OTÁZKA: Dobrý den, dovoluji si využít této příležitosti a požádám Vás o radu. Jsem již ve věku, kdy myslím, že manželství představuje již jinou "instituci", než v prvních letech manželství. Jsme manželé skoro již 20 let (letos v říjnu). Máme dvě nádherné děti ve věku 19 a 13 let. Před sedmi lety manželka začala omezovat náš intimní život, důvody pro toto byly různé. Bez legrace bolest hlavy, přepracovanost a td. V poměrně krátké době jsme přestali žít intimním životem úplně. Doma vztah silně ochlazoval, na veřejnosti ovšem jednala jako by se nic nestalo. Po dvou letech sexuální abstinence jsem se seznámil s mladou ženou a naše původem nezávazná komunikace přerostla v milenecký vztah. Manželka se o tomto vztahu dověděla a já jsem se přiznal. Teprve v tu chvíli mi řekla, že omezení našeho sexuálního života bylo způsobeno tím, že jí "někdo" říkal, že jsem nevěrný už dříve a chtěla mne tak potrestat. Ona měla a má, jak říká kamaráda - přítele, se kterým prý nemá milenecký vztah. On jí prý pomáhá svou radou a podporou. V domácnosti vytváří atmosféru, že všechno zvládá sama, ale oproti tomu je maximálně vyčerpána. Myslím, že to je vytváření umělého nebo zástupného problému, ve vztahu se neustále oddalujeme a jakýkoli problém či zvláštní událost, a sem patří například i doručenka na doporučený dopis, vytváří větší napětí. Přes to všechno, svou ženu miluji, ale její reakce na mé projevy lásky již není žádná. Bohužel nabývám více a více přesvědčení, že jedinou vazbou mezi námi jsou naše děti. A nyní moje prosba či dotaz. Je možné takovouto situaci v manželském vztahu řešit razantně nebo může pomoci třeba částečné odloučení. Děkuji Vám za Vaši reakci a přeji příjemný den. Roman

OTÁZKA: Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu. Je mi 25 let a 7 měsíců chodím s přítelem, kterému je 27 let. Přítel pracuje v jiném městě a každý týden za prací dojíždí, takže se spolu vídáme jen o víkendech. Krátce přes tím, než jsme spolu začali chodit, přítel ukončil (po vzájemné dohodě) osmiletý vztah s přítelkyní, se kterou už delší dobu bydlel. Zpočátku našeho vztahu mi říkal na rovinu, že se potřebuje z předchozího dlouhého vztahu vzpamatovat a podle toho také náš vztah vypadal, vídali jsme se málo a z jeho strany jsme necítila přílišnou angažovanost. Říkala jsem si, že potřebuje čas a ten jsme mu byla také ochotna dát. Teď už spolu ale chodíme více jak půl roku a já mám pořád pocit, že spolu trávíme málo času a že si mi přítel nevěnuje tak, jak by mohl. Svůj čas o víkendech dělí mezi své rodiče, své známé a mě. On sám tvrdí, že se z předchozího vztahu a rozchodu dostal, a to by se tedy už nemělo na našem vztahu odrážet. Snažím se být maximálně tolerantní, protože v tomto ohledu výčitky a prosby nemají žádný smysl. Stále (tak jako v počátcích našeho vztahu) mám ale pocit, že jsme to jen já, kdo se v našem vztahu snaží, více s v něm angažuje, je více tolerantnější a musí více věcí překousnout (práce v jiném městě, jeho víkendové aktivity). Na toto mi přítel říká, že se snaží být se mnou jak nejvíc to jde a že v současné době mi víc dát nemůže. Nechce kvůli mě ztratit kontakt s rodiči a kamarády, což chápu a také bych to po něm nechtěla(jen nevím, zda je skutečně nutné v tomto věku navštěvovat každý víkend k rodiče). Bohužel jsem díky tomu dospěla do fáze, kdy na jeho rodiče žárlím a ačkoliv je neznám, už je z mé strany "zaděláno" na negativní vztah k nim. Co ale považuji za skutečně podstatné - probírali jsme s přítelem naši budoucnost a v nejbližší době (2-3, možná i více letech) není reálné, že bychom spolu mohli bývat víc. Přítel nemá možnost sehnat takovou práci v našem městě a já se z podobného důvodu nechci stěhovat za ním. Přítel by se do našeho města vrátil chtěl, má tu zázemí, ale z hlediska pracovních nabídek to není prozatím možné. On i já chceme a víme, jak je pro náš vtah důležité, abychom spolu mohli trávit víc času. Přítel sám říká, že mi není do budoucna schopen dát žádnou záruku, že se v tomto ohledu náš vztah změní a sám si je vědom, že nemůže nabídnout příliš perspektivní partnerský vztah. Pokud jde o mě, já jsem v životě na partnerské vztahy moc štěstí neměla, toto je můj první "vážnější" vztah a po mých bohatých negativních zkušenostech vím jistě, že mi přítel po všech stránkách vyhovuje, má spoustu skvělých vlastností, které bych chtěla, aby můj partner měl. Povahově si také vzájemně vyhovujeme a když jsme spolu měli možnost strávit zimní dovolenou(tedy delší společný čas), bylo to naprosto bez problémů a řekla bych i to nejhezčí, co jsme spolu dosud zažili. Myslím, že kdybychom měli možnost být spolu víc, mohl by náš vztah být naprosto skvělý. Otázka, kterou si ale neustále kladu, je - má pro mě smysl zůstávat dál v takovém vztahu? Je skutečný problém z jeho strany v tom, že pracuje v jiném městě nebo stále nemá chuť se v našem vztahu více angažovat, i když on tvrdí, že to tak není? Neznamená jeho - nemůžu ti dát víc - ve skutečnosti nechci? A může jeho postoj k našemu vztahu být v tomto ohledu pouze dočasný? Mám přítele moc ráda, ale cítím, že mi vztah nedává to, co bych od vztahu chtěla. Nemáme možnost se skutečně dobře poznat a prožívat věci společně a navíc nemám ani žádnou vidinu, že se to zlepší. Přece jenom poprvé v životě mám někoho s kým mi je dobře, ale já cítím, že potřebuju víc. Právě pro to, že jsem to ještě nikdy v životě nepoznala (partnerský vztah) a chtěla bych to prožívat se vším všudy. Nechci ztrácet další čas a třeba i roky a pak jich zpětně litovat jako ztracených. Mám tedy dál být trpělivá a doufat, že se naše situace třeba změní? Nechtěla bych ale v tomto doufání setrvat třeba i několik let a zjistit, že to k ničemu nebylo. Nevím jestli je to mým věkem, v poslední době si uvědomuju, [tato otázka byla zkrácena] Helena

