl svobodný mládenec s krásným bytem ve Freiburgu a ženské za ním chodily ve frontách. Teď má rodinného kombíka, do kterého se vešel kočárek, a stará se o dvě děti. Já ho k ničemu nenutila, ani aby to Porsche prodal, ani k tomu, aby si mě vzal, vlastně ani k tomu, aby se mnou začal chodit! Já ho viděla, líbil se mi a potřebovala jsem si normálně dokázat, že jsem ještě pěkná. Když jsem ho poznala, vůbec jsem nestála o to, abych se zase někde uvázala. Měla jsem toho až po krk. To bylo čtyři měsíce po odchodu Theodorova otce.

To člověk nemívá sílu cokoli zkoušet.
Já měla dítě a svých starostí dost. Jestli někdo rozjel tenhle vztah, byl to on. Jezdil při každé volné chvilce sem, začal odříkat vše mimo svou práci a důležité pro něj bylo být se mnou a s Tedýsem. Pak přišel s tím, jestli budu ochotná to tu zabalit a jít do Německa, protože byl nesmysl, aby on tuhle práci pouštěl. Že se vezmeme.

A tak jste sbalila kufříček a opustila Čechy.
Já pořád říkala Praha, Praha, nikdy z Prahy nepůjdu. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že skončím v lese a k tomu v Německu a že tam budu šťastná! Že tam opravdu povedu rodinný život se vším všudy! Ne, ani náhodou.

Co znamená 'opravdu rodinný život' v podání mámy věčně na cestách?
Jsme sehraný tým. Neuděláme bez sebe ani krok. Vzájemně se doplňujeme, prací, starostmi i radostmi. Klaus je ochoten celý ten balík starostí na sebe navalit, a přitom proč by se měl starat o cizí dítě? Proč by ho měl vozit na hodiny cella, na hodiny klavíru, na fotbal, proč by se s ním měl po večerech učit, když já tam nejsem? Proč pro to dítě žije víc než vlastní otec? Protože je charakter. Kdyby se na to dneska vykašlal a řekl, víš co, polib mi šos s tím tvým krámem, nevím, co bych dělala. Asi bych si musela najít někde profesuru na konzervatoři s osmihodinovou pracovní dobou, se vším skončit…

Tohle přece nemůžete 'plánovat´?
Zkušenost životní mi velí.

Někdy to vážně zní, že by se vám chtělo všeho nechat a radši být žena v domácnosti.Dagmar Pecková
O tom už jsem taky přemýšlela. Když jsem jela na koncert Pražského jara, šla na jeviště a fakt nevěděla, ne jestli to dozpívám, ale jestli to vůbec půjde! Rudolfinum vyprodané, jediná židle tam nebyla volná a představte si, že jim dopoledne řeknete, promiňte, já nemůžu.

To se může stát komukoli. Přece na tom pódiu neumřete.
Jo, stalo se i jiným, že napráskané Rudolfinum šlo domů, ale já si prostě dala o pár tablet víc a na to jeviště si stoupla. Bylo mi hrozně, zpívala jsem jenom technicky. Dozpívala jsem, musela třikrát přidávat, lidi vstali, tleskali snad patnáct minut vstoje… a já se po koncertě totálně zhroutila a začala vážně přemýšlet o tom, že to takhle nepůjde. Odpočinek nepomohl, moje selhání bylo psychosomatické: to psychika se bránila všemi způsoby. A já stejně neposlechla, tak se zhroutilo i tělo. A když dostalo nějakou sílu ve svalech, najednou to zase šlo.

To jsem ráda, že jste ten sporák a zástěru zase odložila.
Asi nejsem nastavená jenom na ženu v domácnosti. Člověk sice začne být alergický na jeviště a na všechny, co mu ztěžují život, ale mám se na všechno vykašlat? Nebudu mladší, tak si musím najít onu zlatou střední cestu. Nejspíš nebudu dělat tolik, ale člověk musí mít cíl, za kterým jde. A ještě pořád si myslím, že na jeviště patřím. 
 

DAGMAR PECKOVÁ

Narodila se 4. dubna 1961 v Chrudimi, absolvovala pražskou konzervatoř. Již během studií byla sólistkou operety v Plzni a v Hudebním divadle v Karlíně. V roce 1985 odešla do tehdejší Německé demokratické republiky, kde se na prknech slavné drážďanské opery začala odvíjet její hvězdná kariéra. Dagmar Pecková v současné době vystupuje na předních světových scénách. Žije blízko německého Freiburgu s druhým manželem Klausem Schisserem a dětmi Theodorem (11) a Dorotheou (5).

 

Autoři:




Nejčtenější

V Primarku se můžete od hlavy až k patě obléci jako Harry Potter.
Vzhůru do Bradavic. Řetězec nabízí kolekci inspirovanou Harry Potterem

Fanoušci malého čaroděje slaví. Svého hrdinu mohou konečně mít doma prostřednictvím nové kolekce oblečení, papírenských a bytových doplňků, kterou nabízí...  celý článek

ilustrační snímek
Jak vybírat porodnici? Rozhoduje nabídka péče, zázemí i pocity rodičky

Pražské maminky to musí řešit relativně brzy a zapsat se do porodnice již v prvním trimestru, s výběrem porodnice si ovšem láme hlavu většina nastávajících...  celý článek

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Zakladatel společnosti Scio Ondřej Šteffl
Ondřej Šteffl: Svět bude potřebovat lidi, kteří se umějí a chtějí učit

Umět se učit, kritické myšlení, kreativita, flexibilita, ale i empatie a laskavost – to jsou klíčové dovednosti ideálního pracovníka příštích let. Alespoň to...  celý článek

Ilustrační fotografie
Letní lásky? Pozor na pohlavně přenosné nemoci, které způsobují neplodnost

Ze vzrušující známosti na jednu noc se může stejně tak vyklubat i závažný zdravotní problém v podobě pohlavní nemoci s potenciální hrozbou neplodnosti. Než se...  celý článek

Další z rubriky

Katherine Heiglová (Los Angeles, 16. září 2014)
Bála jsem se, že neshodím 23 kilogramů z dob těhotenství, říká Heiglová

Herečka Katherine Heiglová (38) v těhotenství přibrala necelých 23 kilogramů. Původně si myslela, že nepřekoná hranici 15 kilo, ale nakonec to bylo přes...  celý článek

Serena Williamsová (22. července 2017)
Rozhodně jsem feministka, říká tenistka Serena Williamsová

Těhotná Serena Williamsová (35) stále neprozradila pohlaví svého miminka, které se narodí už za pár týdnů. Její sestra Venus (37) sice prohlásila, že to bude...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Pořád stloukám rozpočet, aby děti mohly do školek a školy, říká máma

Pomozte rodinám v nouzi a nasbírejte kilometry během nebo chůzí na akci Teribear hýbe Prahou.  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Konec svatebního kýče: svatební účesy pro rockerky a hipsterky
Konec svatebního kýče: svatební účesy pro rockerky a hipsterky

Posloucháte tvrdou muziku a v ničem se necítíte lépe, než v okovaných botách a punkovém číru? Tak to pak bude romantický drdol s růžičkami tabu i na vaší svatbě... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.