Předpokládala jsem, že budete mít extravagantní účes. A vy máte vlasy stažené do culíku. Neříkám, že mě to zklamalo, ale překvapilo.
Mně to tak vyhovuje, chci být nenápadná, přírodní. Mám raději přirozené věci než násilné, které přehluší osobnost. Účes by měl podtrhnout osobnost ženy, vlasy by neměly překřičet veškerý vzhled. Není dobré, když si nejdříve všimnete vlasů a teprve pak obličeje a těla ženy. A také je to tím, že my kadeřnice na sebe máme hrozně málo času.
Kovářova kobyla chodí bosa.
Petra Měchurová (34)* Narodila se 30. 5. 1976 v Praze. |
Strávila jsem u vás v salonu čtyři hodiny, za tu dobu tam bylo pořád plno. Vás se krize nedotkla?
Normálně chodí na směnu čtyři z devíti zaměstnanců, ale tentokrát jich tam bylo šest, tak jsme měli opravdu co dělat. Krizi jsme zatím nepocítili, ale mám z ní strach. Kdo ztratí práci, si samozřejmě nemůže dovolit kadeřníka nebo k nám přijde jen jednou za čas.
Když se budu chtít nechat ostříhat a obarvit přímo u vás, kolik za to zaplatím?
Stříhání vyjde na 2 100 korun, barva k tomu od 950 do 1 350 korun. Když k tomu budete chtít melír, vyjde to tak okolo čtyř tisíc korun. Pokud půjdete k mým kadeřníkům v salonu, zaplatíte asi polovinu.
To není zrovna málo. Kolik lidí chce při takových cenách ostříhat přímo od vás?
V salonu pracuju dva dny v týdnu a mám objednávky na dva měsíce dopředu.
Co za ženy k vám chodí?
Abych pravdu řekla, já zaměstnání svých klientek většinou neznám. Pro mě je důležitý jejich vzhled, který určuje, co mám dělat s jejich vlasy, ale myslím si, že ke mně chodí úplně všechny. Některá přijde jednou za měsíc, jiná jednou za půl roku nebo za rok. Mezitím třeba zajdou k mým kadeřníkům v salonu, kteří jsou levnější. Nechodí ke mně jen bohaté ženy, některé si na vlasy dlouho šetří.
Je o vás teď, když jste dostala kadeřnického Oscara, větší zájem?
Určitě. Zákazníků přibylo. Tyhle věci hrají obrovskou roli. Když získáte nějaké ocenění, je za tím vidět spousta tvrdé práce. Myslím, že to lidi ocení a láká je to. Líbí se jim, když vidí, že na něčem pořád pracuji, že netěžím z něčeho, co jsem udělala před deseti roky, že mi nestačí, že jsem otevřela salon, ale že se snažím dál něco budovat.
Jak se vůbec stane, že si pětadvacetiletá kadeřnice otevře salon na jedné z nejlepších adres v Praze, kde třeba halenka v buticích okolo stojí průměrný český plat?
Když jsem před lety salon otevírala, tak to tak dobrá adresa zdaleka nebyla. Dům byl starý, ošklivý, byla u něj dřevěná ohrada. Celá ulice byla špinavá, scházeli se tu feťáci. Změnilo se to, teprve když se otevřelo nedaleké nákupní centrum Palladium.
Jste typ kadeřnice, která s klientkou probírá, kde zrovna byla na dovolené, co děti, co manžel?
Pro mě je těžké dělat dvě věci najednou – mluvit a přitom se soustředit na práci. Někdo to zvládá dobře, mně to moc nejde. Soukromí probírám až ve chvíli, kdy vidím, že žena přesně neví, co chce, je podrážděná, nerozhodná. To je mi jasné, že má nějaký problém, a když pak spolu začneme mluvit, snáz se dobereme k tomu, jaký účes chce. Jakmile je ale zákaznice vyrovnaná, soustředím se na vlasy, protože jinak se můžete snadno dostat na tenký led a začít mluvit o věci, která ženě nemusí být zrovna příjemná.
Přerostl někdy vztah s klientkou v přátelství?
Mám dlouholeté zákaznice, které ke mně chodí patnáct let. S nimi mám úplně jiný vztah než se zákaznicí, která ke mně chodí dva roky. Ten vztah je užší, ale přátelstvím bych to nenazvala. Abych s klientkami chodila na kafe, to se nestane. Blízkých kamarádek mám hodně málo, protože mám kvůli práci málo času.
