Freda Josephine MacDonaldová se narodila 3. června 1906 v St. Louis na americkém Středozápadě. Otce sotva poznala a už od osmi let musela pracovat, aby měli doma co jíst. Kromě chudoby se Josephine musela vyrovnat také s extrémním násilím během rasových nepokojů v červenci 1917.
Indíra GándhíováDalší díl z dokumentárního cyklu BBC Neobyčejné ženy sledujte v neděli 19.8. od 21 hodin na ČT 2. |
"My děti jsme stály natlačené na sebe a nedokázaly jsme pochopit příšerné, bezhlavé davové násilí. St. Louis představovalo strach, ponížení, neštěstí a hrůzu. Bylo to město, kde by podle názoru bílého muže měl černoch vědět, kam patří, a tam zůstat."
Josephine se rozhodla z tohoto hrozného života uprchnout. Ve čtrnácti za sebou měla už dvě manželství, ale vzhledem k jejímu věku nebylo překvapující, že ani jedno z nich nevydrželo.
Příjmení Bakerová získala Josephine od svého druhého manžela, kterého opustila v roce 1919, kdy se dala dohromady s černošskou skupinou Dixie Steppers, se kterou se dostala až do New Yorku. Díky výjimečné vytrvalosti získala na Broadwayi svou první roli v černošské muzikálové komedii Shuffle Along. Její schopnost improvizace a unikátní parodie jí nakonec pomohly získat angažmá v Paříži.
Josephine přijela do Paříže v roce 1925 a město na ni udělalo velký dojem. "Eiffelova věž vypadala úplně jinak než Socha Svobody, ale co na tom záleželo? K čemu bylo dobré mít Sochu bez svobody, bez možnosti jít tam, kam člověk chtěl, jen kvůli barvě pleti? Ne, já dávám přednost Eiffelově věži, která nic neslibuje."
O rok později se Josephine stala hvězdou ve Folies Bergere jako domorodkyně Fatou. Její extravagantní tanec v sukénce z banánových listů diváky naprosto oslnil.
Během několika měsíců byla z Josephine hvězda, které chodily poštou tisíce nabídek k sňatku. Velice úspěšné také bylo dvouleté světové turné po dvaceti pěti státech, které z ní udělalo nejbohatší černošku světa. V roce 1929 si pořídila vlastní noční klub Chez Josephine a o pár let později přijala nabídku z Ameriky.
V New Yorku musela vchodem pro zaměstnance
Ovšem reakce, kterých se v rodné zemi dočkala, vůbec nečekala. I když New York nebyl tak rasově segregovaný jako americký jih, bělošské publikum její show ocenit nedokázalo a stejně to viděla i obec kritiků. Obzvlášť drsný byl časopis Time, který ji nazval černošskou holkou, jejíž tanec a zpěv je snadné překonat kdekoli kromě Paříže. A aby toho nebylo málo, v hotelu, kde se Josephine ubytovala, musela jako černoška používat vchod pro zaměstnance.
Zbavená iluzí se Josephine v roce 1936 vrátila do Paříže, kde potkala pohledného židovského cukrového magnáta Jeana Liona. Aby si ho mohla vzít, konvertovala k judaismu a vzdala se amerického občanství a přijala to francouzské. Její manželství s Lionem ale netrvalo dlouho. Josephine odmítala stát se ženou v domácnosti, a když potratila, s Lionem se rozešla. Po začátku druhé světové války začala pracovat pro Červený kříž a následně pro francouzskou kontrarozvědku. Každý ji znal, a proto mohla během večírků sbírat informace. Díky své slávě mohla pomáhat zemi, která ji přijala za vlastní.
Přestože měla výjimečnou pozici, uvědomovala si Josephine, že jako černoška, která navíc přijala židovskou víru, bude dřív nebo později v ohrožení. Odjela proto na jih Francie, kde našla útočiště v zámku Les Milandes.
Právě tady mohla ukrývat belgické uprchlíky a další, kteří se chtěli stát bojovníky ve francouzském odboji. Díky svému šarmu dokázala získat potřebná víza a i během války vystupovala v Portugalsku, Španělsku a ve francouzských koloniích v severní Africe a při návštěvách nekonečných večírků sbírala další důležité informace.
Postupně adoptovala 12 dětí z různých zemí
Začátkem roku 1943 cestovala Josephine po Africe a často i pětkrát denně vystupovala pro vojáky. Trvala na tom, že černošští a bělošští vojáci musí sedět společně a jenom tak potvrzovala, že vždycky odmítala vystupovat před rasově oddělovaným obecenstvem.
