Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Poradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

archiv|nejistota ve vztahu|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| diskusní příspěvek| rozchody| bývalí partneři| žárlivost| problémy s tchyní| závislost ve vztahu| děti partnerů| nešťastná láska| problémy v komunikaci| deprese a vztah| Rodič a dítě| zamilovanost| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| osamělost| sexualita| problematické vztahy s rodiči| fáze "namlouvání"| psychické poruchy| vztahové problénmy v širší rodině| otázky početí, těhotenství| věkový rozdíl mezi partnery| spolupráce s psychologem/psychiatrem| rozvod a děti| stres| alkohol u jednoho z partnerů| vlastní právo na život podle sebe| agresivita a vztah| pauza ve vztahu| vztahy na pracovišti| ekonomické problémy ve vztahu| nenaplněná láska| svatba-důležitost manželství| vztah na dálku| první láska| smrt blízkého člověka| generační soužití| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nemoc partnera| separace dospělého dítěte od rodiny| závislost partnera na jednom z rodičů| snižování sexuálního apetitu v manželství| výchova| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| umění projevovat city| přetažený vztah| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| alkohol v rámci širší rodiny| problém navázat vztah| neimponující muž| manželovy kamarádky| ekonomicky silnější žena| problematické manželství rodičů| kamarádi partnera...| sourozenecké vztahy| osudová láska| poruchy příjmu potravy| životní nezdary| seznamování| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| sny| ženské přátelství| krize středního věku u mužů| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| podezření na vedlejší vztah| vliv osoby rodiče na výběr partnera| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| problémy se spánkem| vliv alkoholu | "pauza" ve vztahu| společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, potřebovala bych se s Vámi poradit. Je mi 45 let a příteli 40 let. Žiju u přítele v domě, ale ve stejné vesnici jak bydlí přítel, žijí také jeho rodiče. Nemáme spolu děti. Přítel je hodný, snáší mi modré z nebe, když jsme spolu sami, ale jakmile přijde k nám jeho maminka anebo my jsme u nich na návštěvě, přítel se chová úplně jinak a mám pocit, že jsem pro něj vzduch. Uvedu Vám pár příkladů, Když jsme venku, nejdříve se zeptá maminky, jestli nechce mikinu, jestli ji není zima ale až po chvilce se na to samé zeptá mě, ikdyž vidí, že klepu kosu. Další.. sedíme venku v pergole, já jsem člověk, který trpí na záněty močáku a proto si na židli musím dát vždy podsedák. Přítel přinese podsedáky, nejdříve jde za maminkou, jestli ji náhodou není zima a až pak teprve jde za mnou. Nikdy nejsem ta první. Když jsme sami, oslovuje mě Miláčku nebo Broučku, ale před jeho maminkou mi ještě nikdy tak neoslovil, nedal pusu, atd. Je to normální ? Děkuji a přeji hezký den.
Kamila
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Kamilo. Vlastně žijete v jakémsi pomyslném trojúhelníku, v jehož rámci je přítelova matka vaší rivalkou a vy žárlíte na jeho péči o ni. Jako přítel snáší modré z nebe vám, když jste spolu sami, chce snášet modré z nebe i mamince - ctí ji, má ji rád, ona je starší, než vy. Chápu vaše pocity, ale tak o tom zkuste spolu nekonfrontačně mluvit, že byste byla ráda žena č.1 i před jeho maminkou, že je vám to líto, cítíte se upozaděná, určitě se spolu domluvíte na kompromisu, když to bude v přátelském klidu bez lítostivých výčitek z vaší strany :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsem 40 let vdaná s manželem se znám od svých 15 let, v 18 se nám narodila první dcera. Máme tři dospělé samostatné vdané dcery a 5 vnoučat. Žila jsem pro rodinu, pro děti, ale najednou jsem zjistila po 50, že nic jiného neznám než starost o jiné a můj vlastní život už bude pomalu pryč. Pomalu každý víkend u nás jsou děti s vnoučaty, přijedou v pátek v neděli odjíždí. Někdy si připadám jako mamahotel.Poznala jsem partu nadšených turistů (většinou v důchodu) a začal s nimi jezdit na tůry. Moc jsem si to užívala, jezdili jsme po Čechách , ale i do zahraničí, výšlap kolem 15- 20 km. Miluji hory. Můj manžel je samotář, ale jinak starostlivý, pracovitý, spolehlivý, ale i když jsem mu říkala aby jel se mnou tak nikdy nechtěl. Ale je pravda, že jsem pak už byla pryč i 10 dní. Manželovi to začalo vadit a žárlit. Po příjezdu z jedné expedice, se změnil. Byl někdo jiný, sliboval, že se mnou bude jezdit a dokonce se mnou začal jezdit na kole, na kterém neseděl tak 15 let. Ale po dvou dnech na mne vystartoval, že se rozvedeme, hledal si podnájem, prý mu jsem nevěrná,, přitom neměl jediný důkaz. Já ho prosila a dělala vše jen aby u mne zůstal. Zjistila jsem, že na mne žárlil celý život, vyčetl mi věci staré několik let o kterých mne ani nenapadlo, že by mu mohlo vadit. Podotýkám, že jinak jsme nikam nechodili, neměli přátelé. Už dva roky mne hlídá, sama pomalu nesmím nikam, dokonce mi hlídá jak dlouho mi trvá cesta z práce. Všechny kamarádky ode mne odehnal. Je pravda, že se mnou jezdí na výlety, chodí tancovat, jezdí na kole, ale nesmím se na nikoho usmát s nikým se moc bavit. Jsme spolu celý den v práci i doma. Chybí mi kolem lidičky, které jsem mněla ráda s e kterými jsem mohla mluvit . Nevím jak dál, zbytek života prožít ve zlaté kleci, nebo se v 60 letech osamostatnit.
Marie
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den,Marie. Řekla bych, že manželův problém by vás v žádném případě neměl limitovat v tom, jak jste procitla a zase si užíváte života. Odstěhoval se manžel do podnájmu, nebo to byla jen planá manipulativní výhrůžka? Nenechávejte se vydírat a žijte radostně po svém, víte, že je to čisté a že máte jiný životní styl a potřeby, než manžel. Ten je na vás fixovaný a neobávám se, že by vás chtěl reálně opravdu opustit. Mohl by se ale pokusit o spolupráci s partnerským psychologem a zapracovat na své žárlivosti, která ve finále omezuje nejen vás, ale i jeho...
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den.Jsem studentka VŠ,jsem proto finančně závislá na rodičích.Mám přítele,přibližně o 30 let staršího.Zpočátku jsem to brala jako hezké dobrodružství,to se ale v rozmezí několika měsíců změnilo a já se bláznivě zamilovala.Chodíme spolu už dva roky a já bych s ním nejradši strávila celý život.Háček je ale v tom,že moje ani jeho rodina o nás neví.Otec by to vzal lépe,ale matka po pouhé smínce o kávě za mnou měsíce chodila,aby mi vysvětlila,že pro mě není perspektivním partnerem.Je to ale přeci můj život.Od té doby jsem ho doma nezmínila a jakýkoli vztah s kýmkoli popírám.Mám už ale lhaní dost,nechci se stydět za to,koho miluji,nechci lhát,že jsem na koleji nebo s přáteli,když jsem s ním.Chci to své rodině říct,ale nevím jak.Mám z toho strach.Přítele velice miluji a obdivuji.Kdybych už žila samostatně,nebylo by to tak těžké,ale matka má hysterické sklony a je například schopná mě o půlnoci budit a terorizovat opakováním svých názorů a pláčem,že si kazím život. Poraďte, prosím.
Ivona
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Ivono. Pokud jste si "jistá" svou láskou k příteli, chovejte se dospěle i přesto, že jste částečně na rodičích ekonomicky závislá. Dospělost můžete projevit i tím, že si při VŠ studiu budete vydělávat. Ale v kontextu vašeho dotazu mám na mysli to, že prostě rodičům asertivně oznámíte existenci svého hlubokého láskyplného vztahu, který je pro vás důležitý, a tím si řeknete o respekt k vám a vašemu životu. Pokud vás mají rodiče rádi, přijmou to. Hlavní je být asertivní :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
už dlouhodobě se zaobírám otázkou společného bydlení s partnerem. Žijeme už dva roky v bytě, který vlastní město a partnerova maminka má na něj dekret (bydlí ale jinde). Nicméně po ní v bytě zůstal téměř všechen nábytek atd. Já ve svých 26ti letech bych už ráda měla vlastní domácnost, zařídila si byt dle sebe atd. Proto přemýšlím o stěhování a koupi bytu, který by byl jen náš, a který bychom si mohli zařídit po svém. Narážím ale na partnera, který má úplně jiný názor - chce v bytě zůstat, nic neměnit a počkat, dokud radnice byt nebude prodávat. Dlouho se nic nemění a ve mě už narostla averze vůči bytu, jeho vybavení a mamince, která např. očekává, že o Vánocích si tam bude moci udělat oslavu pro "svou" rodinu a já budu jinde.Mluvit o tom dokola nestačí a já už nevím, jak přimět partnera k tomu, aby bral ohledy i na mé sny.Je na byt hodně fixovaný a chce čekat,dokud se neprodá a já o to více chci pryč do vlastního.Ale jak to mám řešit? - otázka upravena poradcem
PJ
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, PJ. Problémů je víc. Nerovnováha mezi vámi dvěma s přítelem, on je více ekonomicky přemýšlející a bydlet v bytě matky mu zákonitě tolik nevadí, jako vám, pak váš vztah k jeho matce. Nedokážete se dohodnout, a ani nemůžete. Jsou mezi vámi rozpory, díky nim stoupající vzájemná averze. Pokud byste chtěla nějakou změnu, odstěhujte se zatím sama a vraťte se k chození na rande. Řekla bych, že vám to prospěje :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý večer, je mi 22 a bydlím matkou a sestrou v 3+1. Každý máme svou místnost. Sestra krade, když má možnost a brala drogy, do školy nechodí a je nezletilá. Matka prožila složitou minulost kdy byla pořád na vše sama. Já mám už od dětství psychický problém SU. Otec odešel za milenkou, když jsem odmaturovala. Rodiče spolu nemluví, majetek nevyřízen, žádný rozvod...doma celý život vládne tiché dusno. Já pracuji. Problém je, že doma se mi už nic nechce, ztrácím všechny zájmy, přestávám fungovat a selhávám ve všem, kromě placení nájmu. Už ani o sebe nedbám. Padám do depresí, začala jsem chodit k psychologovi. Bydlet jen s matkou bylo by to v pohodě, ale jelikož sestra je k nenapravení (sice od doby, co mám zamikací vlastní pokoj se vztahy napravily, věřit jí a nechat věci a peníze bez dozoru rovná se o ně přijít.). Dál nemůžu, chtěla bych se odstěhovat, ale mám strach že beze mne se to tu zhroutí. Ale matka mě má jako oporu...žel i finanční, jinak by musela řešit majetek :( Co dělat?
