Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Někdy chci lidem říct: Tohle vám fakt nesluší, přiznává návrhářka Nevařilová

  0:18aktualizováno  0:18
Je manželkou ředitele pražské zoologické zahrady Petra Fejka a je módní návrhářkou. Proto si ji občas lidi pletou s kolegyní Helenou Fejkovou.

Martina Nevařilová | foto: Lucie Robinson

Má svůj vlastní butik na Starém Městě v Praze a drobnou profesionální deformaci: na ulicích se musí hlídat, aby od ní cizí lidé neslyšeli: „Tohle vám fakt nesluší."

Kdy bude módní přehlídka v zoo?

V loňském létě jsme spolu s dalšími kolegyněmi návrhářkami z Pražské módní čtvrti plánovaly uspořádat přehlídku v zoo, přímo v Africkém domě. Chtěly jsme podpořit nadaci Lejly Abbasové Assante Kenya v boji proti ženské obřízce. Nakonec z toho sešlo, jedním z důvodů byly také obavy ze spekulací, že jsem jako manželka ředitele nějak zvýhodněná.

Máte adoptované zvíře z pražské zoo?

Jedině svého muže. To je moje největší zvíře ze zoo.

Jak jste se s Petrem Fejkem seznámila?

My jsme se znali dlouhá léta. Každý z nás měl jiné partnery, ale měli jsme stejné přátele, takže jsme se občas potkávali. Pak se Petr přestěhoval do Vršovic a zjistili jsme, že bydlíme jen o ulici vedle. Chodili jsme do stejného parku, já se synem Oliverem - on venčit psa Kubu. Můj syn jednou vjel tříkolkou do Kubova lejna a já, jako matka, jsem se strašně rozčílila a vynadala jsem svému budoucímu muži. Tehdy asi jiskra přeskočila.

Když jste se tehdy poznali, byl už váš muž ředitelem zoo?

My jsme se potkali, když byl čerstvě nezaměstnaný. Dokonce jsem mu nabízela práci. To bylo takové mezidobí, kdy hledal, co by mohl dělat. Nabídla jsem mu pozici obchodního manažera v mé oděvní firmě, kterou s díky odmítl.

V té době už jste byla zavedenou návrhářkou?

Byla jsem také skoro na začátku. Rok po absolvování UMPRUM jsem pochopila, že být módní návrhářkou nestačí, že musím být zároveň obchodníkem a výrobcem. Podnikala jsem tedy o 3 roky dřív, než Petr nastoupil do zoo. Prožila jsem s ním krušné začátky v zoo, kdy bojoval s celým postkomunistickým molochem. Těsně před povodněmi už měl pocit, že by to chtělo změnit prostředí, že svůj kus práce odvedl. Jenže po povodních to všechno spadlo a začínalo se znovu.

Petr Fejk je často vidět v zoo i o víkendech. Nenarušuje vám to rodinný program?

Bohužel o víkendu je v zoo největší nápor, problémy s parkováním, fronty u pokladen... Já se snažím udržet ho o víkendu co nejdál od zoo. Jakmile je poblíž a zjistí, že je problém, tak to jede řídit. Jsou chvíle, kdy ho můžete potkat na křižovatce před zoo, jak reguluje dopravu.

Bere si děti i do práce, do zoo?

Ano a často. Svědci vám potvrdí, že často sedí s dcerou u počítače.

S Petrem Fejkem máte dceru Adélu, Oliver je váš syn z předchozího vztahu. Stýká se se svým biologickým otcem?

S rodinou bývalého partnera máme nakonec výborné vztahy. Měsíc letních prázdnin tráví Oliver u svého otce a jeho rodina u nás spí, když přijede do Česka. Má skoro stejně starou dceru jako my s Petrem, takže holky jsou kamarádky, i když si nerozumí ani slovo. Tatínek Olivera je totiž Maďar. Zato Oliver má dva rodné jazyky, tak když mluví s tátou, nerozumíme mu nikdo.

Přestěhovali jste se za Prahu. Stala se z vás taxikářka dětí?

Máme to rozdělené zcela rovnoměrně. Můj muž vozí do Prahy syna, který musí být v půl osmé na metru. Konečně ho to donutilo být hned ráno v osm v práci, což se dřív nestávalo. Ale pořád je tam do sedmi hodin večer, takže teď už to jsou skoro "dvanáctky".

