Někomu vypětí svědčí, jiný se hroutí

  • 3
Newyorský architekt Michael Jones jde od projektu k projektu, spí čtyři hodiny denně, a přesto nekolabuje. Když dostane zadání, pracuje šest dní v týdnu. Většina lidí by při takovém tempu skončila jako troska a hromádka nervů.

Jonesovi však stačí vzhlédnout a podívat se manhattanské linie, kde se tyčí jeden z výsledků jeho píle - obytný věžák Chatham, který je jedním ze 14 projektů, na nichž se v minulých 15 letech podílel.

"Kdybych necítil, že se účastním něčeho mimořádného, nebyl bych schopen to tempo přežít," cituje Jonese list The New York Times.

Lidé jako Jones odborníky mimořádně zajímají. Zatímco většina z nás pod velkou zátěží psychicky i fyzicky strádá, jiným vypětí naopak svědčí. Nevadí jim vysoké tempo, dlouhá pracovní doba ani náročný šéf.

Kolegové je považují za workoholiky, ale psychologové tuší, že za touto mimořádnou konstelací stojí houževnatost, dispozice i kvalita. "Ti lidé se noří do práce tím víc, čím je práce náročnější a komplikovanější. Stres je pro ně běžná součást života," říká kalifornský profesor psychologie Salvatore Maddi.

Stres může způsobit vážné nemoci včetně infarktu či deprese. Organismus lidí Jonesova typu však v práci vyplavuje normální množství hormonů a v noci jejich hormonální hladina prudce klesá. Lidé, kteří trpí stresem, mají naopak hormony téměř stále na vysokých hodnotách, takže žijí v konstantní úzkosti. "Podílí se na tom genetika, výchova a typ osobnosti," říká ředitel neuroendokrinologického střediska Rockefellerovy univerzity Bruce McEwen.

Souvislost mezi odolností vůči stresu a konkrétní profesí není prokázána. Ti odolnější mají většinou ranější zkušenost se stresem. V některých případech si stresové situace sami "vyrábějí" v podvědomé touze řešit náročný úkol.