elen
PhDr. Jitka Douchová
Hezký den, elen. Co dělat? Osamostatnit se co nejdříve. Začít žít svůj život. S matkou můžete dál zůstat jako přítelkyně, které si volají, povídají si o životě. Ale nesdílejte už dál společný prostor v tak komplikovaném ovzduší. Máte právo na svůj život, nemyslíte?
vlastní právo na život podle sebe
a většinou (i teď, protože více času nemám) se vídáme tak jednou týdně. S žádnou kamarádkou se nevídám tak často, protože každá máme svůj život a samozřejmě v dnešní době toho času tolik není. Chci se s ní bavit, pomohla mi v krizových situacích, ale zároveň nechci pořád poslouchat takové citové vydírání a nechci, ať je na mě někdo takto závislý a mít strach ji vubec odepsat, že prostě čas nemám, aby mi zase nepřišla taková sms, už když vidím, že mi přišla od ní zpráva je mi nepříjemně. Myslím, si že je optimální, když se s kamarádkou vidím jednou týdně. Nehledě na to, že mám i jiné koníčky, třeba sport a už tak málo času pro sebe. Na druhé straně chápu, že nemá přítele a třeba moc přátel, ale nevím, zda ji v tomhle můžu pomoci, asi by měla začít sama u sebe a taky se do toho neumím vžít, prootože mám od 14 let partnerský život i spoustu přátel a skvělou rodinu. Je lepší se s takovou kamarádkou raději už nestýkat? Děkuji za Váš názor.
Lucie
PhDr. Jitka Douchová
Lucie, to ne. Proč se přestat stýkat? Jen se vymezte, jak jsem to psala v předchozí části. Vy dvě jste si pomáhaly, jste kamarádky od dětství. Musíte tomu dát jen jiný ráz,měla by vědět, co to s vámi dělá. Proč s ní být 1x týdně, když vám tato frekvence nevyhovuje? Musí si zvyknout na to, že to nejde takto často, ale to neznamená, že přestáváte být kamarádky. Vztah se neprojevuje kvanitiou, ale kvalitou. Tak pozor, aby kvalita vašeho vztahu nedostala definitivně na frak. Nějak jí to diplomaticky sdělte :-)
vlastní právo na život podle sebe
Vážená paní psycholožko, nevím přesně, kde tento dotaz zařadit, ale týká se mé kamarádky. Znám ji od dětství, nyní je mi 22 let (jí 24). Problém je v tom, že je pravděpodobně na mě závislá, mám partnera nyní půl roku, dříve osmiletý vztah. Snažím čas si rozdělit mezi přítele, rodinu, přátelé a školu a práci. Momentálě končím VŠ, takže času je ještě méně. Ona proto, ale nemá pochopení, chtěla by se nejraději stýkat tak 3x týdně a to často o víkendu, když chci být s přítelem. Stalo se už, že mi napsala hnusné zprávy, že je "super, že si neumím udělat ani chvíli čas a na jiné jo a ironicky ať se mi teda hezky učí, když neumím ani na chvíli nikde jít apod." Buď jsem ji na to odepsala svůj názor, že bohužel čas nemám, že mám taky své zájmy a spoustu práce a nebo jsem to už ignorovala. Teď mi napsala, zase že ji to mrzí, že si neudělám čas, že to je asi její chyba, že nemá kamarády, už jsem nic neodepsala. Jak mám na její reakce reagovat? Dříve,když měla přítele po mě tolik času nevyžadovaal - otázka upravena poradcem
Lucie
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Lucie. Váš problém není tak vzácný, ale je velmi zajímavý. Single kamarádka, která je na vás závislá, psychicky vás vydírá. Je osamělá, žárlí na váš čas a používá manipulativní prostředky ostrého kalibru, manipuluje vás do pocitů viny. Jdu číst dál, zatím jen tolik - nemůžete se nechat vmanévrovat do pocitů viny člověkem, který se cítí osamělý a apeluje na vaše přátelství. Ona nedokáže přestřihnout pupeční šňůru. Nezvládá, že už máte každá svůj život, že už nejste ty nej kamarádky na základce, které spolu sdílejí všechno, Tak to nejde a nemůže jít. Ale ona má v sobě bez vás vzduchoprázdno. Možná to sama reflektuje, když mluví o tom, že to je možná její chyba. Ale pak opět přitvrdí. Vám nezbývá nic jiného, než empatická asertivita.Můžete se mít pořád rády, ale musíte obě respektovat životní vývoj, který s sebou přináší rozvoj dalších kontaktů a aktivit.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, už léta mám zvláštní vztah se svojí babičkou. Vadí jí, že chodím do práce, vydělávám si a pokud jsem zrovna bez práce, buzeruje mě a nadává mi do lenochů. O ničem jiném, než o práci se se mnou bavit nedovede. Nanejvýš o penězích. Př: Jedu z města s plnou taškou, ona mě potká a první co mi řekne, je: Byla jsi utrácet? Nesmím se před ní ani zmínit o tom, že jsem např. byla s kamarádkou na koncertě. Hned řeší, kolik ten koncert stál, kde byl, kolik tam bylo lidí a jestli se to vyplatilo na něj jet. Všichni se diví, že k ní nechci chodit, jenomže každá návštěva probíhá tak, že sotva si sednu do obýváku, hned řekne: " Já se podívám, v kolik ti jede autobus." Potom mi nadiktuje spoj, kterým mám jet a mám si hlídat, aby mi neujel, jinak je to můj problém. Přitom já bych se s ní ráda stýkala, jako vnučka s babičkou, ale kvůli tomuhle nemůžu. Vadí mi to, našim taky a i oni se s ní nechtějí stýkat. Ona s námi taky ne, natož komunikovat. Co s tím máme dělat? Jsme bezradní. - otázka upravena poradcem
Kamila
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Kamilo. Vaše babička je akurátní, asi generál, ale nejspíš i starostlivě pečující a milující. Vy dvě nemůžete být ve vyrovnaném přátelském vztahu, přesto byste se mohly někdy vídat. Její mentorování berte s úsměvným nadhledem, vždyť ona má o vás starost a proto vás pořád vychovává. Myslí to dobře. Nemusíte se s ní stýkat často, ale nepropásněte hezké chvilky, které můžete navodit i vy :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den.Jsme s manželem deset let, máme 2 děti, oba ucházející práci, stále je mezi námi ta fajn jiskra jako dřív, problém je bydlení, resp.společné soužití s celou jeho rodinou. Bohužel jsem na začátku souhlasila se společným bydlením s jeho rodiči a tehdy i sourozenci, s tím, že v dohledné době zůstaneme s rodiči sami. Jenomže uplynulo 10 let, jeden sourozenec se odstěhoval, ale tak, že denodenně dochází i s dětmi na hodinové návštěvy tchýně, druhý sourozenec je stále svobodný a stále bydlí s námi na patře. Chci to celé rozseknout, protože 10 let v podstatě žijeme v provizoriu a pod taktovkou rodičů. Navrhuji odstěhování pryč, přijde mi to jako logické vyústění, když se neodstěhuje sourozenec, jako že to už nevypadá, tak půjdeme my. Konečně budeme žít po svém. Manžel o tom nechce ani slyšet, protože byl vychovaný v tom, že celý barák bude jednou jeho. Nevím, zda trvat za každou cenu na svém, mívám pocit, že už to nevydržím ani minutu, že jen ustupuju, nebo dál být toleratní. Děkuji
Alžběta
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Alžběto. Máte s manželem problémy v komunikaci, jinak byste  mohli vyřešit danou situaci již dříve. Žijete v něčem, co je pro vás provizorium, již 10 let. Manžel je spokojený, nic ho netrápí, je to jeho rodný dům a přeci ten dům bude jednou jeho.  Ale vy se tam necítíte být ve svém. Až jednou bude dům manžela, tak  zemřou jeho oba rodiče... Postavil si to někdy on takto? Čekat na vlastní dům s tím, že bude jeho až po jejich smrti? Můj názor je totožný s vámi - tj., vytvořit si samostatné bydlení pro vaši 4člennou rodinu a fungovat jako samostatná jednotka je to nejlepší, co by od sebe měli dospělí lidé očekávat. Ale můj názor není podstatný, podstatné je to, abyste se vy dva posunuli k nějakému konsensu. Co pro to můžete oba udělat? Vy potřebujete získat jeho promotivaci - tu nezískáte výčitkami a stesky, ale dobrými argumenty... :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsme s prítelem pres rok ja byla z čr on ze slovenska. Udržovali sme dva mesíce vztah na dálku a pak jsem se prestehovala na slovensko za ním. Klape nám to ale dostala jsem nabídku práce o které jsem vždy snila ale je to daleko a on se se mnou nechce o tom bavit jenom poznamenal at si jdu... strašne me to mrzí na takovou nabídku jsem dlouho čekala ale stejne tak i na takového chlapa... prosím poradte
Henrieta
PhDr. Jitka Douchová
To je samozřejmě závažné dilema, Henrieto, které si musíte podle svých priorit rozhodnout sama, pokud je přítelovo slovo poslední. Faktem je, že po 2měsíčním vztahu na dálku jste to byla vy, která odešla z Čech na Slovensko, za ním... Musela jste změnit hodně věcí po krátké době - své přátelské a rodinné zázemí, své zaměstnání. A on se teď o tom nechce bavit, což znamená, že když si to promyslí a bude mít více času, byl by ochotný vás následovat? A nebo si prostě "máte jít"? Těžko se mi to soudí, v partnerství by si měli být oba oporou a řešit věci, které se týkají společného života, oba a SPOLEČNĚ.Ale co mohu říct?
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko.Můj problém je trošku složitější,ale pokusím se stručně.Netýká se tchyně,ale mé švagrové.25 let žijeme v domě jejich rodičů.Tchán se svými despotickými,direktivními a výchovnými metodami ve mně vypěstoval značnou averzi.Organizoval mi chod rodiny,neustále hodnotil a posuzoval každou věc(děti,výkony,odpočinek atd.)a rád vyvolával konflikty.Snášela jsem to téměř mlčky s respektem až do jeho smrti.Teď ovšem nastoupila švagrová!!!Povahy mají hodně podobné , i ona je učitelka.2 měsíce po odchodu tchána zjišťuji,že .....budeme pokračovat:-)Jelikož jí nemíním respektovat a nemíním se nechat řídit a nechci to vyhrocovat,budu ráda za vhodnou radu.Cítím se hrozně,protože jsem plná vzteku.