Krátce po válce podnikla Josephine evropské turné, aby získala prostředky pro válečné oběti. A sotva se vrátila, znovu se zamilovala - tentokrát do francouzského kapelníka Jo Bouillona, kterého znala už od třicátých let.
Společně se vrátili do polorozpadlého zámku Les Milandes a plánovali jeho rozsáhlou rekonstrukci. Potřebné peníze chtěla Josephine získat na turné po USA, které zároveň brala jako další možnost získat úspěch ve své rodné zemi. Za moře odjela jako neústupná obhájkyně občanských práv, která si dokázala získat uznání, ale zároveň i mnoho odpůrců.
Po návratu do Francie se Josephine neúspěšně pokoušela otěhotnět a nakonec se s manželem Bouillonem rozhodli adoptovat dítě. Jenže Josephine to nestačilo a začala adoptovat další a další sirotky z různých zemí a různých ras.
Aby dokázala Josephine tuto "globální vesnici" uživit, trávila stále více času na turné. Tím se jí začalo logicky hroutit manželství a ani těch peněz nakonec mnoho nebylo, protože Josephine byla marnivá a utrácela obrovské sumy za drahé oblečení a šperky. Bouillon rostoucí napětí nevydržel, a když Josephine adoptovala už devátého sirotka, odešel.
Na začátku 60. let hrozil Josephine bankrot. Tisk se začal o její finanční situaci zajímat víc než o jejích dvanáct adoptovaných dětí.
Dluhy rostly, infarkty přibývaly
V roce 1964 Josephine prodělala dva infarkty a o pár let později se dostala na úplné dno, když její dluhy přesahovaly půl milionu dolarů. Dlužníci začali v dražbách rozprodávat její majetek a nakonec přišla o celý zámek. Než se tak stalo, rozhodla se Josephine k poslednímu zoufalému činu a zabarikádovala se v kuchyni. Když ji nový majitel nechal násilím odvléct, seděla několik hodin v dešti na zadních schodech. Její fotka tehdy obletěla celý svět.
O domov sice Josephine přišla, ale naděje jí zůstala. V roce 1969 ji pozvala monacká kněžna Grace na benefiční akci na podporu Červného kříže. Představení trvalo celý týden, mělo obrovský úspěch a Josephine znovu zavalily žádosti o vystoupení z celé Evropy. V létě roku 1973 se pak znovu vydala do Ameriky, kde měla nasmlouvanou sérii vystoupení v newyorské Carnegie Hall.
Když poprvé vyšla na pódium, publikum vstalo a uvítalo ji tak vřelou ovací, jakou ve Spojených státech dosud nezažila. Ovšem kritika už tak nadšená nebyla a v uměleckých kruzích se mluvilo o tom, že hvězda Josephine Bakerové nezadržitelně hasne.
Věk a únava si vyžádaly své: když byla Josephine na turné v Kodani, dostala další lehkou mrtvici. Zhoršila se jí paměť a měla potíže pamatovat si texty svých písní. Věděla, že by měla odpočívat, ale pořád dlužila stovky tisíc dolarů. Ba co víc, její děti vyrůstaly v podstatě bez ní a zcela se jí odcizily. Přesto si mezi sebou byly děti blízké a navzájem se podporovaly.
V roce 1974 vystoupila Josephine na galavečeru Červeného kříže v Londýně. Dostala návrh, aby předvedla mimořádnou show, svůj vlastní příběh. Pro Josephine to byla obrovská výzva, protože zapamatovat si texty k dvouhodinovému vystoupení dokázala jen s vypětím všech sil. Přesto znovu slavila úspěch, a když o rok později, padesát let po svém příjezdu do Francie, vystoupila v Paříži, celé město jí leželo u nohou. Josephine si užívala slávy, ale zároveň cítila, že se pomalu, ale jistě blíží konec.
Po jednom z mnoha koncertů odpočívala v pronajatém pařížském bytě. Kolem poledne něco málo pojedla, vyřídila pár telefonátů a znovu si šla lehnout. V pět hodin odpoledne ji přišla vzbudit přítelkyně a našla ji nehybně nataženou na posteli. S novinami a divadelními recenzemi poházenými okolo.
Josephine dostala další mrtvici a upadla do kómatu, ze kterého se už nikdy neprobrala. V sobotu 12. dubna 1975 v pět hodin ráno odešla Josephine Bakerová navždy.
