Aerobik ženy nejčastěji začnou cvičit, když potřebují zhubnout. Byl to i váš případ?
Byl. Od jedenácti let jsem řešila pubertální problémy s postavou. I proto, že jsem byla malá, spíš atletický typ a na to jsem dělala špatný sport: moderní gymnastiku. Byly jsme naprosto demagogicky honěné "Nejezte!", "Musíte být hubené, jinak nemáte šanci!" V tom jsem vyrůstala do sedmnácti let, takže si určitě dokážete udělat představu, jaké jsem asi měla sebevědomí.
Na bodu mrazu?
Možná i trochu níž. Usínala jsem i vstávala s myšlenkou, že chci být štíhlá. A to jsem nikdy nebyla vyloženě tlustá! Byla jsem boubelka, co se líbí klukům, ale ne trenérkám.
Kdy vám váha, kromě těhotenství, ukázala nejvíc? To se nezapomíná. V pubertě jsem měla 56, někdy i 57 kilo. Na výšku 159 centimetrů. Když jsem začala ve třiadvaceti dělat aerobik, byla jsem už po dítěti a zhubla jsem, přesto jsem měla pořád v hlavě "váhovou kontrolku". Klasický mindrák ženské, která v pubertě prožila teror. Je mi jasné, že to mám v sobě na doživotí, i když teď mám 50 kilo.
Takže jste poslouchala trenérčiny rady a trápila se dietami?
Bylo to v sedmdesátých a osmdesátých letech. V minulém režimu nebyla osvěta, že by se měly jíst saláty, těstoviny nebo ryby. Natož přísun speciálního jídla a doplňků pro sportovce. Dnes je běžné, že trenéři nechávají pro své svěřence sestavit jídelníčky. Tehdy vůbec ne. Trenérka řekla: "Nežer!" a byla se mnou v otázce jídelníčku vyřízená. Do toho nás ještě nutila nepít, ať se nám neroztáhne žaludek. Hrůza! Držely jsme "zaručené" vajíčkové, šlehačkové nebo úplňkové diety. Prostě ptákoviny, kterými si tenkrát procházely snad všechny pubertální holky, nejen sportovkyně. Taky si pamatuju, že jsme se ségrou běhaly obalené igelitovými pytlíky, abychom se pořádně zpotily. Navíc jsem z normální rodiny, kde se klasicky vařily omáčky a vepřo knedlo zelo. Maminka nás tři děti měla dost blízko po sobě, takže se nezdržovala žádnými ciráty. Postavila před nás talíře a "Jez! Nejíš? Odchod od stolu!"
Máte dodnes oblíbené jídlo, kterému neodoláte?
Štíhlá jsem už čtrnáct let a vím, jak si váhu udržet. V týdnu se stravuju, jak potřebuju – nechci dál hubnout, ale potřebuju mít energii a sílu, abych mohla cvičit a starat se o rodinu. A o víkendech mi nedělá problém uvařit svíčkovou nebo vepřovou pečeni. Hlavní je pořádně pít, což jsem dřív nevěděla.
S aerobikem jste začala ve třiadvaceti a rovnou na vrcholové úrovni. Šlo by to i dnes?
Možná ano, pokud je na co navázat. Pokud je aerobik prvním sportem, je ideální začít v šesti letech. Já jsem měla za sebou osmnáct let gymnastiky a manžel, který mě trénoval, byl sportovní gymnasta. Byla to tehdy u nás nová disciplína a já jsem jako vystudovaná pedagožka chtěla zkusit nové obzory. Zajímali jsme se, jak to vypadá ve světě, a všechno dohromady mi nahrálo. I to, že mi tenhle sport vyloženě sedl. Že jsem malá a rychlá. Měla jsem už dvouletého syna a začala jsem ze dvou důvodů: chtěla jsem být štíhlá a sportovní aerobik se mi líbil. Když jsem začala několik hodin denně cvičit, šla jsem s váhou hodně dolů. Do toho ještě konečně přišla osvěta výživy, obrovská nabídka zeleniny během celého roku, kuřecí maso, které dřív bylo svátkem... Takže se ze mě stala "šlank" ženská. Byla jsem nadšená.
