Poraďte se s psycholožkou Jitkou Douchovou

Jitka Douchová
velikost textu:
vydáno 6.1.2005 10:00
Psycholožka odpoví na Vaše dotazy do týdne po jejich zveřejnění.
Možná mají podobné problémy i další čtenářky. Podělte se s nimi o svůj příběh. Pište na adresu: ona@idnes.cz

Konec rozhovoru

Osobnost již neodpovídá. Čtenáři se ptali do 22. září 2006 do 13:00

OTÁZKA: Je mi 30 let, manželce 27 a máme 7letá dvojčata, kluky. Jsme spolu už 10 let. Po svatbě přišly děti, já hodně pracoval a na manželce zůstala starost o děti. Ona tolerovala moji pracovní vytíženost a já zase, že se mnou nechce spát, protože je unavená z dětí. Nyní už tolik nepracuji, ale nic se nezměnilo. Manželka má na povídání kamarádky, s nimiž tráví hodně času. Každý máme svoje koníčky a snažíme se do nich zapojovat i děti. Ale nikdy ne úplně společně. Žijeme vedle sebe, ale ani jednomu to nevyhovuje. Naše krize vyvrcholila asi před půl rokem, kdy jsem se dozvěděl o možné manželčině nevěře.. Moc mě to ranilo, ale před rodinou jsem se postavil na její stranu s tím, že jsou to pomluvy. Začal jsem ale žárlit. Na to, že se dokáže bavit s jinými chlapy a se mnou ne, že se mnou nechce trávit víc času a nechce se o našich problémech bavit. Já ji chápu, opravdu neumím formulovat věci tak, jak bych v daném okamžiku chtěl a když mi dojdou argumenty, snažím se hovor ukončit, abych neplácl nějakou blbost. Zkrátka to vyvrcholilo tím, že se už nechce snažit a nechce dál takhle žít. Připadá mi to nespravedlivé vůči nám všem. Navíc nedokáže odpovědět, zda to chce řešit rozvodem nebo v manželské poradně. Já chci za společný život bojovat, mám ženu moc rád, vážím si toho, co pro nás udělala a beru ji takovou, jaká je i s jejími kamarádkami. Má cenu bojovat za společný život? Pavel Pavel
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Pavle, jestliže máte svou ženu rád a máte děti, stojí přeci za to bojovat, jen nevím, jestli vy bojujete právě tím nejlepším směrem... Dostal jste se do pozice neimponujícího závislého muže, s důrazem na závislého. Nevím, jak moc dokážete projevovat i chlapský přístup, vydobýt si své, jak moc jste pro manželku autorita. Sex nemáte hodně dlouho, nemáte společné zájmy, volný čas trávíte odděleně , no teda! Měl byste přijít s nějakým novým neotřelým nápadem na společně strávený čas, vytáhnout ji někdy někam na zajímavou akci bez dětí. Poradu u psychologa bych asi nejdříve doporučovala vám potom společnou párovou terapii. 13.1.2005 17:46
OTÁZKA: Dobrý den, mám problém se svou manželkou, který se týká sexu. Máme tři roky po svatbě a dvouletá dvojčata. Koncem těhotenství a po porodu jsem neprovozovali sex vůbec. To jsem chápal. Teď ale mají děti už dva roky a naše frekvence pohlavního styku je jednou za měsíc a někdy ani to ne. Jinak si rozumíme velmi dobře, děti nám dělají radost, ale na moje žádosti o sex odpovídá, že je unavená. Poraďte mi co s tím. Děkuji. Jirka
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Nečeká vaše žena atmosféru před miliováním více něžnosti, jemnosti, hezkých slov hned po příchodu z práce domů? Nevím, jak to má vaše žena, ale tak to většinou bývá, slýchávám to od svých klientek dnes a denně mnohokrát. Zdá se toí být banální, ale je to tak - žena potřebuje k chuti na sex mít pocit, že je oceňována, milovánam, nejen to, že po ní toužíte v sexuálním kontextu. Budete - li se jí více věnovat, neopochybuji o tom, že váš intimní život obnoví. Přeji to vám oběma:-) 13.1.2005 17:50
