Dobrý den, paní doktorko. Jsem v situaci, že jsem zamilovaná do kolegy z práce. Nevím, jestli jednostranně, protože soudím jen ze své intuice, kdy on se na mě pěkně dívá, rád popovídá, je v mé přítomnosti veselej a v debatách zaujatej. Na druhé straně mi nikdy víc (během 2 let) nedal najevo. Připadá mi spíše nad věcí, takže city buď skrývá nebo je to jednostranné zamilování z mé strany (co myslíte, paní doktorko?). Já to nevím jistě a toto nevědění mi také ztěžuje to, jak z této situace ven. Pořád mě to jaksi posiluje a táhne k němu. Až ztrácím půdu pod nohama a jsou chvilky, kdy pod návalem emocí panikařím a nechám se city skoro strhnout...Naštěstí nikdy k ničemu fyzickému nedošlo, nikdy jsme se nesešli o samotě, nikdy to ani jeden z nás (já z rozumu) nenavrhl.Oba jsme v manželství (já ve šťastném a on zřejmě také). Tudíž vztah s tímto kolegou není možný. Takže se snažím city korigovat, ale jde to velice těžko a je to náročné, protože do určité míry jsou sympatie vzájemné a v zaměstnání se potkáváme. Jsem už docela vyčerpaná, trvá to už přes 2 roky. Pořád hledám pro sebe cestu-jakousi metodu, jak se z toho dostat tak, aby mě to netrápilo. Uvádí se, že člověk si nemá zamilovanost zakazovat, že to nejde , že tím by se zamilovanost ještě více umocnila. Zajímá mě, co konkrétně a přesně v praxi, v citech, v emocech znamená nezakazovat si to? Ještě podotýkám, že ač se to možná zná neuvěřitelné, tak naštěstí mi to nezasahuje do toho, že nadále miluju svého manžela a že v manželství nám to výborně funguje. Jen se trápím nad svoji zamilovaností - nešťastnou či platonickou láskou = nevím přesně, jak to nazvat, co k sobě vlastně cítíme...Je to hroznej kruh, ze kterého se mi nedaří vystoupit...Pro přehled uvádím,že mně je 40 let, mám dvě malé děti, on má 53 let, taktéž s dětmi, ale už dospělými. Děkuji...
Lenka