Jak vrcholový sportovec pozná přesný okamžik, kdy skončit?
Nežila jsem jako typický vrcholový sportovec. Vydělávala jsem si, a ještě k tomu sportem; už tehdy jsem vedla komerční hodiny. Navíc jsem měla rodinu, kterou jsem nechtěla odsunout na vedlejší kolej. Maminka mi pomáhala, když jsem jezdila na závody, třeba do zámoří, ale jinak jsem se snažila co nejvíc zvládnout sama. Byla jsem děsně unavená. Trénovala jsem, dělala komerční aerobik, psala jsem články, točila videokazety. V tom jsem viděla budoucnost. Ne v tom, že už budu jenom obhajovat to, co už jsem dokázala. Nechtěla jsem být zmítána novináři, kdybych byla "jenom" druhá.
Poslední sezonu jste vyhrála, co se dalo. Co na rozhodnutí odejít bylo nejtěžší?
Ten rok jsem byla ve skvělé kondici. Mohla jsem tedy sklízet to, co jsem za pět let nasbírala. A pak bylo těžké odmítat nabídky, které se hrnuly od všech možných značek. Kdybych pokračovala, byla bych za vodou.
Nelitujete, že jste si kariéru neprodloužila o sezonu, o dvě?
Vůbec ne. Nejsem ochuzená, protože nejsem člověk, který by stál a jenom dirigoval. Pohyb na hudbu mě baví, natož před lidmi, rozdávat úsměvy... Můžu říct, že mám koníčka, za kterého ještě dostávám zaplaceno. Navíc jsem do loňska devět let trénovala závodníky od maličkých po velké. Tím jsem si pobyt v prostředí závodů podstatně prodloužila. Nic mi nescházelo.
Byla jste úspěšná trenérka, někteří vaši svěřenci to dotáhli až na mistry světa. Proč jste i s trénováním přestala?
Bylo to další velké rozhodnutí, ale nedalo se nic dělat. Viděla jsem, že už to všechno nezvládám tak, jak bych chtěla. Když se Adélka narodila, mohla jsem ji mít ve fitku celé dny. S batoletem už to nejde, pracovní program jsem musela podstatně zredukovat. Ale stýskalo se mi, to ano.
Co vám trénování dětí dalo?
Profesně všechno, co k tréninku patří. Pak naučit se vyjít s teenagery, to bylo daleko těžší než cokoli jiného. Častokrát jsem řešila víc jejich osobních problémů a výkyvů nálad, než že neumějí vyskočit. A velmi náročná byla komunikace s jejich rodiči. Nálada byla občas i na bodu mrazu, protože rodiče mívají jiné představy než jejich děti schopnosti. Celkově ale bylo celých těch devět let strašně pozitivních, i když to byla dřina. Měla jsem velkou výhodu, že jsem je začínala trénovat jako mistryně světa. Vzhlížely ke mně a byly úžasně poctivé, protože chtěly být jako já. Kdybych se jednou rozhodla k práci trenérky vrátit, až Adélka povyroste, takový start mít už nikdy nebudu.
Dcera se vám narodila, když synovi bylo čtrnáct. Přišla jste tak o jisté pohodlí...
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych chtěla pohodlí. Vyrostla jsem se dvěma sourozenci a mateřské pudy fungovaly natolik, že mě moje přání mít aspoň dvě děti nikdy neopustilo. Michal se narodil, když jsem byla hodně mladá. Jakmile jsem začala s aerobikem, druhé dítě jsem si dovolit nemohla. Žila jsem kariérou vrcholového sportovce a pak jejím úročením. Přišlo by mi škoda nevyužít možností vydělat peníze. A potom mi začali před očima umírat rodiče. To trvalo šest let. Bylo to kruté, hlavně proto, že to nebylo náhle. Nejdřív maminka, pak tatínek. Rok potom jsem se ještě oklepávala, než jsem si řekla, že jdu do nového života.
Dokážete se ubránit tomu, abyste na Michala nepřehazovala rodičovské povinnosti?