OTÁZKA: Dobrý den, žiju s manželem již 7 let manželé jsme 2,5 roku a problém je v to, že začínám zjišťovat, že z jeho starny nemám zastání a také se to pak odráží i v našem sexuálním vztahu. S jeho rodinnou se vůbec nestýkám (nestojí o to) a s ním si nějak přestávám rozumět, začím vjištovat, že je mezi námi propad co se týká vzdělání on je vyučený a já mám vyšší střední. Nechci, od něj odejít, ale nejak to vyřešit, pokud s ním něco řeším myslím si, že žije v jiném světě . . . nebo já ? J
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Váš hlavní problém je asi v tom, že si připadáte velmi osamělá - manželova rodina nestojí o stryk s vámi, intimní život přestává fungovat, dovedu si představit, jak se okolo jeho rodiny hádáte, a asi nekonstruktivně, bez smysluplného vyústění někam dál. Hádky o původních rodinách nemají žádný smysl, každý hájí své rodiče, měli byste se snažit být spíše více spolu sami a vytvářet platformu pro společné sdílení. Zkuste vymyslet něco, čím manžela zaujmete - po 7 letech vztahu to chce novou jiskru,energii,dynamiku, prostě nové impulzy, které opět vaše soužití oživí. Nežárlete na jeho rodinu,buďte za sebe, ať žijete zase spolu ve stejném - vašem - světě. 13.1.2005 17:57
OTÁZKA: Mým problémem je jak teď .Před 2mi lety jsme oba překonali manželovu nevěru, kdy on byl zamilovaný do kolegyně a já nic něvěděla, až když se mi přiznal, že ho opouští a byl zdrcen. Dokázali jsme se k sobě vrátit a já mu s pomocí pana Plzáka odpustila. To ale trvalo asi půl roku, než ho „uvláčela“ další do něj zamilovaná kolegyně, tentokrát to bylo bez jeho zamilování a prasklo to jednou SMS po 4 měsících. Manžel si vybral děti, ale s ní jěště udržoval telefonní kontakt i v soukromí , i když jsem je žádala, ať si případné dozvuky vyřizují v době,kdy není doma.Ještě spolu párkrát spali a jak je to teď po 6 měsících od ukončení – údajně jen ojediněle hádky a výčitky vyprovokované z její strany. V práci jsou spolu na patře. A jak já. Chtěla jsem , aby se vůbec nestýkali a přitom jsem nevěděla, jestli mu chci/dokážu zase odpustit.City mi říkají něco jiného( chci) než rozum(nechci).A 4 měsíce spolu nespíme, i když mi dává pusu a večer v posteli mě obejme.A já ho zhruba stejnou dobu posílám do podnájmu jednou s větší odvahou, jindy se stáhnutým … Našla jsem si přítele, ale chodíme spolu jen do divadla a nedržíme se ani za ruce, není to zřejmě ono.Milence si najít je snadné, ale ne to pravé ořechové. Máme děti 13 a 15 let, které to vše ví bez podrobností , které jim samy snad nedocházejí a barák. On chce stále jěště čas, aby to mohlo být jako před a moje trpělivost končí, protože vše oddaloval tou komunikací. Párkrát jsem ho i ve vzteku zfackovala a on se naštěstí nebránil. Zdravotně se mu přitížilo, bolesti zad (nesouvisí) a arytmie a bušení srdce (souvisí s psychykou),normálně je sledován pro vrozenou vadu chlopně, v práci je u stropu v kariéře + ty aféry, teď dostal nabídku do jiného týmu s cestami do ciziny, jenže se to vzhledem k srdci bojí vzít. Asi si bude muset hledat jinou práci. Nevím jak dál žít.S ním, bez něj (finance, začal si konečně rozumět se synem) jen vím,že ne ve formálním svazku bez vztahu (a to si nepředstavuji žádnou obnovu líbánek). Jsem celkem v psych.pohodě , jen bych uvítala pár slov, pokud se na můj dotaz dostanete nebo i doporučit nějakou literaturu, kterou bych si přečetla. Děkuji. Hanka
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Jestliže vám city říkají - CHCI odpustït a pustit to z hlavy, tak se jich držte více, než rozumu. Zkuste asi odpustit, případně na dočištění vztahu navštivte společně psychologa, a hledejte něco společného nového pro sebe, co bude jen vás dvou. Děti již máte rel. velké, takže můžete uirčitě vyrazit i spolu sami někam. Věřte nejen jemu, ale hlavně SAMA SOBĚ.Přítel do divadla vám sebeúctu jako ženě určitě dodal, ne? A hlavně ho nevyhazujte do podnájmu. 13.1.2005 18:06
