Jazyk vám drhne o suché patro. Stvořit a dostat ze sebe oznamovací větu o třech slovech je nadlidský úkol. Ruce se vám potí. Chvějete se a cítíte, jak rudnete.
Celý tenhle nedůstojný stav korunuje přiblblý úsměv... Nejde o projevy žádné nového, nebezpečného psychosomatického onemocnění. Jen jste právě nečekaně potkala svého Muže z minulosti. Chlapa, na kterého ani po letech nedokážete zapomenout.
Vlastně je jedno, jestli jsme se s oním pánem vídaly týden nebo dva roky, nebo to byl jen platonický vztah, stejně jako nehraje roli fakt, že ten románek skončil před deseti lety a už dávno doma máte jiného partnera, popřípadě i pár dětí. Tenhle chlap z minulosti je prostě ztělesněním všech nejlepších vlastností a schopností.
Když máme splín, s něhou na něj vzpomínáme, tu představu si v sobě hýčkáme a sníme o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom tehdy zůstaly s ním. Jednou za čas se ozve a když pípne esemeska s jeho jménem, na pár vteřin se nám zastaví srdce a musíme se párkrát zhluboka nadechnout.
Nesneseme představu, že má jinou ženu – automaticky ji máme v kategorii nesympatická fúrie. A svému muži se také rozhodně nechlubíme, že máme osudovou slabost pro nějakého Karla či Tomáše.
Nejromantičtější chvíle v životě
Takzvaný pan Božský rozhodně není ojedinělý úkaz. Má ho skoro každá žena (a nebo ji setkání s ním teprve čeká), nejen Carrie Bradshaw ze seriálu Sex ve městě.
S nadsázkou se dá říci, že hlavní funkcí tohoto muže je čas od času se zjevit, aby pořádně zamával s naším estrogenem, fenyletylaminem, dopaminem a noradrenalinem a bůhví ještě jakým hormonem zamilovanosti. Myslíme na něj i ve chvíli, kdy nás naštve přítel/manžel – vždyť kdo by neznal slavný povzdych Gábi Smolíkové z maďarského kresleného seriálu: "Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla!"
Tenhle osudový muž je vysněný ideál. Chovaly jsme k němu hluboké city, ale on byl vždycky svým způsobem nedostupný, prokluzoval nám mezi prsty, nemohly a nemůžeme ho mít. A tím pádem nás stále láká.
Pětatřicetiletá Michaela je na mateřské dovolené s tříletou dcerou. S manželem se brali před čtyřmi lety a přes občasnou hádku mají pohodový vztah. Přesto před svatbou řešila, jestli neudělala chybu, když nezůstala se "svým" dokonalým mužem, jestli náhodou on není ten pravý a život s ním to, co si přeje: "S Alešem jsme se seznámili na vysoké, občas jsme spolu zašli místo přednášky na kafe, nakonec se z toho staly pravidelné snídaně, jindy jsme zase prokecali celý večer u dobrého vína, na to on si potrpěl, tančili jsme. Byl vtipný, chytrý a skvěle vypadal. Víc než líbání ale mezi námi nebylo."
Aleš měl totiž tehdy dlouholetou přítelkyni, zadaná byla i Michaela. Ani jeden se nechtěl rozcházet, po škole si každý našel práci v jiném městě a přestali se vídat. Michaela si na něj čas od času vzpomněla, kamarádkám u kafe ho popisovala jako nejúžasnějšího chlapa, kterého kdy potkala, ale to bylo vše.
"Asi dva roky nato mi od něj přišel e-mail a rok jsme si psali denně. Potom se Aleš přestěhoval za prací do Prahy a začali jsme se zase scházet. Oba jsme byli stále zadaní, ale já mu nedokázala odolat. Půl roku jsme randili – procházky po Kampě, čekání na půlnoční orloj. Chození za ruce, pusa, nic víc. Pak odjel na rok do zahraničí, vždycky chtěl být diplomat, a to se mu povedlo. Psali jsme si, on se zase vrátil, rozešel se s přítelkyní a chtěl, abych byla s ním. Já přitom měla šestiletý vztah a bála jsem se odejít za někým, kdo zase brzy odjede pryč. To se taky stalo. Měsíc nato Aleš přišel, že jede na tři roky na pracovní stáž. Strašně jsme se opili a tenkrát jsme se spolu poprvé a naposledy vyspali. Když mě šel doprovodit na noční tramvaj, sněžilo, on si rozepnul kabát a já se k němu schoulila – to byla ta nejromantičtější chvíle v mém životě. Druhý den odletěl, byli jsme dál v kontaktu, chtěl, abych za ním přijela..."
