Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Nechválená, paličatá a tak normální!

  0:08aktualizováno  0:08
Možná si taky myslíte, že o Lucii Bílé víte úplně všechno. Ale skutečně je její snová kariéra tak samozřejmá? Čemu se vlastně věnovala celý loňský rok? Proč se tak raduje ze stříbrného slavíka? A proč se vrátila do rodných Otvovic?

"Největší úspěch? Když jednou přišel můj tatínek, který mě nikdy moc nechválil, a řekl: Na to, že jsi ženská, jsi fakt dobrá." | foto: Lucie Robinson


Přes třináctero podnájmů, vilu v Jevanech a na Floridě jste se překvapivě dostala zpátky do rodných Otvovic. Je to plánovaný "návrat domů", nebo to byla jen nejjednodušší volba?

Asi od každého trochu. Každému je dáno, co má na světě dělat. Jako jsem se nerozhodla, že budu zpěvačka, a i kdybych kličkovala jako zajíc, stejně by mě to dostihlo, tak to bylo i s tímhle místem. Když mi bylo devatenáct, představovala jsem si, že jednou budu tady v Otvovicích mít na obecním úřadě salonek a místním dámám budu šít šaty na zábavy. Nakonec mě to odvedlo trochu jiným směrem, ale všechna místa, zážitky a zkušenosti byly hrozně důležité, abych zjistila, kam patřím.

Co je na Otvovicích tak úžasného?

Jsou pro mě nejkrásnější, protože jsem se tady narodila. Tady jsou lidi, který mě berou jako normální holku s normálními starostmi. Jako člověka, ne jako nějakýho mimozemšťana. Nikdo se zbytečně neotáčí, všichni se zdravíme, v každým domě mám skorotetu, mám tady kamarádky... Pro mě není lepšího místa.

Říkáte, že tady vás neberou jako mimozemšťana. Jenže před dvaceti lety odcházela jejich Hanička Zaňáková, zatímco se vracela respektovaná zpěvačka Lucie Bílá. Ani tak jste nenarazila na nějaký ostych před celebritou?

Ne, ale to proto, že jsou to všechno lidé, s kterými jsem prožila dětství. To jsou pouta, která se nemění. I když se třeba několik let neuvidím se spolužačkou, se kterou jsem dvanáct let seděla v lavici, ona vždycky potká svou kámošku ze třídy - a já svou Blaničku. Když projdu ulicí, narazím na dům kamarádky, s kterou jsem se vozila v kočárku a která je se mnou dennodenně, pořád máme o čem mluvit a pomáháme si. Jsem národní majetek, to je fakt, ale nejvíc jsem normální otvovická holka.

Není tu kvůli vám teď trochu rušno? Opravte mě, jestli se mýlím, ale nedivila bych se, kdyby před vaším domem zastavovaly autobusy s fanoušky zírajícími vám do zahrady.

Zastavují mi tu. Do našeho kulturního domu čas od času autobusy navezou lidi a nabízejí jim nádobí. A na tom letáku mají napsáno "vedle domu Lucie Bílé". Dole vystoupí a jako průvod jdou až sem nahoru k nám.

Neštve vás to?

Vůbec se na ně nezlobím. Věřte mi, kdybych já nebyla Lucie Bílá, jdu se taky podívat. Zajímalo by mě to. Je to opravdu krásný dům, navíc je tak krásně řešený, že když opravdu chci, zatáhnu se tu a nikdo se sem nedostane.

Rozumím, proč se vám dobře žije tady, kde vás všichni znají od kočárku. Jak to ale vypadá, když vyjde Lucie Bílá ven v Praze?

Hm... Těžko. Když tu měla koncert Madonna, koupila jsem si za neskutečné peníze lístky do VIP zóny. Přestože Madonnu miluju, musela jsem po pěti písničkách odejít, protože mě napadl opilec. A v tu chvíli jsem si uvědomila, znovu, protože se mi to stalo už několikrát, že do davu nesmím. Musím se vyhýbat místům, kde mám potenciální nepřátele. Ne že bych někomu něco provedla, ale pro spoustu nešťastných a zoufalých lidí, kterým se nedaří nebo se nemůžou s něčím srovnat, jsem nejsnazší hromosvod. Snadný cíl pro vybití. Taky třeba pro paní, která ke mně v metru přišla, kopla mě do holeně a řekla "to máš za to". Neřekla za co, protože hned poté vystoupila, ale od té doby už raději nejezdím metrem.