OTÁZKA: Dobrý den paní doktorko,je toho hodne, ale alespon v kratkosti zkusim shrnout, co se mi v posledni dobe stalo. Ziji s muzem 2 roky, ma z predchoziho manzelstvi 3 deti, manzelka se s nim rozvedla kvuli mladsimu muzi. Muj parner podnikal, ale dostal se do hluboke krize, diky ktere si nadelal dluhy. Jsou tak velike, ze nevedel jak mi to ma rici, jak z toho ven, az si zacal myslet, ze by bylo lepsi, kdybychom se rozesli, aby me nestahnul (jak rikal) s sebou nekam kam nechtel. Nemluvil, nechtel se o tom bavit, rikal jen, ze je to jeho problem a nechtel slyset to, kdyz jsem mu rekla, ze mu pomuzu, ze to zvladnem, ale musime na to byt dva. Vyvrcholilo to tim, kdyz si zacal vylevat srdicko u me kamaradky, ktera mu rekla, ze nejsem zenska pro neho, ze potrebuje nekoho obycejneho. Rikala, ze jsem byla zvykla zit v prepychu(nesmysl). Podlehl a zacal si s nekym koho jsem znala i ja. Sice to trvalo neco malo pres tyden, ale mne tvrdil, ze to udelal jen proto, ze chtel uteci od problemu, ode me, abych ho "odsoudila" a sama vyhodila, nechtel abych se trapila. Pozvala jsem ho domu, o vsem si rozume popovidali a dospeli k tomu, ze se porad mame hodne radi, a ze udelame vsechno, aby nas vztah opet fungoval jak ma a ze se pokusime veskere problemy vyresit. Myslim, ze kdybych se do podobne situce dostala ja, taky by me neopustil. Vlastne nevim na co se chci zeptat, mozna....muzu mu jeste po tom vsem verit? Porad se mi to promita v hlave. Ted prozivame tyden stesti a pohody i po sexualni strance je to krasne...rekla jsem, ze udelame tlustou caru a zacnem znova. Udelala jsem dobre? Sára

OTÁZKA: Dobrý den paní doktorko, se svým přítelem jsem již 5 let a pomalu začínáme uvažovat i o svatbě.Mám ale malý problém. Přítel není příliš romantický tip a nedokáže vyjadřovat své city. Já vím že mě rád, ale jsem tip který to potřebuje slyšet. Když už něco řekne, tak je to vždy až když s tím příjdu já. Mám strach, že mi to bude do budoucna dělat problém. Myslíte, že je to věc, kterou bych neměla moc řešit? Lenka

