Mám dvě děti a na oba porody vzpomínám jako na nejvíce vzrušující věc, kterou jsem prožila. A to doslova. Nevybavuje se mi, že bych kdy zažila silnější emocionální a i sexuální zážitek, než při svém porodu druhého dítěte. Zkušenost, jak se na to dívaly i mé kamarádky, mě nechává na pochybách, jestli jsem porody vlastně prožívala normálně.
JAK JSEM RODILA - VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Už k prvnímu porodu jsem se dostavila vybavená přesvědčením, že se mi děje něco naprosto přirozeného, neuskutečně moc jsem se těšila a také po přečtení a aplikaci knihy Gravidjóga jsem se považovala za naprosto připravenou.
Jistou dobu jsem se dokonce těšila na to, že porodím spontánně v lese, kam jsem chodila na procházky. To byl samozřejmě nesmysl, ale alespoň vidíte, jak moc jsem to brala radostně a vážně. Největším překvapením pak bylo, že největší potíže a bolesti mi prvně způsobili v nemocnici, když se mi pokoušeli pomáhat.
K druhému porodu jsem se vydala navíc obrněná tím, že se budu všemožně bránit a vyjednávat, aby mi pomáhali co nejméně. Jednoznačně považuji porod za velmi namáhavou záležitost, ale i při milování se lidé zapotí a orgasmus je pak nejlepší odměnou. Hm, vlastně se většinou lopotíme jen kvůli němu. Při druhém porodu jsem zažívala orgasmus každou minutu a bylo to super.
Osprchovala jsem se, pohupovala jsem se na míči a snášela stahy s velkými vzdechy, kterým jsem se musela vždycky pak smát, jak jsem se za sebe styděla.
Rychle jsem začala rodit a mladá asistentka se nechala slyšet, že bydlí ve stejné ulici jako já a jakto že se vůbec neznáme a podobně. Celou dobu jsme spolu konzultovaly také průběh porodu. Vzpomínám si, že porodní asistentky se smály, doktorka mi stála u hlavy nebo tam vůbec nebyla. Chtěla jsem odpovědět na její otázku, jestli jsou rohlíky lepší v malém nebo ve velkém obchodě na konci ulice, ale jen jsem hekla: "Počkejte, já mám stah," a pak jsem se omlouvala za to, že to tak prožívám.
"Jen si klidně zakřičte," říkaly mi, počkaly a pak jsme pokračovaly v rozhovoru. Ke konci porodu mi ta mladá holka víc pomáhala a já jsem ji prosila, jen ať mě proboha nenastřihuje, byla to totiž ukrutná křivda, kterou jsem zažila poprvé. Zkušeně mi vyhověla a přestože ke konci cosi povolilo, zvládla jsem to naprosto šťastně. Když jsem porodila holčičku, vůbec neplakala a já jsem ji důrazně chtěla hned k sobě. Asistentka s doktorkou si vyměnily pohledy, doktorka kývla a pak mi ji daly do náruče.
"Ahoj, já jsem tvoje máma," povídám jí a byly jsme v tu chvíli na světě jediné, abychom svůj jedinečný zážitek spolu šťastně sdílely. "Tak už mi ji dejte," řekla pak sestra, "musím ji zvážit," a já jsem ji teprve potom vydala.
Nakonec jsem měla jen dva stehy. Ptala jsem se lékaře, který mě šil, jak to vypadá. Přece jenom jsem byla pošramocená a trochu jsem se o sebe bála. A on se zasmál a řekl něco naprosto suchého, že se to spraví samo, moje obavy, jak se bude dál odvíjet můj sexuální život vůbec nechápal.
A ten život se od té doby odvíjel moc příjemně. Jako by mě porod probudil. Druhý den jsem už seděla vzpřímeně na posteli. O týden později se můj manžel bránil zuby nehty s tím, že prý to má být šestinedělí a ne šestidenní.
S odstupem let se pochopitelně vytrácí přesné a nepříjemné vzpomínky, jsou přebity jinými, zapomínáme a nejsme objektivní. Bohužel musím konstatovat i po letech, že nejkrásnější orgasmus jsem zažila s dcerou, když jsem ji rodila. Myslím, že už nic nedokáže tento silný emocionální zážitek přebít.
Obě dcery pomalu rostou a slýchají už historky nebo vídají v televizi filmové porody. Irituje mě to. Vždycky jim říkám, ať tomu nevěří, že porod nebolí, ale je to velmi namáhavá záležitost, asi tak ještě horší, než běh na dlouhých patnáct kilometrů, to je asi tolik jako náš poslední sobotní výlet kolem Jizery.
Vůbec nepochybuji o tom, že nejsem na světě s takovým zážitkem jediná. Ale i dnes mi to připadá velmi velmi intimní a vlastně se stále stydím o tom otevřeně hovořit a někomu své vzrušující zážitky nutit. Chápu, že třeba i jiné ženy se cítí stejně.
O kolik by přece bylo banálnější a průměrnější a neškodné, kdybych si naříkala nad těžkým údělem ženy rodit v bolestech. Je mi to jedno. Poselství jsem předala svým vlastním dcerám. A navíc jaksi tajně věřím, že si to ty moje holky pamatují a spojuje nás to tajemství nadosmrti. Ano, trochu patetické, říkám si a vy možná se mnou, ale stále mě to sakra silně dojímá.