OTÁZKA: Dobrý den, paní doktorko. Je mi 22 let a přítelovi 24. Jsme spolu 3 roky a už po roce a půl jsme měli první krizi. Nebyl si jistý, jestli mne miluje (v tu dobu už jsme spolu bydleli) a teď se tato situace znova opakuje. Je pravda, že máme často spory. On je cholerik a některé jeho reakce jsou nepřiměřené. Já také občas říkám věci, které tak ani nemyslím. Myslím, že je teď hodně přepracovaný a vystresovaný. V práci je pozdě do večera, takže vídá jen svoje kolegy a mne. Má ze mne tzv. "ponorku". Ještě před 3 dny mi dal pusu, milovali jsme se, všechno se zdálo být v pohodě, až včera se to pokazilo, nevšímá si mě, je mu jedno co dělám, prostě jsem mu lhostejná. Telefony mi nezvedá, na SMS neodepisuje, akorát včera napsal, že náš problém je v tom, že spolu bydlíme. Kdyby to tak nebylo, tak si dáme týden pauzu, on by se mi pak ozval a vidělo by se co dál. Vadí mu, že jsem na něm jistým způsobem závislá, že mne bolí, jak se teď ke mně chová, vadí mu moje slzy. On je moje láska a já o něj nechci přijít! Stále doufám, že to je hlavně stresem z práce a že se to zase spraví. Chtěla bych, aby si zase byl jistý svojí láskou ke mně a chtěla bych vědět, jak se k němu mám chovat? (jestli jako kamarádka, trochu apaticky, aby se zas o mne začal zajímat,..?). Prosím moc o radu. Děkuji Hanka
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Závislost ve vztahu je vždy problém, který se vymstí především tomu závislému - jedná se o disproporční, nesymetrický vztah, kdy je te, na němž jsme závislí, "dušen" a má potřebu úniku do svobody, kde se dýchat podle jeho potřeb. Vy popisujete stav "přetaženého vztahu", který nesměruje dál, nemá nové impulzy pro jiskření a opětovné vzájemné dobývání. První problémy nastaly po roce a půl, ale přestáli jste je, dnes budete muset hledat asi novou a jinou cestu k tomu, jak by si vás mohl partner zase radostně objevit. Určitě to nebudou slzy a výčitky, ale ani ne apatie. Zkuste především najít sebe samu, objevit sebe jako osobnost, která je pro vás zajímavá, odkloňte od partnerského života i do světa jiných zájmů, lidí, změňte image, dělejte něco pro sebe, ale opravdu pro sëbe, ne jen jako součást strategie. Když se vám to povede, dostanete nové "světlo" a zajímavost, které z vás bude vyzařovat. Je to trochu běh na delší trať, pokud je to akutní,pak bych opravdu doporučila dát si od sebe pauzu, to se přeci vždy dá provozně zvládnout, nekontaktovat se, ale dohodnout si termín, kdy se opět setkáte a proberete spolu smysl oddělení. A´t vám to vyjde! 23.1.2005 17:30
OTÁZKA: Dobrý den, paní doktorko. Je mi 28 let a přítelovi 30. Jsme spolu skoro dva roky.Po několika vztazích mám konečně vztah ve kterém jsem spokojená,dokonce se chci vdávat a mít rodinu. Můj přítel je prý taky spokojený ikdyž rodinu a manželství nad tím prý nepřemýšlí...problém je v tom,že já jsem jeho první. Několikrát mi přiznal,že si říká co když je to někde jiné,lepší...a jaké by to vlastně bylo s někým jiným? Myslím,že se sebou hodně bojuje, protože si uvědomuje, že je těžké si najít partnera, který by vyhovoval...vím to sama za sebe, už jsem ani nedoufala, že bych se ho dočkala. Mluvíme o tom hodně a já mu i řekla, že počkám do léta a pokud se nerozhodne tak budu muset jít hledat štěstí někam jinam...touha po dítěti je pořád silnější a silnější...a třicítka se blíží. Mám některé kamarádky, které to udělaly tak aby otěhotněly, ale to já nechci, nebudu někoho nutit....Říkám si,že se asi rozhodne pro mě, ale mám strach co dál, myslim, že jednou stejně vyhraje "zvědavost" a on mě opustí, nevím jestli to mám řešit teď když jsem svobodná a bezdětná a radši to vzdát a nebo čekat až mě opustí a já zůstanu sama s rodinou. Chci pro náš vztah udělat cokoliv, vždyť jsem na to čekala tak dlouho. Děkuji za radu a přeji hezký den. Monika