Ivana
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Ivano. Na první pohled to vypadá jednoduše - s novými podmínkami si můžete začít s vaší švagrovou vytvářet i nové podmínky. Neměla byste být submisivní, neboli ta, která se bojí konfliktů a raději v sobě nechává kumulovat vztek. Mělo by to být tak, že si o všem popovídáte nejdříve s manželem, potřebujete získat jeho porozumění pro problémy a jeho podporu, a pak s vaší direktivní švagrovou. Čím dříve nastolíte nová pravidla společného soužití, tím lépe. Doporučuji úžasnou publikaci Dr. Jána Praška "Asertivitou proti stresu" :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, Nevím, jaký máte názor na výchovu postižených dětí. Nedávno jsem prohlásila, že pokud by mi v těhotenství bylo řečeno, že se mi narodí dítě postižené, tak, že bych ho prostě na svět nepřivedla. Nedokázala bych se totiž o takové dítě postarat, vím to. Přítele se to ale silně dotklo. Prý, že to je špatný postoj a že starat se jenom o zdravé děti by se prý líbilo všem a že jsem sobec. Jenže to je přece úplně normální, že se chce každá máma mnohem radši starat o zdravé dítě, tak jaká pak sobeckost? Nebo vy si také myslíte, že jsem v tomhle případě sobec?
Květa
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Květo. V rámci vašeho dotazu není moc důležitý můj názor na výchovu ( péči ) postižených dětí. Někdy má člověk jasno již dávno předtím, než se pro dítě rozhoduje, někdy to zvažuje ve chvíli, kdy se objeví riziko a je nutno vše rozhodovat. Přijde mi jako zodpovědné i zralé, že se o všech těchto důležitých věcech s přítelem preventivně bavíte. Tříbíte si tak svá očekávání od života, hodnoty, i když je vše na platonicky akademické rovině. Je moc dobře, že tyto diskuse vedete. Ono to bude mít svůj vývoj. Přítel nyní přemýšlí nějak, pod vlivem aktuálna, možná předchozích zkušeností, a vy také. Vy jste obviněna ze sobectví, mohla byste ho de facto, kdybyste mu chtěla dát revanš, obvinit z něčeho také. Ale to by samozřejmě bylo kontraproduktivní. Chce to zachovat věcnost a chladnou hlavu a o těchto věcech, které se týkají vás obou, více přemýšlet :-)
vlastní právo na život podle sebe
(CAST 2.) Přítel plánuje postavit dům, šetří na to, a právě proto stále bydlí u rodičů. Zahrnuje mě do všeho, do projektu, dělíme se o názory…ale již několikrát se zmínil, že až se jeho rodiče nebudou schopni o sebe postarat, tak se o ně postará, a nejlépe tak, že si je třeba k sobě vezme domů. A z toho já šílím, sama se těším, až odejdu od rodičů a zařídím se „pro sebe“. Ne, že se nastěhuji k dalším, o které se navíc budu muset s partnerem pernamentně starat…A jelikož ještě studuji, vím, že pánem domu nikdy nebudu, když se nemohu zatím na bydlení finančně podílet. Navíc když s nimi moc nevycházím, je to ještě těžší. Přítel mi tvrdí, ať toto neřeším, ale mě myšlenka nějakého společného soužití s jeho rodiči děsí, navíc, když vím, že tu pomoc budou potřebovat v dost brzké době. Necítím se na to ještě zralá. Napadá mě myšlenka,že nejsem ta pravá pro přítele, když mu v tomto nechci pomoci :(
Jana23
PhDr. Jitka Douchová
A nebo plánujete příliš brzy. Vy dva jste každý jiný. On je s nimi hodně propojený, vy potřebujete více vlastní svébytnost. Nechte tomu zatím volný průběh, ono se to nějak vykrystalizuje. Dům je zatím ve stádiu stavby. O svých pocitech byste ale měla s přítelem mluvit, to do vztahu patří :-)
vlastní právo na život podle sebe
(CAST 1.) Dobrý den paní doktorko,
zajímal by mě Váš názor, nebo Vaše rada, na řešení mé situace. Se svým přítelem jsem 3 roky. Mně je 23 a jemu 28. Máme moc hezký vztah a milujeme se. Mluvíme a plánujeme budoucnost. Bohužel nic není bez mráčku a pro mě to je jeho rodina. Rodiče ho měli v dost pozdním věku a teprve teď se to projevuje. Přítel s nimi stále žije v bytě a já k nim tedy chodím na "návštěvy". Nemám si s nimi co říct, většinou jen sledují TV a vlastně si mě ani moc nevšímají a já je přestala vyhledávat taky. Jejich přítomnost pociťuji jen, když přítel ruší schůzky, protože je musí odvést k lékaři, do města nakoupit, na návštěvy ke známým, když potřebují doma pomoci atd. A když je se mnou, volají mu, kdy se vrátí, protože něco potřebují. Můj přítel je trpělivý a moc dobrosrdečný a bere to jako samozřejmost, ale já jsem asi SOBEC, protože chci, aby někdy myslel pouze na sebe a na nás. - otázka upravena poradcem
Jana23
PhDr. Jitka Douchová
Hezký den, Jano. Nejste sobec, je zbytečné, se obviňovat. Je srozumitelné, že si s nimi s jejich životním stylem a potřebami nemáte co říct. Necítíte se mezi nimi dobře - neuměli vás přijmout, zajímat se o vás, jakožto o důležitého člověka v životě jejich syna. Asi to nehodnoťte před přítelem, je zvyklý na jejich rodinný režim a potřeby i požadavky jeho rodičů. Vyrostl v tom a nezná jiný model fungování, vnímá to jako samozřejmost. Možná jsou jeho rodiče sebestřední, ale jak říkáte, mají svůj věk. Asi by bylo dobré být s přítelem mimo ně a tam vzácně vykonávat zdvořilostní návštěvy. Jdu číst dál...
vlastní právo na život podle sebe
2//A samozřejmě bych to špatně zvládala i časově a navíc by dcera musela zůstat bydlet sama v našem domečku což nechci.Stěhovat se mnou by se nechtěla, i kvůli dojíždění do školy a přítel s tím ani nějak nepočítá.Snažila jsem se to příteli vysvětlit,všechny moje důvody,ale nelíbí se mu to prý chce být se mnou že si mám zkusit najít jinou práci někde blíž což je ale velký problém v našem kraji.Navíc práci mám dobrou a moc se mi nechce ji měnit,mám strach musím živit dceru která bude ještě víc jak čtyři roky studovat.
Navíc bych bydlela u přítele v jeho domě, přítel si představuje že bysme dům společně opečovávali a zvelebovali,mě by tam samozřejmě nic nepatřilo a ještě bych měla podotknout že přítel se ženit prý už nikdy nechce.Docela mě tlačí do toho abych se přestěhovala ale on by nic měnit nemusel jako já, mám z toho všeho strach jestli bych to zvládala.Navíc ale nechci o přítele přijít.Co byste dělala vy?
- otázka upravena poradcem
Jana
PhDr. Jitka Douchová
Nevím, co bych dělala já, Jano. Vašim pochybnostem i argumentům rozumím. Mám pocit, že vy dva  máte problém v komunikaci na toto téma. Jste na přítele možná i docela dost samostatná a emancipovaná žena. Na druhou stranu si kladu otázku, proč také nejezdí přítel k vám? Jezdíte vy za ním??? 2x týdně po dobu 2 let. To z jeho strany moc gentlemanské není... No, každopádně byste spolu o tom měli mluvit, dopodrobna probrat zisky a ztráty různých možných variant vašeho dalšího společného života. Ale mělo by to být někde na neutrální půdě - udělejte si výlet na prodloužený víkend někam, kde to bude pro oba nové, a povídejte si, i si to užívejte :-) Neboli - žádné starosti o dům, užívání si venku, se servisem hotýlku nebo penzionu - bezstarostnost může vést k lepšímu porozumění.
vlastní právo na život podle sebe
1//Dobrý den,už delší dobu řeším problém s kterým si nevím rady.Jsem rozvedená je mi 39 let mám 19 letou dceru která studuje.Bydlíme v domečku na vesnici který mi po rozvodu zůstal.Mám dva roky přítele který bydlí asi půl hodinky autem od mě.Má velký dům žijí tam s ním jeho dvě dospělé děti které ale většinou bývají doma jen na víkendy, někdy ani to ne.Přítele mám moc ráda, rozumíme si.Teď to funguje tak že za ním jezdím asi dvakrát týdně.Mám časově náročnou práci, na starosti svůj dům, přítel by chtěl, abych se nastěhovala k němu a bydlela u něj.Jenže to bych pak do práce dojížděla kolem 70 minut jednu cestu autem a kolik bych dala za benzín ani raději nepočítám..
Jana
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Jano.Moc jsem nevěděla, kam váš dotaz zařadit, tak jsem mu přiřkla bez přečtení druhé části tuto kategorii. Jdu dál. Jen si tak říkám, že přítel chce váš vztah posunout dál, chce, aby měl nějaký vývoj, neboli od chození spolu, k vzájemnému soužití :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobry den, rada bych se poradila o zacyklenem vztahu spritelem, ktery ma dve deti (8)ve stridave peci, ja mam syna (5).Bydlime oddelene, pritel s nami, kdyz nema deti.Jiz od zacatku si preje, abychom bydleli s nim, ale ja to nezvladam.Miluju svuj domov a klidne chvile se svym synem, se kterym jsme na sebe velmi napojeni.Nezvladam 5-clennou rodinu a jeji neklid.Take nam deti davaji najevo zarlivost a vetrelstvi v jejich domove.Nedela mi dobreani pocit, ze se mam stehovat do domu, kterybyl postaven pro jinou rodinu.Pritele miluju, nikdo mi nikdy nebyl tak blizko jako on, ale nase predstavy o rodinnem zivote se rozchazeji,i vychovu ci zivotni rytmus pojimame kazdy jinak.Snazim se celou situaci chapat,i vzhledem k jeho detem, kteri prisli ozdanlive harmonicky fungujici domov.Pritel, ale chce vidinu realneho posunu vztahu, otevrenou otazkou je i dalsi dite.Ja jsem rada za stastnou pritomnost a co bude nechci moc resit, navic rozvod neni jeste zcela u konce. Predem dekuji za Vas nazor. Sarka
Sarka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Sarko. Nenechte se tlačit někam, co cítíte, že by to bylo v této chvíli předčasné. Jakákoliv zásadní rozhodování v našem životě musí uzrát...
