Jak zahajujete vyjednávání?
Je důležité mít co nejvíc informací předtím, než vůbec zahájíte kontakt. Takže se cestou na místo snažíme zjistit, o koho jde, jestli má rodinu, co dělá, jestli má zbraně, zavoláme na místní oddělení, jestli ho znají a podobně. První kontakt pak většinou navazuje kolega buď rovnou, nebo se zavolá na pevnou linku. Svoje chování musíte přizpůsobit tomu, kolik je člověku let, jak je vzdělaný... Máme dvě zásady: první pravidlo je nelhat. Jakmile vás přistihne při lži, už se s vámi nebude bavit. Druhé pravidlo je slibovat pouze to, co dokážu splnit. Kolikrát se stane, že se lidé bojí následků, třeba dopravní nehody v opilosti. Pak se jim snažím vysvětlit, jak závažný je to čin a co jim třeba hrozí, protože jako policistka to vím přesně.
Ke kolika případům ročně vyjíždíte?
Letos to bylo šest. Nejvíc jich je na jaře a na podzim, shodně se statistikami sebevražd, takže teď je docela klid. To musím zaklepat. Ke spoustě případů se ale bohužel ani nedostaneme. Ti lidé si na život sáhnou tak, že jim již není pomoci.
Musíte někdy kromě komunikace jednat i nějak jinak?
Pokud se někdo zabarikáduje a ještě má zbraň, přijede i zásahovka. Ale na sebevraždy jsme většinou sami. Letos jsme vyjednávali s mužem, který byl hodně opilý a chtěl se zabít. Mluvili jsme s ním po telefonu, věděli jsme, že se říznul do ruky, krvácí a že je někde v lese. Nakonec se nám ho tam podařilo najít. Byl zavřený v autě se spoustou flašek. Postupně jsme mu staženými okýnky vytahali lahve ven, ale jedna zůstala pod sedadlem. Muž se dostal do další negativní fáze, rozbil flašku a střep si zabodnul do ruky. V tu chvíli nám nezbývalo nic jiného, než zasáhnout, vytáhnout ho a zastavit krvácení.
Jak vyjednáváte, pokud je člověk opilý nebo na drogách?
Nejdřív musíme zjistit, jestli má vůbec smysl s ním mluvit, jestli je schopný vnímat. Dáváme jim dýchnout do trubičky, abychom zjistili, jak moc jsou opilí. Občas se ale stane, že s člověkem nejste schopný navázat kontakt, jedná-li se třeba o těžkého schizofrenika nebo někoho, kdo je pod vlivem halucinogenů.
Co v takovém případě s těmi lidmi děláte?
Jsme součástí týmu, který zajišťuje vyjednávání, takže se o to snažíme. Pak je na místě velitel, který může rozhodnout, že vyjednávání nikam nevede a nařídit zásah. My nemáme rozhodovací pravomoc, pouze doporučujeme. Občas se nám stane, že vyjednáváme, vyjednáváme, a na druhém konci je najednou ticho, protože mezitím kolegové zasáhli.
Jaké to je, vyjíždět znovu k člověku, s nímž jste už jednou vyjednávala?
Je to daleko těžší. V takovém případě musíte zvolit jinou strategii. On si totiž už dopředu odpověděl na všechny otázky a rady, co jste mu předtím dávala a jeho problém má nyní asi ještě nějakou nadstavbu. Už je na vás připravený a je rozhodnutý nenechat se podruhé přemluvit. Naštěstí se nám to ale nakonec vždycky podařilo, i když to trvalo déle a bylo to komplikovanější.
Proč jste začala pracovat u policie?
Kriminálka byla můj celoživotní sen. Sledovala jsem různé kriminální seriály. Pak jsem ale zjistila, že vás hned nenechají chodit v civilu a pátrat. Nejdřív musíte do uniformy, šlapat ulici a dávat lidem pokuty. Mně se to nakonec docela líbilo, obzvlášť když je hezky, máte šanci si popovídat s lidmi... Když je ale dvacet pod nulou a máte někde stát čtyři nebo pět hodin, není to žádný med.
Nevadilo vám dávat lidem pokuty? Jejich reakce asi nejsou příliš vstřícné...
Někteří lidé to neberou zrovna dobře. Ale když jim vysvětlíte, co udělali za přestupek, většinou to nakonec pochopí.
Možná už se tam tehdy projevila vaše schopnost přesvědčovat lidi. Jak vaše kariéra pokračovala?
Pak jsem začala pracovat na své vysněné kriminálce, kde jsem časem řešila drogové případy a extremismus. Bylo to něco úplně jiného, pro mě strašně zajímavého.
Necítila jste se někdy v ohrožení, když jste vyšetřovala organizovaný zločin?
No nebylo to, jak to znáte ze seriálů (smích). Ale když jsem vedla trestní řízení proti extremistům, tlačili na mě, zkusili i výhrůžky. Uvědomíte si, že se nejedná o žádné hlupáky. Ti lidé moc dobře vědí, co chtějí, a jak toho dosáhnout. V té době s policií navíc právě kvůli nátlaku přestal spolupracovat odborník na extremismus. Proto také zásadně nemluvím o svém osobním životě a o své rodině, protože bych je nerada ohrozila.