V té době se ale Michaela seznámila se svým budoucím mužem. Zamilovala se a Aleše odmítla. Od té doby se neviděli, občas si vymění e-mail. "Když vidím v kolonce odesílatel jeho jméno, na chvíli mě to vždycky rozhodí. Nevím, jestli bych zvládla se s ním vídat. Pořád ho beru za dokonalýho chlapa. Někdy si tak říkám, že jsem byla hloupá a mohla jsem si teď užívat na ambasádě třeba ve Španělsku... Ale zas bych neměla svoji rodinu, za kterou jsem vděčná."
Nenaplněné vztahy přitahují
Podle psychologů se takhle osudovými stávají muži, s kterými jsme neprožily úplně klasický vztah. Na počátku to možná vypadalo nadějně, byl tam příslib společné budoucnosti, byly jsme zamilované a stavěly jsme si vzdušné zámky, ale ve finále ten vztah nikdy neskončil obvyklým způsobem. Bylo tam něco, jakási až osudovost (na kterou my ženy často dáme), proč spolu nemůžeme být, například proto, že on měl vážnou známost, vy jste musela odjet pryč, byla jste příliš mladá...
Ten vztah jednoduše nevyústil v normální každodenní partnerství, při kterém bychom zjistily, že nám onen muž leze na nervy neustálým sledováním fotbalu, že doma nehne prstem a ještě čeká, že přesně v šest bude na stole teplá večeře, což nás vytáčí tak, že dostane ze škatulky "doživotně neodolatelný" rychlý vyhazov.
"V psychologii se tomu říká efekt Zeigarnikové.
Tahle sovětská psycholožka vyzkoumala, že neukončené činnosti i vztahy v nás zůstávají jako něco, co se nám nepodařilo naplnit, a tak máme automaticky sklon daný tvar v případě možnosti dokončit," vysvětluje psycholog Petr Šmolka.
Svou roli hraje také to, že si dotyčného muže idealizujeme, promítáme si do něj svoje představy. Na piedestal ho mnohdy staví i ona pomíjivost – objeví se a po čase zase zmizí. Působí to, až jako by si s námi zahrával.
Přijel jednou za čas obhlédnout své pole, jestli na něm nestojí jiný traktor, a pokud ano, tak aby se přesvědčil, že není náhodou výkonnější než on. Nejsou to tedy vlastně bezcitní "hajzlíci", kteří si s námi jen tak hrají?
"Když se vám takový muž pořád míchá do života, je jasné, že i vy pro něj máte nějaké kouzlo. Líbíte se mu, ale do partnerského života vás nechce. Zjeví se, zjistí, že to klapat nebude, a zase zmizí. Takoví muži si ale neuvědomují, že pro ně je to jednodušší – náhodou jede kolem, zastaví se, dají si večeři. On je v pohodě, ale žena to hned emočně řeší," popisuje odbornice na vztahy Marta Boučková.
Když mozek vzpomíná na zamilované pocity
Proč s námi i v hluboce dospělém věku setkání s našimi muži typu bumerang dokáže tak zamávat? Proč se pak nějakou dobu chováme jako zastydlé puberťačky? Důvodů je několik. I za iracionálním jednáním totiž můžete hledat mozek. Daná osoba nám připomene hezkou dobu a příjemné pocity, které jsme s ní kdysi prožívali. A kdo by si podobný milostný doping nechtěl zopakovat znovu a znovu?
Osudoví muži v reálu i v pohádkáchRON GALOTTI PIŠTA HUFNÁGL TOM LEFROYE ANDERSENŮV PRINC |
"To, jestli jeho kouzlu podlehnete, totiž záleží také na tom, jestli jste se stávajícím partnerem spokojená. Když ne, tak takové setkání s vámi zamává. A důležitou roli hraje i to, že se s tím mužem najednou vrátíte do doby, kdy jste byla mladá, volnomyšlenkářská, měla jste plány, chtěla jste se podívat tam a tam... A teď sedíte na sídlišti, nic neděláte."
Manažerka Jana (32) má víc než rok nového přítele, přesto nedokáže zapomenout na toho bývalého. Poznali se v jejích čtyřiadvaceti, on byl nadšený sportovec, horolezec, ona spíš intelektuálka a milovnice kaváren. "Nikdo moc nechápal, že jsme se dali dohromady, každý jsme úplně jiný, ale strašně nás to k sobě táhlo," vzpomíná.
"Tehdy jsem randila s jedním fajn klukem, architektem, a najednou se objevil David, vysportovaný blonďák, takový chlapecký typ a já si řekla, tak s tímhle ani náhodou, to by byl průšvih."
On se jí ale sám od sebe ozval a hned na druhé schůzce ji varoval, ať se do něj nezamiluje, že stejně plánuje odjet. Tři roky spolu chodili, ale každý měl svůj byt, vídali se, když měli chuť. Jana tak trošku "hrála divadlo", jak je nad věcí a rozhodně se taky nechce vázat, dokonce předstírala i sportovní nadšení, víkendy trávila na třicetikilometrových túrách.