vlastní právo na život podle sebe
Je to mezi námi nekonečné téma a já už vážně nevím jestli po něm žádám tolik, jestli mít čas sama pro sebe je něco špatného. Byla bych Vám moc vděčná za Váš názor či radu. Děkuji
Aneta- pokračování
PhDr. Jitka Douchová
Tak to jsem vám nyní již poskytla :-) Hodně štěstí vám oběma.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, chtěla jsem Vás moc poprosit o Váš názor, či Vaši radu. Je mi 18 let a přítel je o dva roky starší. Budeme spolu za měsíc dva roky. Já jsem z Přerova a Přítel z Hranic. Nikdy jsme se moc nehádali, vše klapalo. V poslední době co jsou prázdniny a my spolu býváme třeba 14 dní v kuse. Poslední měsíc školy jsme spolu byli též v kuse. Čas od času prostě cítím, že bych chtěla být chvíli sama, mít čas sama na sebe a na své kamarádky a rodinu. Jenomže když už od něj odjedu nebo se zmíním o tom, že chci být aspoň dva dny sama, je oheň na střeše. Přítel mě nechápe, nechápe proč chci být sama když máme možnost být spolu, myslí si, že už ho nechci, že ho mám už dost, že o něj nestojím a říká mi, že když chci být sama tak je něco špatně. Mluvíme o tom spolu, řešíme to, ale on nedokáže pochopit mě a já asi jeho. On mi říká, že si připadá jak použitej hadr, že na něj neberu ohledy, že si ho nevážím. Ale mě jde jen o to, že chci být pár dnů sama. Cítím, že potřebuji i čas pro sebe samotnou.
Aneta
PhDr. Jitka Douchová
Milá Aneto, zdravím vás.Přítel je na vás závislý, není si jistý svou pozicí ve vašem životě. Vy si ale svůj osobní prostor vedle vašeho vztahu obhajte. Vaše argumenty by jej měly přesvědčit, že není na vedlejší koleji, ale je pro vás důležité mít i svůj vlastní život. Jinak byste si vytvořili ze vztahu ponorku, což vnímám jako nebezpečné...
vlastní právo na život podle sebe
Pro Katku "bez biologických hodin": Milá Katko, já jsem to měla přesně jako ty. Finanční zázemí, šťastný dlouholetý vztah, a představa "dětí někdy v budoucnu". Ale to "budoucno" ne a ne přijít. Nakonec asi po 11 letech se náš vztah "přechodil", následoval rozchod. A pak teprve v 36 letech s novým přítelem jsem zjistila, že děti chci, a to hned! Je to tím přítelem. Prostě ho "moje tělo" vyhodnotilo jako geneticky ideálního otce dětí a chce se rozmnožovat :-D Asi to není to, co jsi chtěla slyšet, ale já už jsem o tom přesvědčená... že je to prostě partnerem, jestli s ním ty děti chceme, nebo ne.
Heluš
PhDr. Jitka Douchová
Paráda, Heluš :-) Díky, přeposílám Katko.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, paní doktorko, mám dotaz, který je asi trochu mimo oblast partnerských vztahů. Je mi 34 let a stále mi "netikají biologické hodiny". Partner to má podobné. Není to náhlá změna, vždycky, jsem říkala, že děti budu mít někdy v budoucnu, jenže čím je člověk starší, tím víc vidí, jak je ta budoucnost stále v nedohlednu. Okolí je v pohodě, já si však vytvářím tlak sama na sebe, že je něco špatně. Snažím se přijít na to, co se děje, proč to tak mám. Mám báječného partnera, zázemí, měla jsem štastné dětství, mám zajímavou práci, která však není to světobod mého života, mám koníčky, které se s dětmi dají provozovat. Kamarádky mi občas jejich mimča půjčí - hlídám, ale ani to mě "nenakazilo". Je to fajn, ale vrátím se domů a tam je fajn také... Díky za Váš názor. Katka
Katka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Katko. Není samozřejmostí, že by každá žena měla být automaticky vybavena mateřským pudem. Jako důležité vidím to, že na vás není vyvíjen žádný tlak zvenčí. Vy se tím trápíte sama za sebe, přemýšlíte nad důvody, ale na vašem místě bych tomu nechala volný průběh :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, po rozvodu (synovi byly 3 roky) jsem navázala nový vztah - ten trvá 3 roky, přítel se k nám velmi brzy nastěhoval a vybudoval si krásný vztah s mým synem (nyní 7 let), bohužel mezi námi již tak krásný vztah není, citím, že vztah udržuji jen proto, že syn je spokojený a bojím se, jak by se vyrovnal s rozchodem (je spokojený , když se máme všichni rádi a doma je klid a pohoda), jednou, když jsem se ho ptala, co by dělal, kdyby nás přítel musel opustit, tak jen začal plakat. Pouto mezi nimi je velmi silné, s vlastním otcem se syn nestýká...bojuji sama ze sebou, abych vztah udržela, ale někdy je to velmi těžké a spory mezi námi jsou častější a nepříjemnější...avšak synovi nechci ublížit, má cenu vztah zkusit utužovat nebo spíše připravit syna na rozchod - a jak? díky za odpověď mariana
Mariana
PhDr. Jitka Douchová
Milá Mariano. Vy tím nadřazujete syna nad svůj vlastní život. Zkuste jen přemýšlet nad tím, v čem bude v budoucnu pro syna důležitá vaše "oběť"? Pokud je vztah s přítelem stále komplikovanější a náročnější, pak s ním buď musíte něco dělat - např. navštěvovat párovou terapii, nebo se dohodnout na klidném rozchodu, pokud to na možnost změny nevypadá. Jestli je mezi nimi dvěma tak silné pouto, mohou se stýkat spolu dál i po vašem partnerském rozchodu...
vlastní právo na život podle sebe
Stojím před rozhodnutím, co dál – nechat to takhle dál? Ujasnili jsme si, že se k sobě nevrátíme (protože nám to prostě neladí, i intimně – možná důsledek toho „zpackaného“ začátku?), ale já ho brala jako toho Muže s velkým M, plánovala jsem mnohem víc, už právě proto, že to přežilo všechny ty počáteční strasti a pořád se máme rádi. Nebo to úplně utnout a zkusit jít dál za cenu toho, že ztratím i kamaráda, a že to období po tomhle konci bude asi ještě bolestivější? Děkuji Barbora
Do poradny 4
PhDr. Jitka Douchová
Milá Barboro.Ten váš vztah neměl od začátku rovnováhu. Nejdříve to byl on, který o vás usiloval, a nenechal se tak snadno odbýt. Chtěl s vámi zůstat aspoň v kamarádské rovině, a předpokládám, že doufal v to, že se to časem překlopí. Byla to taková zvláštní "adrenalinová" stagnace a zakonzervovanost ve formě předchozí podoby vašeho vztahu. Psala jste, že to byl váš dávný kamarád, který se po delší době ozval. Důležitý byl pro vás již na prvopočátku v tom, že jste dokázala odejít z přetaženého 5letého vztahu. Jako velmi důležitý moment vidím i to, že jste poslouchala své rodiče. Kdybyste po tomto muži opravdu maximálně toužila, asi byste si dříve uvědomila, že v určitém věku vám nemůže již nikdo moc mluvit do života, natož do partnerské volby. To není zdravé v rámci rovnováhy vztahů - ani pro vás, ani pro rodiče, protože popírají vaši dospělost. Opět tu máme další moment s problémy v rovnováze vztahů...Podstatné je ale to, že jste si po nějaké době přiznala právo na vlastní život a chtěla jste to vnést mezi vás dva. Už relativně ustálená rovnováha mezi vámi dvěma ale zase dostala na frak, a tak to pořád pokračovalo v různých podobách dál. Najednou on, který musel o vás bojovat, byl dobyt, a neuměl si s tím poradit. Jo, přeskakovali jste klasické fáze partnerství, ale to neznamená, že by to mělo být špatně! Spíš mi přijde, že si nejste tak úplně souzeni, že těch rozdílů mezi vámi je více. A teď vaše závěrečná otázka. Zdá se mi, že pokud to povedete dál jako nekonečný příběh kamarádství na hraně partnerského vztahu, VY se z toho nedostanete. Můžete se z toho dostat tehdy, až budete zamilovaná do někoho jiného. Ale je to jen můj pocit, Barboro.
vlastní právo na život podle sebe
Trvalo asi 4 měsíce a zkusili jsme to, já ale odjela opět na dva měsíce pryč, náš vztah tedy neprobíhal za úplně standardních podmínek, během té doby, co jsem byla pryč, jsme měli pár nedorozumění, ale přičítala jsem to tomu, že nejsme spolu, on tomu zřejmě dával větší váhu. Po 3 měsících se se mnou rozešel, ale kamarádský vztah jsme udržovali dál. Ještě jsme to (na můj podnět) spolu zkusili jednou, ale po měsíci to opět krachlo. Zatímco jemu vyhovoval vztah tak, jako když jsme kamarádi, já to chtěla někam posunout a asi jsem na něj moc tlačila, nevím, možná mi jen chyběl dostatečný projev lásky. Po tom druhém rozchodu jsme si řekli, že zůstaneme kamarádi, ale popravdě jsem to chápala spíš jako – budeme spolu normálně mluvit, když se potkáme, občas si napíšeme/zavoláme, ale on to myslel jinak a vyvinulo se to opět do toho „nevztahu“, který jsme spolu měli v mezidobí (je nám spolu dobře, důvěřujeme si, respektujeme se, jen nemáme fyzický vztah).
Do poradny 3
PhDr. Jitka Douchová
Přecházím na poslední díl vašeho vyprávění.
vlastní právo na život podle sebe
Zprvu se mě snažil přesvědčit, že za to riziko mu stojím, ale později (hlavně kvůli mně) přistoupil na to, že budeme kamarádi. Myslím, že on stále cítil něco víc, já stále city potlačovala a tak jsme šli dál jako kamarádi… Jenže časem se situace začala obracet, já si uvědomila, že je mi přece 22 a že se příliš nechám (možná chci nechávat?) ovlivňovat rodiči a že to takhle nechci, rozhodla jsem se to řešit /psycholožka/. Že mi na tom člověku opravdu hodně záleží (že jsem možná přeskočila úvodní zamilovanost ve smyslu růžových brýlí, ale přehoupla jsem se rovnou do kolonky „milovat“), byla jsem mu vděčná a obdivovala jsem ho, že respektuje mnou nastavenou kamarádskou úroveň a že teď jsem to já, komu to nestačí a chce to posunout dál. Na druhou stranu jsem cítila, že z něho taková ta počáteční zamilovanost postupně vyprchává. Odhodlala jsem se mu to říct (cca půl roku od začátku), dohodli jsme se, že tomu necháme volný průběh.