Otvovice, jakkoli možná rodné i milované, asi nejsou úplně obvyklou adresou pro hvězdu.

Ano, to Jevany rozhodně byly. Krásné místo, ale pro mě ne úplně srdeční. Moc lidí jsem tam neznala a v tom krásném domě s nádhernou zahradou jsem se někdy cítila strašně sama. Přesto, že jsem tam byla s někým, koho jsem měla ráda. Když jsem se odtud stěhovala, hledala jsem na Ořechovce, na Vinohradech, ale jenom proto, že mě do toho tlačilo okolí. Říkali "ty jsi Bílá, měla bys..." Že je to totální nesmysl, jsem si uvědomila ve chvíli, kdy můj brácha mezi řečí prohodil, že ten dům u školy, co se nám vždycky líbil, je pořád fakt dobrej. Bylo to najednou tak jasný! Tak jsem šla...

...a dům postavila?

To bylo do stavby ještě pěkně daleko! Dům nebyl volný, bydlela v něm rodina s malými dětmi. Jednou jsme jeli s Filípkem na Hurvínka a u autobusu jsem se potkala s nějakou cizí paní, která úplně vážně řekla: "Já to tady tak nenávidím!" Mě se to tak dotklo! Řekla jsem jí, že tuhle větu jí můžu odpustit jedině tehdy, kdyby bydlela v tom domě u školy, protože bych měla šanci ho získat. A ona povídá: "Tak se přijďte odpoledne podívat." Přišla jsem se podívat, ona byla šťastná, já jsem byla šťastná, odstěhovali se... Vysvobodila jsem ji. Ona to tu neznala, byla tu často sama s dvěma dětmi, vysvobodila jsem ji tak, ale sebe taky.

Nebála jste se, že něco tak náročného, jako je stavba domu, sama "neudirigujete"?

Původně jsem chtěla ten dům rekonstruovat, projekt se maloval skoro rok, jenže pak přišel soused, jestli nechci i jeho dům. Že prý jsem jediná, kdo mu pomůže k většímu, který má někde vyhlédnutý. Zhluboka jsem se nadechla a jen řekla: "To si pište, že to beru." Vzala jsem původní projekt, dala ho na památku do zásuvky a koupila ten druhý pozemek. Dával mi možnost nejen většího prostoru, ale hlavně zahrady. A moc dobře si pamatuju okamžik, kdy jsem seděla na studni vedle školy, okolo které jsme si s kamarádkami hrály na babu, a pozorovala dva veliký bagry, který začaly oba domy bourat. V tu chvilku jsem si uvědomila, co dělám, do čeho se to hrnu, a cítila se hrozně statečně! Ale ještě se nezačalo stavět, a já už věděla, kde bude vánoční stromek, už jsem v duchu procházela hotovým domem. Vlastně tu v duchu bydlím už několik let.

Pořád jste mi neprozradila, jak může být zpěvačka s plným diářem stavbyvedoucí.

Nebyla to legrace, ale já nejsem holka, co čeká v koutě, až se o ni někdo postará. Jsem pěkně tvrdohlavá, ale přiznávám, dům už bych stavět nechtěla - protože ten nejlepší už mám. Když si něco usmyslím, jdu po tom. Když něčemu věříte, všichni ti nahoře se spojí, aby vám k tomu pomohli. Bydlet v pětatřiceti v dětským pokoji u rodičů s malým klukem není ideální. Pro sebevědomí ani práci, kterou je potřeba dělat s plnou silou a ve vší parádě. Tohle je zázemí pro mého syna a pro mou rodinu, tady se můžu schovat před celým světem, když z něj budu unavená. V den, kdy jsme se sem přistěhovali a zavřely se dveře, já se sesypala, nemohla jsem přestat brečet! To byl tak emotivní, tak silný zážitek! Dívala jsem se, kde to jsem, měla jsem pocit, že to je jenom pohádka, co se mi zdá.... a zároveň to byla obrovská odměna za těch šest let budování, obrovská jistota.

