Už při domlouvání rozhovoru jste upozorňovala, že tlumočení děláte "by the way", tedy mimochodem. Takže je to takový váš vedlejšák?
Jako vedlejšák bych to přímo nenazvala, ale není to moje stěžejní práce. Pracuji v politickém oddělení amerického velvyslanectví v Praze. Zabývám se lidskými právy, drogovou problematikou, korupcí, národnostními menšinami... Mám široký záběr a jednou z částí mé práce je i tlumočení.
Když přijede významná delegace ze Spojených států, tak se očekává, že vy z ambasády nějakého tlumočníka dodáte?
Je to trošku složitější. Pokud přijede třeba prezident nebo ministryně zahraničí, většinou si přivezou své tlumočníky. Ale jsou výjimky, jako v případě loňské schůzky prezidenta Obamy s Václavem Havlem, kterou jsem tlumočila proto, že si to pan Havel výslovně přál.
Předpokládám, že jste se dlouho nerozmýšlela.
Když přání vyslovil, byla jsem z toho celá vedle. Je to obrovská čest! Václav Havel anglicky umí, ale je rád - sám to tak řekl - když může mít vedle sebe profesionála, což byla další poklona, protože já nejsem profesionální tlumočnice.
Odkud se s Václavem Havlem znáte?
Když jsem pracovala jako novinářka, často jsem chodila na Hrad na tiskové konference. Od roku 1991, kdy jsem nastoupila na ambasádu, se naskytla spousta dalších příležitostí se s ním setkat, takže si mě asi trošičku pamatoval.
Medaile za tlumočení. Dostala ji od viceprezidenta USA Joe Bidena.
Dárek na památku Fotografie od amerického prezidenta Bushe.
Zastavme se ještě u jeho loňské schůzky s Barackem Obamou. Musela jste jako tlumočnice projít nějakou zvláštní prověrkou?
Ne ne. Jako zaměstnanec ambasády jsem pro ně důvěryhodná.
Jste prezidentovi a jiným státníkům oficiálně představena, nebo se musíte představit sama?
Jsem většinou představena, ale v případě schůzky Václava Havla a prezidenta Obamy jsem se musela představit sama, protože už tam nebyl nikdo další, jen tlumočník prezidenta Obamy, který ale nepřekládal, protože bylo dohodnuto, že to budu dělat já.
Býváte před takovými schůzkami nervózní?
Je to spíš zdravá nervozita. Jakmile přijde akce, tak jsem naprosto klidná. Respekt mám, když musím tlumočit třeba oběd pro třicet lidí. Tam mám obavy, že nebudu slyšet ty, kdo sedí na druhé straně stolu, nebo že si hosté budou povídat mezi sebou a já jim nebudu rozumět. To je moje největší obava.
Helena MarkusováJe jí 61 let. Narodila se v Hradci Králové, vystudovala angličtinu a němčinu na FF UK. Pracovala jako redaktorka zahraničního vysílání Československého rozhlasu, v roce 1991 získala práci na americkém velvyslanectví v Praze, nejdříve v tiskovém oddělení, později v politickém. Má na starosti například problematiku korupce nebo extremismu. Podílí se také na organizaci návštěv z USA, což často zahrnuje tlumočení. Kromě politiků překládala i spisovatelům Josephu Hellerovi nebo Arthuru Millerovi. |
Vůbec nijak. Když pořádně neslyšíte, tak se můžete pokusit odečíst ze rtů, co asi ten člověk říká. Někdy se radši zeptám…
Můžete říct prezidentu Obamovi pardon, teď jsem nerozuměla, můžete to zopakovat?
No jistě, já jsem mu to řekla. Jednou jsem mu opravdu nerozuměla. Toho já se nebojím, je to lidské, on je člověk zrovna tak jako já.
Pamatujete si, co jste chtěla, aby zopakoval?
Nepamatuji. Ale stejně nemůžu prozradit obsahy těchto soukromých schůzek.
Chápu, ale kontroluje to někdo? Podepisujete slib mlčenlivosti?
Ne, je to založeno na důvěře a té já si velice vážím.
V televizi často vidíme, že když se dva státníci setkají, tak se usmívají, zřejmě padnou i nějaké vtipné poznámky. O čem se politici baví, když potřebují na začátku rozhovoru odlehčit atmosféru?
Třeba při setkání Václava Havla a Baracka Obamy se Havel nejdříve zeptal, jak Obama strávil první večer v Praze. A taky ho poprosil, aby mu podepsal knížku.
Víte, jak Obama odpověděl?
Vím... (směje se) Ale neřeknu.
O čem mluví jiní politici?
Určitě o sportu, klidně i o našem fotbalu, ne o tom americkém. Nebo o hokeji, ten mají obě země společný. Velmi často to bývá i kultura nebo rodina, když je přítomna první dáma.
Jaký na vás Barack Obama udělal dojem?
Je opravdu velice milý a bezprostřední a určitě je to velmi chytrý muž, to bezesporu. Je přemýšlivý, nepadají z něj žádné fráze. Hovoří takovým stylem, že mu jeho slova věříte; to je velký dar. Myslím, že právě tím Ameriku okouzlil.
Co třeba viceprezident Biden?
Jemu tlumočit je opravdu náročné, protože hodně hovoří a trošičku zapomíná, že tam někde v pozadí stojí tlumočník. Jinak je hrozně milý, až trošku žoviální.
Když mluví rychle, upozorníte ho, aby zpomalil?
Ale jo, taky jsem mu to řekla. On sice na chviličku zpomalí, ale pak na to zase zapomene. (směje se)
Dokážete podle přízvuku určit, odkud kdo pochází?
Některé akcenty poznám, ale zdaleka ne všechny. Poznám, že je někdo z jihu, z Texasu nebo ze západního pobřeží USA, ale abych věděla, že tenhle člověk je třeba z Nevady, to ne. V češtině je to totéž, máme taky spoustu nářečí, a to jsme hodně malí.
Mají američtí velvyslanci snahu se učit česky?
Samozřejmě! Já jsem zažila sedm velvyslanců a všichni se česky učili. Teď máme úřadujícího chargé d’affaires, pana Ordwaye, který tady byl už v letech 1979 až 1981, hovořil velmi dobře česky a hovoří dodnes. Když měl projev na půdě amerického velvyslanectví, tak půlku pronesl v češtině. „Ř“ má bezchybné, skoro bez přízvuku.
Používáte při své práci víc angličtinu, nebo češtinu?
Řekla bych, že to je fifty fifty, protože na ambasádě pracují i čeští zaměstnanci. Když mluvíme s americkými nadřízenými, tak konverzace většinou probíhá v angličtině, ale říkám většinou, protože všichni musí umět česky aspoň trochu. Než odjedou do jiné země, musí projít školením. Někteří umějí česky spíš pasivně, ale rozhodně všichni dovedou česky alespoň číst.