Do poradny 2
PhDr. Jitka Douchová
Jsem zvědavá na pokračování :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, paní doktorko, prosím vás o radu, protože se naše situace táhne už téměř dva roky a pořád tak nějak nejsem spokojená. Po 5ti letech už nefungujícího vztahu jsem se rozešla s přítelem, když se mi ozval dlouholetý kamarád, psali jsem si, já byla daleko, ale poznala jsem, že je v tom něco víc. Když jsem se vrátila, vyslovil se, že by se mnou chtěl být. Strašně mě to k němu táhlo, ale snažila jsem se „rozumově“ své city potlačit (máme mezi sebou 16letý věkový rozdíl a bydlím u rodičů, kteří hned na první zmínku o něčem podobném reagovali tak, jak jsem čekala – v žádném případě, dokud bydlíš u nás, máme právo i na výběr/schvalování tvého partnera (dokonce!)), věděla jsem, že tenhle nátlak by našemu vztahu ubližoval, tak jsem mu řekla, že ačkoli anebo právě proto, že si ho moc vážím, do toho vztahu teď jít nechci, že mu nechci ubírat šanci najít si něco „vztahovitějšího“.
Do poradny 1
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den. I když mi už po přečzení první části vašeho dotazu běží hlavou různé myšlenky, nebudu se unáhlovat a raději přeskakuji dál :-)
vlastní právo na život podle sebe
Prosim poradte mi, jak se dohodnout, aniz bych se vyhla neustalemu presvedcovani z jeho strany-jemu to totiz takhle vyhovuje. Mam zmizet po anglicku a pak vse vysvetlit? Nebo porad diskutovat, pak mizet? Je to pro me totiz dost narocne psychicky. Jeste mam jeden dotaz-musim se obratit na soud kvuli svereni dcery do vlastni pece, kdyz nejsme svoji? Dekuji za Vas cas a hezky vecer.
Lenka
PhDr. Jitka Douchová
Lenko - ad soud. Ano, partner je jako otec zapsán v rodném listě dcery. Znamená to, že proběhne soudně tzv. předběžné opatření, kde se řeší výše výživného na dítě a komu je dítě svěřeno do péče. Partnera jste se vším seznámila, on má svůj vlastní partnerský život, ani v jednom způsobu toho, jak vše budete praktikovat, se nebude jednat o zmizení po anglicku. Byt máte, zrealizujte to co nejdříve, než vás začne nahlodávat a bude vámi manipulovat. Důležitý je teď pro vás jasný čin, diskuse nemají smysl, alespoň ne v této fázi. Tak to cítím já podle vašeho popisu.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý vecer, potrebovala bych od Vas slyset podporu. Po 11letém vztahu jsem nabrala odvahu a chci neco jineho, neb me muj partner podvadi, zije svuj zivot, vlastne na nas krom financi moc casu nema. Mame spolu malou dceru a rekla jsem mu, ze mu ve vidani nebranim a branit nebudu, ackoli se o ni moc nestara, jen chci jit dal a ne cekat na zazrak a jeho slibum neverim. Jenze si asi mysli, ze kdyz plati penize, ja budu doma a starat se o dite, on se zatim bude bavit. Vim, ze jsem taky udelala spousu chyb, ale chtela bych svobodu. On me najednou nechce nechat odejit. Je to pro me moc tezke, protoze jsem myslela, ze ma uz svuj zivot, tak to zkusime kazdy separe. Jak mam co nejlepe postupovat? Nasla jsem si svuj byt a chci odejit z naseho bytu spolecneho, jen mu to uz ani ted nechci rikat, mam pocit, ze prijde zase vlna, jak nas ma rad, ale chova se jinak a je s milenkou. Vite, chci byt jen zase stastna, ja nebudu jen porad neco zehlit a hrat si na divny rodinny zivot. Delam to i pro dceru.
Lenka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Lenko. Vaše rozhodnutí k svobodnému odchodu a hlavně vlastnímu životu je legitimní a pro vás úžasné. Co vám mohu říct jiného, než že jste člověk se svými právy, který bude konat podle sebe? Život máte jen jeden, užijte ho, a nebuďte pasivním přijímatelem rozhodování o vás od někoho jiného.Našla jste si svůj byt. Super, je vidět, že jste akční žena. Tak tu akčnost dotáhněte do konce tím, že se odstěhujete. On s tím byl seznámen, to stačí. Důležité je dohodnout ekonomické záležitosti a kontakt s dítětem.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, s manželem žijeme 23 let, máme 2 syny 23 a 21 let, Manžel mě několik let nemiluje, asi mě má rád, asi mě potřebuje jako zázemí, to opravdu nevím. Já ho mám ráda, cítím určitou tzv. sociální jistotu, že vím, že se mám kam vracet. I když i oni musí cítit, že to nefunguje tak, jaky by měla rodina fungovat. Nemáme společné zájmy, Manžel má kamarády v hospodě, já sport, který mi zazlívá. 8 let mám přítele. Je moc hodný, má, ho ráda, ale nemiluji ho. Občas ho vífdám, je pozorný, to jsem nikdy nezažila. Před rokem jsem poznala někoho, koho miluji, má stejné zájmy, je rozvedený. Zažívám krásné období, které jsem nikdy nepoznala. Nevím, jak z toho ven. Na jednu stranu nechci opustit rodinu, protože je všechny mám moc ráda. Vím, že přítel mě miluje. ale předchozí vztah, který skončil díky nového vztahu jeho manželky, který nesl dost těžce, nechce si připustit další vážný vztah, v případě, že žiju s rodinou. Oba o tom mluvíme, ale záleži na mě, jak se rozhodnu. Děkuji za radu.
Leona
PhDr. Jitka Douchová
Leono, 23leté manželství je pro vás nyní rodinným zázemím. Není to málo, ale potřebujete zažívat lásku, i soulad zájmů, sdílení něčeho společného víc. 8letý vztah s přítelem, který vám kompenzoval deficit ve vztahu s manželem, jste ukončila, protože jste poznala někoho, kde je láskyplná vzájemnost.A teď je tu ten největší úkol - rozhodnutí k novému životnímu kroku. Přítel vám nedává velkou jistotu, dává vám možnost žít láskou, ale jeho předchozí minulost jej varuje, nechce vážný vztah. Vše podmiňuje vaším rozvodem. Nevím, co je vážný vztah, lásku spolu máte - to není vážné? Potřebujete oficialitu místo ilegality paralelního vztahu? Nevím, co potřebujete, bylo by dobré, Leono, kdybyste si vše mohla více probrat se vztahovým psychologem ústně, aby to mohl být přímý dialog. Jste na životní křižovatce, a tak křižovatka si spolupráci s psychologem zaslouží. Jste - li z Prahy nebo blízkého okolí, můžete se obrátit i na mne. Informace najdete na www.jitkadouchova.cz
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko, ráda bych se poradila. Jsme s přítelem 20let, žijeme spolu od roku 14, máme 2děti(6 a 3roky). Pracujeme spolu. Ale nekomunikujeme spolu. Řešíme jen děti a provozní záležitosti. Sexuální oblast je pro oba neuspokojivá. Partner mne po porodu bohužel neumí uspokojit, proto tyto aktivity s ním moc nevyhledávám a on je nespokojený, protože nemá sex, resp.má ho málo... Zahleděla jsem se do jednoho staršího muže, krásně se s ním o čemkoliv povídá(je to vzájemné) a on mne přitahuje i fyzicky... Vůbec nevím, jak z toho ven... Nechat se unést? Nikdy jsem nebyla nevěrná. Přítel je můj první sexuální partner...
Martina
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Martino. Co byste chtěla slyšet? Podle mne si potřebujete přiznat právo pro sebe nahlas - pro vedlejší partnerský a sexuální vztah. Přiznat si je musíte ale VY :-)...
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, stojím před těžkým rozhodnutím. Dostala jsem nabídku dlouhodobé práce v zahraničí, v místě, kde jsem již 2 roky pracovala a byla skutečně šťastná. Samotná práce je zajímavá a extrémně výhodná finančně i co se týče volného času a místo je pro mne rájem na zemi. Na druhé straně mám v Čechách přítele, s nímž máme již 4 roky skvělý vztah, jsem s ním šťastná a oba bychom spolu rádi strávili zbytek života. Bohužel přítel odmítá odjet se mnou, nedivím se mu, byl by tam na mně zcela závislý, šance, že by si i on tam našel práci, je za daných okolností nulová. Již nějaký čas analyzuji situaci ze všech stran, byla jsem již i rozhodnutá odjet a rozejít se s přítelem, ale nakonec jsem nedokázala nevrátit se k němu. Mám strach, že když tu kvůli němu zůstanu, budu mu to podvědomě vyčítat a nakonec se náš vztah třeba kvůli tomu i zničí.
Mirka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Mirko. Dilema jako hrom, chápu. Najednou jste se ocitli na křižovatce rozhodnutí, která ovlivní zásadním způsobem vaše životy.Říkám si ale, že pokud spolu chcete strávit zbytek života, musíte oba vědět i to, že je to o kompromisech a dávání přednosti někdy tomu druhému, i když to není výhodné a je to těžké. A to teď myslím na obě strany. Vy chcete jet, přítel ne. "OK".Nejdůležitější ze všeho je ale opravdu vaše souhra a dohoda.O tom vztahy jsou...
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, chtěla bych poradit. S přítelem jsme skoro 5 let. V předešlých vztazích byl zvyklý trávit většinu času s přítelkyněmi, jak přes den, tak večer, a to i když se scházel se svými přáteli. Takže pokud si šel večer někam sednout třeba na sklenici piva, tak šli buď sami, nebo s kamarády a s jejich partnerkami. Žádné pánské jízdy se nekonaly, byl zvyklý pouze společně. Já ale zastávám ten názor, tak jsem byla i zvyklá, že si mají oba partneři udělat občas pánskou a dámskou jízdu se svými přáteli stejného pohlaví. Přítel je však silně proti tomu a je v tomhle dost nekompromisní. Nechce se nijak domluvit, nechce, abych večer chodila někam s kamarádkama sama, ani jednou za čas, jelikož, jak říká, má o mě strach. Že by takhle nedokázal žít. Párkrát jsem večer s kamarádkou za těch 5 let někde byla, byla pak šílená hádka. Mám pocit silného omezování. Myslím si, že bychom měli najít společný kompromis, ale pro něj v tomhle žádný společný není. Co si o tom myslíte? Děkuji za odpověď.
