Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vždyť jsem jen nevidomá, copak nemůžu být dobrá matka?

  0:27aktualizováno  0:27
Pavla Kovaříková, dříve Valníčková, medailistka z paralympiád a matka tříleté dcery, bojuje za nevidomé matky. Vadí jí chování některých zdravotníků k nevidomým. Chce to změnit - pustila se do průzkumu. Oslovuje ženy po porodu a ptá se na zkušenosti.

Pavla Kovaříková, dříve Valníčková, medailistka z paralympiád a matka tříleté dcery, bojuje za nevidomé matky. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Ta vzpomínka je stará deset let, přesto Pavle Kovaříkové uvázla v hlavě natrvalo. Když se tehdy lékaři snažili zjistit příčinu její bolesti břicha (z níž se nakonec vyklubal akutní zánět ledviny), poslali ji na polikliniku v pražských Malešicích.

Gynekoložka, která ji také vyšetřovala, se nepokrytě podivila: "Jak to, že nejste sterilizovaná?" Zůstala jako opařená: "Cože? Jen proto, že nevidím?!"

Fotogalerie

Podobných zkušeností se zdravotníky nasbírala Pavla od té doby víc. Po narození dcery a jejích hospitalizacích jich ještě přibylo.

Vložila se do věci s urputností někdejší úspěšné medailistky a držitelky rekordů z paralympiád. Pavla Kovaříková, za svobodna Valníčková, totiž není jen tak ledajaká žena. V roce 1993 o ní vznikl mimo jiné dokument GEN. Kromě studia tlumočnictví a překladatelství strávila tři roky v USA na univerzitě v Pensylvánii, kde studovala poradenství a psychoterapii.

"V Americe jsem ocenila tamní otevřenost. Na univerzitě se nikdo nepozastavoval nad tím, že nevidím, a zcela věcně jsme se bavili o způsobu studia. U nás je stále ještě jinakost bariérou. Hodně Čechů se neumí otevřeně zeptat, v kontaktu s postiženým znervózní. Zejména tady na malém městě by pro někoho bylo možná pochopitelnější, kdybych žila v nějakém ústavu," usmívá se dvaačtyřicetiletá žena.

Dcera ví, že na mámu musí jinak

Před půl rokem se s rodinou odstěhovala z pražského bytu do Českého Brodu. Splnila si tak sen o malé zahrádce. Ve starším prostorném rodinném domku se cítí svobodnější. Zato pro své okolí je s bílou holí a malou holčičkou tak trošku exot.

Její dcera, Marta, už chodí do školky. Nejtěžší období, kdy ještě nemluvila, už pominulo. Dřív musela matka napínat uši a zkoumat každý zvuk, aby vyhodnotila, zda je dcera v bezpečí. "Vidící člověk může dítě kontrolovat na půl oka. Ode mě to chtělo nepřetržitou pozornost," líčí. Teď už dcerka všechno komentuje, do slov převádí vše, co dělá.

Veselé děvčátko kouká na svět přes brýle, zdědilo totiž po matce oční nemoc. Zatím však vidí a díky tomu, že se problém včas podchytil, má po absolvovaných operacích naději, že se zrak nezhorší.

Marta už také ví, že se na mámu musí trošku jinak než na tátu. Jemu ukáže namalovaný obrázek zdálky, zatímco mamince ho dá do ruky. Chce, aby si na něj sáhla.

Ruce jsou pro nevidomou mámu základní nástroj. Musí je mít stále v pohotovosti a čisté. Jinak než hmatem nepozná, že má potomek po jídle umazanou pusu. Když chce zjistit, zda holčička přikyvuje nebo vrtí hlavou, musí jí na tu hlavu sáhnout.

Dělá si průzkum mezi rodiči

Pavla Kovaříková vystihuje zásadní problém: pokud se rodičům narodí postižené dítě, existuje pro ně řada podpůrných organizací a asociací. Ale nikoliv naopak. Paradoxně tu chybí služba pro nevidomé rodiče.

"Opakovaně se dovídám o případech, kdy po zjištění gravidity gynekolog automaticky směřuje nevidomou ženu k interrupci. Nebo se běžně stává, že pokud v porodnici zjistí, že jsou nevidomí oba rodiče, posílají hlášení na odbor péče o děti a sociální pracovnice přijde k nim domů na šetření," popisuje žena.

Ve chvilkách volna ráda vyšívá a maluje. Do patnácti let nepatrně viděla, a tak mohla vnímat barvy. Domácnost zvládá s minimální pomocí manžela, který chodí do práce. Vypere a s pomocí čtečky barev poskládá prádlo. Tahle pomůcka se prý hodí třeba při přebírání ponožek. Pavla může také samostatně pracovat na počítači. Text se jí buď zobrazí na hmatovém displeji v Braillově písmu, nebo použije program na umělý hlas. Překládá, přednáší, angažuje se v organizacích pro zrakově postižené.

"Když jsme s dcerou jezdily na oční operace, některé sestřičky ze mě byly hodně v rozpacích. Než se je podařilo přesvědčit, nevěřily, že se o dceru dokážu postarat. Jedna matka mi vyprávěla o nácviku koupání po porodu. Ostatním dali do rukou miminka, na tom jejím to sestřička ukazovala. Když se ta maminka zeptala, kdy se to naučí ona, sestra ji odbyla: Vy to nepotřebujete, protože to stejně dělat nebudete."

Pavla Kovaříková občas i pookřeje. S manželem se rozhodli pořídit Martě sourozence a požádali o adopci. Tam se s žádnou diskriminací nesetkali a hladce prošli všemi prověrkami. Teď jen čekají na dítě.

"Neexistuje žádná šablona, jak se k sobě chovat. Ale základem je mluvit spolu. Ptát se nás. Uvěřit, že nevidomý si své věci dokáže vyřídit sám. Že obvykle ví, co dělá," ubezpečuje s úsměvem Pavla Kovaříková.

Kontrolovat nevidomé je diskriminační postup

Stesky zdravotně postižených žen na přístup zdravotníků registrují i v Hnutí za aktivní mateřství. "Chápu, že personál vede k obezřetnosti neznalost a strach. Někdy to ale hraničí až se šikanou," míní Petra Sovová ze sdružení.

Článek vyšel v deníku MF DNES: ve čtvrtek 6. března 2014.

Podle Petra Sulka z ministerstva práce a sociálních věcí neexistuje žádný předpis ani směrnice, které by ukládaly povinnost provádět šetření v rodinách zdravotně postižených rodičů. Jakákoliv diskriminace by byla v rozporu s Úmluvou OSN.

"Zdravotnická zařízení mají oznamovací povinnost pouze v případě, že se dozvědí o zanedbávání péče či o ohrožení dítěte," dodal Petr Šulek.

Předseda České neonatologické společnosti Lumír Kantor připouští, že zejména v malých porodnicích má personál mizivé zkušenosti s handicapovanými rodičkami. "Sestry jsou navíc přetížené. Třeba u nás ve Fakultní nemocnici Olomouc jsme ale před časem zareagovali na požadavek neslyšících a uspořádali školení v základech znakové řeči," dodává.

Zkušenosti s nevidomými i neslyšícími matkami má i Ústav péče o matku a dítě v pražském Podolí. Podle vedoucí porodního sálu Aleny Měchurové se o ně starají stejně jako o ostatní. "Několik lidí umí dokonce znakovou řeč. Je pravda, že má občas sestra tendenci přiskočit a ony přitom pomoc nepotřebují, ale snažíme se být vstřícní. A nikdo si zatím nestěžoval," podotýká docentka Měchurová.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.