OTÁZKA: Dobrý den paní doktorko. Obracím se na Vás s jedním možná dvěma problémy, ale pro mě celkem dost závazné. S manželem se známe 10 let z toho 4 roky spolu žijeme a 1 rok jsme manželé. Máme se opravdu rádi, rozumíme se, máme podobné koníčky, společné přátelé a v sexu je taky všechno v pořádku a teď je tu to ALE. Co se týká peněz a rozhodování, zařizování a řešení nastalých situací, tak to vždycky musím vyřešit já. On prostě neví. Vždycky to nějak vyřeším, musím, ale on mi připadá laxní. Nějak bylo, nějak bude, to je jeho fylozofie. On neřeší jak vyjdeme s penězma, to musím řešit já.Chtěli by jsme tak za rok mimčo, ale jelikož ještě splácíme byt, tak si miminko můžem pořídit tak za 4 roky. Jinak by jsme na tom finančně nebyli nejlépe a já chci poskytnout dítěti vše co potřebuje a ne přemýšlet, jestli můžu koupit "10 rohlíků nebo 1 tričko" Ale on tvrdí, že se to nějak vyřeší. A když se ho zeptám jak, tak neví. Poradíte mi prosím, jak ho můžu přimět, aby situace řešil a tím mi trochu pomohl a neschovával se za to, že se to nějak zvládne? Předem děkuji. Tereza

OTÁZKA: Dobrý den paní doktorko. Chtěla bych Vás poprosit o radu. Mám půl roku kamaráda - přítele (28let), se kterým trávím spoustu času, jezdíme na dovolené, máme společné zájmy, společné kamarády, intimní život atd. Denně se vidíme, voláme si a snažíme se být co nejvíce spolu. Ovšem je tady jeden velký háček. On má oficiální přítelkyní, které je 23 let, se kterou 3 roky chodí a bydlí, ale nudí se s ní. V létě ona odjela na 3 měsíce do zahraničí a v té době začal náš vztah. Fungoval i nadále, kdy se ona vrátila. Nechtěla jsem být pouze milenka a o vánocích jsem to ukončila, kdy jsem s ním přerušila veškerý kontakt. Byl z toho nešťastný. Psal mi dopisy, volal, říkal, že nemůže být beze mě. Jeho přítelkyně ovšem zase v letos v lednu odjela na rok do zahraničí a on zase tráví čas se mnou. Nechtěla jsem se sice vracet, i když ho miluji, ale prosil mě a žárlil, když jsem si domluvila rande s někým jiným. Myslela jsem si, že když mu přítelkyně odjela na rok pryč a ona ho už stejně moc nemiluje, podle toho co mu říká, tak že se s ní rozejde. To jsem si ovšem myslela špatně. Sám mi řekl, že on ten první krok nikdy neudělá. Teď je sice se mnou, ale přítelkyně mu po měsíci napsala, ať za ní přijede a on jede. Nechtěl mi to ani říct, abych nebyla naštvaná. Rozhodla jsem se, že teď už definitivně ukončím náš vztah, protože si myslím, že to opravdu nemá smysl. Je mi 27 let a nechci dělat někomu zábavu a milenku na rok, než se vrátí přítelkyně. Mám to takhle vyřešit, nebo myslíte, že se něco změní? Děkuji Vám za odpověď. Natálie

OTÁZKA: Dobrý den, chtěla jsem se zeptat na to, jaký máte postoj k manželské nevěře. Myslíte že je lepší, když z nějakého důvodu (např. pocit osamocení či nespokojenost v sex.životě)má parner ještě milence/ku nebo se má se současným partnerem- manželem rozejít? Myslím že po letech vztahu je málokteré manželství tak bez chyby a nic mu nechybí..Připadá mi, že v dnešní době je otázka nevěry brána celkem jako normální věc, čteme o ní , slyšíme v okolí.Ač mi to nejde moc proti mysli a jsem považována za naivní, když si myslím že každý se přeci nemusí v manželství podvádět. Děkuji. Eva

OTÁZKA: Dobrý den, ráda bych se zeptala, zda lze a jak lze vyřešit problém vztahu, kdy partner se pravděpodobně cítí vedle své partnerky méněcenný ve vzdělání a karieře, i když to ve skutečnosti není pravda. Z jedné strany si váží jaké vzdělání mám, ale z té druhé s ním bojuje. Bohužel, právě vzdělání je pro mne důležité a nejsem ochotna jej skrývat a pochlebovat partnerovi jen z důvodu jeho lepšího pocitu. Myslím totiž, že toto není dlouhodobé řešení. Náš vztah trvá již osm let a stále mám pocit, že jsem pro něj spíše výzvou než partnerkou, kterou by rád pochopil. Děkuji za odpověď. Alice

