Doporučujeme

Ostrov svobody a poslanec Unie svobody

Martin Schulz komentuje: Během víkendu se pojednou odkudsi – ale to vlastně víme přesně – tedy, odněkud z Kuby, ostrova to “svobody”, jak nazývají tamní dinosauří revolucionáři svou zemi, vynořila zpráva o zadržení poslance Unie svobody Ivana Pilipa. Nejspíš se – říkají zprávy – sešel s někým, s kým se sejít neměl, a tak ho kubánské bezpečnostní orgány, společně s jeho společníkem Janem Bubeníkem, raději rovnou zadržely a pár dní to nikomu neřekly. Ty orgány…

Svým způsobem je chvályhodné, že ještě vůbec někdo z té oficiálnější části české politické scény projevuje zájem o dění na Kubě. Pravda – už v minulosti (a sledujeme jen tu nejnovější část společných dějin, tedy od konce roku 1989) se objevily české, československé – a návazně i mezinárodní – iniciativy, které se režimem Fidela Castra, a především otázek dodržování lidských práv tímto režimem, zabývaly.

Někdejší federální ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier se počátkem devadesátých let otevřeně postavil na stranu kubánských odpůrců režimu. Připomeňme, že tehdy to bylo též v souvislosti s napadením dopisovatele tehdy ještě federální československé tiskové kanceláře. Kubánské disidenty také opakovaně podpořil prezident Václav Havel, který si za své proti-castrovské postoje vysloužil, kromě jiného, i ocejchování v kubánské státní televizi, kde ho diskutující kubánští představitelé označili za “průměrného kontrarevolucionáře”.

Vztahy mezi Kubou a Českou republikou se po listopadu 1989 vůbec jen zhoršovaly, přičemž dolní bod krize vzájemných vztahů byl dosažen v roce 1993, kdy bylo sníženo zastoupení České republiky na úroveň chargé d´affaires. Diplomatická aktivita českých představitelů na Kubě však pokračovala dál – a to nejméně dvojím směrem.

Jedním z nich je ona (kubánskou stranou) vyčítaná činnost na podporu kubánských odpůrců Castrova režimu, druhým směrem diplomatických aktivit je nekončící ekonomický evergreen, totiž masivní dluh, který Kuba vůči České republiky má ještě z dob neblaze proslulé činnosti tzv. “Rady vzájemné hospodářské pomoci”. Pamětníci si jistě vzpomenou, že za obrovité průmyslové investice, které někdejší Československo na Kubu jen hrnulo, se svého času mohly například v trafice koupit výjimečně dobré, výjimečně silné a výjimečně levné kubánské cigarety… Nicméně, snížení diplomatických styků bylo právě důsledkem jednání o splacení dluhu, který Kuba údajně z politických důvodů přerušila.

V jednu dějinnou dobu, kolem roku 1998 se na chvíli zazdálo, že by se vztahy mezi Českou republikou a Kubou mohly opět pozvednout. Stal se však pravý opak, neboť v roce 2000, po společné iniciativě České republiky a Polska, přijala Komise OSN pro lidská práva jednomyslně rezoluci o porušování lidských práv na Kubě.

Polsko z této akce – lidově řečeno – “vyklouzlo”, co se negativního zájmu kubánského establishmentu týče, bez ztráty květinky… Za to Česká republika se stala terčem mohutných, pravda někdejším domácím “organizovaným” prvomájovým pochodům podobných demonstrací. Jedné z nich, která se odehrála před českým zastupitelstvím v Havaně, se zúčastnilo na sto tisíc tzv. “demonstrujících”.

Dlužno ovšem dodat, že informace o tom, že poslanec Pilip a jeho společník Bubeník byli zadrženi v souvislosti s nějakými jejich případnými kontakty s kubánskou disidentskou scénou jsou dosud jen neoficiální. Ivan Pilip cestoval na Kubu soukromě, s normálním – nikoli diplomatickým pasem. I když na druhou stranu – kubánské disidenty (samozřejmě, že neoficiálně) podporují duchovně i materiálně mnohé české humanitární organizace.

Ještě jedna věc je cestě poslanec Pilipa zajímavá, a odpustit si ji pozorovatel nemůže.

Jde o skutečnost, že se poslanec Unie svobody vydal na svou zámořskou misi právě ve chvíli, kdy se dalo očekávat, že i jeden jeho jediný hlas v Poslanecké sněmovně může být důležitý při projednávání a následném hlasování o nové podobě zákona o České televizi, jakož i při všech průvodních hlasováních.

I kdyby o jeho hlas při hlasování nešlo, byl by možná jeho hlas potřebný k tomu, aby nenechal svého unionistického kolegu Vladimíra Mlynáře samotného, když se ten musel bránit povídačkám pana Bobošíka, které po Poslanecké sněmovně rozsévala poslankyně Kateřina Dostálová. Šlo o údajně důležité informace, které měly vypovídat o tom, že pan Bobošík měl prý konzultovat s poslanci Mlynářem a Pilipem nabídku někdejšího generálního ředitele České televize Hodače paní Bobošíkové, aby se ujala funkce ředitelky zpravodajství ČT.

Vladimír Mlynář tyto údajné konzultace vysvětlil, podobně jako vyvrátil i mylnou informaci o tom, že by měl být s manželem ředitelky zpravodajství ČT za kamaráda… Nicméně, jedové sémě bylo tehdy v Poslanecké sněmovně zaseto, a Ivan Pilip – pravděpodobně zrovna bojující za zájmy proticastrovských odbojníků nemohl nijak přispět do boje na domácí scéně.

Tak snad ta cesta – viděno v celosvětových a celodějinných souvislostech – stále alespoň za to…

ČRo 6 / RSE

15. ledna 2001

rse@cro.cz


  • Vybrali jsme pro Vás