Byla v tom i úleva, že už konečně máte svoje "doma"?

Byla to euforie z prostého pocitu, že mám konečně neměnný domov, kde zapustit kořeny a kde vybalit tašky. Představte si, že vám bude čtyřicet a po různých lidech a skladech máte krabice nevybalených věcí. Stejně je to i s myšlenkami; když nerozmotáte věci, který máte v hlavě, nemůžete v klidu žít a ani nepřijdete na to, jak na sebe. A na to člověk potřebuje mít nejvíc síly, na zvládnutí vlastních vin. Nemáte-li místo, odkud se už nikdy nemusíte stěhovat, těžko se vám to podaří. Síla vlastního světa, pocit bezpečí, bylo to tak silné! Jsem rodinný typ, vlastně od začátku, kdy jsem začala vnímat rodinu už dospělým mozkem a srdcem, jsem pro svou rodinu chtěla zázemí. Mám ráda, když je všechno v pořádku.

Tak jako vaši rodiče?

Moji rodiče spolu letos oslavili pětačtyřicet let. Jsou spolu od maminčiných 16 let. A milují se do teď. Mají krásný vztah a já jsem jim za to nesmírně vděčná. To jsou pro mě zásadní věci. Mít velký stůl, kde je konečně můžu hostit a rozmazlovat. Víte, co pro mě bylo největší uznání? Když sem jednou tatínek, který mě nikdy moc nechválil, přišel, sedl si ke stolu, zapálil cigáro a řekl: "Na to, že jsi ženská, jsi fakt dobrá."

To muselo být pro nechválenou paličatou dcerušku zadostiučinění.

Naprostý! Chválil mě totiž ten tatínek, který třeba bratrovu stavbu kontroloval denně, zatímco tady mi byl dvakrát říct, že to stejně nezvládnu. Ten tatínek, který miluje jenom Věru Špinarovou, a když jsem mu jednou řekla: "Tatínku, budu mít ve svém televizním pořadu Špinarovou," zeptal se: "V kolik, abych to nemusel vidět celý!" A taky ten tatínek, který, když jsem mu koupila nové auto, protože to staré už se prostě rozsypalo, postavila ho na dvůr a řekla mu, že má venku dárek, auto prolezl a přišel mi říct, že v tom autě nic nenašel. Tohle je pro mě důležité. Táta na mě vždycky byl hodně tvrdý, moc mě nechválil a spíš si z mého povolání dělal legraci, přišlo mu, že jsem komediant, který patří do maringotky za město. Jsem mu ale za jeho nadhled a přístup vděčná, držel mě vždy nohama na zemi.

Myslíte, že kdybyste byla chválená holčička, nebojovala byste tolik?

Pamatuju si, že ještě před 15 lety mě lákal sem do sklárny, prý bych měla svý jistý. To se zlomilo, ale protože jsem paličatě neustoupila. Prošla jsem tolika kotrmelci, že nebýt rodičů, ani to snad nepřežiju. Bylo mi párkrát dost těžko, ale na druhou stranu si musím upřímně, bez rouhání přiznat, že zas tak těžký jsem to neměla. Že se mi v životě nic hroznýho nestalo. Tragédie je, když se stane něco dítěti. Mě ty kotrmelce dovedly tam, kde jsem. Kdybych to měla moc jednoduchý, možná bych nevěděla, co s tím.

Vyprávíte o svém krásném a klidném otvovickém dětství. Jaké to ale má váš syn? Jakkoli pro něj jste normální milující máma, venku je synem té Lucie Bílé.

