Vůně z filmů pro pamětníky
Po první světové válce jsme světu stačili – aspoň co se módy a kosmetiky týče. Místo Vídně teď trendy přicházely hlavně z Paříže, Berlína a Londýna. V roce 1921 způsobil celosvětovou revoluci první parfém, který byl úzce spojený s módou – kultovní Chanel No. 5, který vytvořil Ernest Beaux pro módní návrhářku Coco Chanel.
„Do té doby se ženy voněly čistě květinovými esencemi nebo těžkými odéry plnými jasmínu a zvířecího pižma. Moderní vůně ovšem velmi rychle překročily i československé hranice. Hitem mezi solventními dámami se staly značky jako Shalimar nebo Soir de Paris,“ vysvětluje Ivana Machoňová, specialistka e-shopu Parfums.cz.
Trendy tehdy udávaly světové i české filmové hvězdy, v roce 1938 se dokonce tváří francouzského parfému Caron stala Adina Mandlová. Voněli se i známí muži: před 11 lety Zita Kabátová v rozhovoru pro CS magazín vzpomínala na to, jak Oldřich Nový nosil v kapsičce saka malý flakon.
„Musím říct, že voněl krásně, byl to pánský parfém Kníže Ten,“ prozradila tehdy herečka. „Chtěla jsem si ho dokonce koupit a zajela jsem si pro něj do Vídně. Tři tisíce šilinků! Já šla do kolen.“
Hlavně moc nevonět
Začátek druhé světové války všechno změnil. Móda a kosmetika ustoupila do pozadí, obyvatelé Protektorátu měli jiné starosti. Německý vůdce Adolf Hitler navíc neměl výrazné, emancipované ženy v oblibě. Jeho vkus ovlivňoval i ten dobový: „Elegantní žena si neměla barvit vlasy na nepřirozenou barvu, nosit příliš krátké sukně ani používat silný parfém,“ říká Machoňová.
V Evropě tak trh ožil až po konci války. Už v roce 1947 spatřila světlo další legenda, vůně Miss Dior, která doprovázela první haute couture kolekci Christiana Diora. Voněla – a dodnes voní – po mandarinkách, jasmínu a pačuli. Vyzkoušet ji mohly i Češky, svobody si ale užívaly jen pár let, do pádu železné opony v únoru 1948.
Živé květy? Může být
Období socialismu luxusním zahraničním vůním nepřálo, ženy se musely spokojit s místní produkcí. Jejím vrcholem byla voňavka Živé květy: malá lahvička a v ní usušená větvička zalitá podivně páchnoucím roztokem, který nejčastěji připomínal vůni levandule. Jedna stála 16 Kčs a jen za rok 1988 jich družstevníci z karlovarského podniku Vřídlo vyrobili za třicet milionů korun.
K dostání byly taky vůně z ostatních socialistických zemí. V sedmdesátých letech byl populární polský parfém s lakonickým názvem Być może, tedy Snad (Možná, že). Prodává se i dnes. A dodnes si ženy vybavují i specialitu ze Sovětského svazu – kolínskou Duch (vůně) Moskvy, která se prodávala v lahvičkách ve tvaru trpaslíka, dědy Mráze nebo sněhuláka.
Něco málo ze světa
Milujete parfémy?Katalog a recenze parfémů najdete na Arome.cz |
Čas od času se v obchodech objevily i západní parfémy: Fidji, Antilope nebo Nina Ricci nicméně místo v regálech končily pod pultem. Kdo chtěl kvalitní vůni, musel do Tuzexu. Až v polovině 70. let dostala značka Dior povolení, aby otevřela prodejnu v Pařížské ulici.
Daly se tam pořídit i známé vůně, kromě Miss Dior i Diorela, Diorissimo, nebo Eau Sauvage. „Tehdy se v Dioru nestačili divit, protože malá prodejna v komunistické zemi atakovala první příčky mezi světovými městy s nejvyšší prodejností,“ říká expertka z Parfums.cz.
V osmdesátých letech byly v kurzu deodoranty, nemít Impulse nebo Fa bylo téměř společenské faux-pas. Kdo si chtěl nový hit pořídit, musel sáhnout trochu hlouběji do peněženky. Jeden deodorant stál 80 Kčs. Kolem osmdesáti korun za ně přitom zaplatíte i dnes.