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Vy už máte srovnání, a víte, že jste potkala toho pravého, nebo to tak aspoň nyní cítíte - měla byste si asi pro sebe srovnat více, co vám stojí za to, podstoupit i to riziko, které je velmi pravděpodobné, tj., že vám asi partner někdy bude nevěrný. Sám deklaruje,že je to pro něj problém. Může asi až po několika dalších zkušenostech rozpoznat, jestli i vy jste ta "pravá" pro něj, ale to neznamená, že by vás musel opouštět.Nevěra a rozvod je velký rozdíl. Pokud tuto velmi pravděpodobnou variantu do budoucna unesete, newvidím problém. Jen byste možná mohla i tak stále svého partnera něčím překvapovat, být různorodější a "barevnější" osobností, aby měl pocit, že vás stále nezná tak dobře a pořád jste ho "lákala".No, hezky se to říká, hůře realizuje, zvlášť tehdy, kdy má žena malé dítě. Ale stejně - pokud se této filozofie budete chtít držet stále, budete spokojená vy sama se sebou i partner s vámi. 23.1.2005 17:39
OTÁZKA: Dobrý den. Vyrůstal jsem jen spolu se svou matkou, babičkou a sestrou. Už i jako malej jsem se o ně staral, pomáhal. Vždycky jsem si hledal jen a jen trvalé vztahy. Byl jsem spokojen, nic jiného mne nelákalo, chtěl jsem si i vzít svou současnou přítelkyni. Pak se něco zlomilo, ani nevím kde a jak a najednou mám pocit, že jsem vlastně nežil, nic nepoznal, láká mne poznávat i jiné ženy. Přítelkyně už má věk na dítě (je o 3 roky starší) a to mne taky pěkně děsí. Moc se neumím poradit, ještě chvíli a budu asi nevěrný. Přitom celý problém není určitě v mé partnerce, ta je skvělá, už jsem se s ní o tom dokonce zkoušel několikrát bavit. Ale prý si tom musím vyřešit sám, což vím. Ale proboha jak? Co je správně. Nidky jsem neměl s emocema problém, ale najednou je jich moc a ženám se líbím a svádějí mne ... jsme dost bezradný ... Jirka
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Jirko, kromě toho, že jste byl od mala obklopen ženským světem, o nějž jste měl potřebu se starat, toho moc nevím, abych vám mohla dát odpověď více šitou na míru speciálně vám.Podstatný je pocit, že jste toho v partnerském slova smyslu ještě moc nepoznal a že vás to láká - což je přirozené. Asi nebudete jen pečovatelský typ, je ve vás jako v muži mnohem více poloh, které postupně vyplouvají na povrch, jedna z nich je i dobývat nové ženy, respektive možná užít si být dobýván a opečováván. Nevím, museli bychom se spolu bavit o tom, jaká byla vaše matka, jaká sestra, babička, a jaká je vaše partnerka. Viděla bych to na spolupráci s psychologem mužem (žen okolo vás bylo a je dost) a na pokračování v povídání s vaší partnerkou, která je patrně mateřský typ a může na vás být citově závislá. Meziobdobí, nazvané jako oddechový čas, by mohl leccos vyjasnit. Pozor - meziobdobím nemám na mysli rozchod. 23.1.2005 17:52
OTÁZKA: Dobrý den, potřebovala bych poradit.Je mi 25 let a jsem rok vdaná. Se svým naželem máme spokojené manželství a vím, že je muž kterého bych nechtěla ztratit. Přesto mám už přes rok milence, tedy spíš měla jsem jednoho a od léta mám jiného. Vím že dělám chybu, protože se to může nějak manžel dozvědět.Ale já si prostě nemůžu pomoci a když jsem daný vztah ukončila, tak mi to moc chybělo. Je to normální? Nevím v čem je u mě problém.. Taky by mě zajímalo, jestli jsem nějakou vyjímkou nebo se to stává i jiným ženám, jestli je to časté. Děkuji Alča