Jak jste se dostala k vyjednávání?
Vyjednavač si kolegu vybírá, takže si mě tehdy můj současný šéf vybral. Musíte být u policie alespoň pět let, záleží na vašich komunikačních schopnostech, jak jste empatická a podobně. Projdete speciálním kurzem, kde vám školitelé představí jednotlivé formy vyjednávání, vyzkoušíte si je na modelových situacích, takových, které se opravdu staly. Já jsem na výcviku řešila situaci policisty zapleteného do orlických vražd, který se chtěl zabít. Mluvila jsem s ním přes dveře a kolegové to nahráli tak, že se zastřelil. Začal se se mnou loučit a pak se ozvala rána. Musíme být připraveni na všechny eventuality. I to, že vyjednávání nedopadne dobře.
Zabýváte se kromě vyjednávání i něčím jiným?
Samozřejmě, většinu času. Práce vyjednavače je aktivita navíc mimo hlavní pracovní náplň, většinou se odehrává i mimo pracovní dobu: nejčastěji večer nebo v noci. Profesionální vyjednavač je u nás jenom jeden, národní koordinátor, který se věnuje výhradně organizaci a výcviku vyjednavačů.
Má pro vás váš věk a to, že jste žena, nějaké výhody nebo nevýhody?
V některých případech je moje pozice trochu ztížená věkem. Pokud se snažím šedesátiletému muži rozmluvit sebevraždu, tak pro něj nesmím být jenom mladá nezkušená holka, ale partner pro komunikaci.
A co ženy?
Se ženou jsem ještě nikdy nevyjednávala. Většinou řeším krize kvůli ztroskotaným vztahům, špatné finanční situaci a s ní spojené neschopnosti splácet dluhy a podobně. Když se ale manžel hroutí, že ho žena podvádí, není nejlepší, abych tam šla já. Většinou se domluvíme tak, že první jde můj kolega a já se případně připojuji až později, když je muž klidnější. Jednou se nám stalo, že jsme jeli za sebevrahem, co stál na osmipatrovém domě. Už to byl jeho druhý pokus. Ze všech okolních domů koukali lidi a křičeli na něj: Skoč! Skoč! On tam posedával na krajíčku a skoro celou dobu s ním vyjednával kolega, pak jsem se připojila já a on se mnou odešel. Chtěl zkrátka znát názor ženy.
Nestalo se vám někdy, že by se do vás za záchranu některý muž zamiloval?
To se nestává. Navíc se s lidmi, se kterými vyjednáváme, už dál nesetkáváme. Pokud pak probíhá nějaké vyšetřování, tak se do něj nezapojujeme. Pokud něco vidíme nebo nám něco řekne, tak je to jenom mezi námi, v tu chvíli nejste policajt, ale vyjednavač. Jeho práce stojí na důvěře, kterou nechceme narušit. Nikdy se s nimi nerozcházíme ve zlém, protože nevíte, kdy nás k němu zase zavolají. Pokud byste ho naštvali, podruhé už za ním nemůžete.
Dostáváte se do nebezpečných situací? Bála jste se někdy o svůj nebo kolegův život?
Jednou jsme už podruhé jeli do domu, kde byl zabarikádovaný ozbrojený muž se svou rodinou. Po nějaké době si pozval kolegu dovnitř. Ztratil se mi tam a já vůbec nevěděla, co se v domě děje. Máme ale určité ustálené rituály, jak o sobě dát vědět, a kolega dal po chvíli signál, že je v pořádku. Pak pozvali dovnitř i mě a vše dobře dopadlo.
Musíte být také trochu psycholožka.
Řekla bych, že je to spíš o tom, jakou snesete psychickou zátěž vy sama. Jsou velice těžké chvíle, kdy se s vámi ten člověk třeba přestane bavit s tím, že to prostě udělá. Vy stojíte venku za dveřmi a slyšíte cvakání kohoutku, jak si s ním hraje. Může to trvat i hodinu a vy prostě nevíte, co se uvnitř děje a nemůžete nic udělat.
Co bych měla dělat ve chvíli, když bych viděla někoho, kdo chce spáchat sebevraždu?
Nejdřív zavolejte policii. A pak se ho můžete pokusit oslovit, zkusit ho zaujmout. Nebojte se ho, on chce ublížit sám sobě, ne vám. Většinou jde o obyčejné lidi, kteří mají problém, který se hodně vyhrotil, nejde o žádné blázny nebo kriminálníky. A podle toho se k nim chovejte. Mnoho lidí má pocit, že to není jejich problém a neřeší to. Ale zkusit byste to měla, protože mu můžete zachránit život.
Jak se sama psychicky vyrovnáváte se stresem z vyjednávání?
Jakmile všechno skončí, začnete přemýšlet o tom, co jste řekla a udělala. Jestli jste něco nemohla udělat lépe, co by na něj lépe platilo, jestli jste zbytečně neohrozila sama sebe…Je hodně důležité se z toho vymluvit, pořádně to rozebrat a vyhodnotit s kolegou. To je také nejlepší způsob, jak to dostat z hlavy.