OTÁZKA: Dobrý den, chtěla jsem vás poprosit o radu, seznámila jsem se s mužem se kterým jsem za půl roku začala bydlet, přítel jse o 11let starší ale v tom bych neviděla problém, jako spíš v tom, že když mi přijde sms třeba od kamarádky a já na ni odepíšu a neřeknu, že to je od kamarádky, hned se ptá, nebo je tiše, naštvaný a nemluví.V práci teď nastoupil kluk stejně starý jako jsem já ( je mi 22 let) a přítel byl hnedka smutný, tak jsem mu začala vysvětlovat, jak je mi nesympatický, aby byl klid. Přitom mě vůbec ostatní muži nezajímají, mam ráda jen jeho a nemam potřebu být nevěrná, ale stále mi nevěří, když mam jet k rodičům, kteří bydlí 300km od nás a vedle nich bydlí můj expřítel, se kterým jsem žila 5let, nemůže ani spát, jaký má strach abych ho tam nejela podváďet. Do telefonu a pošty mi naštěstí neleze, stejně by tam nic nenašel, ale jak mu mám dokázat, že jeho obavy jsou zbytečné. Když je na mě naštvaný už jen když mi přijde třeba 1x za tři dny sms,to mi přijde dost absurdní, nedávno jsem se zmínila o jednom herci, že je pěkný, mimochodem pochválim i ženu když jí to sluší a byl hnedka oheň na střeše. Jsem hodně citlivá a moc si všechno beru, ale ty jeho nálady mě strašně ničí, když se mnou nemluví kvůli každé hlouposti někdy hodinu, někdy i celý den, tak mam chuť se sebrat a odjet pryč. Děkuji za opověď Veronika

OTÁZKA: Dobrý den. Nevím přesně jak začít...mě i mému příteli je 29 let, chodíme spolu skoro tři roky, půl ruku žijeme spolu v mém domě, jezdíme mým autem. Veškeré výdaje za bydlení, energie, auto a domácnost platím já. Přítel mi nedává ani korunu. Měla bych si připadat v tomto směru zneužívaná a co s tím mám dělat? Chtěla bych se také vdávat a mít děti, ale on říká, že je ještě čas a proč se prý brát když je nám tak dobře. Jinak nám opravdu všechno klape. Moc děkuji za odpověď. Katka Katka

OTÁZKA: Dobrý den, paní doktorko, rád bych se na Vás obrátil s věcí, která mě poslední dobou docela trápí. Mám již nějakou dobu přítelkyni, s níž jsem veskrze velmi šťastný. Má sice málo času, což řešíme tak, že já se přizpůsobuji, ale už jsem si víceméně zvykl. Trápí mě ovšem to, že sám sobě moc nevěřím (že občas nevěřím, že jsem tak "úžasný a zajímavý" na to, aby se mnou zůstala), mám neustále pocit, že něco dělám špatně a potažmo obavu, že v momentě, kdy se nezachovám "objektivně" správně (tedy pokud problém nepřejdu, nemávnu nad ním rukou), ztratím ji. Občas se dostanu do fáze, kdy nejsem schopen reagovat rozumně, způsobím problém, za nějž se pak neustále omlouvám a nemohu na něj zapomenout. Má přítelkyně o tom ví, snaží se mi vysvětlovat, že jsem skvělý, ale já ten pocit nemám, i přesto mám strach. Vzniká pak ve mně a nejspíš i v ní pocit jisté závislosti, který moje obavy jen znásobuje. Snažím se na to často nemyslet, snažím se reagovat vesele, ale jak já, tak moje přítelkyně máme pocit, že je to spíše křeč. Zaráží mě to, neboť se nedomnívám (a totéž moji přátelé), že bych byl bojácný a submisivní, s jinými lidmi jsem schopen bavit společnost, jsem zábavný a sebejistý (někteří říkají, že až arogantní). Nevím moc, jak ven, jak zvýšit svoje sebevědomí ve vztahu a přestat tak ohrožovat jeho doposud relativně harmonický průběh. Děkuji Vám za odpověď. Ondřej