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Alčo, je otázkou, myslím, že zásadní, v čem je chyba doopravdy, zda v tom, že se mohou vaše nevěry provalit, nebo v tom, že prostě máte potřebu mít někoho jiného po roce manželství. Píšete, že nechcete o manželství přijít, asi vám splňuje některé, nebo většinu z hodnot, které jste v manželství hlëdala, ale nevím, jak to máte s manželem v intimním životě. Počítejte s tím, že vaše sexuální touha a nároky na kvalitu sexu stále porostou, pokud již nyní nejste v manželství uspokojena, bude váš vztah s manželem s největší pravděpodobností lemovat spousta nevěr dál a dál, nevím, jak to ovlivní váš vztah k manželovi - může to být pozitivně i negativně. Každopádně byste měla najít prapříčiny toho, proč potřebujete stále nové milence, a asi, když vám na manželovi záleží, naťuknout problémy ve vašem sexuálním životě, mluvit o nich otevřeně - ale konstruktivně 23.1.2005 18:10
OTÁZKA: Dobrý den.Paní doktorko,ráda bych získala Váš názor na můj problém,trápení.Žiji s rozvedeným mužem,kterého mám velice ráda,a jeho dvěma dcerami (12 a 9 let),které má ve vlastní péči.Zpočátku jsem byla "velkým nadšencem",snažila jsem se být dětem dobrým kamarádem,starala jsem se o celou domácnost,všechno mě bavilo.Po čase začaly přicházet první nemilé chvíle(většinou po návratu dětí od matky),kdy přišlo srovnávání,co ona dělá a já ne,co ona má,já ne,první slova "nemám tě ráda",přesvědčování otce,aby se vrátil atd.Na jednu stranu jsem s těmi věcmi počítala,na druhou nebudu zastírat,že se mě nedotkly a že jsem se tak trochu neizolovala,aby mě příště "nic nebolelo".Se starší dcerou jsme si vše během toho jednoho roku vyříkaly a dá se říci,že si rozumíme(přijde vždy,když se potřebuje vypovídat,samozřejmě tu a tam je dost náladová,občas vyvede nějakou hloupost atd.).Horší je to s tou mladší dcerou.Během toho roku jsem poznala,že je to normální rozmazlené dítě,které zneužívá starostlivosti rodiče,je ulhaná a sprostá a to já nemůžu překosnout(chodila mi opakovaně do mých osobních věcí a vše zapřela,dokonce se sestrou řekly,že to byl duch,ztratil se mi nějaký dárek,který jsem dostala,opět nikdo nic atd.).S tátou si mávala,jak chtěla a tatínek běhal jak poslušný pejsek.Upozornila jsem ho na to,takže v některých věcech si uvědomil,že je špatně vychovaná a snaží se být přísnější a důslednější,ale stejně je to pořád zlé-pro mě.Jsem na ni alergická.Poslední dobou náš partnerský vztah ustupuje silně dopozadí a na denním programu je řešení jejího chování (nenechává mě to chladnou,vybouchnu) a když potom partnerovi říkám,,jak se jeho dcera chová,co udělala nedobrého,tak se mezi námi dvěma vytratí úplně všechno.ON se uzavře,já jsem nešťastná,v čem to žiju,co s tím,že nemám partnera,ale jsem jen paní co pomáhá s úklidem atd.Nemám vůbec žádnou chuť na nějaké něžnosti,neumím nic projevit.Cítím velkou beznaděj,vnímám,že žádný partnerský život nebude,že to vždy bude záviset na chování dětí.Vím,že je to velmi zdlouhavé,ale snad se mi tu podstatu podařilo zachytit.Prosím Vám o názor, radu a předem za něj děkuji. Lenka
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Milá Lenko,boj mezi dětmi partnera z jeho 1. manželství a vámi, jako jeho novou životní partnerkou, je nesmírně složitý, ale častý, zákonitý, zvlášť, jedná - li se o jeho DCERY. Dcery byly svěřeny do jeho péče, což nebývá tak obvyklé, musejí se srovnávat se ztrátou jejich matky, ať již byla jakákoli, a vy jste pro ně jednoznačný viník rozpadu jejich rodiny, zároveň a především - jejich konkurentkou, rivalkou č. 1. Starší dcera, jako prvorozené děti bývají, umí více "kormidlovat" ve vodách, které jsou jí dány, mladší děti bývají uvolněnější a mazánky rodičů, s tou máte problémy. Váš partner se s největší pravděpodobností potýká s masivními pocioty viny za ztrátu rodiny pro děti a snaží se jim to vynahradit rozmazlováním a nedůsledností. Myslím, že jste zralí na párovou terapii u psychologa se specializací na partnerské vztahy, i na rodinnou terapii, váš problém vnímám jako závažný, na nějž se nedá krátce odpovědět touto formou. 23.1.2005 18:30