Zažila jste někdy pocit, že si vás zákazník měřil svrchu, díval se na vás jako na "obyčejnou hloupou kadeřnici"?
Od zákazníků nikdy. Bylo by to i divné. Když ke mně přijdou, tak si mě vybrali, protože potřebují poradit. Těžko mohou jít s žádostí o radu za někým, o kom si myslí, že je to jen blbá holička. Sama se tak ale občas otituluju. Třeba když řídím auto a udělám nějakou chybu, nejde mi zaparkovat. Dokonalé by to bylo, kdybych byla blondýna.
Kdy jste se rozhodla, že budete kadeřnicí?
Někdy v páté třídě. Před tím jsem chtěla být baletkou, ale to nevyšlo, protože jsem byla nemocná. Tak jsem si vymyslela kadeřnici. Chytlo mě to a šla jsem za tím, i když rodičům se to moc nelíbilo, protože jsem se docela dobře učila. Na vysvědčení jsem vždycky měla vyznamenání a jít na učňák byla škoda. Nakonec jsem si maturitu později dodělala. Chtěla bych studovat i vysokou školu, ale nevím, jak bych to všechno zvládla, protože už teď nevím, co dřív dělat.
Když kuchař rozvaří knedlíky, tak udělá nové. Když vy špatně ostříháte vlasy, moc možností nemáte. Dá se chyba nějak napravit?
Každý střih se dá přestříhat, když se vlasy špatně nabarví, dají se přebarvit, a když se moc ostříhají, vždycky dorostou.
Odešla od vás někdy zákaznice se slzami v očích?
Doufám, že ne, ale asi se to stalo.
Styděla jste se někdy za to, co jste ženě vytvořila na hlavě?
Já se stydím pořád.
Kadeřnice, která patří mezi nejlepší na světě, se za svoji práci stydí?
Vždycky může být vaše práce lepší. I proto se možná při práci mračím, protože si říkám, že by to ještě něco chtělo.
A to vás motivuje?
Určitě, protože udržet se v určité pozici je daleko větší práce než někam dojít. Držet tempo je to nejtěžší.
Jakou zákaznici máte raději – tu, která nechá všechno na vás,
Petra Měchurová: Panenky jsem stříhala na kluka
nebo tu, která má jasnou představu?
ČTĚTE TAKÉ:
Obojí. Když má někdo vlastní představu, snažím se do ní strefit. Ženy přesně do detailu vědí, co chtějí, a hlídají si pak každý milimetr. To je pro mě určitě dobré a baví mě to, protože se vypracovávám v detailech. Ale mám i ráda, když mám volnou ruku a mohu udělat účes podle svých představ.
Kolik používáte nůžek?
Troje – jedny klasické, co stříhají rovně, dvoje na prostříhávání. Mám je dva roky a určitě s nimi ještě nějakou dobu budu stříhat.
Na kolik peněz takové profesionální nůžky přijdou?
Každé na dvacet tisíc korun. V kapse vlastně nosím šedesát tisíc. Jsou samozřejmě i dražší nůžky, ale lepší rozhodně nejsou. Kov a ostří jsou stejné, jen jsou vylepšené třeba o diamanty.
Půjčujete je někomu?
Ne, protože se říká, že každý kadeřník má jiný stisk a ostří se tím může ztupit.
Jsou účesy českých žen něčím typické?
Možná máme raději větší objem, ženštější, elegantnější styly. Třeba Angličanky nosí vyžehlené vlasy, Francouzky mají také rády eleganci, ale jednodušší. My používáme více barev. Ve vlasech i v oblečení jsme blíže k barevnému Východu, což je jen dobře.
Petra Měchurová s cenou - obdobou hereckého Oscara
Dbáme o své vlasy?
Určitě ano, i když je pravda, že Češky jsou schopné dát si na hlavu cokoliv z drogerie. To si ženy v zahraničí netroufnou. Takových experimentů se bojí. Jdou ke kadeřnici, a pokud na ni nemají peníze, tak se raději nebarví.
Podléháme módě, nebo se řídíme vlastní hlavou?