Pro děti jste nakonec vybrali pražské školy, proč vlastně?

Bylo by pro nás mnohem obtížnější vyzvedávat Adélu ve škole za Prahou, musela bych už ve tři hodiny vyrazit kvůli věčné dopravní zácpě. Proto chodí do školy vzdálené jen pět minut od mojí práce, po všech povinnostech, nákupech dorážíme domů jen tak tak na večerníček.

Oba s manželem máte rozjetou kariéru, k tomu dvě celkem malé děti a domek za Prahou. Zvládáte to sama, nebo s pomocí chůvy či hospodyně?

S pomocí mého muže a paní z vedlejší vesnice, která nám chodí jednou týdně pomáhat s velkým úklidem. Když byla dcera malá, tak jsme měli paní na hlídání. Nechtěla jsem, aby chodila do jeslí, když máme dům se zahradou a může být ve svém prostředí. Navíc si v nejhorším můžu vzít práci domů, jsem pánem svého času. Což je určitě největší výhoda svobodného povolání.

Netrávíte hodiny v ateliéru?

Umím skončit v pět večer a dodržuji čas určený rodině, o víkendech nerada zvedám i telefon. Ale když musím zabrat v práci, tak vím, že se o děti postará Petr, a stejně tak to platí i naopak.

Váš muž je veřejně dost známý, navíc úspěšný manažer. Pomáhá to nějak i vám?

V této souvislosti určitě ne. Já se i jinak jmenuji. Dost lidí si myslí, že žena Petra Fejka je návrhářka Helena Fejková. Já si jedu po své linii. Skloubit dvě náročná povolání s dětmi a bydlením za Prahou je o přesné organizaci každé naší minuty. Určitě by všechno bylo jednodušší, kdybych já žádnou svoji kariéru neměla. Nechci, aby to, že mám za muže Petra Fejka, ředitele ZOO, nějak ovlivňovalo moji práci a kontakty s jinými lidmi.

Svoji práci s mužem konzultujete?

To ano, podporujeme se navzájem.

A posloucháte ho?

Je hrozně konzervativní. Líbí se mu většinou ta nejusedlejší část mé kolekce. V tom ho moc neuspokojuji, protože dvě poslední jsou hodně divoké. Nekonzultuji s ním jednotlivé modely, ale spíš téma. Nejvíc mi pomáhal s kolekcí, ve které byly vyplétané verše od rakouského básníka Ernsta Jandla. On vyhledával ty správné, nejednoznačné, éterické verše.

Před rokem jste byla zakladatelkou projektu Pražská módní čtvrť, v němž spolu úzce spolupracuje osm návrhářek. Proč jste se spojila s konkurencí?

Přišlo mi škoda nesdělit světu, že tolik známých českých oděvních značek má své butiky v těsném sousedství v centru Starého Města. Máme za sebou tři velice úspěšné akce - loni v září první společný koktejl, potom vánoční krmení příliš štíhlých modelek čokoládovým dortem a naposledy letos v květnu Africký happening. Snažíme se zábavnou formou o zviditelnění čtvrti a přidávají se k nám i další obchodníci, kavárny, restaurace nebo kadeřnické salony.

Dostane se vaše práce díky projektu snáz do světa?

Článek o Pražské módní čtvrti vyšel i v New York Times. Někteří turisté mají mapy, kde mají označené jednotlivé butiky, a odškrtávají si, které už navštívili. Po jednom roce existence je to obrovský úspěch. Z finanční stránky je to výhodné pro všechny strany, protože když náklady na reklamu vydělíme osmi, tak na ni snadněji dosáhneme.

Vaše kolekce má pokaždé jednotné téma. Naposled to byla Kuba, předtím Afrika a lidská práva. To nebývá u návrhářů zvykem.

Netvořím své kolekce s tímto záměrem, ale když převádím své zážitky z cest do budoucích modelů, nemohu přehlédnout politickou situaci té země a myslet jen na výtvarnou stránku. Aspoň já tu potřebu mám. Když jsem si zvolila Kubu, znamenalo to půl roku práce s hledáním informací a inspirace. Také se vyskytly spekulace, že jsem "procastrovská", protože na některých modelech jsou nápisy "VIVA FIDEL". Ale na Kubě je tento nápis na každé zdi. Proto na začátku mé přehlídky na Prague Fashion Week modelky defilovaly s portréty politických vězňů jako Damas de Bianco (manželky politických vězňů na Kubě, pozn. red.). Když vznikala přehlídka věnovaná Africe, tak bylo jasné, že podpořím nějaký místní projekt.