OTÁZKA: Dobrý den paní doktorko, ráda bych Vás poprosila o radu týkající se příbuzenských vztahů. Asi 2 roky jsem žila s partnerem u jeho rozvedené matky (věk 46) a všechno bylo celkem fajn (bez jakýchkoli konfliktů). Pak s námi ale přestala matka bez jakéhokoli důvodu komunikovat (tento stav trvá téměř 4 roky) a asi po 1/2 roce jsme se odstěhovali. Partner ji pak občas navštěvoval, ale jejich vztah se zhoršoval (na vině je její nevysvětlitelné chování) a nyní už opět nemluví ani s námi a dokonce ani s babičkou (svou matkou). Nutno dodat, že partner je její jediný syn, ale žádný komplex závislosti mezi nimi nebyl. Vím, že partnera tato situace trápí, ale odmítá o tom se mnou mluvit. Jak bych jim mohla pomoct? Děkuji za Vaši odpověď a přeji hezký den. Anonym
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: No, je to pro mě trochu nesrozumitelné- bylo - li 2 roky mezi vámi - všemi zúčastněnými - vše bez problémů, a najednou nastal "střih", asi muselo k něčemu dojít - konflikt, neporozumění, nevím. Jakmile někdo přestane ostentativně komunikovat, je to jakýsi alarm ve smyslu - nejsem spokojená, jsem ublížená, věnujte se mi, zajímejte se o mě. To asi byly demonstrativně deklarované problémy matky partnera, na něž jste nereagovali vy dva podle jejích představ. A´T už vám to připadá celé jakkoliv nesmyslné. mohli byste se všichni pokusit o otevřenou komunikaci ve smyslu - co se děje, co můžeme kdo udělat pro nápravu. Takto se nastolila spíše zákopová válka, která je destruktivní, možná nejvíce profituje právě partnerova matka, protože má iracionální důvod být proti vám. Říkáte, že partner s vámi o tom odmítá mluvit, ale trápí se. Pak je možné jediné - zjistěte, kdo je pro něj na 1.místě důležitosti, pojmenujte to jako rivalitní (konkurenční) boj mezi vámi a jeho maminkou, a chtějte na něm, aby to byl on, kdo bude věci řešit dál. Jenom tak se vyhnete obdobným problémům dop budoucna. 3.2.2005 21:29
OTÁZKA: Dobrý den, ráda bych se Vás zeptala, zda je normální, že můj přítel má za nejlepšího kamaráda ženu. Občas se díky tomu cítím na druhé koleji a nemyslím si, že bych byla paranoidní, ale přítelovo časté obědy s jeho kamarádkou a velice časté SMS mi začínají vadit. Již po 14 dnech našeho chození s námi byla na našem "rande". Je to normální? Venda
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Normální mi to opravdu příliš nepřipadá, je otázka, zda chce přítel strategickou cestou získat Vaši závislost na sobě, nebo nedělá rozdíly mezi partnerstvím a přátelstvím. Na přátelství mezi mužem a ženou věřím, ale vše má své mantinely. Jste si jistá, že Vás přítel miluje? Proč s ním o tom nemluvíte? Bojíte se, že byste vypadala jako žárlivá závislá žena? Není nad otevřenou, rovnocennou komunikaci, kdy si lidé říkají, co se jim líbí, co na sobě mají rádi, a co jim vadí. Ne? 3.2.2005 21:35
OTÁZKA: Dobrý den paní doktorko,chtěl bych Vás poprosit o radu týkající se mojí parnerky. Je mi 30 roků, parnerce 28, žijeme společně 7 roků, oba jsme vzdělaní, zaměstnaní a rozumíme si. Problém nastává v jednom - v našem sexuálním životě. Partnerka sex ke svému životu vůbec nepotřebuje a vnímá to tak že je to něco co udělá jednou za čas (asi jednou za 14 dní) pro mě. Byl jsme v jejich 23 letech její první muž a to asi hovoří za vše. Já jsem pravý opak, moje představa by byla mít sex každý den. Mnohokrát jsem se o tom s ní pokoušel bavit, ale ona se o tom bavit nechce a zarytě mlčí. Jí samotnou bohužel za celých sedm roků nenapadlo že bychom se mohli milovat a až na moje naléhání po "dlouhé a trapné diskusi" jednou za čas svolí. O