"Přehazovali si Martina jako horký brambor, ale abych byla upřímná, ten pacient tam mnohdy neměl vůbec být," říká Alena Kábrtová z centra Paraple, organizace pomáhající lidem s poraněním míchy. A vytahuje jednu složku s dokumenty za druhou - podobných případů jsou podle ní desítky. Jejich jmenovatel bývá společný: nekoordinovanost léčby, nedostatečná rehabilitace, špatná komunikace. "Nemůžeme to ovšem klást jednoznačně za vinu jen těm pracovištím," říká Kábrtová a ví proč. Samo Paraple je mnohdy prosí, aby se o pacienta postarala, ačkoli ví, že tomu nejsou vždy uzpůsobena. "Tato péče potřebuje řád. Řešením je zřízení specializovaného centra pro poranění míchy, které se o tyto lidi postará tak dlouho, jak jen bude potřeba," tvrdí Kábrtová a mnozí experti jí dávají za pravdu. "V sousedním Německu je těchto center třiadvacet a zodpovědnost za osud pacienta nesou po celou dobu," konstatoval Peter Wendsche z Úrazové nemocnice v Brně. Sám v nemocnici takové centrum vede a na úroveň péče o lidi po úrazech nenaříká. Jeho pracoviště je však jediné v zemi a logicky nestačí. Nyní je to tedy v řadě případů tak: pacient s přerušenou míchou je po operaci na specializované klinice přijat na některé chirurgické či ortopedické pracoviště, to už ale pokaždé není ani natolik technicky vybavené, ani odborně připravené, aby mu poskytlo další péči. Ta zařízení, která jsou k rehabilitaci předurčena, zase bojují s nedostatkem peněz. "Máme na pacienta dvacet korun na léky a den. Nemáme plenky, potřebné přístroje, polohovací postele, protože nemocnice nám to nezaplatí. A limit pojišťovny na cvičení s pacientem je dvě hodiny denně," posteskla si fyzioterapeutka Hana Svobodová z vinohradské rehabilitační kliniky. Paraple půjčuje některým nemocnicím matrace proti proleženinám, shání speciální protialergické náplasti, různé cévky, obvazy. "Je to tristní situace," podotýká rehabilitační pracovnice Zdeňka Faltýnková. Jakmile personál dopustí vznik proleženin nebo dekubitů, léčba se protáhne třeba na tři čtyři léta.
OD DVEŘÍ KE DVEŘÍM
Martin Beneš byl po pádu ze sloupu převezen do pražské střešovické nemocnice a odtud na kliniku popálenin na Vinohradech. Po dvou měsících, kdy ho, jak říká, dali do kupy, skončil na okresní chirurgii. "Péče byla nedostatečná. Podložka proti dekubitům, kterou jsme tam vozili, ležela na okně, personál si nevšiml ucpané cévky. Po šesti týdnech hrozila Martinovi kvůli množství proleženin celková otrava," konstatuje jeho matka. Primář chtěl pacienta dát do léčebny pro dlouhodobě nemocné, ale rodina se spojila s centrem Paraple a přes něj vymohla převoz na pražskou kliniku, kde se lékaři pokusili Martinovi odstranit dekubity. "Ale nebyli vybaveni na vozíčkáře, a tak se mnou nikdo nerehabilitoval. V té době jsem přestal hýbat palci u nohou. Máma mi říkala: Martínku, vydrž, zatím není kam tě dát. Chtěl jsem si něco udělat," přiznává Martin. Pak putoval zase na Vinohrady a odsud do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam ho kvůli dekubitu převezli ve čtyřicítkách do nemocnice. "Teplota stoupala na 41,7, primář krčil rameny a chtěl Martina převézt do nemocnice v místě jeho bydliště - prý mezi nejbližší," říká matka. Paraple na naléhání rodiny zařídilo převoz na kliniku popálenin na Vinohradech. Nemocného přijali - ale s vysvětlením, že se mají starat především o pacienty po úrazech, poprosili Paraple, aby Martinovu situaci definitivně vyřešilo. "Ano, měli jsme to udělat my jako sdružení. To je zcela paradoxní situace," upozorňuje Kábrtová. "Místo, abychom lidem radili, jak se začlenit mezi zdravé lidi, řešíme tyto situace."