Lucka
PhDr. Jitka Douchová
Co si o tom myslím, Lucko? Naprosto s vámi souhlasím - jak s nárokem na vlastní autentický život v rámci partnerství, tak s tím, že jste omezována. A to nevěstí nic dobrého do budoucna, pokud právo na svou svobodu včas vlídně a přátelsky neprosadíte...
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, mám takový problém. Chodím se ženatým mužem ( má 10 a 13 let staré děti) a jak to se ženatými chodí ,nikam spolu nemůžeme protože se bojí, že nás někdo uvidí ,o plesech ani nemluvě.Mám ale známého, který by se mnou vše rád podnikal, ale to já neudělám kvůli svému ženáči. Můj známí o mně moc stojí, dokonce ví, že chodím se ženatým občas se ptá, jak to s ním mám. Když jsem se s tím ženatým chtěla rozejít, tak dělal scény, dokonce plakal. Na druhou stranu mně rozmazluje, dělá co mi na očích vidí.. Je to ještě o to horší, že se potkáváme v zaměstnání. Vím, že mu rozchodem moc ublížím, ale chtěla bych zkusit něco jiného. Já sama jsem rozvedená . Je to těžké ani jednomu neublížit. Díky za Váš čas.
Milada
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Milado. Měla byste myslet na sebe, nemyslíte? Pokud chcete jít v životě dál v perspektivním vztahu, majícím budoucnost, a váš známý je pro vás zajímavý a přitažlivý muž, nenechávejte se držet v manipulativním tlaku ženatého přítle. On vám budoucnost nenabízí, nemůžete fungovat jinak, než velmi zakonspirovaně, vy jste ale volná. Zde záleží jak na vaší láxce, tak na dalších představách o životě. Rozhodujte se podle sebe, to opravdu není sobecké - alespoň ne zde...
vlastní právo na život podle sebe
ještě dodatek k problému nevěry příteli jirkovi s bratrancem.je mi 33 let,příteli také.bratranec je svobodný a bez závazků.vážně si nevím rady,máám špatné svědomí,ale na druhou starnu také mpocit,že si to zasloužím.neštastná jsem byla dlouho a domluvy jirkovi nepomáhají.jen sliby a sliby.a tak by to bylo pořád.děkuji.
martina
PhDr. Jitka Douchová
Víc, než jsem řekla v předchozím vstupu, mne nenapadá. Ale moc vám držím palce!
vlastní právo na život podle sebe
dobrý den,pomůžete mi?žiju ve vztahu s přítelem(jirka)6 let a máme dítě 17měsíců.ten vztah vůbec není ideáln,jirka,když se hodně napije je hrubý,cítím z něho malé sebevědomí,které si vybíjí na ostatních a nevíce na mně.přesto vím,že mě má rád.mně už ale došla trpělivost,několikrát jsem ho varovala,že vztah ukončím,nepochopil nikdy to závažnost situace.pokaždé jsem nakonec odpoustila-chyba.mám ho ráda,ale jinak,spíš jako kamaráda.jako partner se mi zošklivil,nevěřím mu už nic,nepřitahuje mě,zkrátka konec.dítě má ale velmi rád.našla jsem si milence.vyplynulo to tak nějak samo.hrozné je,že je to jeho bratranec.sex je úžasný,ale ted pro mně vedlejší,rozumím si s ním prostě jako s člověkem.lituji,že jsme se nepoznali dřív.co mám dělat?když zůstanu s jirkou zničím si život,protože vm že se nezmnění a mé city už zůstanou chladné.když ho opustím ublížím jeho rodičům,svým a dítěti hlavně.ale mám právo na svůj život nebo ne?ve styku s dítětem bych nebránila.bojím se jirkovi pomstychtivosti atd..
martina
PhDr. Jitka Douchová
martino. Podepsala jste se s malým "m". Cítíte se opravdu jako martina, a ne jako Martina? Pokud je vztah s jirkovým bratrancem opravdu silný, a ne kompenzací problémů ve vztahu s jirkou, pak byste ve svém rozhodování měla pokračovat dál. U partnera je často přítomný alkohol a ruku v ruce jdoucí hrubost, jeho snížené sebevědomí. Ale i snížený práh registace varovných signálů. Několikrát jste mu zopakovala potřebu změny, on to ale asi neslyšel dostatečně. Dle mého potřebujete nyní nějaký čas vzájemného oddělení s pravidly typu - kontakt s dítětem, peníze, způsob a frekvence komunikace mezi vámi. Váš milenecký vztah je teď samozřejmě vnímán jako prioritní, ale nevíte, jak se to vyvine, až prvotní fáze okouzlení a vzájemné milostné fascinace opadne. I proto bych všemu nechala čas. Co je jasné, je to, že se vy nesmíte obviňovat, a zároveň se nesmíte ani ničeho BÁT!
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, potřebuji poradit..jsem vdaná 18 let a vzala jsem si jedináčka, který bydlí jen s maminkou. Máme spolu dvě téměř dospělé děti. Celou dobu manželství jsme měli každý jen své peníze a manžel téměř vždy upřednostňoval svou matku. Já jsem se dostala do dluhů, domácnost se z jednoho příjmu špatně zvládá a letos jsem se rozhodla od manžela i dětí odstěhovat. Hned po mém odstěhování manžel otočil, stojí o mně, více spolu mluvíme a říká mi, že mě nechce ztratit. Mám ze všeho smíšené pocity, ale bydlet sama se mi líbí. Jezdím "domů" alespoň na víkendy, na tom jsme se domluvili, že to zkusíme znovu, ale nevím jestli dělám dobře. Je fakt, že se manžel snaží, hodně spolu mluvíme, pomáhá mi a řešili jsme i finance, ale já se cítím ne úplně v pohodě a hodně přemýšlím co mám dělat dál. Odstěhování byl pro mě hodně psychicky náročný krok a pomalu se z toho rozhodnutí vzpamatovávám. je fak, že je mi samotné dobře. Co dál?? Moc děkuji Jana
Jana
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Jano.Začínáte spolu něco ne znovu, ale nově. Najednou se vy stáváte ženou č.1 a po 18 letech se na vás začal manžel dívat jinak. Udělala jste dobře, že jste se osvobodila a převzala zodpovědnost jen za sebe samu. Moc vám to pomohlo a díky tomu si můžete vyhodnocovat plno věcí do budoucna dál i z vašeho vlastního hlediska. Je to třesk, který buď vám dvěma pomůže, nebo pomůže jen vám. Ale narovnala jste záda a to už jste asi opravdu potřebovala!
vlastní právo na život podle sebe
Dobry den ,chtel jsem se zeptat jestli je normalni ze mi ex pritelkyne nerekla ze je semnou tehotna a rekla mi to az se dite narodilo a to uz jsm mnel jinou pritelkyni ted po mne pozaduje alimenty a vsak jsem se ani nemohl rozhodovat za sebe to dite bych nechtel ale rozhodovat jsem nemohl chci poradit co s tim nemam zajem na tom platit za dite o kterem jsem pomalu ani nevedel dekuji za odpoved Lukas omlouvam se za chyby nejsem ceske narodnosti..:)
Lukas
PhDr. Jitka Douchová
No, Lukasi, to je docela složité, i když ne tak vzácné.Podle mě je to ale více otázka pro právníka. Vy máte jasno - nemohl jste spolurozhodovat o životě dítěte. Těžko můžete být zapsán v jeho rodném listě jako otec, když jste nebyli sezdaní a v době porodu jste dávno nebyli spolu. Nemáte potvrzeno otcovství. Právně jste podle mne z obliga. Další věc je morální aspekt, ale i to je v dané situaci hodně složité...Jako psycholog vám moc poradit nedokáži, vše je nyní závislé na vaší schopnosti konstruktivní komunikace. Vytvořte si svůj koncept toho, co chcete, požádejte o totéž ex přítelkyni a objednejte se na mediační sezení.
vlastní právo na život podle sebe
S partnerem jsme spolu rok a půl, máme celkem bezproblémový vztah. Já (26let) právě dokončuji VŠ, partner je o 5 let starší. Myslela jsem si, že až dostuduji, tak mi nějak automaticky nabídne, že bychom spolu mohli bydlet. Má velký byt a já se teď musím odstěhovat z koleje. Místo společného bydlení si ale asi budu muset zařídit vlastní byt jen pro sebe. Když přišla řeč na společné bydlení, tak mi přítel řekl, že třeba někdy časem ano, ale teď se na to ještě necítí, vyčetl mi, že na něj tlačím a do něčeho ho nutím, i když jsem se snažila, aby to tak nevyznělo. Má tohle vůbec smysl? Když budeme mít každý svůj byt a zvykneme si žít odděleně, tak asi bude pak dost těžké zvyknout si na společný život. Partner mi doslova řekl, že ho mám nechat, aby si sám uvědomil, že chce se mnou bydlet a do ničeho ho netlačit. Jenže co mám dělat? Tohle byla pro mě docela studená sprcha...navíc on žije sám 10 let, tak pro něj asi bude čím dál těžší zvyknout si na přítomnost někoho druhého. Díky za radu!
Stepanka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den,Stepanko. Nezbývá vám nic jiného, než jej respektovat - dle mého.Právě proto, že je přítel zvyklý na samostatné bydlení od svých 21 let, je pro něj nepředstavitelné tento modus zatím měnit. Je asi hodně teritoriální, je zvyklý na svou osobní svobodu a chce i potřebuje si to takto uchovat. Pro něj je to samozřejmost a nevnímá to jako něco proti vašemu vztahu. Vašemu "tlaku" nerozumí, proto jej odmítá, respektive se mu poměrně vyehementně brání. Dejte tomu chvíli čas, ono se to usadí. Později budete muset jen zvolit jemnější a sofistikověnjší metody :-)
vlastní právo na život podle sebe
. Další věcí je, že pokud už si horko těžko prosadím nějaký únik, je to za cenu manželova kyselého obličeje a žárlivých a jiných poznámek z jeho strany, takže si odpočinek a odreagování vlastně neužiji. Někdy mám pocit, že mne musí mít pod stálou kontrolou a pod stálým vlivem. Výsledkem toho všeho je, že je ze mne unavená, protivná, frustrovaná a nespokojená matka a uklízečka, což se velmi negativně odráží i na našem sexuálním životě, z mé strany je chuť do milování téměř nulová. Co byste radila? Velmi děkuji!