Kdyby změna přišla rychle a nebyl zvyklý, možná by to těžký měl. Ale on se narodil na absolutním vrcholu mé kariéry. Všichni mi říkali: "Neblbni, dítě teď, vždyť jsi na vrcholu..." Právě proto, to je ten nejlepší okamžik, proč a hlavně na co čekat? Filípek je krásná kombinace nás dvou, po tátovi je světoobčan a po mně komediant. Má nesmírně rád lidi, ženský, vyhovuje mu, že je obklopen spoustou lidí.

Váš syn chodí do soukromé britské školy. Nebojíte se, že ho tím izolujete od "normálních" dětí?

14 dní předtím, než nastoupil do české školy, mu nějaký starší dítě na pískovišti dalo facku. Protože řekl, že jsem jeho máma. Došlo mi, že před tímhle ho musím chránit. Proto jsem zvolila školu, kam chodí děti všech národností a hlavně z rodin, kde ani netuší, kdo je Lucie Bílá a koho volí. Všechno řeším před celým národem. Nestěžuji si, je to moje volba, ale nesmí to odnášet moje dítě. Jsem příliš citlivá na to, když lidi z mé blízkosti odnášejí to, kdo jsem a co dělám. Jakkoli to vypadá, že tím Filipa izoluji, naopak mu tím dopřávám klid a soukromí na přirozený vývoj.

Jak se vysvětluje pětiletému dítěti, že se stěhuje pryč od tatínka?

Na začátku jsme se odstěhovali z Jevan, protože se Jevany opravují. Pak že musíme být u rodičů, protože jsou starší a musíme se o ně starat, jakkoli se oni starali o nás. Mnohem těžší bylo vysvětlit mu, že tatínek čeká někde jinde děťátko. Jak zvládnout takovouhle situaci? Řekla jsem mu: "Filípku, ty sis vždycky sourozence přál, ale já vážně nemám čas. Ale táta je tak úžasnej, že to zařídil." A Filip, místo aby se hroutil, jen řekl: "Doufám ale, že nám ho dají, až bude starší. Teď je s ním přece spousta práce." Dvě nejstrašnější situace pro člověka jsou, když ztratí dítě nebo když odejde partner. A u partnera je jedno, jestli odejde nahoru nebo jenom vedle. Vše je ale tak, jak být má, a s odstupem času myslím, že je dobře, že to takhle dopadlo. Neměla bych tenhle dům, neměla bych vedle sebe člověka, který mě inspiruje a dává mi tu krásnou louku, po který můžu běhat. A Filip by neměl chlapa, kterého taky potřeboval. My jsme na něj s jeho tátou moc hodný, ale Vašek mu ukazuje, že musí být chlap. Žádná pusa na pozdrav, ale pěkně chlapsky pěstmi proti sobě. Je moudrej člověk, nikdy si nechce hrát na jeho tátu a sám říká, že Filip tátu přece má.

Prozraďte mi, proč vy tak moc chcete další dítě? Aby Filip nebyl jedináček? Nebo jste chtěla dát potomka svému muži?

Mám pocit, že někde okolo mě ještě jedno děťátko bylo připravený. Život mě bohužel fackoval zrovna v momentech, kdy jsem ještě dítě mít mohla. A teď, když konečně mám vedle sebe někoho, koho mi opravdu poslali shora, to nejde. Vašek mi dává, co se penězi měřit nedá. Nesoupeří se mnou. Nechává mě dýchat. Dává mi klid. A já se pro něj rozkrájím, proto jsem chtěla dítětem naplnit i jeho život. Je to bolavý téma. Ale asi před měsícem mi tak ráno prolítlo hlavou "už to nech, už číše přetekla". Udělala jsem pro to všechno, šíleně si zkomplikovala zdraví a pro moje tělo už to bylo asi neúnosný. Nešlo to.

Byla to úleva, smířit se s tím?

Obrovská úleva. Mít všechno najednou zkrátka nejde. Chtít něco, na co nemám, je hloupost. Člověk musí brát život, jaký je. Umím být urputná pro dobrou věc, ale jsou věci, které ze země nevydupete.

Mně připadáte spíš křehká.

