Situace, ve kterých by člověk potřeboval zvládnout základy první pomoci, narůstají. Zvyšuje se počet vážných dopravních nehod, lidé více sportují. Přesto jsou znalosti veřejnosti o tom, jak pomoci při nehodách nebo kolapsech, nedostačující.
Při nehodě je nejhorší nedělat nic
K největším omylům patří poučka, kterou si řada z nás vštěpovala do hlavy během hodin branné výchovy: nehýbejte s člověkem, který potřebuje první pomoc, mohl by mít "něco" s páteří.
Tyto obavy jsou ale ve většině případů zbytečné. Jak říká Marek Uhlíř ze Záchranné služby Středočeského kraje, při dopravních nehodách nebo náhlých příhodách je důležitější zajistit životní funkce. Tedy zkontrolovat krevní oběh a dýchání.
Co dělat při nehodě1) nejhorší je nedělat nic 2) zkontrolovat krevní oběh a dýchání 3) pokud zraněný nedýchá, většinou mu stačí lehce zaklonit hlavu 4) pokud si nevíte rady volejte záchrannou službu 155 a konzultujte co máte dělat |
"Často se stává, že ve vedrech řidič v autě omdlí. Zůstane sedět na sedadle s předkloněnou hlavou a nedýchá. V tuto chvíli stačí, aby mu někdo zaklonil hlavu. Je to jednoduché, ale zachrání to život. Často se ale najdou lidé, kteří to odmítnou udělat právě proto, že by mohl mít ´něco s páteří´."
Mýtus o poraněné páteři je podle Marka Uhlíře jedním z pozůstatků socialistické výuky zdravovědy. Z dob, kdy se z obavy před studenou válkou každým rokem trénovala "první pomoc při zasažení bojovým plynem", si lidé zapamatovali v podstatě to, že nejlepší je nedělat nic.
Zatímco igelitové pytlíky umí řada z nás natáhnout na ruce a nohy kosmickou rychlostí, při nehodách se nanejvýš vytahoval zraněnému jazyk. Branněvýchovní pedagogové dokonce vylepšili tuto poučku o to, že jazyk je pak třeba připevnit oběti na tvář zavíracím špendlíkem, aby nebožákovi nesklouzl zpět, a tak ho nezadusil.
Jazyk sice skutečně může bránit dýchání, ale na špendlík zapomeňte! Většinou stačí člověka narovnat, respektive mu trochu zaklonit hlavu, a dýchací cesty se uvolní.
První pomoc přes mobil
S nástupem mobilních telefonů se mezi veřejností rozmohlo také to, že "se zavolá záchranka" a pak "se čeká". Školené dispečerky však mohou prostřednictvím telefonu volajícího instruovat tak, aby postiženému zachránil život. A mnohdy se to podaří, protože o životě člověka rozhodují minuty.
Výjimečně se stane, že volající pomáhat druhým odmítne i s vědomím, že zemřou. Tyto případy jsou však podle záchranářů spíše raritou.
Mnozí si také zapamatovali nové tísňové číslo - 112 - v domnění, že tam už za ně vše vyřeší. Pokud ale člověk potřebuje rychle pomoc, je lepší volat rovnou záchranku -155. Volání na stodvanáctku se doporučuje spíše cizincům, kteří nejsou ve vysloveně akutní nouzi.