Kopretina
PhDr. Jitka Douchová
No, co byste poradla sama sobě, Kopretino? Já vás naprosto chápu...Myslím, že problém mezi vámi dvěma jsou hranice, komunikace. Viděla bych vás dva jednoznačně na párovou terapii, abyste se v tom všem neztratili, to by byla velká škoda. A už to nebude jen prevence , bylo by to již zahájení včasného řešení vašich prvních partnerských problémů, které vznikly v rámci zátěžové situace. Dítě, vaše přesídlení do cizího prostředí, vaše ztráta možnosti rozhodovat si alespoň dílče o svém volném čase. Měli byste si určit spravedlivá a jasná pravidla v rámci společného soužití. Vy jste holt na manžela asi příliš "emancipovaná", ale takovou si vás zamiloval. Možná jej vaše samostatnost nyní ohrožuje, když má takovou potřebu kontroly a vašeho vlastnictví. Všechno se pak cyklí a nabaluje na sebe - žárlí, a nechce vás nikam pouštět, protože jej odmítáte v sexu. Už si to ale nepropojí s vašimi frustracemi. Je to začarovaný kruh a měli byste jej řešit v přítomnosti někoho třetího - vztahového psychologa :-)
vlastní právo na život podle sebe
Pokud si ve svém volnu vezme na starost dceru, já ten čas většinou strávím nutnou starostí o domácnost, úklidem atd. Před narozením dcery jsem dost sportovala, četla, trávila čas s přáteli. Nyní k tomu nemám téměř žádný prostor. Odstěhovali jsme se navíc mimo Prahu do města, kde má můj manžel kořeny, ale já tu téměř nikoho neznám. Takže kontakt s přáteli mám omezený, navíc manžel mi nedává téměř šanci provozovat jiné aktivity, za kterými bych musela dojíždět. Auto mám, tím nijak omezená nejsem, ale jednoduše nemám kdy. Když to začneme řešit, většinou to skončí hádkou a manželovým závěrem „máme dítě, tak nevím, jak by sis to představovala“. “. Jeho koníčky mu omezovat nechci, stačilo by mi jedno odpoledne či večer v týdnu, kdy bych mohla být sama sebou, odreagovat se a odpočinout si od toho kolotoče. Manžel má bohužel tu představu, že zbývající volný čas bychom měli trávit jako rodina pohromadě a ne si, cituji jeho slova, „jen předávat dítě“.
Kopretina
PhDr. Jitka Douchová
Tak vidím, že jsem intuitivně asi docela dobře zvolila zařazení do kategorie dotazů. Není příliš frekventovaná - kupodivu. Zatím to vypadá poměrně jasně - jste soběstačná a aktivní bytost, zvyklá fungovat sama za sebe, i v rámci týmu - nyní rodinného a partnerského. Ale provozně nedostáváte prostor pro realizaci vlastních potřeb - stala jste se matkou bez příležitosti i být jen a jen sama sebou.Proč ale vaše legitimní nároky na určité penzum vlastního času končí hádkou? Jedná se o komunikační zádrhely mezi vámi a přecitlivělost na toto téma mezi vámi dvěma? Ještě mě čeká poslední část vašeho vyprávění,tak bych měla být zatím v jakýchkoli úsudcích zdrženlivá. Jen mě tak napadá, že máte za sebou s manželem asi rozdílné modely rodinného fungování z předchozího života a nyní byste měli najít ten svůj. Ale místo hledání konsensu a porozumění, dochází ke sporům. Vy jemu svobodu poskytujete, on vám ne...Ale jakmile již napíšete "...manžel má BOHUŽEL tu představu, že zbývající volný čas bychom měli trávit jako rodina čas pohromadě..." ,tak to "bohužel" tam vyčnívá jako jeho kontraproduktivní požadavek pro možnost společné pohody. Měl by to vědět. Tj., měl by vědět, že máte své potřeby v životě i mimo rodinný kontext a pokud budou naplněny, budete se ve zbývajícím společně stráveném čase šťastně věnovat vám všem:-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o radu. S manželem jsme spolu tři roky, vzali jsme se po roční známosti a máme 1,5 roku starou dcerku. Oba jsme již jednou rozvedení. Před seznámením s ním jsem tři roky žila sama. Zvykla jsem si být samostatná a soběstačná (po rozvodu nic jiného nezbývalo). I nyní si při rodičovské dovolené velmi slušně přivydělávám a přispívám nemalou částkou do rodinného rozpočtu. Manžel je také velmi schopný, chová se ke mně i k dcerce moc hezky, snaží se o ni starat, jak to jde, je ochotný leccos zařídit. Oba jsme silné osobnosti, oba máme na věci jasné názory a ne vždy stejné. Oba jsme také dost emotivní, takže výměny názorů jsou na denním pořádku. To, co mne trápí, je nevyrovnanost, co se týče využití volného času. Já téměř žádný nemám, přes den se na 100% věnuji dceři a cca 4-5 večerů v týdnu pracuji (z domova na PC). Manžel 2-3 večery v týdnu věnuje svým koníčkům, v tom nemá z mé strany žádné omezení.
Kopretina
PhDr. Jitka Douchová
Milá Kopretino, s velkou zvědavostí přecházím hned na další část vašeho dotazu...
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,jsem s partnerem 2 roky a přestože si velmi dobře rozumíme v životních postojích , zájmech a jsme si hodně blízcí,hrozně mě začíná vytáčet jeho vlastnost( i když musím přiznat že se vůči mě snaží ovládat)- rád lidi poučuje a snaží se je přivést na "správnou cestu". Já jsem zvyklá na volnost a nevměšování a začínám na to už být předem nastražená a při sebemenším náznaku reaguji velmi podrážděně.Začínám se obávat, že už to nezvládnu, a v podstatě kvůli "prkotině" vztah ukončím.Vlastně už od samého začátku jsem cítila a měla obavy, že mě bude předělávat, a já opravdu nechci být v pozici dítěte, za které rodič rozhoduje( to je můj pohled)On to bere tak, že je to vlastně vzájemný růst, snažit se s vzájemnou pomocí ze sebe vydolovat to nejlepší.Je z toho nějaká cesta ven? Katka
Katka
PhDr. Jitka Douchová
Milá Katko.Jestliže to máte v sobě udělané tak, jak říkáte, neměla byste mít ve vztahu velký problém, protože si své hranice vlídně a přátelsky uhlídáte. Přítel je asi trochu sebestředný mentor, ale s náhledem na věc, jestliže vás z toho vynechává. Ale měli byste o tom spolu mluvit více, neboť jinak se v budoucnu asi budete hodně střetávat ve výchovných názorech u vašich dětí - vaše potřeba liberálního stylu se bude tlouct s jeho autoriatativností a můžete pak být často ve velkém sporu. Takže - pokud s tímto vztahem počítáte jako s perspektivním, měli byste si včas vykomunikovat a pojmenovat všechny své potřeby a očekávání v základních ohledech celoživotního partnerského a rodinného života :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko, ráda pročítám vaši poradnu a děkuji za vaši práci, ve spoustě otázek a vašich odpovědích jsem se našla. Na můj ,,problém" jsem však odpověd nenašla - velmi často se mně stává, že pokud potkám nové přátele nebo pracovní kolektiv, a pořádá se nějaká akce, vůbec se mně tam nechce jít, zúčastnit se společných např. večeří, sportovních setkání atd. Vyhovuje mně spíše schůzka s jedním člověkem než se skupinou lidí..narážím tak na neustálé překonávání se, nucení se do toho, abych tam vůbec šla..nakonec je třeba to setkání fajn,ale téměř vždy si přeju, aby ta schůzka padla, zrušila se, a já nemusela nikam jít...Narážím pak na konflikt s partnerem,který na takové akce chodit chce..Děkuji
Iveta
PhDr. Jitka Douchová
Hezký den,Iveto Zkuste si nejdřív zodpovědět sama pro sebe otázku,nač to vlastně narážíte? Na svůj strach ze setkání s více lidmi a na to, jak obstojíte? Na nutnost čelit nespokojenosti společenského partnera? Na to, jak zkoordinoat vaši případnou introverzi s potřebou přítele? Už jen to, když se vám podaří najít pro sebe poctivou odpověď, vás nasměruje dál. Myslíte, že je v tom opravdu problém? A v čem? A jak to máte se svou sebedůvěrou? Jaká očekávání na sebe kladete vy, jaká váš partner? Jak jsou ta očekávání v souladu? :-) Kdybychom o tom všem spolu mluvily, byly by to mé první otázky a pak by záleželo hodně na vás, co byste si pro sebe našla :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko, jsem vdaná a můj partner, se kterým plánuji nový život, je ženatý. Obě manželství jsou bezproblémová, nikde žádná patologie, všechny děti dospělé, partnerův syn ještě studuje VŠ. My i naši manželé jsme ve věku 45-50 let. Jsme dva roky zamilovaní, doma protivní a dospěli jsme do stádia odhodlání opustit pro lásku své jistoty. Dá se to ustát? Jak se s tím vypořádá široká rodina a blízké okolí? Dá se to vysvětlit dětem a jak? Má smysl po 25 letech z manželství odcházet jen kvůli vyhoření? Ale co když máme dalších 25 krásných let před sebou? Litovat můžeme toho co uděláme i opačně. Co by mělo být pro rozhodnutí rozhodující? Dokáže někdo poradit nebo je to stejné jako si hodit korunou? Marie
Marie
PhDr. Jitka Douchová
Hezky jste na mne všechny ty zcela zásadní otázky naskládala, Marie:-)Tak se mi nějak zdá, že se bojíte své zodpovědnosti vůči druhým - více, než vůči sobě. Bojíte se ono zásadní rozhodnutí v životě udělat, a tak se raději ještě obracíte na vztahového odborníka, abyste měla pocit jakéhosi "posvěcení". Ale na dálku, takže vám při své potřebě důkladnosti nemohu zodpovědět jedinou otázku opravdu poctivě. Jde o spoustu kontextových okolností jak ve vašem, tak v přítelově životě, ve vašich rodinách. Neexistují žádné šablony a normy, které by mohly dopředu jasně predikovat úspěch, či neúspěch. Je to na vás a na vašem pocitu...Ale hodně štěstí!
vlastní právo na život podle sebe
Je mi 52 let.Od 18 let se starám o manžela a rodinu, děti, teď i vnoučata.Už toho mám dost. Chtěla bych žít sama, všechny jen navštěvovat. Chtěla bych být svobodná a sama sebou.