To víte, že jsem někdy křehká a potřebuju se schovat. Jsem šťastná, že mám vedle sebe prince, který přijel na bílém koni a dal mi šanci žít v normálním světě. Po tom jsem toužila. Že si kleknul a požádal mě o ruku, že poprosil o mou ruku tátu. Mám vedle sebe někoho, kdo na mě neječí, že je všechno moje vina. V zásadních věcech jedná čestně a rovně. Je to chlap, na kterýho se můžu spolehnout a nepere se se mnou o otěže. Jasně, jsem křehká holka, ale taky jsem baba, která má sílu Šárky, umí třísknout do stolu, postavila dům, zasadila strom a má syna. Takže mám právo i na to, chovat se jako chlap. To není jednoduchý si takovouhle babu vzít, já bych to neudělala.

Na začátku kariéry vám jméno přidělil Petr Hannig. Kdy jste na ně začala slyšet?

To byla taková kolektivní práce. Já to moc neřešila, přišlo mi to jako přezdívka. Pak jsem si na ni tak zvykla, a dokonce našla i nějaký výhody - teď se v tý Haničce můžu schovat. Tady jsem Hanička pro lidi z vesnice a pro svou rodinu, ale pro ostatní jsem Lucie.

Co máte vlastně v občance teď?

Znovu se mě ptali, jestli tam už tu Lucii Bílou nechci napsat. Jenže já jsem na jméno Hana Zaňáková pyšná. Ženy si berou jména svých mužů a já si nechala jméno toho, bez kterýho bych tu nebyla. A myslím, že už to tak zůstane.

Na letošním předávání "slavíků" jsme po dlouhé době mohli vidět slavný klip s teniskami. Jste statečná, jiný by to schovával.

Chtěla jsem lidi pobavit. Zvolila jsem ukázku z písničky, která je 22 let stará. Jsem teď v krásné situaci, už nemusím nic dokazovat, sobě ani jiným. Svůj svět jsem si dobyla, a teď už si můžu jen hrát. Ale nebylo to zadarmo. Jsem tvrdá na své okolí, ale především sama na sebe.

Neslyšela jste doma "zase stříbro"? Říkala jste, že váš tatínek by si toho desátého zlatého přál.

Letošní stříbrný slavík pro mě má cenu zlata. Věnovala jsem se víc svému soukromí, potřebovala jsem si dát život do pořádku a v práci jsem neměla za co sklízet. Ale když jsem slyšela, kolik hlasů mi lidi poslali! Byla jsem šťastná jako blecha! Už nemusím dokazovat, že jsem slavík - vždyť když někdo dostane Oscara, je tak jednou provždy držitel Oscara. Moc za to všem děkuju a slibuju, že to příští rok roztočím na plný pecky.

Anetu Langerovou, která vás dvakrát předběhla, jste od začátku podporovala.

Aneta je i moje volba. Bylo by úplně úchylný, aby nová generace neměla nové lidi. Mně přijdou tyhle zprávy legrační: Bílá si ani neudržela 10. slavíka. To jsem tedy vážně nemožná. Vždycky budu zpívat, jak umím, nebudu zkoušet žádný kudrlinky nebo jiné cesty. Moje cesta je být komediant. Umět rozesmát lidi, rozbrečet, umět zazpívat, dát do všeho tisíc procent. A to se mi daří. Někde jsem četla, že mám velkou krizi, tak jo, ale proboha, ať mi tahle krize vydrží co nejdéle!

Opravdu jste tak upřímná a přející, nebo vám jen došlo, že lepší je se s protivníkem spojit?

Mám hrozně ráda knihu Čtyři dohody, kde se píše "Neberte nic osobně". Většina věcí, který člověk na sebe slyší, se netýká vás, ale lidí, kteří to křičí. A jestli někdo neumí pochválit, je to jeho problém. Já upřímně říkám, že mám kolegyně, kterých si vážím a ráda si s nimi zazpívám. Už mám pozici na to, abych mohla podporovat mladší a talentované. I když samozřejmě to může zdálky vypadat jakkoli, ale lidi vidí jen to, co chtějí. Třeba když jsem přijala nabídku Heleny Vondráčkové. Chtěla jsem jí udělat radost a nazpívala s ní duet. Jen tak, bez nároku na honorář, z pouhé úcty k ní. A pak jsem si přečetla, že to bylo neupřímný. Je mi úplně jedno, co si někteří lidé myslí. Dokud vnitřně cítím, že co dělám, je správně, nikdo mě nepřesvědčí o opaku.