nějaké erotické atmosféře (svíčky, vůně, prádlo,...)z její strany můžu jenom snít a mpje snahy vždy pokazí. Musí to z její strany být bariéra, protože se nedokáže změnit ani třeba na dovolené u moře. Několikrát jsme se kvůli tomu rozcházeli,ale jelikož se máme rádi jsme pořád spolu. Mně celá situace ale velmi uráží a vnímám ji osobně. Je to též hlavní důvod proč jsem ji zatím nepožádal o ruku. Samozřejmě mě napadají myšlenky na jiné ženy a možností je dostatek, ale velmi nerad bych jí v jejich 28 letech zklamal a opustil.Poraďte mi prosím co by se s tím dalo dělat, zda by její sexuální cítění oživila moje případná milenka, k jakému lékaři např. zajít (zda oba nebo ona sama atd). Děkuji M. Anonym
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Pokud mezi vámi dvěma nepanuje spontánní touha a Vy musíte partnerku k intimnímu žiovotu přemlouvat, je to opravdu problém, který takto na dálku mohu těžko rozklíčovat. Asi jste osobnostně i svým naturelem vystavěni jinak, nebo si nesednete "chemicky", nevím, je zde možných mnoho vyariant k vysvětlení, počínaje možnými traumatickými sex. zkušenostmi vaší partnerky v dětství či mládí, konče tím, že má prostě zcela jinak, než Vy, nastavenu intenzitu sex. potřeb. Ale nejspíš bych věřila psychické bariéře z její strany. Pokud jsou takto hluboké problémy v sex. životě dvou lidí, kteří se mají rádi, stálo by rozhodně zato, konzultovat vše podrobněji s psychologem. Protože - určitě nebude vaše přítelkyně frigidní, spíše je problém, o němž nedokáže hovořit. Nenuťte ji k sexu, běžte se poradit. 3.2.2005 21:44
OTÁZKA: Dobrý den, je mi 25 a příteli 34. Už dva roky toužím po založení rodiny. Přítel tvrdí,že děti chce, ale že teď není vhodná doba (nemá v současné době práci). Máme ale vlastní bydlení a vím, že by nám rodiče z obou stran také moc pomohli. Jsme spolu skoro 3 roky a máme bezproblémový vztah. Mám ho moc ráda a opustit ho nechci, ale bojím se,abych neztratila pár let života... zbytečně. Jak přítele přesvědčit, že pokud se začneme snažit o dítě, že to může trvat třeba rok než otěhotním a že "tolik peněz abychom si mohli dítě dovolit" stejně nikdy mít nebudeme? Jsem sice relativně mladá, ale moje touhla po dítěti je veliká a často jsem kvůli tomu podrážděná.S přítelem jsem o tom mnohokrát mluvila,říká ať s ním mám trpělivost, že děti mít budeme, ale že NENÍ VHODNÁ DOBA... Jak se mám chovat? Děkuji za odpověď Cindy79
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Cindy, nevím, mohu odpopvědět nyní jen intuitivně - netlačíte ohledně dítěte až moc na pilu? Neděláte z toho "alfu, omegu" vašeho soužití? Nemůže mít náhodou váš přítel pocit, že jej potřebujete hlavně jako ot ce pro své vytoužené dítě, tedy jeho více jako otce dítěte, než vašeho partnera? Samozřejmě to vše může být úplně jinak, třeba je zodpovědný až příliš a bojí se, že by se vám skrze dítě výrazně snížil živo¨tní standard, nebo se bojí definitivy, otcovských závazků, a nebo bude zakopaný pes jinde. Měli byste o tom mluvit jen někdy, a ne pořád, s lehkostí a gracilností, aby neměl pocit, že dítě je podmínkou všeho:-) 3.2.2005 21:51
OTÁZKA: Dobrý den, již 5 let chodím se svým přítelem, ale bydlíme stále každý u svých rodičů.Plánujeme si společné bydlení, ale každý chce, aby ten druhý bydlel u jeho rodičů. Já jsem navrhla kompromis, najdeme si byt, i kdyz to bude finančně velmi náročné (protože bych také ráda měla miminko). Teď jsem ale v situaci, kdy od svých rodičů z velmi důležitého důvodu odejít nemůžu a bude to dlouhodobé. Přítel říká, že mě má rád, ale se mnou u nás nikdy prý bydlet nebude. Je to na rozchod? Nechci mu dávat žádná ultimáta a nevím co mám dělat. Děkuji a přeji krásný den Johana