VINEN JE (NE)SYSTÉM
Martinova rodina si nechce ani stěžovat, ani očerňovat konkrétní nemocnici. "Všechny na tom asi budou podobně. Nejsou prostě na takovéhle pacienty vybavené," soudí Martinova matka. Kábrtová tvrdí: "Jde o systém. Martin málem doplatil na nekoordinovanost a neodbornost péče." Šéfka rehabilitačního ústavu v Kladrubech Hana Jarošová tvrdí, že pacientům, kteří se k nim dostanou v nedobrém stavu, nemůže ústav pomoci tak, jak by si všichni představovali: "Není vyřešen mezistupeň mezi medicínou a rehabilitací. K nám patří lidé bez proleženin, s nimi totiž nelze rehabilitovat. Ale přicházejí i nepřipravení - prý je musíme brát, protože jde o akutní případy. Ale to bychom potřebovali víc personálu." Lépe na tom nejsou ani rehabilitační kliniky při nemocnicích. Ještě donedávna měly limit na pobyt pacienta 23 dní - po této lhůtě dostávaly od pojišťoven méně peněz. Dnes mají paušální platby, ale ty jsou tak jako tak vypočítány z předchozího období. "Samozřejmě že každého pacienta po této lhůtě striktně nepošleme pryč, ale pak se to odráží na hospodaření kliniky," uvedla Irena Zelená z vinohradské rehabilitační kliniky.
ŘEŠENÍ: DALŠÍ SPINÁLNÍ JEDNOTKA
Ministerstvo zdravotnictví zvažuje návrh zřídit v pražské Fakultní nemocnici Motol tzv. spinální jednotku. Do centra by byl pacient po úrazu přepraven letecky. Další léčba by probíhala buď zde, nebo na jiných pracovištích, pacient by však byl v trvalé péči spinální jednotky. Jediná taková jednotka funguje v brněnské úrazové nemocnici. Má kapacitu 18 lůžek a experti tvrdí, že je to málo. "Ročně se zde léčí zhruba pětaosmdesát nových pacientů s poúrazovým přerušením míchy. Ostatních asi sto patnáct ročně je po úrazu přijato na jiná pracoviště. Mnohá z nich provedou dobře operaci, stabilizaci páteře, nemají ale dostatečné vybavení a vyškolený personál pro další léčbu a rehabilitaci do doby, než mohou být jejich pacienti přijati do rehabilitačních zařízení," stojí v materiálech, jež Paraple připravilo jako podklad pro jednání. Peter Wendsche, šéf brněnské spinální jednotky, by si optimální systém představoval takto: dvě až tři spinální centra, několik vybavených rehabilitačních ústavů, ambulance pro trvalou péči o lidi s poraněnou míchou, smluvní pracoviště pro léčbu komplikací. Wendsche zpracoval už několikátou verzi své koncepce. "Posílám ji vždy každému ministrovi - tentokrát už pátému," podotkl. Už předchozí ministerský náměstek Miroslav Čerbák přitom před rokem souhlasil, že je třeba věnovat pozornost i méně "heroickým" oblastem zdravotnictví. A bývalý ředitel investic Tomáš Jung připouštěl, že nový, takzvaný Modrý pavilon v motolské nemocnici je ideální příležitost. Jenže - nebyly prý peníze na provoz. Beneš mezitím prošel několika nemocnicemi a výdaje na léčení dosáhly statisíců. Kost ohroženou dekubitem mu lékaři zachránili. Svým způsobem to pro něj vlastně nebyla až tak špatná životní anabáze. Dnes žije se zdravotní sestrou, s níž se seznámil na klinice.
