Jaromír Nohavica zpívá: "Až budu starým mužem, pořídím si starý byt a jedno staré rádio. Až budu starým mužem, budu svoje místo mít u okna kavárny Avion. Koupím si pergamen a štětec a tuš a budu pozorovat lidi, kam jdou asi, a budu starý muž."
Taky se těším, až budu stará babička. Necháme stranou zdravotní stav mého zhuntovaného těla – tohle bude líbivý, optimistický článek a nepatří do něj prášky na játra ani čtyři endoprotézy.
Takže: vidím se v houpacím křesle, na klíně mám háčkovaný polštářek, poslouchám z vinylové desky starý swing a piju čaj z porcelánového šálku tenkého jako papír. Nebo se probírám dřevěnou krabičkou s rodinnými šperky. Krabička voní vyschlým dřevem a cinká z ní starý hrací strojek.
Zatímco pan Nohavica bude sedávat v kavárně Avion, já už mám s kamarádkami vybranou konkrétní lavičku v parku, kde budeme památkářům navztek sypat holubům. Drobky a chlebové kůrky si budeme střádat do vyšívaných pompadůrek, které se pochopitelně nosí v kapsáři a la Staré bělidlo. Proč ale na podobnou pohodu čekat až do důchodu?
Staromilka obecná
Ať jim říkáte věci s duší nebo odřené krámy, asi se shodneme na tom, že staré předměty mají zvláštní moc. Fungují skoro jako stroj času do doby, kdy vznikly. Vyprávějí příběhy. Jděte se podívat do vetešnictví nebo starožitností a vsadím se, že nevylezete dřív jak za čtvrt hodiny.
Dneska si sice můžete do auta koupit termohrnek na kávu, abyste neztratili ani deset minut vzácného času, ale hrnečky, které se prodávají ve starožitnictvích, z těch se musí pít doma, pomalu a pokud možno si u toho s někým povídat.
Existuje spousta absurdních výzkumů o vlivu barev nebo vůní na lidské zdraví, ale ještě žádný z ústavů nebo univerzit, které tyto výzkumy produkují, se nezamyslel nad vlivem krajkových rukavic, brokátových obalů na knížky, vyšívaných kabelek, kytičkovaných závěsů nebo silně nepraktického, ale krásného saténového prádla.
Kdyby to udělali, velmi pravděpodobně by se přišlo na to, že zejména u žen navozují citované předměty pocity klidu a radosti.
Potvrdila jsem si to na vlastní kůži, když jsem šla jednou kamarádce na svatbu v šatech ve stylu biedermeier. Ve chvíli, kdy je na mě v půjčovně kostýmů navlékli, se pro mě zpomalil čas. V takových šatech se neběhá, nepospíchá a nevyšiluje nad vybitým mobilem. Spíš máte najednou strašnou chuť na čaj o páté (i když jinak jsem rozhodně spíš kávová fanynka) a na procházku po Žofíně. Buď s kavalírem v žaketu, nebo aspoň s krajkovým slunečníkem.
Táčky a besedy na internetu
Nevím, jestli je to naše národní specifikum, ale ani ve věku elektroniky se české a moravské ženy nepřestaly vyžívat v ručních pracích. Pravda, už se nescházejí po domácích salonech, ale na internetu – nicméně náplň je stále stejná. Vyrobit vlastníma rukama něco ani ne tak užitečného, jako hezkého a hlavně originálního.
Třeba na serveru www.mimibazar. cz původně maminky obchodovaly s dětským oblečením a hračkami, ale diskuze pod inzeráty se dost často 'zvrhávají' v poradnu, jak se batikuje, drhá nebo modelují medvídci z marcipánu.
Vzpomenete si na tu část knihy Co život dal a vzal, kde autorka Betty MacDonald popisuje, jak ji v léčebně nutili uvolňovat stres háčkováním příšerných kabelčiček?
Umolousané výtvory předcházejících pacientů prý svědčily o tom, že stres nebyla jediná věc, co se z nich uvolňovalo... Chápu, že v tuberkulózním sanatoriu vás asi nerozveselí nic, ale živým důkazem toho, že na háčkování, smaltování, šití a dalších ručních kratochvílích něco je, může být třeba ve švech praskající server www.fler.cz. Tam šikovné dámy prodávají svoje rukodělné experimenty. Stačí jen chvíli brouzdat nabídkou v sekci 'starobylé' a máte nejen příjemnější náladu, ale i chuť něco spáchat sama.
Hvězdy ve starých hadrech
Kdybyste se přes noc stala Madonnou nebo Kate Winslet a musela večer někam na premiéru či módní přehlídku, měla byste dvě možnosti, co si vzít na sebe. Buď si vypůjčit šaty ze slavné kolekce tak nové, že ještě ani není v obchodech, nebo si obléci obnošenou starou róbu. To není společenská sebevražda, ale poměrně oblíbená módní volba.
Šaty i doplňky zvané vintage jsou tolerované a obdivované i takovým přísným soudcem, jakým je módní bible, časopis Vogue. I hvězdy jsou jen ženy a dávno pochopily, že módu sice ženou pořád kupředu nové trendy, ale stará klasika nikdy nebude zastaralá.
V našich podmínkách dosáhnete vznešeně znějícího vintage stylu tak, že se naučíte lovit v secondhandech. Tam je šatů a doplňků s příběhem i duší až až a za pár korun. Hillary Kerr, stylistka specializující se na vintage módu, radí dodržovat dvě základní pravidla: zvolit si předem, co hledáte, jinak si toho ze secondhandu donesete spoustu a nebudete to nosit. A za druhé: vintage úlovky nosit vždycky s něčím moderním, aby lépe vynikly.
Předem mého dopisu
Najít ve starém prádelníku svazek dopisů převázaných stužkou, to se rovná vykopání zlatého pokladu. Co budou hledat naše vnoučata a pravnoučata? Zapadlé flash disky? Hesla k zapomenutým mailovým schránkám? Nezávidím jim. Možná, že bychom zase měli začít psát dopisy, a to nejen kvůli pobavení potomků, ale i kvůli sobě.
Já se k tomu dostanu jednou ročně, když odjedou děti na tábor. Tehdy pravidelně zjistím, jak těžké je psát bez možnosti mazat a přesouvat celé věty nebo opravovat chyby. Po druhém týdnu sepisování banalit o tom, jaké počasí je tady, jaké u nich a jak se na ně těším, se teprve naučím, jak na to. Že se nesmí pospíchat, že každá příhoda je vyprávění hodná, že musím psát pomalu a s rozmyslem...
A jsme zase tam, kde jsme začali. Zvykli jsme si loudání považovat za chybu a rychlost za ctnost. Jenže to neplatí vždycky. A když už se nemůžeme vrátit v čase (ony ostatně žádné staré časy nebyly jen zlaté), můžeme si je na chvilku přivlastnit v podobě starého diáře, čelenky s kytkou nebo toho porcelánového hrníčku tenkého jako papír. Bude to takový trénink na ten náš idylický důchod. Já v parku, Jarek Nohavica v kavárně a vy, kde si vyberete.
