Autorka Irena Obermannová

Autorka Irena Obermannová | foto: Nguen Phuong Thao, MF DNES

Ošklivosti ze žárlivosti

  • 36
Kdysi jsem běhávala ulicemi s divým výrazem ve tváři a vypadala jako absolutní cvok. Byla jsem bez sebe žárlivostí. Později jsem si tenhle strašlivý cit prostě zakázala.

Ale k tomu jsem potřebovala pochopit pár kacířských věcí. Neříkám, že se mi to podařilo beze zbytku. Jestli mě někdy potkáte s šílenou jiskrou v oku bulící uprostřed ulice, řekněte mi prosím to, co povídám teď já vám.

Žárlivost je kromě nenávisti nejošklivější cit, který znám. Na rozdíl od nenávisti, kterou žádná slušná náboženství neschvalují, žárlivost lze považovat za jistou dohodu, možná i morální kodex, a v podstatě lze konstatovat, že vyplývá i z deseti přikázání.

Byla vymyšlena proto, aby si lidé vzájemně bránili v nevěře. Neboli v neřízeném rozmnožování. Výsledek bohužel byl, že nevěra se dnes stala jednou z nejmodernějších fitness aktivit a zastaralá žárlivost trvá dál.

Na počátku věků a mezilidských vztahů, v dobách, kdy vznikalo cosi jako etika, měla monogamie zaručit mužům, aby měli alespoň jakous takous jistotu, že jejich dítě je opravdu jejich. Někde tam na úsvitu dějin zřejmě vznikla dohoda o tom, že lidé na sebe budou žárlit. Že je to dokonce důkazem lásky. Kdo nežárlí, nemiluje. Člověk má milovat jen jednoho. Ale platí to stále? A platilo to vůbec někdy?

Co je to vlastně žárlivost? Sebeláska. Vlastně sobectví. Touha vlastnit toho druhého. A pak také nemožnost komunikace. Lze říct, že žárlivost je opakem dorozumění. Oč by nám všem žárlivcům bylo lépe, kdybychom odmalička kolem sebe slyšeli a viděli, že nežárlit je normální. Že je naprosto běžné, když někdo má kromě nás rád ještě někoho jiného. Že z toho nemusí vyplývat, že nás nemiluje.

Lidské srdce je zkrátka široké. Žárlivost může často vést k neporozumění. Vzpomeňme na Othella. Kdyby se jeho mozek nezatměl tím mysteriózním citem, mohl si s Desdemonou všechno pěkně vysvětlit a nemusel ji škrtit. Proč nás tehdy na úpatí věků naučili, že lidé si nemohou prostě povědět: "Poslyš, teď zrovna jsem si oblíbil někoho jiného, ale s tebou to nesouvisí." Místo toho nás strašili Sodomou a Gomorou. Kolik lidí ze žárlivosti přišlo o život? A kolik o rozum? A co všechno jsme kvůli nevěře propásli, v čem všem nás ochromila?

Proč neumíme přát svému milému či své milé prostě více lásky? Kolikrát v životě miluješ, tolikrát jsi člověkem, mělo by znít jedenácté přikázání. Protože taková je skutečnost. Jen se kvůli tomu pár lidí věší, střílí a hlavně strašně trápí. Osvoboďme se konečně od té nemoci. Může být zhoubná.

Měla jsem jednu kamarádku a ta vytušila, že její muž má někoho jiného. Začala dělat věci, které by ji předtím ani nenapadly, prohledávala mu kapsy, diář, projížděla tajně jeho esemesky. Chovala se hloupě a ztrácela vlastní hrdost i úroveň. Nakonec zjistila, že její muž chodí s mužem. Že si prostě trochu popletl orientaci. Ulevilo se jí. Jiný muž byl pro ni přijatelnější než jiná žena, na tu by totiž žárlila.

Když o tom tak přemýšlím, myslím, že v tom je řešení. Moje kamarádka dospěla k názoru, že mimomanželský vztah jejího muže s ní nesouvisí, že ona sama není ani horší, ani ošklivější, ani méně sexy než ten druhý. S milencem nesoupeřila, neměla vzhledem k němu žádný pocit vlastní nedostatečnosti, selhání.

Celé to byl problém jejího muže, kterého má dodnes velmi ráda a udržuje s ním přátelský vztah. Proč se takhle vlastně nedokážeme chovat i v případě, že "tím druhým" je žena?

Nevěra se nás většinou opravdu netýká, je to cosi mimo nás. V době testů DNA, kdy otec může být jistý, je dohoda zvaná žárlivost jen chorobným přežitkem ze starých dob. Odhoďme ji v dál a mysleme spíš na to, co je podstatné.

AUTORKA je spisovatelka a dramaturgyně. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze. Napsala pohádky pro Český rozhlas a natočila několik reportáží pro Českou televizi, kde také pracovala jako dramaturgyně diskusních pořadů. Je autorkou knih ze života jako Deník šílené manželky, Příručka pro neposlušné ženy nebo Matky to chtěj taky.