Ku příkladu jsem se vždy děsila toho, že mě nějaký, na půl sám politý a přirozeně i zlitý, fanoušek polije pivem.
A potom ty fronty na záchody, kde chybí toaletní papír a mýdlo! Člověk radši celý den trpí žízní, jen aby si nemusel odskočit. Pardon - dobrovolná dehydratace platí jen pro osoby ženského pohlaví. Pánské toalety musí být opravdu obrovské, že jsou vždy bez front…
Jste-li však v Americe, na baseball jít musíte. Protože: fast food + baseball = the best of America. Zatímco s hamburgery jsem se pravidelně setkávala v Mekáči a na Národce, o baseballu jsem věděla jen z filmu.
Jednou v sobotu se ale situace změnila a můj život byl zas o nějakou tu zkušenost bohatší. Když nás manželův kamarád na zápas pozval, dvakrát nadšená jsem nebyla, ale lepší, než sedět doma na zadku. Po pár desítkách minut jsme se dostali do dopravní zácpy, protože jsme samozřejmě nebyli jediní, kdo se vydali na výlet.
Tady v Kalifornii totiž kamkoli jedete, jedou tam všichni ostatní. V autě vládla pohoda. Arnie řídil a pěl ódy na svůj nový firemní mobil, který si můj manžel nadšeně prohlížel, Belinda se mazala opalovacím krémem, z rádia se linuly veselé písně… jen já seděla jak na trní. Naštěstí jen ”jak”, protože to trní, kterým myslím sedmiletou Vicky, sedělo vedle mě.
Děti prostě nemám ráda. A ony to asi nějakým záhadným způsobem vycítí, že mě vždycky tak rady týrají. Dělala jsem totiž au pair, takže vím, o čem mluvím. Jedno z mých několika nemilých setkání s dětmi, bylo právě s Vicky. Ta kudrnatá ďáblice mě vší silou mlátila krokodýlíma očima z umělé hmoty do ramene. Měla jsem sto chutí vyhodit ji, i ty oči, z okýnka. Čekala jsem nějaký zásah od jejich rodičů. Avšak jediné, čeho byli schopni, bylo: Buď hodná.
Na zápas jsme se dostali a Vicky seděla o dvě sedačky dál. Když jsem se našim americkým přátelům svěřila, že sport nemusím a že baseball už vůbec ne, poněvadž vůbec netuším, o co tam jde, dozvěděla jsem se něco opravdu zajímavého. Na baseball se nechodí kvůli baseballu, nýbrž proto, aby se člověk jednou za čas dostal mezi lidi, a aby si pochutnal na široko daleko nejlepším párku v rohlíků za čtyři dolary.
Hot Dog se jíst nedal. Nějak mi to z něj všechno postupně vypadlo, až mi v ruce zůstal jen ten rohlík.
Na druhé straně tu nebyly fronty na toalety a jediné, co jim chybělo, byla zrcadla. Co se hry samotné týče (chlapci v pyžamu házející si s míčkem), nijak mě to neoslovilo a pořád to nechápu.
Belinda se mi hru snažila přiblížit, ale i kdyby ke mně mluvila česky, výsledek by byl stejný, a to nulový. Abych ji nekřivdila, tak musím uznat, že příběh o tom, jak ji manžel zabil želvu, jsem pochopila.
Korunu tomu všemu nasadil za mnou sedící spratek, který mi v pravidelných intervalech kopal do sedačky, a když nekopal, tak mi šlapal na vlasy. A abych si ho hezky zapamatovala, tak mě v závěru zápasu polil ledovou tříští. Já jsem se pak ještě sama dorazila v autě, kde jsem se polila kolou.
Lidé mě často označují za negativní osobu, proto musím zmínit onen kouzelný lesk na rty, který jsme tam každý dostali zdarma, což považují za velice pozitivní.
A nyní se vraťme k želvímu příběhu:
Jednou Belindina máma těžce onemocněla, takže Belinda místo starání se o želvu trávila svůj čas v nemocnici. Následkem zanedbání péče o domácího mazlíčka, se zakalila voda a chudák želvička začala smrdět. Arnie přestěhoval akvárium na zahradu. Kdo by chtěl mít doma páchnoucí plaz, že? Zvířátko však mohl rovnou vyhodit do popelnice. Nebyl by v tom žádný rozdíl. Želvu nejenže nevyčistil, ale ani ji nekrmil. Když si po týdnu manželka vzpomněla na svou želví kamarádku, bylo už dávno pozdě. Želvička ležela vysušená v trávě. Letos v prosinci by oslavila druhé narozeniny...