Máme "na krku" nový rok. Co vás čeká?

Vyjde knížka s Jefimem Fištejnem, která se bude týkat obrazů Vladimíra Komárka. Chystám nové CD, velké turné, nový muzikál a vlastní televizní pořad. A s chlapeckým sborem Boni Pueri cestu za hranice. Mám před sebou Weberovo Requiem. Čeká mě spousta krásné práce.

Několikrát jste mluvila o zahraničí a současně o tom, že vás neláká. Podle všech těch nabídek to ale vypadá, že vás... skoro volá.

Svět mě volá i z karet, ale ať dá pokoj. Já jsem nepřesaditelná jako Petřín. Neříkám, že mě netěšily úspěchy v Polsku, Moskvě, Belgii, ale neláká mě to. Já patřím sem. Kdybych do toho šla, i ten Čech by si mě víc vážil. Ale já bych chtěla, aby si mě vážil právě za to, že jsem jenom tady. Někde jsem četla "Tak jsem viděl tu Bílou, a ona je tak normální, že není zač ji obdivovat." Ani neví, jakou mi hodil poklonu. To je na mně přece dobrý. Že jsem normální Vaška mi poslali shora. Dává mi, co penězi nezměříš. Nesoupeří se mnou. Nechává mě dýchat. Dává mi klid. Nechci Bílou do občanky. Všechno, čeho jsem dosáhla, mám jen proto, že jsem Zaňákova dcera.

LUCIE BÍLÁ
Narodila se ve středočeském městečku Otvovice v roce 1966. Vyučila se dámskou krejčovou a nějakou dobu pracovala v Triole jako šička límečků. Po revoluci tvrdě bojovala za svůj návrat na scénu, zlom nastal až s muzikálem Bídníci. Od roku 1992 sbírá každoročně nejrůznější ocenění. Je vdaná za hudebníka Václava Bártu, má jedenáctiletého syna Filipa.

 

 

 

 

 

 

 

Autoři:




Nejčtenější

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

Sport na čerstvém vzduchu a s přáteli je nejlepší způsob, jak si užít léto.
Léto v pohybu: Sportovní outfity a doplňky, kterým neodoláte

Krásné letní počasí přímo vybízí k venkovním sportovním aktivitám. Návštěvu fitness center proto odložte, až se ochladí, a prázdniny využijte ke sportům, které...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Pubertální dcera se chová, jako by se jí netýkala menstruace

Moje dcera se chová, jako by neměla žádnou menstruaci a vůbec se jí to netýkalo. Když se snažím zavést na to hovor, otočí hlavu a ignoruje mě. Čtenářka Ina...  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

Další z rubriky

Serena Williamsová (22. července 2017)
Rozhodně jsem feministka, říká tenistka Serena Williamsová

Těhotná Serena Williamsová (35) stále neprozradila pohlaví svého miminka, které se narodí už za pár týdnů. Její sestra Venus (37) sice prohlásila, že to bude...  celý článek

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Katherine Heiglová (Los Angeles, 16. září 2014)
Bála jsem se, že neshodím 23 kilogramů z dob těhotenství, říká Heiglová

Herečka Katherine Heiglová (38) v těhotenství přibrala necelých 23 kilogramů. Původně si myslela, že nepřekoná hranici 15 kilo, ale nakonec to bylo přes...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Nejen sluncem políbená. Bronzer zeštíhlí a vymodeluje obličej
Nejen sluncem políbená. Bronzer zeštíhlí a vymodeluje obličej

Bronzer není jen pro ty, kterým se sluneční paprsky úspěšně vyhýbají. Kromě expresního opálení vám tohle jedinečné líčidlo pomůže zeštíhlit a vymodelovat tvář. ... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.