Všechny trendy k nám docházejí daleko později. Z práce v Londýně vím, že když se nějaká celebrita nechá ostříhat, objeví se to v časopisech a všichni se pak chtějí nechat ostříhat podle ní. To u nás není, což je dané také tím, že nemáme celebrity, které mění střihy.
Je nějaké kadeřnické pravidlo, čemu by se žena měla vyhnout?
Neplatí, že čím starší žena, tím by měla mít kratší a světlejší vlasy. Záleží na tom, jak se mění tělo a barva kůže. Stářím žena trochu přibere a pak není dobré vlasy úplně ostříhat, protože se zvýrazní ty části obličeje, které by se měly opticky zjemnit. Jsem zastáncem vlasů na ramena, ale ani ty nesluší každému. Je to hrozně individuální. Černá barva na starší ženě vypadá tvrdě, k modrým očím jsou hezké blonďaté vlasy, ten, kdo má tmavé pigmentové skvrny, tak mu sluší tmavší barva, ne blond. Omladí, když si vlasy dáte pryč z obočí a ze spánků. Tím se vám rozsvítí obličej. Měly by být vidět také ušní lalůčky.
Říká se, že muži mají rádi na ženách delší vlasy. Proč?
Možná proto, že v nich vidí symbol ženskosti. Ale těžko říct, nejsem muž.
A co mají ženy rády na mužích?
Já na nich mám rozhodně ráda vlasy! (smích)
S holohlavým byste nebyla?
Kdybych s ním chodila a on vyplešatěl, tak by mi to nevadilo, ale asi bych nezačala chodit s mužem bez vlasů. Potřebuju mít muže s vlasy.
A jaké má vlasy váš přítel?
Měl dlouhé, teď už je zkrátil.
Petra Měchurová v redakci iDNES.cz při on-line rozhovoru
Úspěšní lidé většinou nemají čas na soukromý život. Platí to i u vás?
Nemám skoro žádný volný čas, což se samozřejmě promítá do soukromého života. V jednu dobu byl úplně v krachu, ale zpětně jsem ráda, že to tak bylo. Víc o tom mluvit nechci. Teď mám přítele, který žije v západních Čechách. Nevidíme se sice denně, protože já žiju v Praze, ale jsem spokojená.
To není moc perspektivní, ne?
Myslím, že to tak může fungovat. Každý máme práci na svém místě. Když jsme spolu, užíváme se navzájem. To při každodenním společném životě moc nejde. Když se dva lidé vidí dennodenně, tak už spíš vedle sebe jen nějak fungují.
A co až budete mít děti? Jak to budete dělat?
Ty budou určitě vyrůstat na venkově, protože je tam klid a nádherná příroda. Do Prahy můžu dojíždět, stejně jako dojíždím do Paříže. Cestování na delší vzdálenosti mi nedělá problémy.
Dovedete si představit, že stojíte v pětašedesáti letech každý den v salonu a stříháte zákaznice?
Asi ano, ale na jiné úrovni, než to dělám dnes. Těžko můžete stát celý den u židle a do toho ještě dělat show, školení a semináře. Ale když budu mít síly, chtěla bych dělat všechno – fotit účesy, školení i stříhat. Záleží na tom, jak se budu cítit a taky jak budu vypadat.
Je to podstatné?
Samozřejmě je důležité, jak vypadáte. Do nějakých pětapadesáti let si svoji práci klidně dovedu představit. V zahraničí fungují kadeřníci i déle, ale většinou jsou to muži. Ona tahle práce je fyzicky i psychicky náročná a bere strašně moc času.
Kde se tedy vidíte v pětašedesáti, těsně před tím, než byste měla jít do důchodu?
Kartářka mi předpověděla, že až mi bude pětašedesát, tak zemřu. (smích) Já tomu ale stejně nevěřím.
Proč jste u ní byla?
Ze zvědavosti, každý přece chodí ke kartářce. Vy jste nikdy nebyla?
Ne.
Já byla dvakrát v životě, nejsem ten typ, co k nim chodí před každým větším rozhodnutím. Bylo to ze zvědavosti. Tenkrát mi bylo osmnáct a ona o mně věděla úplně všechno.
Podřizujete tomuhle jejímu výroku nějak svůj život?
Ne, i když v hlavě mi to samozřejmě zůstalo. Všechny ostatní věci mi ale předpověděla pozitivní, tak se nebojím.