Michalovi bude sedmnáct. A já si moc dobře uvědomuju, že kdybych to přeháněla, Adélka by fungovala jako antikoncepce, dlouho by nechtěl mít děti. Když sám vidí, že malá mi už skoro leze na hlavě a já potřebuju uvařit, sám od sebe si s ní jde hrát. Ona je blažená, protože ho miluje. On ji taky, ale má s ní trpělivost jen chvíli. Jednou za čas ho požádáme o hlídání, když je obrovská krize. Nechtěli jsme totiž chůvu a nemáme babičky. S Míšou mi hodně pomáhala maminka. Ta se Adélky nedožila a Ivanovi rodiče bydlí na Slovensku.
S manželem jste studentská láska, navíc byl vaším trenérem a teď spolu podnikáte. Měli jste nějaké krize?
Byli jsme spolu tři čtvrtě roku a už jsme čekali Míšu. A jsme spolu sedmnáct let. Hádali jsme se ke konci mého závodění. To už byly vztahy napnuté, protože toho na nás bylo moc. Teď spolu sice pracujeme, ale moc se nevidíme. Zvlášť v poslední době, kdy máme malé dítě a hlídání nejčastěji řešíme tak, že se střídáme. Po tolika letech nás tmelí hlavně přátelství a tolerance.
Podnikání máte zajímavě rozdělené: na střeše visí ohromný nápis Fitness Olgy Šípkové, na dveřích je jako provozovatel uvedený manžel.
Naše původní fitko v Holešovicích máme sami, další dvě jsou ve společenství několika lidí. Já jsem tváří společnosti. Vybudovala jsem jméno a pracuju na něm. Manžel je provozovatel. Má na starosti veškeré provozní záležitosti a pracuje na softwaru.
Nevadí vám, že vy jste "jenom" obličej?
S tím jsem do podnikání šla. Díky tomu jsme měli jednodušší rozjezd. A pomáhá nám to i dneska, protože mám za sebou čitelnou historii. Snad jsem lidi nezklamala. Nejsem jen obličej, který by se ukazoval ve společnosti. Pořád jsem dělník, který každodenně cvičí. Dělám i jiné věci, ale tohle je pro mě důležitý základ. Nedělám si iluze, že bych byla obrovská celebrita, ale i tak jsme se museli celá rodina přizpůsobit. Když jsme si konečně postavili dům, tak na venkově, prakticky na samotě. Tam ventiluju to, že tady se věnuju lidem. Odcvičím, popovídám si s klienty, kolegy a novináři a pak už nevyhledávám společnost.
Nežárlí naopak manžel, že všechno jste vybudovali spolu a pozornost je soustředěná jenom na vás?
Tak to vždycky chtěl. Nikdy ho nikdo nedostal na fotky, nechce nic natáčet a je rád, že je úplně anonymní.
Nemyslí si občas o vás lidi, že jste jen hopsanda s velkýma očima a pusou od ucha k uchu?
Takových lidí jsem naštěstí potkala málo. Asi proto, že se pohybuju hlavně mezi lidmi, kteří hopsání mají rádi. Spíš bojuju s vlastní naivitou. Jsem optimista, hodně se usmívám a očekávám, že když se lidi usmívají na mě, nemůžou to se mnou myslet jinak než upřímně. Věřím jim. A občas se spálím.
Nepřipadá vám občas nepřirozené pořád se usmívat?
Už se ke mně oklikou dostaly i názory, že se přece nemůžu pořád usmívat, že přece musím mít natrénované neupřímné grimasy. To moc neřeším. Pak jsou opravdu situace, že nemáte chuť se smát, případně ani vůbec vylézt před lidi. Když mi ale řekli, že mi do tří měsíců zemře táta, bylo pro mě cvičení záchranou. Je to věc psychiky i chemie. Cvičím dennodenně čtrnáct let, a i když se mi do tělocvičny nechtělo, nikdy jsem z ní nevycházela smutná. Na mě chodí lidi, kteří mají rádi, že se usmívám. Nepůjde na mě morous, toho bych rozčilovala.