"Když jsem měla pocit, že se konečně začíná zamilovávat, oznámil mi, že jede pryč. Rozešli jsme se a já pak na internetu sledovala jeho deník z cest. Týrala jsem se tím," říká Jana.
Rok se z toho vztahu dostávala, a když si konečně řekla, že začne zase žít, potkala ho v jednom pražském klubu. "Doslova jsme si padli do náruče a zase spolu začali chodit. Už jsem ale od něj chtěla, abychom byli skutečný pár. To trvalo asi dva roky, pak nám koupil cestu na tichomořský ostrov. Bohužel mně se tam rozjely vážnější zdravotní problémy a on se toho asi lekl. Neumí moc řešit problémy, je to takové dítě štěstěny. Rozešli jsme se, on si našel akční slečnu a teď jsou na cestě kolem světa, kam jsem s ním měla jet já. Přiznávám, že jsem zase na internetu četla ty deníky, ničilo mě to, ale nedokázala jsem si pomoct. Přitom ještě než odjel, tak jsem ho poprosila, ať mi neodpovídá na sms a e-maily, tušila jsem, že budu mít chvíle, kdy ho budu atakovat... Někdy to ale taky nevydržel a ozval se."
Pak potkala Jana současného přítele. Od Davida se snaží oprostit, ale pořád prý ví, že on byl jedinečný a s nikým jiným už nezažije takovou emotivní smršť. "Kolikrát koukám na film a říkám si: Jé, to by se Davidovi líbilo! Zakazuji si místa, kde jsem byla s ním, takže nesmím tak do půlky Evropy," pousměje se.
Za pár měsíců by se David měl vrátit ze svých cest a ona se bojí setkání. "Nejsem si jistá, že bych to zvládla," říká Jana, která paradoxně přiznává, že ví, že vztah s Davidem by nebyl na každodenní život. Ale nemůže si pomoct.
Panem Božským se stal až po rozchodu
Přitom vypořádat se s takovými muži není dvakrát těžké. Když totiž vztah s ním posunete o level výš – ve skutečný vztah se vším všudy, či se za něj dokonce vdáte, v ten okamžik jeho éra zbožštění skončí. Každodenní provoz a starosti nepřežije. Nebo podle vás k božské auře patří pohozený mokrý ručník v posteli, pivní sedánky s kamarády, složenky, dohadování o výchově dětí a rekonstrukci koupelny?
"Podle mne by snad měla být zavedena přímo povinnost alespoň několikaměsíčního soužití s takovým mužem pod jednou střechou. Vztah by se naplnil a uzavřel a už by nás do budoucna neohrožoval," tvrdí Šmolka.
Zuzana je osmadvacetiletá návrhářka, která si ale se svým panem Božským společný život vyzkoušela. A to dokonce pět let. Jak to, že zjistila až po rozchodu, že on je ten pravý, a dneska při setkání s ním se jí třese hlas a chce se jí brečet?
"Byla jsem moc mladá, abych poznala, že už nic lepšího nebude," říká. "Vojta pracoval do noci, já trávila spoustu času mezi lidmi, poznávala nové muže a myslela si, že jsou třeba lepší než ten, co mám doma..."
Po pěti letech Vojtěch Zuzku požádal o ruku. Ač svatbu sama chtěla, najednou se zablokovala a řekla NE jemu i prstenu s diamantem. "Pak jsme se půl roku rozcházeli, scházeli, a když jsem si uvědomila, že chci jen jeho, tak už měl novou známost. I po dvou letech po rozchodu ho nezvládám vidět, ačkoliv bych strašně ráda. Dělá se mi špatně, nemůžu artikulovat, celá se třesu."
Psycholožka Marta Boučková má za to, že v tomto případě za zbožštění bývalého přítele může fakt, že se Zuzana cítí jako ten, který to celé pokazil. Navíc si vztah s Vojtou neukončila sama v sobě.
"Někdo si rád pěstuje vzpomínky, je to takový jeho fantazijní svět. Nikoho nového nemá, nebo má, ale nefunguje to, a tak utíká do svých snů. Ale je potřeba udržovat zdravé hranice – naše představy nesmí mít navrch, protože se přestaneme snažit v reálném životě a žádný vztah nám fungovat nebude," říká odbornice na vztahy.
Kachnička, nebo domácí svíčková?
Je vůbec správné, když žijeme s mužem, kterého milujeme a jsme s ním (většinou) spokojené, pomýšlet na jakéhosi chlapíka z dávné minulosti? Snít o něm a možná mu i občas napsat, abychom věděly, jak se má, a dopřály si ten pocit chvění kolem žaludku?
