Olga Havlová
|
Každý vyrůstal v úplně jiném světě: Václav Havel o sobě jednou řekl, že byl tak trochu rozmazleným dítětem. Narodil se do dobré rodiny, která bydlela na významné pražské adrese. Na pozoruhodné adrese ovšem žila i mladá Olga Šplíchalová, která pocházela ze Žižkova, "lidového" pražského předměstí plného pavlačových domů a svérázných obyvatel.
Olga Šplíchalová se s chudobou a těmi horšími stránkami lidského bytí potýkala od počátku a tato zkušenost jí nejspíš pomohla brát život takový, jaký je: pomáhat, nenechat se zlomit, nikdy neztratit tvář a být svým způsobem hrdá. Ostatně obyvatelé Žižkova, té zvláštní čtvrti, byli na svou "domovinu" svým způsobem také hrdí.
Kdo by vyrůstal jako ona, byl by možná otrlý, lhostejný, zatrpklý. Ale Olga se stala trpělivou a nezničitelnou. Byla ze tří sourozenců, které živila maminka dělnice, otec od rodiny odešel. Takže i Olga doma pomáhala. A nejen mamince. Starší sestru opustil manžel, a tak Olga pomáhala s dětmi i jí. Byla praktická prostě proto, že musela. Jinak to nešlo.
Chtěla být herečkou, to byl její sen a za ním se i vydala. Sice už pracovala, ale našla si čas na hodiny herectví, pokoušela se o scénář. Herečkou se sice nestane, ale zájem o divadlo ji přivede k jejímu osudovému muži, dramatiku Václavu Havlovi.
Poznají se stylově v kavárně Slavia naproti Národnímu divadlu v roce 1953. Havel se v té době učí na chemického laboranta, ale i jeho samozřejmě láká literatura a divadlo. Není to ještě seznámení v tom pravém slova smyslu. Oba jsou docela mladí, zvlášť Havel, kterému ještě není osmnáct, Olze je dvacet. Jejich další poznávání a pak i seznamování nebude postupovat zrovna rychle.
Je docela možné, že Olžiny dosavadní zkušenosti s praktickým životem byly tím, co přemýšlivého mladíka zaujalo. Vlastně tak to od té doby bude už napořád: on bude mozkem, ona bude stát na pevné zemi. Když se v roce 1964 vezmou, bude to zase Olga, která bude řešit praktické věci. A nakonec zvládne i soužití s Havlovými rodiči, kteří pocházeli z úplně jiného prostředí. Zajímavě o tom píše spisovatel Pavel Kosatík v knize Deset žen z Hradu: "Tím, co v matčiných očích rozhodlo, aby vzala Olgu na milost, byla prý její schopnost,vést‘ Václava Havla stejně, jako ho vedla matka."
Jak to mezi Olgou a Václavem bylo, ukazuje názorně úryvek jednoho z dopisů, který poslal Havel manželce z vězení: "Milá Olgo, nejdříve jen stručně k tvému dopisu 34: zprávy o Tvé péči o květiny, plot, trávník mne přirozeně potěšily; za velmi důležité považuji sehnat zedníka a opravit zdi, pak dům pěkně nabílit, natřít sokl atd., zkrátka to, co děláme každé jaro. Nalezneš-li odvahu a čas k dalším věcem (malování, natírání oken, čalounění sedací soupavy apod.), budu přešťasten, ale za nevyhnutelné to nepovažuji; skutečně naléhavý (s ohledem na možnost dalšího chátrání) je pouze vnějšek chalupy."
Chalupa zvaná Hrádeček se mezitím pro oba stala útočištěm nejen před městským zmatkem, ale i oázou soukromí. Po svatbě totiž bydleli u Havlových rodičů. Hrádeček se stane místem manželovy tvorby, setkávání i místem, kde v éře tuhé normalizace a pronásledování najdou zázemí. Potřebují ho oba. V sedmdesátých letech se totiž Havel, který je již světově uznávaným dramatikem, stává čelným nepřítelem režimu. Jeho hry stáhnou ze všech divadel, zakážou mu publikovat. Sledují ho. A nakonec ho zavřou do vězení. A pro Olgu to bude nesmírně těžké: navštěvuje soudní líčení, jezdí za ním do vězení, píše mu, podporuje ho.
Chtělo to opravdu silnou vůli, Havel totiž dostal od režimu "nabídku" k emigraci, ale příležitost vycestovat za železnou oponu (bez možnosti návratu) odmítl. Bylo to i Olžino rozhodnutí, jiná žena by možná upřednostnila snadnější život na Západě.
Ale koncem osmdesátých let se začíná svět měnit. A je jasné, že změny se dotknou Československa, i když to tak na první pohled nevypadá. Havel se dostal do centra pozornosti, stává se symbolem odporu proti režimu a nakonec, nakonec je prezidentem! Olga je samozřejmě první dámou, ale žije si stále tak trochu po svém. Když mluví, je to upřímné, když něco dělá, má to smysl. A už vůbec ji nelákají různé výhody či pozornosti, které kdysi jako první dáma zbožňovala Marta Gottwaldová. Ve srovnání s předchůdkyněmi by se Olga Havlová asi nejvíce blížila Charlottě Masarykové. Jak pomáhala doma, sestře, manželovi, nyní vidí příležitost pomáhat ve velkém. Hned na začátku devadesátých let zakládá Výbor dobré vůle, charitativní organizaci na podporu postižených či jinak bezmocných, a vede ho s velkým osobním zaujetím. Prakticky až do své smrti.
Ta překvapivě přišla příliš brzy, v lednu 1996. A možná až v tom okamžiku si mnozí uvědomili, jak ji měli vlastně rádi. Byla neokázalá a upřímná. A až do konce života důstojná a statečná. Je docela možné, že její neviditelný vliv si se zpožděním uvědomil i samotný Havel. V té době byl už tři roky prvním prezidentem České republiky. Jeho životopisec John Keane píše: "Scházela mu Olga, která se vždycky snažila krotit jeho neuvážené výroky a upozorňovala jej na vlezdoprdelky, patolízaly a sukničkáře mezi jeho spolupracovníky."
Václav Havel odkryl v Praze pamětní desku Olgy Havlové v lednu 2010:
27. ledna 2010 |