Hanka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Hanko. Prvním krokem, tím nejdůležitějším, je vědět, co chcete. Možná k realizaci pak již stačí jen málo :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, paní doktorko. Prosím o Váš pohled na následující situaci, protože já mám pocit, že jsem tak trochu v pasti. Je nám s přítelem přes třicet, jsme spolu 3 roky, oba dva chceme děti, rodinu. Problémem je společné bydlení. Přítel mě zatím navštěvoval v mém bytě, ovšem trvá na tom, že trvale bydlet budeme u něj v rodinném domě, což je pro rodinu samozřejmě výhodnější. Ovšem problém je, že tam bydlí také jeho otec - je to dvougenerační dům. Každý tam má své patro. Oba dva tam spolu žijí už asi 15 let, oba dva jsou bordeláři, že to tak řeknu natvrdo, všude je opravdu velký chaos, zahrada odkladiště zbytečných krámů. Hlavní problém vidím v jeho otci - nic nevyhodí, je totální chaotik. Já si svoje hnízdo chci budovat útulné, chci si to vybudovat, abych se ve svém domově cítila útulně, mám ráda pořádek. Přítel si myslí, že vše přeháním, že se mi nic neděje, že si zvyknu. Pár drobných úprav sice provádí, ale to je pořád málo.Tahle záležitost s bydlením náš vztah poškozuje. Co s tím?
Eva
PhDr. Jitka Douchová
Naprosto vás, Evo, chápu. Ale možná by to chtělo více ženské strategie? Nevím, třeba jste v odporu vůči tomu všemu příliš urputná, vůči tchánovi před přítelem moc přímočaře kritická? Je to objektivní problém, ale snad by mohl být řešitelný. Na vašem místě bych si snažila získat tchána a ovlivnit jej. Trochu víc se mu "vlichotit" do přízně, v mnoha věcech jej podporovat a uznávat, a pak díky tomu jej i usměrňovat. Oba neznají 15 let v domě a domácnosti ženskou ruku, tak si jedou po svém. mají jiné priority, než vy. Ale pokud to vezmete za správný konec, mohly be se s nimi udít zázraky :-) K tomu potřebujete podporu přítele, ale i na něj musíte jít šikovně:-))
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,je mi už padesát let a mám pocit, že se chovám celý život stejně. Občas se v noci probudím, mám z toho pocit zoufalství a zdá se mi, že musím skočit z okna, abych se sama sebe zbavila.Mám hodného, tichého, pracovitého muže. Žiji s ním od svých osmnácti let. Vychovali jsme dvě děti, snad docela v pohodě, možná jen velký stereotyp a nuda. Během života jsem měla několi vztahů s jinými muži. Dva z nich byly pouze platonické, dobří kamarádi s jiskřením, dva vztahy byly se vším všudy a uvažovala jsem o odchodu. Svého hodného a pracovitého muže jsem ale nikdy opustit nedokázala. moc si ty vztahy vyčítám, vlastně se mu nemohu podívat do očí, nemyslím si, že jsem do větru, vždycky jsem to cítila jako velmi hluboký vztah.Nevím, co se sebou, abych se uklidnila a byla šťastná. Někdy mi připadá, že by se mi moc ulevilo, kdyby můj manžel nebyl tak obětavě hodný, kdyby se dokázal také byvit, byl veselejší, společenštější a nevisel tolik na mé přítomnosti.Co mám se sebou dělat?
marta
PhDr. Jitka Douchová
Milá marto.Vy si vedle hodného a pracovitého muže, s nímž žijete 32 let, potřebujete obhájit před sebou samou právo na lásku k někomu jinému. Sice jste několik lásek prožila, ale zpětně se na ně díváte do určité míry s trpkými výčitkami vůči svému manželovi. Nechcete se na to zkusit podívat i jinýma očima? Váš muž je na vás závislý, nebo vy to tak alespoň cítíte. Jakoby mu nepřiznáte jeho vlastní sílu, a jeho život jako kdyby visel na vaší věrnosti.Myslíte, že to tak doopravdy je? Třeba není tak slabý, jak jej vy vidíte. A pokud ano - být s někým především ze soucitu a ze strachu, abyste neublížila, to je dost chabý pilíř pro vztah. Já to teď zjednodušuji, z vašeho psaní je cítit, že máte svého muže svým způsobem stále ráda, byť jste jiní. Ale zároveň - jako kdyby byla mezi vámi pachuť jeho nevědomou manipulací vámi. Tj., je tak hodný a pracovitý, stará se o nás, přeci si nezaslouží, aby mu bylo ublíženo.Ale na druhou stranu vás táhne dolů do své závislosti a introvertnosti. Je vám 50, máte toho ještě hodně před sebou. Trápíte se občasnými pocity zoufalství. Myslím, že byste se z toho všeho potřebovala osvobodit především vy sama. Vy jste v kleci svých obav, výčitek. Zkuste žít buď i v rámci manželství podle sebe, s respektováním svých vlastních potřeb, životního stylu, nebo z manželství odejděte. Ale přizpůsobování se druhému, které vám bere kus sebe, k čemu to je???
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsem prakticky celý svůj život bez stálého partnera, když nepočítám jeden "vážný" vztah na střední škole, který trval asi rok. Mám VŠ vzdělání, pracuji v oboru, který mě baví, jsem atraktivní, nic mi nechybí...jen okolí mi neustále předhazuje, že už bych si konečně měla někoho najít. Jsem nenormální já, nebo ti okolo? Jsem takhle maximálně spokojená a nic mi nechybí, mám své zájmy, přátele...z dětství ani okolí žádné negativní zkušenosti s muži nemám, jen nikoho ve svém životě prostě nepotřebuji. Většina mých přátel a kolegů z práce jsou muži a to mi tak nějak stačí. Nejsem kariéristka, co by nikdy nechtěla rodinu a děti, nikdy jsem neměla problémy v komunikaci a mezilidských vztazích, jsem spíše extrovert a nejsem typ, co by řikal - chlapa do bytu? nikdy! Jen prostě nemám vůbec potřebu mít s někým partnerský vztah....je to normální?
Lindaa (28)
PhDr. Jitka Douchová
Milá Lindoo. Nepřemýšlela bych nad tím, co je normální, pokud to vás samotnou netrápí. Pojem normalita je hodně relativní...Záleží na vás, jestli jste opravdu "takhle maximálně spokojená", jak říkáte.Důležité je, abyste si to obhájila pro sebe samu, pak budete snadno zvládat konfrontačně - zkoumavé narážky vašeho okolí. Určitě přijde doba, kdy budete potřebovat i větší lidskou blízkost, lásku. Ta doba je u každého z nás individuální :-)
vlastní právo na život podle sebe
Přeji Vám hezký den paní doktorko a obracím se na vás s dotazem,protože naše situace asi nemá řešení. S manželem spolu máme dvě děti, bydlíme na vesnici,musíme všichni dojíždět,není zde školka ani škola,chtěla bych převzít dobře zavedenou firmu od mých rodičů,což by ale znamenalo odstěhovat se 300km(pro manžela velký problém)ale je zde vše,školka hned u firmy,škola nedaleko,hodně bychom si polepšili i finančně,ale manžel nechce ani slyšet,chtěla jsem si tedy aspoň doplnit vzdělání,abych měla více šancí uplatnit se po mateřské na trhu práce,i to mi ale zakázal,nemluvil se mnou i týdny,už si nevím rady,zkoušela jsem si sním i promluvit,co mu na stěhování nebo na tom,že bych chtěla zase studovat tak vadí,odpověď je ale vždy jen:Prostě ne!Musím,ale říct,že manžel je jinak velmi hodný,o rodinu se stará opravdu vzorně,ale jak začnu se stěhováním nebo se školou je zle. Já bych ale opravdu chtěla převzít firmu,zajistili bychom tím budoucnost i našim dětem.Moc děkuji za odpodověď
Lucie
PhDr. Jitka Douchová
Já myslím, Lucie, že se manžel bojí toho, že v případě převzetí firmy nebo zvýšení vzdělání budete něco víc, než je on. Bojí se vaší převahy. Vy předkládáte racionální argumenty. On vlastně žádné nemá, proto na to jde svým jednoznačným NE z pozice síly, kterou si ve vašem vztahu přeje mít.Co s tím, to tak úplně nevím, musela bych jej i vás dva spolu více znát, abych mohla dát kostruktivnější strategického charakteru. Ale mohla byste argumentovat výhodami i pro něj samotného (?)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsem s partnerem 5let, z toho 3roky na mateřské a mám pocit ,že život co žiju, vztah, který žiju, nemá smysl. a to partner chce,abysme měli druhé dítě. Partner je hodně uzavřený, připadám si na všechno sama, veškeré problémy, city, řeším sama v sobě, protože když mu je přednesu, vůbec mi neodpoví, jen mlčí.a já se pak cítím ještě hůř. Dokonce jsem mu pohrozila, že odejdu, a s ním to ani nehnulo. už nevím, co dělat, aby promluvil a řekl mi, že o mě stojí, že mě má rád. Co se týče dcerky, vím, že je báječný otec, co se týče partnerství, je to pohroma. Úzce s mým pocitem souvisí to, že nemá pražádnou chuť k sexu. Pořád mi přijde, že ho k něčemu nutím, k projevům citů, k sexu. a nějak nevím, co dál. Vím, že milenec není řešení, nicméně, mám právo zkazit dcerce život, vzít jí tátu, jen kvůli tomu, že já jsem nespokojená?Přijde mi, že se stále jen starám o druhý a už nikdo, ani já sama se nestarám o sama sebe. děkuji za odpověď Lenka
Lenka Supová
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Lenko.Mám pocit, že jste se s partnerem nesešli úplně dobře. Každý z vás má jiné očekávání od vztahu. Pro něj je hodně důležitá rodina a jeho rodičovská role, na niž tlačí.To je to, co ho naplňuje pocitem smysluplnosti. Partnerství upozadil, alespoň v současné fázi. Těžko na dálku posoudím, čím je to dané, v čem je problém. Ale zdá se mi, že možná vzhledem k jeho povaze příliš tlačíte na pilu a on uniká. Vaše partnerství skomírá, pak by bylo absurdní, pořizovat si další dítě. Musíte vyřešit váš vztah, vyjasnit si, na čem je postavený, v čem je vám spolu dobře a bylo by dobré to dále rozvíjet, a v čem se naopak dopouštíte chyb. Vy oba...V této chvíli milenec opravdu není řešení- prioritou by mělo být nalezení odpovědi na to, jestli spolu máte být jako partneři, nebo ne. Pokud byste zjistili, že to nejde, bylo by i vůči dceři více fér se rozejít. Přítel může jako skvělý táta fungovat v jejím životě dál...





mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.