"Vracet se do minulosti a přehrávat si, co jsem chtěla od života a vztahů, může být ve finále prospěšné. Když sním o nějakém Tondovi, protože kolem mě před patnácti lety kroužil a plánovali jsme cestu do Paříže, zkuste zavzpomínat, proč kolem vás kroužil. Nebyla jste milejší, zábavnější? A proč taková nejste teď na svého muže? Nekroužil by pak kolem vás taky? A proč byste tu cestu do Francie nemohli podniknout spolu? Je to inspirace, co změnit, abyste byla spokojenější. Špatně je samozřejmě to, když hledáte jen to, co dělal Tonda a nedělá ten váš a kvůli tomu jste jen naštvaná," radí psycholožka Boučková.
Za občasnou myšlenku jinému muži by ženy nehanil ani její kolega Šmolka. Takový jev považuje za neutrální a přidává k tomu zajímavý příměr: "Je to zhruba stejné, jako byste si občas vzpomněla, jak jste si v oné hospůdce u všech čertů pochutnala na krásně propečené kachničce. Vzpomínky budou spojeny se sbíháním slin, což vám ale nemusí nikterak bránit vychutnat si domácí svíčkovou. Horší je, když podobný fenomén postihne ženu ovanutou hysterií. Tam to může mít devastující dopad, protože bude muži dávat najevo, že je moula, který jejímu ideálu nesahá po kotníky."
Navíc ženy v letitých fungujících manželstvích si často existenci těchto mužů hýčkají. Jsou pro ně utěšitelem, ke kterému se obracejí, když zrovna není situace doma dvakrát příznivá, potřebují vzpruhu, zlepšit si náladu, rozptýlit myšlenky jiným směrem.
Oproti mladším ženám, které tyhle vztahy mnohdy vnímají za fatální a některé doufají i v návrat svého vytouženého muže, ony by ho coby partnera už nechtěly.
To potvrzuje i třiačtyřicetiletá Petra z Prahy. "S Ivanem si ráda občas vyměním sms, jednou za rok dáme kávu, vrátím se do vzpomínek, je mi s ním hrozně fajn a i po 20 letech mezi námi funguje ta chemie. Ale to je vše, víc od něj nechci, jen abych si občas zažila ty pocity."
Tenhle přístup je správný a úplně se zbavit vysněného muže není nutné. Je to člověk, s kterým si rozumíte, je vám blízký a těch není v životě nikdy dost. Má to samozřejmě svoje pevně stanovené podmínky. Musíte mít schůzky s ním pod kontrolou a vědět, že je to kamarád a nic víc z toho nikdy nebude. Což nejde hned poté, co jste s ním ukončila milostné styky, a propracovávat se k tomu můžete i několik let.
Designerka Irena (28) si tuhle osudovou přitažlivost umí užít. S Petrem se zná od prvního ročníku střední školy. "Mně se ani tak moc nelíbil, ale rozuměli jsme si a jiskřilo to mezi námi. Pak jsem ale začala chodit s jiným klukem, vydrželo nám to pět let. I to mi ale nebránilo v tom, abych po městě, kde jsem studovala, chodila s Peťou za ruku a trávila s ním čas. On si pak také našel slečnu. Když byla jakákoliv akce, tak jsme byli spolu, aby nás nikdo neviděl, drželi jsme se za ruce pod stolem, pošťuchovali se," vzpomíná Irena.
Po letech přišlo občasné políbení, víc nic. "Nedokázala jsem odolat." Po deseti letech se oba ve stejnou dobu octli bez partnerů. "Skončili jsme spolu v posteli, půl roku jsme se takhle stýkali, vlastně jsme si tím vyšli vstříc, když jsme byli sami. Pak jsme si našli nové partnery a nějak sami od sebe přestali komunikovat."
Někdy si dají vědět, chemie tam pořád funguje, ale radši to nepokouší. "Vím, že ta přitažlivost jen tak nezmizí, bude tam pořád," tvrdí Irena.
Tak jako si při bolesti hlavy vezmete růžovou pilulku, na splíny a pro pocit, že jste stále atraktivní a žádaná, je fajn mít po ruce muže, z kterého vám ještě po letech zrudnou tváře. Jen jakou prášků – pozor na podstatnou věc, při nadužívání hrozí předávkování!
Mají muži svoje ženy z minulosti?Psycholog Petr Šmolka říká, že ano. "Ale nejspíš to budou ty ženy, které se jim nepodařilo dobýt, nebo ty, s kterými měli fantastický sex a ony je pak opustily. Mužům jde přeci jen víc o vlastní ego a zraněnou ješitnost." Mají své osudové ženy námi oslovení pánové? * Vít (31) * Aleš (29) * Filip (35) |