OTÁZKA: Dobrý den. Je mi 28 let, mému příteli bude 24. Začali jsme spolu chodit zrovna když nastupoval na vysokou školu, kde studuje už pátým rokem. Všechno zezačátku klapalo, byla jsem šťastná a spokojená, ale poslední dobou je mi hodně psychicky zle.. připadá mi že se všechno v okolí hroutí, moji rodiče se rozvádějí, mám problémy s bytem a největší problém cítím v mém partnerském soužití.. můj přítel je hodně společenský, je to prostě student, nemá žádné starosti, má spoustu kamarádů a kamarádek.. já se cítím posledního půl roku hodně psychicky vycuclá a myslela jsem že se mu můžu svěřit. Jenomže mi připadá, že mě nechce poslouchat. Ani se o to nesnaží. Často pláču, protože mě všechno tak moc bolí a on mě v tom prostě nechává a odchází.. mám rovněž hodně málo sebedůvěry a tak se mi stává, že žárlím a vyzvídám, co dělá na koleji a s kým atd.. on se pokaždé naštve a nechá mě, abych se utápěla ve vlastním smutném světě.. jednou mi řekl, že se chce bavit jen o hezkých věcech, ale copak je život jen o radosti?? Já na něho čekám už tolik let až dostuduje, abysme mohli začít žít spolu, ale teď si nejsem vůbec jistá, jestli to chci.. když je mi nejhůř, není se mnou aby mi byl oporou.. nestojí o mé slzy, je mu jedno že se trápím a potřebuji pomoct.. neposlouchá mě. A když jo, tváří se nepřítomně a znuděně.. je raději se svými kamarády, se kterými nemusí řešit žádné citové problémy.. raději si povídá s veselou kamarádkou, která nebrečí a nevyčítá.. nevím co mám dělat, cítím, že uvnitř umírám, cítím se být strašně sama i když sama nejsem.. připadá mi, že pro něho jsou důležité jen jeho priority. I když mi říká, že mě miluje a že jsem na prvním místě, já se cítím až někde na konci fronty.. přece když někdo někoho miluje, tak by mu měl být oporou, měl by se mu snažit pomoci a hlavně ho pochopit, nemyslíte paní doktorko? Už přemýšlím o tom, že půjdu k psychologovi, ale nejraději bych vzala i přítele, aby mu někdo vysvětlil, co já nedokáži.. ale přítel si myslí, že takovou pomoc vyhledávají jen blázni.. je sobecký, zahleděný do sebe, do své budoucnosti, do svých zájmů a nevidí, nebo nechce vidět, jak vedle něho chřadnu.. prosím, poraďte mi co mám dělat.. už nevím jak mám žít, s tolika problémy na duši.. Klára

OTÁZKA: Dobrý den, chtěla bych se zeptat s manželem jsme spolu 3 roky a z toho jeden rok manželé. Manžel je velice zaneprázdněn prací a když se večer vrací domů je utahaný a já samozřejmě zklamaná, protože se na něj moc těším. Nevím jak na něj, už jsme se o tom bavili tolikrát, že už pomalu přestávám mít sílu něco řešit. Manželství nám klape bezvadně, ale problém je ten, že vím, že mě manžel má moc rád, ale mojí potřebou je slyšet to. Má problém s vyjadřováním citů.Děkuji Lucie

OTÁZKA: Dobrý den,chtela bych se zeptat s přitelem jsme spolu chodili pět a půl roku.Po pěti letech přítel vyvolal hádku abych se sním rozešla což měl předem naplánované.Důvod uvedl takový, že si chtel užívat ja vím,že v tom byla i jiná holka.Po týdnu přišel s tím,že si vše rozmyslel a chce být se mnou protože mě miluje.Nevracela jsem se k nemu tři měsíce,on chodil každý den a brečel,že se změní.Začali jsme znovu s podmínkami.které jsem mu dala.Podmínky nedodrežel navíc mi po půl roce bezproblémového vztahu řekl,že už mě rád nemá a chodit se mnou nechce.Po týdnu následovali opět srdcervoucí scény, jak mě miluje a že neví proč to řekl.Má takovýto vztah cenu?Je pravděpodobné,že by se v budoucnu celá situace opakovala?Mě je 22 a příteli 25.Dekuji za odpověd. Jitka

OTÁZKA: Žijeme spolu s manželkou již 17 let, máme dvě dospívající děti a do doby před třemi lety jsem žili v harmonickém a spokojeném manželství, které bylo všemi obdivováno. Před cca těmi třemi lety částečně únavou, mojí zaneprázdněností v práci a manželčinou prací, se začal postupně kazit náš vztah v oblasti sexu. Vyústilo to až v to, že manželka úplně odmítá sex se mnou a oba jsem nešťastní. Jak se tak dívám dobrá rada nad zlato. Jarek