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Johano, abych pravdu řekla, úplně tomu nerozumím. Chodíte spolu 5 klet, to je opravdu dost, dost dlouhá doba na to, aby se dva lidé, kteří se mají rádi, rozhodovali, co dál, jak mohou něco sdílet spolu. 5 let setrvalého vztahu bez jakéhokoli vývoje - třeba právě v souvislosti se společným soužitím - vede k jakési setrvačnosti, "přetaženosti" vztahu. Asi jste každý příliš fixovaný na svou původní rodinu a bojíte se separace od rodičů, od svého původního domova, to ale znamená, že nejste úpně zralí na samostatný život ve dvou, bojíte se ho. Co máte dělat, vám takto, bez znalosti konkrétních informací o vašich vztazích, mohu těžko poradit, chtělo by to asi osobní pohovor. 3.2.2005 21:59
OTÁZKA: Dobrý den, chtěl bych Vás poprosit o radu. Je mi 28 let a nikdy jsem neměl žádnou přítelkyni, ačkoliv se tomu všichni diví a já vlastně také. Je pravda, že až donedávna jsem byl světu hodně uzavřený, ale už delší dobu to není pravda - naopak. Pracuji jako učitel na základní škole, jsem už vcelku dosti sebevědomý, inteligentní, chodím hodně do společnosti, jsem přátelský, není pro mě problémem oslovit ženu a seznámit se s ní. Nedaří se mi ale věc dotáhnout tak daleko, že by se do mě dotyčná zamilovala. Vůbec to nechápu, proč to tak je. Je fakt, že dokáži úplně normálně žít sám, není to pro mě problém, ale daleko raději bych samozřejmě měl partnerku, zvláště cítím, že vůbec nejsou naplněny ty mé tělesné touhy. Asi před rokem jsem se zakoukal do dívky, která tak nějak stále figuruje v mé mysli a v mém životě, ačkoliv mě odmítla s tím, že by to se mnou asi nešlo. Řekla mi, že jí přitahují vysocí muži (což já jsem), kteří mají určité charisma (tady jsem ale ztracen, protože nevím, co si v jejím případě pod tím představit). Také mi řekla, že se hned tak do někoho nezamiluje, že potřebuje delší čas (což asi většina žen). Pravda je, že já na ní tak nějak nezapomněl a stále se snažím jí více či méně úspěšně zvát na různá setkání, snažím se jí zkrátka být nablízku. Ona mě na začátku odmítla, ale zůstala mojí kamarádkou a asi teď netuší, že já se v její přítomnosti pohybuji ne kvůli kamarádství. A tady si nejsem jistý, zda dělám dobře. Ostatní mi říkají, abych se poohlížel po jiných děvčatech, ale to já dělám. Minulý rok jsem se seznámil asi se třiceti dívkami, ale s žádnou z nich to "nezahořelo", i když hodně z nich se mi líbilo a snažil jsem se je získat. Říkám si, třeba život chce, abych byl vytrvalý, abych se snažil získat tu dívku, do které jsem se před rokem zakoukal, i když mi rozhodně nijak nedává najevo, že by mohlo být něco více, naopak řekla, že by to asi nešlo. Anebo je správná cesta ta, abych už na ní nemyslel ? Tady opravdu nevím. Nevím, jak v tomto směru život funguje, co je správné. Slyšel jsem, že už se staly případy, že muž byl vytrvalý a nakonec ženu získal. Ale opravdu nevím. Mohla by jste mi nějak poradit, co je podle Vás správné ? Děkuji předem za odpověď Marek
Jitka Douchová ODPOVĚĎ: Marku, obávám se, že vytrvalost ve Vašem případě růže neponese. Jste takto jakoby stále citově "obsazen", nemáte ve svém srdci místo pro jinou ženu. Myslí, že byste se měl od dotyčné ženy citově odpoutat a nebrat to jako své selhání. Měl byste si pro sebe nalézt to, čeho si na sobě vážíte, tedy - co můžete nabídnout svému protějšku. Schází Vám sebevědomí, sebejistota. Až se najdete - třeba i prostřednictvím psychoterapie - budete ze sebe vyzařovat pozitivní energii, která upotává pozornost druhých. Hlavně nesmíte mít napsáno na čele, že hledáte ženu za účelem... Chce to lehkost a nenucenost:-) 3.2.2005 22:07

Upozornění

Redakce si vyhrazuje právo na odstranění otázek s vulgárním nebo urážlivým obsahem.