Připomínáte mi Stellu McCartney, máte ji ráda?

Mám ji moc ráda. Je mi i výtvarně a názorově blízká.

A kteří z našich návrhářů vás oslovují?

Z českých návrhářů si vážím těch, kterým se daří nejenom navrhovat vlastní modely, ale také se touto prací uživit. V českém prostředí je to stále běh na dlouhou trať. Znamená to být nejenom vizionářem, ale také vytrvalým realizátorem své vize a obchodníkem. V zahraničí je v současnosti velký hlad po malých, neznámých autorských značkách, které se odlišují od masové nebo naopak příliš snobské produkce. To ale bohužel stále neplatí v Česku.

Čím to je?

Kde není poptávka, není nabídka. Česká společnost je stále hodně konzumní. Já sama dodávám své kolekce asi do deseti butiků po celé republice a vím, že o moc víc obchodníků, kteří chtějí prodávat českou originální módu, není. Druhým rokem mám zastoupení na holandském trhu a cítím konečně velkou satisfakci a možnost pracovat kreativně, bez obavy, že by to snižovalo prodejnost mých modelů.

Proč se bojíme originality?

Češky se nechtějí příliš odlišovat od davu. Málokterá česká žena chce vypadat "jinak". Myslím, že stále nemáme dost sebevědomí. Nejtypičtější věta české zákaznice je: "To si nemůžu vzít, jsem moc tlustá, stará, divná, malá nebo velká." Málokdy řekne: "To mi sluší!"

Navíc je tu dost oblíbený levný asijský textil...

To je naše specifikum. Ani na východ od nás toto nenajdete v takovém rozsahu. V Praze je to trochu lepší, ale přijedete na venkov, procházíte se po úžasně zrekonstruovaných městech, krásná historická podloubí a ve všech obchodech asijští obchodníci. Dokud ale existuje kupní síla, tak tu budou i oni.

Přejde to někdy?

Já jsem pesimista. Před lety jsem říkala, počkejme pět let a ono se to vytříbí. Dneska už říkám, tak možná za deset let.

Chodíte vůbec ve vlastních modelech?

Když vymýšlím kolekci, tak je hlavním rozhodovacím hlediskem, jestli bych si to oblékla. Nechci dělat věci, které by nikdo nenosil. Ale většinou když je nová kolekce po roce práce konečně na pultě, mám pocit, že už je stará. Jsem už myšlenkami o rok dál. Ale něco ze svých modelů chvíli nosím…

A poznáte, co lidé chtějí?

Myslím, že by si každý měl vytvořit svůj styl. Oblečení je okno do duše. Poznám na lidech, co jsou zač ne podle toho, jakou značku mají na sobě, ale jak své oblečení zkombinovali. Nechci po svých zákaznicích, aby chodily od hlavy po paty v oblečení Navarila. Když se ví, že Nevařilová dělá zajímavé svetry, tak budu ráda, když se přijdou podívat a zkusí si vybrat. A když si ten svetr ode mě oblíbí natolik, že ho budou nosit třeba pět let, tak budu nejšťastnější. Není to módní výkřik, který příští rok bude úplně mimo.

Oblékáte i děti a manžela?

Můj muž se mnou nákup oblečení nekonzultuje. Je detailista a dlouho a pečlivě si vybírá. Většinou ví přesně, co potřebuje. Syn je skejťák, takže všechno musí mít tu správnou značku. Jedinou radostí matky návrhářky je moje holčička, která to tady (v butiku, pozn. red.) miluje a nejradši si zkouší čepičky a korále.

Je pravda, že doma nemáte žehličku?

Nemám a celá moje rodina chodí trochu pomačkaná. S tím si nedělám hlavu, a možná právě proto svoji domácnost celkem zvládám. Je to o prioritách, žehlit bavlněné tričko, aby mělo puky na rukávu, mi připadá prostě jako zbytečnost. Také při výběru materiálu u svých kolekcí myslím na to, aby byl příjemný při nošení a jednoduchý na způsob údržby. Sama nemám ráda věci, které se nesmí prát nebo se musí žehlit a podobně. Většina mých úpletových modelů se pere v pračce a nemusí se žehlit.