To se opravdu nikdy do cvičení nemusíte nutit?
Samozřejmě musím. Když jsem unavená nebo když mám starosti. Pak si stoupnu před lidi a připadám si, jako bych se znovu narodila. Zažila jsem deprese s nespavostí a nechutenstvím... Dostala jsem se z toho sportem, hodně jsem třeba jezdila na kole. Pohybem se člověku děsně uleví.
Jak vy, tak manžel sportujete. Chytlo to i syna?
Sportuje. Věnoval se gymnastice, karate, tenisu, basketbalu, teď bowlingu a hraje florbal. Plus to, co dělá s námi: výborně lyžuje, jezdí na kole, chodí do posilovny. Nemá problém s ničím, co zkusí. Charakterizovala bych ho jako "klidného technika". Po manželovi má hezké pohyby, je z něj pohledný velký kluk, měří 185 centimetrů. Myslím, že do světa je dobře vybavený! Akorát teď v pubertě je trochu líný.
Nemrzelo vás, že nějaký sport nedotáhl na vrcholovou úroveň?
Byla jsem nešťastná, že u ničeho nevydrží, že si nevypěstuje vůli. Chtěla jsem, aby něco dělal pořádně a neustále, ale u ničeho nezůstal déle než čtyři roky. Když ale s nějakým sportem končil, vždycky jsme se domluvili, že si vezme jiný sport. Nechtěl nic dělat závodně.
Říkala jste, že chůvu jste si pořídit nechtěla. Co pomocnici na úklid nebo na žehlení?
Taky nemám. Když jsem kdysi moderovala Sama doma a cvičila opravdu hodně, pár měsíců mi pomáhala uklízečka z fitka. Bylo to příjemné. Pak už nemohla, protože to byla starší paní, a já už jsem jinou nehledala. Jsem vychovaná jako ze staré školy. Nám se ségrou dělá dobře, když všechno zvládneme samy. Někdy jsem hodně unavená, ale moje rodina nebazíruje na naklizeném bytě. Radši jdeme na kolo.
Věnujete se někdy jenom sama sobě?
Teď je to těžké. Dva roky jsem nebyla na kosmetice, na pedikúře, manikúře – to, co jsem dřív dodržovala, abych byla upravená. No nejsem, no. Jsem pořád s Áďou. Za tři čtvrtě roku půjde do školky. Blázinec pomine a já budu mít víc volna. Teď je to tak, že kromě cvičení, které nikam neodsunu, pracuju po večerech a o víkendech.
A myslíte někdy na rady psychologů, že manželství se musí pořád hýčkat?
To, že na sebe s manželem nemáme čas, mi vadí nejvíc. Když nejsme v práci, věnujeme se dětem. Zatím jsme neřekli "Děti, pohlídejte se, my jdeme do divadla". Tři fitka jsou opravdu moc. Manžel si ráno v sedm zapne mobil a do večera do jedenácti dvanácti pracuje. Už několik měsíců. Víme, že to musíme přečkat.
Budete cvičit i v sedmdesáti?
Proč ne? Doufám, že nebudu bláznivá a nesoudná sedmdesátiletá diblice, ale když se cvičení uzpůsobí věku, proč ne? Když jsem dokázala skončit s kariérou závodnice i trenérky, dokážu i zestárnout.
|
Začínala moderní gymnastikou, aerobiku se věnuje až od 23 let – jejím vzorem byla Jane Fonda. Nakonec se v této disciplíně stala pětinásobnou mistryní republiky, mistryní Evropy i světa. Po skončení závodní kariéry trénovala reprezentanty. Působila jako moderátorka televizního pořadu Sama doma, dnes provází pořadem V kondici. S manželem spoluvlastní tři fitcentra v Praze.
|
OLGA ŠÍPKOVÁ (38)
1997 čerstvá mistryně světa v aerobiku
2004 Olga Šípková s dcerou Adélkou
2007 Dceru Adélku a syna Michala od sebe dělí celých čtrnáct let
2004 V pořadu České televize Buď fit
2002 Olga s manželem, trenérem a spolupracovníkem Ivanem Šípkou