Představuju si, že každá návrhářka musí mít doma obrovskou šatnu. Co vy?

Ne. Nerada nakupuju. Většinou si kupuji oblečení jen tak nahodile, když mi něco padne do oka. Nenávidím zkoušení, ale naštěstí mám velmi dobrý odhad. Nechám si sundat kalhoty z výlohy a vím, že mi budou a že mi budou slušet. Poznám to i na zákaznicích.

Všímáte si na ulici, co lidé nosí a jak v tom vypadají?

To ano, jsem velký voyeur, a tak bojuji s pokušením říkat lidem, tohle vám opravdu nesedí, ta barva je hrozná nebo ten kabát už vyhoďte. Naopak jsem nadšená z některé zajímavé kombinace, většinou u mladých lidí, když z mála dokáží vytvořit originální model.

Vaše značka je Navarila, proč ne Nevarila?

Aby byla pozitivní, nemám ráda ne - jako nemáme, nejde, neumím, tak proto NAVARILA.

Autoři: ,




Nejčtenější

Ilustrační fotografie
Osm fyzických příznaků úzkosti. Bušení srdce, teplota i brnění nohou

Projevy úzkosti mohou být velmi pestré. Od klasických jako neklid, bušení srdce, motání hlavy nebo třes rukou až po ty méně obvyklé, které leckdy překvapí.  celý článek

Cara Delevingne (Los Angeles, 17. července 2017)
Delevingne: V pubertě jsem nedávala najevo emoce a byla jsem osamělá

Herečka a modelka Cara Dlelevingne (25) si postěžovala na období svého dospívání. Protože nechtěla odhalovat svou sexuální orientaci, bývala hodně uzavřená a...  celý článek

V Primarku se můžete od hlavy až k patě obléci jako Harry Potter.
Vzhůru do Bradavic. Řetězec nabízí kolekci inspirovanou Harry Potterem

Fanoušci malého čaroděje slaví. Svého hrdinu mohou konečně mít doma prostřednictvím nové kolekce oblečení, papírenských a bytových doplňků, kterou nabízí...  celý článek

MOJE ROZMARNÉ LÉTO - Straňanská lávka, Strán
Moje rozmarné léto: Hlasujte, posílejte a soutěžte o ceny za tisíce

Moje rozmarné léto je téma fotosoutěže, kam můžete celé prázdniny posílat své aktuální fotografie. Soutěžit můžete v některém z osmi kol, z nichž vítězové...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Příběh Dáši: Z manžela se v důchodu stal líný a nerudný dědek

Jsem už tři roky v důchodu a užívám si to. Těšila jsem se, až i manžel přestane pracovat a budeme si společně „plnit sny“. Místo toho denně poslouchám, co ho...  celý článek

Další z rubriky

Cara Delevingne (Los Angeles, 17. července 2017)
Delevingne: V pubertě jsem nedávala najevo emoce a byla jsem osamělá

Herečka a modelka Cara Dlelevingne (25) si postěžovala na období svého dospívání. Protože nechtěla odhalovat svou sexuální orientaci, bývala hodně uzavřená a...  celý článek

Jana Wallace Svobodová, fotografka
Okolnosti byly divné, říká poprvé o smrti Karla Svobody jeho dcera

Bylo jí sotva dvacet, když maminka podlehla rakovině. Pomohl odchod do Ameriky a láska k muži, jehož práce je střeženým tajemstvím. Se smrtí otce, slavného...  celý článek

Americká star Amber Rose push-up podprsenku rozhodně nepotřebuje. Ráda však na...
Amber Rose: Mám stupidně velká prsa, potřebuji si je nechat zmenšit

Herečka a modelka Amber Rose (33) si postěžovala na velikost svých ňader. Nikdy si je nenechala chirurgicky upravit, takže nemá implantáty. Přesto jsou její...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Pleťové masky v podobě smajlíků: roztomilé, nebo děsivé?
Pleťové masky v podobě smajlíků: roztomilé, nebo děsivé?

Že už jste toho v kosmetickém průmyslu viděli hodně? Novinkou jsou nyní plátýnkové masky s potiskem facebookových smajlíků.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.